Možnost volby byla upřena i Denise. „Mladá lékařka, která mě přijímala, se ke mně chovala hrozně. Jednala se mnou, jako kdyby to byla všechno moje vina a jako bych si to snad i přála. Nerespektovala ani revizi, o niž ji ve zprávě žádal můj gynekolog. Stále tvrdila, že je to první potrat, že se nic neděje a je to normální,” popisuje žena, které se po setkání s doktorkou ještě přitížilo. „Později mi dávala cosi do děložního hrdla, hrozně to bolelo. Co se děje a bude dít, mi ale neřekla. Zeptala se, jestli chci něco na bolest. Nechtěla jsem, protože jsem netušila, co přijde. Bolelo mě pouze srdíčko. Zhruba o hodinu později začaly velmi silné bolesti. Zvonila jsem na sestru, co se děje. Jestli se nepokouší o to, aby vše šlo samo. Řekla mi, že ano. Že to tak je vždy lepší. A že buď do rána bude vše vyřešeno, nebo půjdu na sál,” pokračuje Denisa, která po probdělé a probrečené noci stejně ráno na sále skončila. „A ještě mi v noci sháněli injekci na bolest, kterou mi lékařka nepřipravila,” dodává. Před propuštěním z nemocnice ji čekalo ještě vyplnění dlouhého dotazníku včetně necitlivě položených otázek. „Ptali se, jak mají s miminkem naložit. Mluvili i o házení do biologického odpadu. Když si na to vzpomenu, ještě teď se mi dělá špatně. Bylo to všechno hrozné a doufám, že už to nebudu muset nikdy zažít. Po tom všem jsem se toho ještě hodně nabrečela,” uzavírá Denisa.
Hana by naopak možnost přirozeného odchodu miminka uvítala, při prvním samovolném potratu však na výběr nedostala. „V nemocnici jsem o plod přišla, v noci ze mě spousta věcí vyšla a i tak mě ráno hnali na revizi. K tomu doktor byl dost hnusný a tvrdil, že to jinak nejde,” přibližuje. O děťátko přišla ještě dvakrát, tato těhotenství již nechala ukončit přírodou. „Moje doktorka taky hned vypisovala žádanku na revizi. Když jsem se jí ptala, proč nenabídne jiným přírodní variantu, že pro mne to bylo osvobozující, než mě strašit, jak už nikdy nebudu mít děti a o víkendu umřu, řekla mi jen, že doktoři neradi čekají a tohle má výsledky hned. Mám jednu revizi a dva spontánní potraty a ty potraty jsem psychicky zvládla výrazně lépe,” doplňuje Hana.
Přístup nemocnice byl skvělý
Zkušenosti Denisy a Hany nebyly mezi ženami, s nimiž jsem mluvila nebo jejich příběhy četla ve svépomocných skupinách na internetu, bohužel ojedinělé. Výzkum, který by ukázal, zda jde o excesy jednotlivců či systémový problém, není k dispozici. Mnohé ženy naopak popisovaly nadstandardní podporu lékařského personálu v těžkých chvílích. Lucie přišla o dvojčátka a jednu z dcer musela porodit. „Přístup v naší nemocnici byl skvělý,” vzpomíná. „Myslím, že mě i schválně nechávali na pokoji samotnou, abych nemusela být s těhotnou ženou. Často jsem od sester slyšela, jak jsem statečná a dobře tu náročnou situaci zvládám. Na přístup sester a lékařů si nemůžu stěžovat,” přibližuje. Jako problematický hodnotí pouze rozhovor se sociální sestrou, jež se ji snažila povzbudit nevhodným způsobem. Příroda prý ví, co dělá, a Lucie má již alespoň jedno dítě doma. „Myslím, že zrovna sociální sestra s patřičným vzděláním by měla vědět, že tohle se ženě po potratu neříká. Jinak byla velmi milá a sympatická, ale rozhovor s ní mě znovu spíše rozhodil,” shrnuje Lucie.
