Proč podle vás patří vaše dílo Michelle do HateFree Art?
Vždy jsem sledoval různé individuální příběhy lidí, kteří se prali s osudem, a mezi ně patřil i příběh jednoho mého kolegy. Znám ho 35 let a on se začal v průběhu času měnit z jednoho pohlaví do druhého. Není jediný, koho jsem měl možnost takto zblízka sledovat, a tento příběh mi připadal velice nosný a osobitý. Jde o velmi statečného člověka, který byl odvážný i za totality. Je to sice silná osobnost, ale zároveň v něm musel probíhat složitý vnitřní boj. Všechny tyto vrstvy jeho osobnosti jsem se snažil ztvárnit.
Proč jste si pro příběh Michelle vybral právě malbu?
Malba je takový dotyk v čase a mně připadalo, že tomuto niternému problému jedince, který popisuji, odpovídá nejvíc. Michelle je sama výtvarnice, a tak jsem hledal takovou cestu, kterou bych neilustroval konkrétní tvář nebo fyziognomii, ale abych malířskou technikou spíš poodkryl to, jakou masku musí nést na veřejnosti, jakou složitost skrývá. Malba mi přišla jako nejvhodnější médium, protože nejvíc odpovídá intimitě jako takové.
Jak by se mělo Vaše dílo dotknout lidí, kteří do galerie běžně nepřišli a uvidí ho na plakátu?
Na první pohled se mohou vyděsit, ale zároveň je to moment, který může diváka vtáhnout do naznačeného příběhu. Možná se později začne zabývat tím, o co se jedná, co je za touto škraboškou, co je za tímto příběhem. Je samozřejmě na každém, jak zareaguje, zdali v něm zůstanou negativní pocity, nebo tu výzvu přijme a zamyslí se nad tím. Uvědomí si, že vidí příběh člověka, který může být hluboce lidsky zraněn nebo se nachází v mimořádně složité situaci. Může to působit kontroverzně, například v menších městech, kde lidé nejsou na takový moment v umění zvyklí. Právě i tam ale podle mě žije řada lidí, kteří musí taková témata sami zpracovávat a možná komplikovaněji než lidé ve větších městech. Možná právě takový moment může někoho přivést na vlastní cestu ve zdánlivě neřešitelné situaci.
Patří umělecké dílo do veřejného prostoru?
HateFreeArt je projekt, který má upozornit na konkrétní společenská témata netradiční způsobem, možná provokací. Já takovou provokaci beru jako jednu z možností, je to důležitý moment, aby dílo zaujalo a neztratilo se v záplavě informací. Něco jiného je, když zůstává dílo ve veřejném prostoru trvale. U konceptuálních akcí, jako je tato, jde o naprosto jinou situaci, která má svoje místo a opodstatnění. Určitě je to smysluplnější než díla ukazovat ve výstavních prostorách, protože tam přijdou jen ti, kteří žijí ve stejné bublině a vlastně podobné problémy chápou, a to je možná trochu zbytečné.
Vy jste začínal jako grafik a tvůrce plakátů, vaše malba Michelle se teď objeví na plakátovacích plochách, to je docela symbolické, nemyslíte?
Je to tak. Původně jsem se zabýval tvorbou plakátu a byla to moje oblíbená disciplína. Teď už se tvorba plakátu posunula úplně jiným směrem a nikdo je již nemaluje fyzicky, všichni je tvoří v počítači. Plakát vnímám jako formu, která má být jednoznačná, výrazná, na první dobrou čitelná a má divákovu pozornost připoutat svojí úderností. Zároveň si myslím, že by měla plakátová tvorba nést konkrétní výpověď, možná poselství, a tak mě těší, že mohu opět vstoupit do veřejného prostoru právě formou plakátové tvorby. To je moc fajn a užívám si to.
Vadilo by vám, kdyby plakát s vaším dílem někdo poničil nebo strhnul?
