Na konci roku se často řeší, jak se starší lidé cítí osaměle, protože nejsou s rodinou. Vaše propojování ale probíhá celoročně?
Od začátku jsme věděli, že nechceme jednorázové akce, ale pravidelná setkání školkových dětí a seniorů. Přišlo nám důležité, aby už takhle malé děti zažily, jak je to fajn, když se setkáváte s někým, kdo je starší. Můžeme tím předejít tomu, aby později v pubertě či v dospělosti měli negativní komentáře vůči seniorům. Když se totiž vídáte s někým starším, můžete navázat vztah a není to pro vás „ten starej pán“, kterého vidíte leda někde v tramvaji nebo v obchodě.
Letos jste zavedli nový program: teenageři pomáhají seniorům prozkoumat moderní technologie. Co vás vedlo k této inovaci?
Napadlo nás, že je to dobrá příležitost jak propojit generace, které se moc často nepotkávají. Pokud se teenageři nevídají s prarodiči, pak se málokdy dozvědí, jak se žije seniorům, a funguje to i naopak. Starší lidé říkají, že by je zajímal svět mladých, ale není moc příležitostí pro společná setkání. Hodně v tomhle „pomohla“ covidová pandemie. Najednou starší lidé zjistili, že je fajn používat moderní technologie, ale i tak z toho mají obavy: aby něco omylem nesmazali nebo nenaletěli takzvaným šmejdům. Teď máme za sebou pilotní část programu, kde se zapojili žáci několika základních škol a pomáhali seniorům v Praze. Postupně chceme program rozšířit i do regionů.
Jak se vám povedlo nadchnout teenagery do takových aktivit?
Řada mladých se prostě jen ostýchá, protože mají minimální zkušenost se seniory. Samozřejmě, že v některých třídách zazněly komentáře: „A co když budou ty starý lidi úplně mimo?“ Myslím, že takhle reagují právě proto, že se s nikým starším neznají, a proto nevědí, co očekávat. Náš program je rozdělený na tři fáze: v první debatujeme se studenty o tom, jaké mají kontakty se seniory, co by je zajímalo, ale také z čeho mají obavy. Pak máme další setkání, kde vysvětlujeme, jak staršího člověka naučit používat moderní technologie. A potom jdeme se studenty do domova pro seniory.
Prolomili jste komunikační bariéru?
Bylo moc fajn, že studenti opravdu dodržovali, na čem jsme se domluvili: naslouchali seniorům a brzy pochopili, že mají trošku jiné tempo. Naše mezigenerační programy jsou o vzájemném respektu a trpělivosti. Jeden něco neumí, ale druhý ho to může naučit. Někdy má víc zkušeností mladý člověk, jindy zase senior. Právě proto je pro nás důležité, aby se zapojovali rovnoměrně. A zjevně takové akce baví i puberťáky, protože na závěr našeho setkání už si domlouvali, kdy zase přijdou na návštěvu.
Neziskové organizace se často potýkají s tím, že obtížně shánějí peníze na provoz. Jaké s tím máte zkušenosti?
Lidé v Česku rozhodně pomáhají – když je nějaká přírodní katastrofa nebo jiná tragédie, tak se během krátké doby vybere hodně peněz. Mnohem složitější je sehnat dlouhodobé dárce či sponzory. Nedávno jsem mluvila s kamarádem, který žije v Americe. Říkal mi, že tam je celkem běžné, že se odvádí určité procento ze zisku na veřejně prospěšné činnosti. Možná by se něco podobného mohlo zavést i u nás. Ve společnosti přeci nejde pouze o zisk, ale také o společenskou zodpovědnost.
A je něčím specifické shánění financí právě na seniory?
Jsem moc ráda, že přibývá firem, které nejen zaujme, co děláme, ale chtějí se dozvědět víc o seniorech a stárnutí. Organizujeme pro ně diskuze o mezigeneračních vztazích, které pak přenesou do jejich firemní kultury. Často také zveme sponzory na naše akce. Téměř vždy jsou překvapení, jak spolupráce se seniory funguje, a také se podivují, jak vypadá interiér domovů pro seniory. Představují si ponurý ústav, a pak přijdou a vidí, že to tam je hezké.
Váš tým se zapojil do několika mezinárodních projektů. Jak na mezigenerační aktivity reagují v cizině?
Dlouhodobě spolupracujeme se zástupci neziskových organizací a institucí v Rakousku, Polsku, Lotyšsku a Francii. Pro nás je hodně zajímavé, když se bavíme o zkušenostech, co funguje v jednotlivých zemích, a co se naopak neujalo. Vždy mě velmi dojímá, když slyším, jak nás zahraniční partneři obdivují za to, co děláme. Říkají, že nic takového, jako je ta naše celorepubliková síť mezigeneračních skupin, u nich neexistuje. Prý mají většinou takové aktivity v rámci jednoho města, maximálně okresu.
Součástí vašich programů jsou také dobrovolnické aktivity, kde senioři předčítají pohádky ve školkách. Prý mají ale i další nápady?
Máme Klub pohádkových čtecích babiček a dědečků, kde je zhruba 250 členů po celém Česku. Původně šlo o to, že senioři chodili číst jednou týdně do školky někde v okolí svého bydliště. Postupně ale naši dobrovolníci přicházeli s dalšími nápady. Například jedna seniorka hraje pro děti loutkové divadlo, další hraje na housle nebo jeden náš „dědeček“ učí základy jógy.
Takže stále něco nového?
Nikdy by mě nenapadlo, že budeme mít tolik mezigeneračních skupin. Z původních 20 jsme teď na 200 skupinách po celém Česku. Každoročně takhle propojujeme 15 tisíc dětí a seniorů. Nic z toho by nemohlo fungovat bez našeho týmu, bez spolupráce se zaměstnanci školek a domovů pro seniory. Pokaždé naplánujeme inovace našich programů, ale máme spoustu podnětů i od všech, kteří s námi spolupracují. A to mě těší ze všeho nejvíc!
Jaké máte další plány?
Naším cílem rozhodně není, abychom neustále rozšiřovali celorepublikovou síť. Pro nás to není o kvantitě, ale kvalitě. Určitě chceme dál rozvíjet programy pro teenagery a seniory, protože vidíme, jaký to má pozitivní dopad. Před časem jsme byli ve školce, kam chodili moji synové na mezigenerační akce. Dnes už jsou synové v pubertě, ale pořád si pamatují, co zažili se seniory. A to je hlavní cíl naší organizace, aby v dětech zůstal ten respekt ke starší generaci a nemluvily o nich s odporem.
A co byste přála seniorům?
Znám spoustu aktivních starších lidí, kteří s námi spolupracují. Jenže bohužel se v médiích moc takových příběhů neobjevuje. Možná proto, že fotka nebo článek o seniorech, které něco trápí, má větší čtenost než pozitivní příběh. Jsme možná národ stěžovatelů, že hledáme problémy, a asi nás nebaví vyzdvihovat něco hezkého a to se týká i novinářů. A přitom je všude kolem tolik inspirativních seniorů, kteří nejenže nepotřebují pomoc, ale sami jsou všemožně nápomocní!
Foto: Veronika Rose a archiv Mezi námi