Jednoznačně pozitivně hodnotí přístup i péči Jana, která v 17. týdnu těhotenství našla na toaletním papíře nahnědlou krev. „Lékařka řekla, že se to stává a že vše zkontrolujeme. Věřila jsem, že to skutečně nic není, a klidně si lehla na vyšetřovací křeslo. Položila ultrazvuk a jezdila. Koukala jsem na monitor a čekala, co řekne. Jenže bylo pořád ticho a po chvilce prozradila, že to nevypadá dobře, protože nemůže najít srdíčko. Pro jistotu udělala ještě vaginální ultrazvuk, ale srdíčko nenašla. V tu chvíli zazněla ta definitivní věta: ‚Miminko nežije’,” vybavuje si Jana, která byla v prvních chvílích v šoku. Lékařka jí vyjádřila lítost, sestra přinesla vodu a zeptala se, zda má někomu zavolat. Přestože se Jana dočkala ze strany lékařského personálu velké podpory a empatie, vždy ji zabolelo, když se v lékařských zařízeních setkala s těhotnými ženami. Poprvé již zde, v ordinaci gynekoložky, podruhé pak v porodnici, kde při vstupní prohlídce slyšela porod a následně i plačící dítě. Uvědomuje si však, že je obtížné těmto situacím zamezit, a zdůrazňuje, že zdravotníci se vždy snažili minimalizovat je.
Domácí potrat
S pochopením a podporou se setkala i Eva, která se rozhodla pro domácí potrat. „Že s miminkem není něco v pořádku, jsem se dozvěděla na kontrolním UTZ. Ten den jsem si měla přinést první fotku mimča domů, místo toho jsem se dozvěděla, že není srdíčko, vývoj se zastavil v osmém týdnu. Ten den jsem poprvé slyšela o zamlklém potratu,” líčí. Eva začala přirozenou funkci podporovat bylinnými čaji, akupunkturou, červeným vínem a horkou vanou. „Potom to opravdu přišlo, odešly očistky, plodové vejce i s obaly a nakonec placenta. Bohužel můj průběh byl docela trnitý a nakonec jsem byla odvezena rychlou záchrannou službou do nemocnice na dočištění dělohy, jelikož krvácení nepřestávalo a křeče byly nesnesitelné, krev jasně červená a párkrát jsem i ztratila vědomí. Ovšem tento průběh mívá opravdu mizivé procento žen,” přibližuje.
Pro přirozený odchod dítěte se rozhodla z vícero důvodů. „Důvěřuji stoprocentně svému tělu, byla jsem si jistá, že když poznalo neprosperující těhotenství a vývoj ukončilo, zvládne se samo postarat i o jeho odchod. Revize mi přijde velmi nešetrná a riziková, tu bych opravdu volila až jako poslední možnost,” vysvětluje. Žádanku na revizi proto na gynekologii odmítla. Její přání bylo respektováno. „I po příjmu do nemocnice byla ošetřující lékařka empatická, respektující a hlavně mě do ničeho nenutila. Rozhodnutí, zda dělohu dočistí, bylo zcela na mně, bez nátlaku, pouze s doporučením. U některých sester jsem se úplné empatie nedočkala a myslím si, že zrovna na tomto oddělení neměly co dělat vzhledem k tomu, že to pro mě byla velmi osobní a bolavá zkušenost,” uvádí rovněž. Své rozhodnutí zpětně kvituje. „Jsem pyšná na sebe, na své tělo a také na mou maminku, která byla od začátku do konce u mě. Po psychické stránce bylo mé zotavení o mnoho rychlejší, jelikož jsem měla po dobu čekání a samotného potratu čas se s miminkem rozloučit a nechat jej odejít,” dodává.
Zkušenost ze zahraničí
Kamila byla ve 40. týdnu těhotenství, když jí během dopoledne začaly kontrakce. Po obědě vyrazila do nemocnice Svaté Alžběty v Kolíně nad Rýnem. Její zkušenost odhaluje německou praxi. Dle obvyklých postupů byla v nemocnici nejprve poslána na monitor (CTG vyšetření), kde lékař nenašel žádné ozvy srdíčka. Ultrazvuk potvrdil, že Filípkovo srdce už nebije. „Pravděpodobně zemřel několik hodin předtím, zřejmě v noci. Byl to pro mě naprostý šok, v těhotenství jsem problémy neměla, všechny kontroly do té doby byly v pořádku,” popisuje Kamila. Lékař ji podpořil ve vaginálním porodu, jelikož císařský řez neměl smysl, Filípkovi se již nedalo pomoci.
