Dominika
Před několika týdny jste přišli o dítě. Co se tehdy stalo?
S manželem jsme se rozhodli, že už bychom mohli dát volný průběh případnému rodičovství a já jsem se toho hned chytla. Koupila jsem si ovulační testy a ono nám to vyšlo hned na první dobrou. Měli jsme z toho obrovskou radost, protože jsme si navíc hrozně přáli, aby jedno dítě bylo narozené jako on a druhé jako já. Tohle by se narodilo na přelomu října a listopadu jako já. Všechno probíhalo v pořádku, vlastně mi vůbec nic nebylo a já jsem si připadala úplně nejšťastnější na světě. Ještě bych doplnila, že jsme docela mladý pár, mně bylo v té době 24 a manželovi 32. Takže jsme neviděli důvod, proč by mělo být něco špatně. Po měsíci jsem šla na gynekologii a už jsem měla takové divné tušení, že asi není něco v pořádku. Možná to byly jen nervy, možná intuice. Shodou náhod tam nebyla moje gynekoložka, kterou mám ráda, je úžasná a empatická, byl tam pan doktor. Oni mi to dali vědět dopředu a já s tím souhlasila, protože jsem chtěla být na vyšetření co nejdříve, abych se ujistila, že je vše v pohodě. Už ve chvíli, když jsem si vyskočila na tu kozu a začalo vyšetření, jsem na něm viděla, že je něco špatně, že se mu něco nelíbí. V té době jsem byla na přelomu devátého a desátého týdne a doktor mi řekl, že nález vypadá o 14 dní mladší a není slyšet srdíčko. Já jsem se rozbrečela, že je něco špatně, a on se mnou vůbec nekomunikoval. Bylo to hrozný. Bylo vidět, že je mu ta situace nepříjemná, že by byl rád, kdybych už byla pryč. Nakonec mi oznámil, že šance je pade na pade, že mám přijít za 10 dní a uvidíme.
Předpokládám, že to vám na klidu nepřidalo.
Ten den jsme si s manželem prožili šílený nervy. Nevím, jestli to bylo tím, ale už ten den večer jsem začala špinit. Já jsem měla naplánováno, že budu rodit na Bulovce v Centru porodní asistence. Konkrétně jsem si vysnila Alžbětu Samkovou a kamarádka mi poradila, ať se jí raději ozvu hned, protože je hodně vytížená. Takže ona o mně věděla od nějakého šestého týdne a byly jsme spolu domluvené. V ten večer jsem jí zavolala a ona mě uklidnila s tím, že přece já vím, kdy to početí proběhlo a že proběhlo o 14 dní později, než oni to počítají podle menstruace. A že jestli se cítím v klidu, tak se nemám nervovat a dáme tomu ještě šanci. Kamarádka mi říkala, že spíš se mám smířit s horším než s tím lepším. Ale já jsem furt doufala, že to bude dobrý. A pak jsem den ode dne začala krvácet silněji a silněji. Kontrola byla v pondělí a už ve čtvrtek mi bylo jasný, že je po všem. Krvácela jsem a i doktor mi řekl, že je něco špatně. Takže jsem se začala loučit.
Jaké možnosti jste u lékaře dostala?
Já s tím zkušenost neměla, takže jsem raději zavolala paní Samkové, jestli mám jít rovnou do nemocnice. Odpověděla mi, že určitě budu krvácet víc než při menstruaci, ale pokud mi není fyzicky zle, nemám horečku nebo nekrvácím opravdu hodně silně, tak mohu počkat opravdu těch 10 dní. Případně, pokud by se to nerozběhlo úplně, tak můžeme zkusit i nějaké přírodní vyvolání, což mi přišlo jako skvělá varianta. Mě jako laika a člověka, který důvěřuje doktorům, by v životě nenapadlo, že vůbec existuje možnost spontánního potratu. A proto jsem za to vděčná mojí kamarádce a porodní asistentce, protože vím, že to pro mě byla ta nejlepší varianta.
Samotný potrat jste tedy prožila doma?