Nevadilo. Člověk spíš očekává negativní reakci, ale někdy se může stát opak. Například na pražském nádraží Bubny, odkud odjížděly za 2. světové války transporty do koncentračních táborů, jsme tvořili spolu s dalšími kolegy různé objekty ve veřejném prostoru. Já jsem tam postavil na koleje takové bloky slisovaných masek z mýdlové hmoty, protože nacistická propaganda přemýšlela, že by z lidských ostatků dělala mýdlo. Mělo to na místě zůstat až do svého fyzického rozpadu a já jsem čekal, že na toto dílo někdo zaútočí, rozbije ho, že ho to pobouří, urazí. Opak byl ale pravdou. Lidé začali dávat na tyto bloky kameny jako vzpomínku na židovské obyvatele, kteří nepřežili holokaust. Když jsem tam přišel za půl roku, byly tyto bloky obsypané oblázky, které lidi našli okolo nebo je přinesli. To mnou hluboce pohnulo a dojalo mě to. Takže občas vás lidi překvapí, že začnou konceptuálně doprovázet dílo a změní jeho vizualitu.
Tak i ten váš plakát může někdo strhnout ne proto, že by ho chtěl zničit, ale proto, že se mu bude líbit a chtěl by ho mít doma.
Když o tom tedy mluvíte, tak bych rád udělal takovou veřejnou výzvu. Kdyby někoho oslovilo moje dílo natolik, že by to chtěl mít doma, tak místo toho, aby plakát zničil, rád mu pořídím jeden výtisk nebo fotografii a zašlu mu ho na adresu jako dárek a upomínku na HateFree Art.
Projekt HateFree je v Česku 12 let. Osvobodila se podle vásčeská společnost víc od nesnášenlivosti?
Já teda vidím v české společnosti obrovský posun v jedné věci. A to je přijetí ukrajinských lidí během vypuknutí války. Myslím, že naše společnost je mimořádně citlivá, i když se z toho některé politické strany snaží vytěžit body tím, že to popírají. Češi podle mě nabourali stereotyp, že nesnášenlivost je tu rozšířenější než jinde v západní Evropě. Česká společnost se ukázala v tom nejlepším slova smyslu. Jsme lidští, umíme pomáhat slabým a ohroženým. Kolik se vybralo peněz během sbírek, kolik lidí poskytlo ubytování a nabídlo pracovní možnosti. To je dojemné a úžasné a myslím, že jsme se v tom hodně posunuli.
Máte pocit, že se společnost od totality proměnila? Je to taková vaše pochvala?
Daří se to i díky generační obměně. Mladá generace už funguje na základě jiných tolerancí a informací. Mohou cestovat, vrací se domů s novými zkušenostmi. Postupně zmizí z veřejného prostoru hlasy lidí, kteří se narodili nebo žili v totalitě. Myslím, že mladí lidé už se nenechají splést. Je to na dobré cestě.
Jak by vypadala ideální společnost bez nesnášenlivosti?
Předsudky ve společnosti někdo uměle vytváří a my si je dotváříme sami ve svých vlastních hlavách. Takzvaná ideální společnost je vždy zranitelná vnějšími vlivy. Vždy bude někdo, kdo bude chtít politicky zabodovat na něčem, co společnost aktuálně tíží. Vždy se najde někdo, kdo bude poukazovat na druhého, že je na něm něco špatně, a toho šikovně využije nějaká politická reprezentace. Vždycky bude s čím bojovat, ale pozitivní na tom je, že takové názory můžeme říct nahlas, být ve střehu a nenechat si to líbit. Budou lidé, kteří nás za to budou napadat, budou nenávistní a budou nás hejtovat, ale i ten hejt je vlastně pochvala. Ukazuje, že jsme zacílili správně.
I to je podle vás úkolem umění?
Pro mě je to jednoznačně úkolem umění. Nemám nic proti umění, které řeší primárně estetiku a libé vnímání světa. Mně je ale dané vyjadřovat se k tíživým situacím a troufám si říct, že to dělám systematicky a budu to dělat vždy. Angažované umění je trochu pejorativní výraz, já tomu říkám spíš reaktivní umění. Úloha umělce by měla být alarmující v tom, že když cítí, že se ve společnosti chýlí k nějakému problému, tak by se neměl bát na to poukázat. To je určitě potřeba a taková odvaha je naprosto správná.