S násilím má osobní zkušenost přes 70 % lidí se zdravotním postižením, jak ukázal loňský výzkum In IUSTITIA. Nyní organizace zveřejnila výsledky navazujícího kvalitativního výzkumu, do něhož se zapojilo 16 lidí s různým typem zdravotního postižení a do hloubky popsali konkrétní případy, s nimiž se ve svém životě setkávají. A ty mohou mít opravdu spoustu podob.
„Stála jsem na autobusové zastávce, dceru jsem měla v nosítku. Objevil se tam starší pán a slušně se zeptal, kam jedu. Nerada cizím lidem říkám, kam přesně jedu, a tak jsem jen řekla, že čekám na autobus. Pak už tak slušný nebyl: A to vy máte tu holčičku? To snad nemyslíte vážně. Vy máte být v ústavu, a ne mít děti! Nevidomí nemají na to být mezi normálními lidmi. Pak mi začal vyhrožovat, že mě udá sociálce, že se o svoje dítě nestarám,“ popsala jedna z účastnic výzkumu.
In IUSTITIA vyzývá ke změně zákona
Lidé s postižením se stávají terčem úmyslného napadání, útoky mají verbální, fyzický, sexuální i ekonomický charakter. Respondenti a respondentky výzkumu v jejich souvislosti hovořili o újmě na psychickém i tělesném zdraví, materiální újmě, pocitech ohrožení, úzkosti, méněcennosti a ponížení. Moc dobře jsou si vědomi, že na rozdíl od lidí napadených z důvodu barvy pleti, národnosti, etnické příslušnosti, víry nebo politického přesvědčení oni sami nejsou trestním zákoníkem chráněni. Lidi napadené pro jejich zdravotní postižení, zdravotní stav, sexuální orientaci, pohlaví nebo pohlavní identitu zákon neřadí mezi zvlášť chráněné skupiny.
„Tento nerovný přístup ke spravedlnosti je absurdní, protože právě ty skupiny, kterým právní ochrana chybí, patří z hlediska předsudečného násilí k těm nejohroženějším. Česká republika je v rámci EU jedním z posledních států, které je před předsudečným násilím nechrání. Nejde o žádný výmysl moderní doby, ochrana skupin ohrožených předsudečným násilím je českou právní tradicí – v našem právním řádu je zakotvena už od roku 1923,“ vysvětluje advokátka Klára Kalibová, ředitelka In IUSTITIA.
Diskuze o úpravě trestního zákoníku se na ministerstvu spravedlnosti již nějakou dobu vedou. Popohnat by toto úsilí měla kampaň Chyba v zákoně, kterou In IUSTITIA spustila v listopadu. Petici za opravu chyby v zákoně, díky které trestní zákoník neuznává napadení lidí s postižením a LGBTQ+ lidí jako předsudečné násilí, můžete podepsat na webu kampaně.
Veřejnost často dává najevo pocit nadřazenosti
Předsudečné jednání vůči lidem se zdravotním postižením nemá jen podobu slovního nebo fyzického napadání. Patří sem i nevyžádané projevy lítosti, snahy převzít kontrolu nad rozhodováním člověka se zdravotním postižením a představy o jeho nekompetentnosti. Takové chování je založeno na předsudcích a nemůže být omlouváno žádnými dobrými úmysly. Své o tom ví předsedkyně České asociace paraplegiků Alena Jančíková: „Předsudečné násilí nemusí nutně souviset s fyzickým útokem. Jedná se také o explicitní podceňování, například že by se neměl vydávat řidičský průkaz lidem s handicapem. Také přiřazování předpokladu, že si handicapovaný má hledat sobě rovného životního partnera, je časté tvrzení ze stran veřejnosti. Také jsou lidem s handicapem často nabízeny podřadné práce. Nebo nám veřejnost často tyká.“
Lidé s postižením se často setkávají také s vyloučením ze sdíleného fyzického prostoru – například s odmítnutím přepravy hromadnou dopravou. V jednom z popisovaných případů odmítl gynekolog pomoci nevidomé matce s problémy s otěhotněním, jindy byla žena se zdravotním postižením vykázána z veřejného bazénu,“ říká jeden z autorů výzkumu Václav Walach.
Foto a infografika: In IUSTITIA