My jsme s manželem a s rodiči odjeli na víkend mimo Prahu a tam to všechno proběhlo tak, jak mělo. V neděli vše začalo odcházet. Já jsem nikdy nerodila, takže to nemůžu říct jistě, ale asi to byly kontrakce, protože jsem cítila stahy dělohy a měla jsem otevřený čípek. Nakonec jsem i embryo viděla, měla jsem ho v ruce. Přišlo mi, že je větší, než by mělo být podle těch výpočtů. Pak odešla i placenta, takže jsem se uklidnila, že je všechno v pořádku. Po těch 10 dnech jsem šla na kontrolu, kde mi paní doktorka řekla, že je to super, že to šlo samo, že tam je všechno v pořádku, akorát že tam ještě něco malilinko vidí, ale to buď může odejít s první menstruací, nebo se to vstřebá. Pak jsem byla na kontrole po té menstruaci a vše bylo v pořádku.
Jak na vás situace dolehla psychicky?
Nečekala jsem, že to pro mě bude tak náročné. Když se to stalo, tak jsem si říkala, že se to prostě stává. Obrečeli jsme to, udělali jsme si hrobeček. Řekli jsme si, že to prostě půjde znova. Já se chystala, že začnu běhat, dám si do těla, začnu se dobře stravovat, abych se připravila na další těhotenství. Ale musím říct, že se to zvrtlo úplně opačně a já jsem se začala utápět v depresi. Já jsem nikdy nevěděla, co to jsou deprese, a kdybych nebyla u terapeutky a neřekla mi, že to opravdu jsou deprese, tak bych tomu asi nevěřila. Začala jsem to trošku i zalévat alkoholem, vrátila jsem se ke kouření a měla jsem pocit, že všechno je špatně, i přesto, že jsem racionálně věděla, že za to nemůžu, že jsem to nezpůsobila. A pořád jsem se ptala, proč se to stalo zrovna nám. Vždyť všechno vycházelo tak krásně. V práci jsme měli home office, takže jsem to ani nemusela nikomu říkat, ani to s někým řešit. Kamarádka byla vlastně přesně 8 týdnů přede mnou. Tu jsem v té době začala nesnášet, protože si furt na něco stěžovala. Měla jsem i myšlenky, že je vše špatně a vlastně ani nemá smysl žít.
Jak jste duševní problémy řešila?
Moje švagrová psycholožka mi poradila jít na terapii. Řekla mi, že mám postabortivní syndrom, což jsem vůbec netušila, že existuje. Je to vlastně posttraumatická stresová porucha, akorát má název spojený s potratem. Terapeutka mi to potvrdila a řekla, že to je naprosto běžná věc. Ve chvíli, kdy mi popsali a pojmenovali, co se mi děje, se mi hrozně ulevilo. Terapeutka mi řekla, že po sobě chci hrozně moc hrozně brzo, protože já jsem u ní byla ještě předtím, než jsem dostala první menstruaci, takže to bylo asi 3 týdny poté. Říkala mi také, že doktoři mi sice řeknou, že kdyby neexistovaly ultrazvuky, tak si myslím, že se mi zpozdila menstruace, ale psychicky, hormonálně a vlastně celkově si tělo opravdu prochází šestinedělím, protože se připravovalo na těhotenství a teď se musí zase dát zpátky dohromady. Takže mě ujistila, že to, že se takhle cítím po měsíci, je úplně normální. Že kdybych se takhle cítila po půl roce, tak už by si říkala, že je něco špatně, ale že na sebe moc tlačím a snažím se to příliš urychlit. Že to je, jako kdybych měla autonehodu, zlomila si nohu a chtěla běžet maraton. To prostě nejde a musí se to prožít a odžít.
Teď už se mi pomalu vrací radost ze života. Také jsem došla k názoru, že nechci hned rychle druhé dítě. Rozhodli jsme se, že to zatím necháme být. Já jsem i shodou náhod dostala v práci možnost kariérního povýšení. Věřím tomu, že mi to naše miminko poslalo shora, já jsem takový člověk, který věří, že nějaká síla nad námi je, a věřím tomu, že se tyhle věci měly stát třeba i proto, abychom měli v rodině víc peněz a mohli se o to budoucí dítě lépe postarat nebo abych věděla, že budu v budoucnosti v pohodě. Takto tomu dnes rozumím.
Jak na informaci o vaší ztrátě reagovalo okolí?
