Neštěstí se stalo v červnu roku 1993, pouhé dva týdny po ukončení policejní školy: „Je to pro mne pořád těžké, docházím kvůli tomu stále na psychiatrii. Při zatýkání pachatele bylo použito střelných zbraní a kolega při špatné manipulaci opomenul, že má samopal nabitý, a z metru mi prostřelil obě nohy. Naštěstí neměl přepnutý samopal na dávku, to bych tu už nebyl,” vzpomíná Marian Valášek, který se žádných velkých ovací nebo odškodnění nedočkal. Vedle trvalých následků mu po celé události zůstala jako jediná vzpomínka medaile od Nezávislého odborového svazu Policie ČR a následný vyhazov.
Zklamání z přístupu policie nepopírám
„Tři měsíce jsem strávil v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech, rok jsem se léčil. Po návratu do práce ale pořád přicházely komplikace. Vzápětí následovala další operace, během sedmi let jich bylo pět. V roce 2001 přišlo propuštění ze služby ze zdravotních důvodu. Naivně jsem si myslel, že to půjde, sloužit dál,” ohlíží se za léty práce u policie Marian. Přál si být policistou už jako malý kluk, jeho představy ale byly dost odlišné. Po úrazu sloužil na obvodním oddělení v Táboře, v zásahové jednotce RONA. Kolega, který mu zranění způsobil, již u policie nepracuje. K následkům celé události se podle Mariana stavěl vlažně, což je jeden z hlavních důvodů, proč mu incident nikdy neodpustil.
„Zklamal mě přístup i mnoha dalších, tehdejší okresní ředitel PČR mě ze služby propustil ze zdravotních důvodů, bez dalšího zájmu o mou existenci a budoucnost. Odškodnění ze strany PČR nebylo žádné, jen je úraz vzhledem k trvalým následkům evidován jako pracovní. Ocenění, pracovní nabídky, finanční nebo psychická pomoc žádná,” uzavírá se zklamáním muž, který ještě dnes hledá pomoc u psychiatra. Zbraně však nesložil a při slavnostech dál pyšně nosí policejní uniformu. Vedle průstřelu levého kolene a pravé holeně mu byla před časem diagnostikovaná poúrazová epilepsie. Následoval nástup problémů s páteří, musel tudíž začít používat mimo domov invalidní vozík. Tedy i v práci, kterou si nakonec našel překvapivě za cukrářským pultem.
Najít na trhu práce rovné zacházení je problém
„Nějaký čas jsem pracoval v chráněné dílně, kde mě to moc bavilo, ale přístup ze strany zaměstnavatele k postiženým zaměstnancům byl řekněme asociální a za hranou zákoníku práce. Ale nebýt toho, že mi po 10 letech v zaměstnání nebyla prodloužena pracovní smlouva na dobu neurčitou, asi by mě jen tak něco nedonutilo z tohoto ‚ústavu’ odejít, jelikož možností pro postižené, jako jsem já, je velmi málo. Úplnou náhodou jsem se doslechl, že v táborském Muzeu čokolády a marcipánu hledají někoho na pozici cukrář, modelář. Jelikož jsem od mládí manuálně zručný, řekl jsem si, že to zkusím, že za to nic nedám,” vzpomíná Marian na den, kdy se mu začalo dařit.
Někdy je těžší bojovat se sladkým vábením než se zločinci
V práci cukráře se doslova našel, i když přiznává, že první pokusy modelace marcipánu byly náročné. Ředitelka Muzea Martina Cimpová vzpomíná na začátky spolu s ním: „Vím, že svou první figurku vyrobil v Kladrubech ještě jako policista, ač to bylo z hlíny. Naše výroba je součástí expozice, a tak návštěvníci mohou v týdnu jeho práci obdivovat a dost často se stává, že si chtějí hned koupit to, co zrovna vyrábí. Je usměvavý a k lidem velmi vstřícný,” popisuje cukráře ředitelka muzea, které navštěvují turisté z celého světa. Marian je jediný mužský element se stálým úvazkem v jejich ženském kolektivu. Vždy připravený a ochotný pomoci. Ke vzájemnému poznávání jim slouží převážně ranní porady s kávou, ale i běžný denní provoz. „O sbírce víme, moc mu přejeme, aby byla úspěšná. Oceňuji, že si vybral mechanický vozík s elektrickým pohonem, a ne plně elektrický. Pořád se chce udržovat v kondici a být závislý na své síle a to je fajn,” usmívá se Martina Cimpová.
„Rychle jsem se rozkoukal a k mojí radosti začal dostávat opravdovou důvěru. Paní zaměstnavatelka mi začala domlouvat náročnější zakázky jako například exponát Jakub Krčín z Jelčan s kočičím spřežením nebo po čase i obří exponát Schwarzenberské hrobky. Denně pracuji na zakázkách dle poptávky, vytvářím například figurky na dorty nebo ty samostatně prodejné. Mám při výrobě téměř stoprocentně volnou ruku, což mě hodně baví a po zdravotní stránce mi to udržuje motoriku. Nicméně strávím celý den obklopený čokoládou, takže se musím hodně hlídat. Což je problém, mám sladké vážně rád a i po celém dni v tomto prostředí mám večer na čokoládu chuť,” směje se Marian.
Jak Marianovi pomoci
Bývalý policista se rozhodl požádat veřejnost o pomoc poté, co na Instagramu viděl motivační video s českými osobnostmi, které dárce i potřebné na znesnáze21 povzbuzuje, aby se nebáli pomáhat ani si o pomoc říct. Do té doby ho od žádosti o pomoc odrazovaly osobní zkušenosti s úřady, které, jak říká, musel neustále přesvědčovat o vážnosti svého hendikepu a o tom, že nemůže pracovat naplno, i když by si to přál.
Marian přiznává, že jeho hlavním záchytným bodem v časech, kdy se cítil ztracený, byla a dodnes je jeho rodina. A také přátelé, kteří mu pomáhají s osudem bojovat. Zdá se, že někteří z nich mu nyní přispěli na jeho sbírku prostřednictvím dárcovské platformy znesnáze21. Zapojili se také bývalí kolegové. „Jednou policajt, vždycky policajt!” uvedl jeden ze štědrých dárců. „Drž se, kolego!!!“ vzkázal druhý. „Kdyby se mi úraz nestal, myslím si, že bych stále sloužil u PČR, jelikož mě tato práce neskutečně naplňovala a bavila. Nyní mi to kompenzuje práce v Muzeu čokolády a marcipánu. Mám obrovské štěstí na skvělý přístup paní majitelky, paní ředitelky a všech kolegů. Dostal jsem úžasnou možnost v sobě najít skryté dovednosti a talent,” uzavírá s vděčností Marian. Jeho dětský sen pomáhat a chránit sice tak docela nevyšel, rozhodně se mu ale daří těšit a přinášet úsměv. Vybraná částka mu pomůže k pořízení vozíku s elektropohonem, který je lehký a snadno manipulovatelný pro neomezený pohyb venku, při sportu, ale i v práci, která mu vrátila do života radost a uznání.