„Jsem za jeho rozhodné slovo ohledně vaginálního porodu ráda, protože předchozí porod zdravé holčičky skončil císařským řezem v celkové anestezii. Probouzení z narkózy bylo dost nepříjemné, šití komplikované, krvácela jsem a ještě asi dva dny jsem v ráně měla dren. Ale hlavně seznamování s miminkem bylo zvláštní, ptala jsem se sama sebe – opravdu je tohle moje dítě? Podruhé jsem to chtěla jinak a na porod jsem se víc připravovala. Přála jsem si ho jako bezzásahový, přirozený. Realita byla jiná, ale i tak je pro mě důležité, že jsem dokázala svého syna sama porodit,” zdůrazňuje. Tišící prostředky kromě homeopatik zpočátku odmítala, později přistoupila na epidurál, jelikož účinné látky nemohly již miminko ohrozit. „Porod trval až do druhého dne do brzkých ranních hodin, poslední vypuzovací fáze pro mě byla nejnáročnější, protože mrtvé miminko porodu nijak nepomáhá. Jednoznačně to byl nejnáročnější fyzický výkon mého života,” shrnuje.
Po narození dostali rodiče Filípka do náruče, mohli ho chovat, seznamovat se a loučit. „Jakkoliv se to může zdát zvláštní, hormony zařídily, že jsem byla v té chvíli šťastná, že držím v náruči svého syna a stala jsem se znovu matkou. Poklidnou atmosféru narušilo to, že se neodlučovala placenta, tak jsem musela na operativní zákrok a znovu přišla na řadu narkóza. Tohle vnímám jako jedinou část porodu, kde bych ocenila větší trpělivost personálu. Na odloučení placenty velmi spěchali, ale možná k tomu byl kvůli úmrtí miminka důvod,” říká s povzdechem Kamila. Její manžel děťátko mezitím oblékl a nafotil. Porodní asistentka pro rodiče připravila obálku s památeční kartou, fotkami, otiskem nožičky a úryvkem z knížky Malý princ. „To všechno se dělo automaticky, o nic jsme nemuseli žádat a jsem za to moc vděčná, jsou to pro mě poklady, které mi Filípka připomínají, kdykoliv si to přeju,” chválí přístup nemocnice Kamila. Po operaci byla převezena na samostatný pokoj na gynekologickém oddělení, aby nemusela na novorozenecké. Manžel dojel pro Kamilinu matku a dceru Gábinku, aby se také mohly osobně rozloučit.
Administrativu spojenou s narozením mrtvého miminka rodině ochotně vysvětlila pracovnice z kanceláře nemocnice. „Jednala s námi velmi citlivě, doporučila pohřební službu a vysvětlila, co, kde a jak bude potřeba zařídit. Předala mi i informativní brožurku pro rodiče po ztrátě a kontakty na svépomocnou skupinu, psychologa a další vhodné služby. Využili jsme také nabídku, aby za námi přišla duchovní, i když nejsme věřící. Byl to moc užitečný rozhovor, takový lidský. Přišla na řadu i otázka pitvy. Ačkoliv jsme ze začátku měli velkou potřebu porozumět tomu, co se stalo a proč se to stalo, nakonec jsme se s manželem shodli na tom, že ji odmítneme. Naše rozhodnutí bylo plně akceptováno.” Péče, které se rodině dostalo, pomohla Kamile překonat nejtěžší chvíle. „Všichni o synovi mluvili jménem a předávali si mezi sebou informace, takže jsme nemuseli nic vysvětlovat ani opakovat. Hladké bylo i propuštění z nemocnice a předání informací mojí gynekoložce,” shrnuje. „Nejvíce mě překvapila jedna z porodních asistentek, která mi přišla druhý den vyjádřit soustrast a přinesla mi kytici tulipánů. To mě úplně dojalo,” uzavírá.