My jsme si říkali, že to budeme všem sdělovat až po třech měsících, ale samozřejmě jsme to nemohli vydržet. Takže jsem říkala: Hele, tak pojďme to říct lidem, se kterými to stejně budeme řešit, i kdyby se něco mělo stát. Věděla to moje máma s přítelem, ségra, švagrová se švagrem a má nejlepší kamarádka. Moje nejlepší kamarádka mi radila s tím samovolným potratem a z její strany přišlo přesně to, co jsem čekala. Že mě obejme, pobrečí se mnou, řekne mi, jak je to nespravedlivý. Ona to se mnou opravdu držela celou dobu. Švagr to moc neřešil. Projevil lítost, ale přišlo mi, že mu je ta situace nepříjemná a že neví, jak reagovat. Švagrová je psycholožka, takže jsme to trošku rozebírali a doporučila mi terapeutku. Ségra to obrečela, protože ona z těhotenství zpočátku měla snad největší radost ze všech. Snažila se mě podržet a díky této situaci jsme se hrozně stmelily. Naopak máma, se kterou mám úžasný vztah celý život a vždycky jsme byly kamarádky a říkáme si úplně všechno, tak naopak. Já jsem měla pocit, že se mi děje to nejhorší na světě, co se může stát, a že je všechno špatně a nezvládnu to, a ona mi začala říkat: ,Ale prosím tě, co se ti děje hroznýho? Jsou mnohem horší věci, vždyť to zvládnete.’ Když jsem si jí zašla postěžovat, že už jsme měli s manželem v minulosti nějaké problémy, a tak jsem doufala, že tohle dopadne dobře, tak se zase ptala, co jsme jako měli my dva za problémy. A když mě po 14 dnech od té situace, když jsme byli na chatě, našla v noci brečet dole, tak se divila, jak to, že to ještě není za mnou. Vlastně nad tím vůbec nepřemýšlela, ona to brala způsobem, že se prostě stalo a jedeme dál. Já jsem neměla sílu o tom s ní mluvit, tak s ní promluvila sestra a ona to asi brala máma z pohledu rodiče, který se bojí, abych se netrápila moc. Tohle bylo těžké, ale jinak to bylo v pořádku díky tomu, že o tom právě nikdo nevěděl.
Myslíte si, že je téma ve společnosti tabuizované a mělo by se o něm více mluvit?
Porodní asistentka mi poradila stránku Bylo tu, není tu a já jsem zjistila, že kromě těchto webovek opravdu nikde, ani u gynekologa, nejsou vůbec žádné informace o potratu. O tom, že existuje možnost samovolného potratu. A tím, že se mi to stalo, jsem měla tendenci šířit trošku osvětu. Proto jsem hrozně ráda, že jsem se přidala do pomocných skupin na Facebooku a mám hroznou radost, že mně tam někdo pomohl a já teď můžu pomoci někomu jinému. Můžu poradit, že se to dá zvládnout i bez lékařského zákroku. Ale na druhou stranu jsem si zase říkala, že to vlastně nikomu říkat nechci, protože mi přijde, že je to intimní. Zároveň nechci, aby mě někdo litoval. Ale jsou chvíle, kdy mám tendenci to říct. Třeba ve vzteku, kdy už se nás okolí, protože jsme rok po svatbě, začíná ptát, co dítě. Začínám mít tendenci na ně zařvat a poslat je s tím do prdele. Přestaňte klást tyhle dementní dotazy, protože nikdy nevíte, co se děje.
Líbí se mi, že o tom začínají dost mluvit i slavné osobnosti, viz královská rodina. Je to stále tabu, jelikož je to tak strašně smutná věc, že se o tom lidem nechce mluvit. Ale je to smrt jako jakákoliv jiná. O smrti se těžko mluví, ale mělo by se to více řešit. A především apelovat na to, že je jedno, jestli žena přijde o to miminko v šestém, dvanáctém nebo dvacátém týdnu. I když je to miminko velké jako fazole, tak není něco míň. Mně toto znehodnocování hrozně vadí. Vlastně až moje terapeutka mi řekla: Ale vždyť vy jste byla matkou a to vám nikdo nevezme a nejde o nic míň jen proto, že z lékařského hlediska šlo o embryo.
Lukáš
Co se z vašeho pohledu u vás stalo, když vaše žena otěhotněla?
Chtěl bych říct, že těhotenství bylo plánované. Dítě chceme a jsme na to připraveni. Mně je 32 let a už nějakou dobu si dokážu představit starost o dítě a věci s tím spojené, protože mám dva starší bráchy, jeden už má dospělou dceru a druhý má dvě děti ve věku 1 a 3 roky. Takže mám poměrně jasnou představu a vždycky jsem cítil, že rodinu chci. Těšil jsem se a když jsme to zjistili, byl jsem strašně rád. Byla to síla, ale rozhodně silně pozitivní.
Co se stalo potom?
Zpočátku se vše vyvíjelo pozitivně. Na kontrolách na gynekologii bylo všechno dobrý. Celkově já jsem ale takový, že dokud něco doopravdy není, není to stoprocentní nebo třeba písemně potvrzené, tak se snažím držet si od toho trochu odstup. Bylo to super, ale furt jsem si říkal, že nevím, jak to bude pokračovat nebo co ještě může nastat. Takže jsem pořád byl sám v sobě nějakým způsobem opatrný. O těhotenství jsem řekl jen pár blízkým lidem. Zpětně si uvědomuji, že byly nějaké věci, které nás zarazily, jako by nám dávaly vodítka, že něco není v pořádku. Jednou z nich bylo chování naší fenky, která, když žena otěhotněla, k ní vůbec nechtěla, vyloženě chodila jen za mnou. A potom poznala, že je něco jinak, a opět se chovala divně. Takže manželka, která to také vycítila, se začala strachovat, co se děje. Já jsem jí to nechtěl říkat, protože jsem nechtěl posilovat tu negativní náladu a obavy, ale nějakým způsobem jsem také cítil, že se něco děje. Stále jsem se ale snažil být pozitivní, dávat jí naději, že to bude v pohodě, že je to nějaký výkyv a aby si nedělala takové starosti a neutápěla se v tom. Bohužel se však naše obavy potvrdily, když byla na kontrole. To ji úplně odrovnalo, což je v takové chvíli naprosto pochopitelné. Já jsem se furt snažil být pozitivní, protože mi bylo jasné, že je potřeba ji podpořit. Snažil jsem se jí ještě více pomáhat, všechny věci kolem řešit, aby ona byla co nejvíce v pohodě. Ale cítil jsem, že když už je to potvrzené od doktora, tak asi něco je doopravdy špatně.
Kdy se vaše obavy potvrdily?
Na další kontrole. Dozvěděli jsme se, že už se to nedá nijak zachránit, je to opravdu stoprocentní. Na gynekologii nám bylo doporučeno, že máme počkat na samovolný potrat. Byli jsme rádi, že žena nemusí na nějaký zákrok. Tak jsme se na to připravovali, říkali jsme si, že je to špatný, ale společně to zvládneme. Zpočátku jsme se snažili být co nejvíce sami, nechtělo se nám o tom s nikým bavit. Já samozřejmě chápu, že pro ženu to musí být strašně náročné, hlavně psychicky, protože už jenom to těhotenství je dost velký zásah do těla, natož když se stane toto. Ale musím říct, že mě to dostalo taky. Jelikož pracovně hodně řídím, srovnával jsem se s tím v rámci cest. To mi hodně pomohlo. Srovnal jsem se s tím během dne sám a měl jsem pak klidnější hlavu, když jsem přišel domů. Bohužel pro manželku to bylo naopak horší, když byla přes den sama doma. Takže čekala na mě, abychom se mohli o něčem bavit, něčím se odreagovat. Zvládli jsme to tak nějak společně.
Několikrát jste uvedl, že jste se snažil být především oporou partnerce. Má muž podle vás v takové situaci možnost sám truchlit nebo musí zůstat silný, aby podpořil manželku, která je, jak jste říkal, na tom hůř?
Já si myslím, že určitě má. A že je lepší projevit emoce, než to v sobě dusit. Protože to se na každém musí nějak podepsat. Samozřejmě něco jiného je na veřejnosti a něco jiného v soukromí, ale to už je na každém, co mu vyhovuje. Je to spíše způsobené společností, že pro mnoho mužů je těžké ukázat emoce, protože by byli slabí, trapní nebo že se to nehodí, nesluší. Já si ale myslím, že by truchlit nějakým způsobem měli, protože je to pro pár společná situace, oba mají emoce. A měli by to proto spolu řešit.
Některé ženy mi v rozhovorech řekly, že reakce okolí jsou někdy silně nevhodné. Zlehčující komentáře, nevyžádané rady a podobně. Zaznamenal jste podobné reakce na muže?
Já jsem zažil naopak povzbuzující reakce, ale to je také tím, že jsem se o tom bavil jen s hodně dobrými kamarády a blízkou rodinou, především s bratrem. Před ním můžu říct opravdu cokoliv a nemusím se stydět. A blízcí kamarádi se mnou soucítí a dokážou pochopit, i kdybych před nimi třeba brečel. Takže u mě bylo tohle v pohodě a naopak všechny reakce mi pomohly. Co se týká společnosti, tak v dnešní době je strašně těžké se někomu zavděčit nebo fungovat ,správně’. Lidí je strašně moc a čím víc lidí, tím víc názorů a rozdílů. Právě proto se někteří muži raději nevyjadřují a drží to v sob, nebo naopak hrají, jak jsou silní a jak je všechno v pohodě.
Muži také mnohdy prožívají silný tlak v nemocnici. Někdy musí rychle rozhodovat o životě své ženy nebo dítěte.
My jsme v nemocnici nebyli, ale myslím si, že bych s tím neměl problém. Má předchozí práce mě naučila zvládat stres a zároveň nyní pracuji jako servisní technik ve zdravotnictví, takže jsem zvyklý se v nemocnicích pohybovat. V minulosti jsem už také s manželkou nějaké zdravotní problémy v nemocnici řešil. Je samozřejmě těžké říct, jak bych reagoval přímo v takové situaci, ale já doufám, že bych to snad zvládl dobře.
Vaše partnerka vyhledala odbornou psychologickou pomoc. Obrátil jste se také na odborníky?
Ne. Možná to bude teď bude znít trochu silácky, ale mám za to, že jsem to nepotřeboval. Myslím si, že jsem se z toho dokázal dostat sám. Při řízení jsem měl na sebe dost času, takže jsem měl možnost si věci promyslet. Také jsem si rozmyslel, jak se o tom bavit s partnerkou, jak jí nejlépe pomoci a jakým způsobem jednat, aby jí to neuškodilo. Ani teď zpětně mi nepřijde, že bych se potřeboval o tom bavit s někým dalším.
Jakým způsobem jste situaci řešil se zaměstnavatelem? Existuje možnost vzít si v takové situaci volno?
Můj zaměstnavatel je celkově v takových případech hodně benevolentní, takže by to určitě šlo. Já si ale organizuji čas sám, tak jsem toho ani nevyužil. Spíš jsem někdy přijel domů dřív, jindy později, podle potřeby. S manželkou jsme také řešili, že bychom potřebovali být nějakou dobu spolu úplně sami a odejít úplně pryč z normálního života. Takže jsem se v práci ptal, jestli by bylo možné vzít si třeba na měsíc volno. Že by třeba část toho byla dovolená a část neplacené volno. A bylo mi řečeno, že by se to dalo vymyslet, že to v takto výjimečných případech možné je. Toto jsem vnímal jako hodně pozitivní přístup. Když jsme měli s manželkou covid a byli jsme celkově doma tři týdny, tak po mně nechtěli neschopenku a měl jsem plat, jako bych normálně chodil do práce. Ani žádné časové náhrady po mně zpětně nechtěli.
Myslíte si, že je téma nenarozených dětí ve společnosti tabuizované?
Myslím si, že by se lidé o tom neměli bát mluvit. Když se to stalo nám, tak jsme zjistili, že někteří kamarádi i známí mají podobné zkušenosti. Opravdu se to děje, ale moc se o tom nemluví. Je svým způsobem pochopitelné, že si to lidé nechávají pro sebe, ale na druhou stranu by měla existovat osvěta, že to bohužel k životu patří. Tím nemyslím, že to každý musí hlásit na Facebooku, ale měly by se šířit informace, že k rodičovství patří i toto. Já bych se nebál to zahrnout třeba do školních osnov.