Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Židovce už nic nenalívej, za chvíli ji čeká transport!

 

Židovce už nic nenalívej, za chvíli ji čeká transport!

Lucie BittalováLucie Bittalová
Autor

Community manager projektu HateFree Culture. Studentka Masarykovy univerzity v Brně, trollerka nácků na internetu.

29
březen
2015

V 16 letech jsem se začala kamarádit s holkou, která pracovala jako barmanka v náckovském baru. Prožívala jsem tehdy těžké období, táta onemocněl schizofrenií, rodiče se rozvedli, brácha to všechno vyřešil tím, že se předávkoval práškama. Zůstala jsem bydlet s mámou a ségrou, se kterýma jsme se hodně hádaly, peněz bylo tak akorát na jídlo. Bezútěšná situace, kterou člověk v pubertě obvykle řeší tím, že se moc nevyskytuje doma.

Do náckovského baru chodil taky jeden kluk, který se mi líbil. Černé delší vlasy, hnědé oči, metalista, starší než já. Chodili jsme ven, psali jsme si smsky, vypadalo to nadějně. Pak jsem se dozvěděla, že ho náckové pozvali mezi sebe a řekli mu, že když jejich nabídku přijme, stane se jejich „vůdcem“. Za několik dní už seděl u stolu v tričku Thor Steinar a s vyholenou hlavou. Pro něj začátek velkého dobrodružství, pro mě zklamání. I když jsme to pak spolu zkusili ještě jednou během jeho náckovského období, netrvalo to dýl než pár dní. Měla jsem potřebu se proti tomu nějak vymezit. Nechala jsem si proto uplést dred, který jsem pak doma několik měsíců horko těžko tajila.

Hned naproti náckovskému baru býval podnik, kam chodila alternativněji naladěná část města, takže tam často docházelo ke rvačkám a konfliktům. Náckové totiž nesnesli nikoho, kdo nějak vybočoval z davu - hulil trávu, nosil moc volné kalhoty nebo se netajil svojí homosexuální orientací. Byla jsem svědkem toho, jak před barem zkopali mého kamaráda nebo jak verbálně šikanovali homosexuálního kluka tak dlouho, dokud se nerozbrečel. Když seděl v slzách zhroucený na chodbě a ptal se sám sebe, co komu tak hrozného udělal, stoupli si vedle něj náckové i s mým Thor Steinerem a začali hajlovat.

Protože jsem neuměla mlčet, chybělo málo k tomu, abych taky dostala přes držku. Dodneška nezapomenu na rozzuřené oči opilé náckyně v těžkých botách, která měla neodbytný pocit, že by mi slušel monokl. Zrovna ji naštěstí pevně držela její kamarádka, tak na mě aspoň před mým odchodem plivla. Taky proběhlo několik neúspěšných pokusů ustřihnout mi můj dred (vždycky některý z nácků nakonec vyměkl), tak mi dali aspoň hezkou přezdívku Židovka. Podívali se na můj nos a hned věděli. Od té doby jsem byla za hurónského smíchu přítomných vždy několikrát za večer připravována na převoz do Osvětimi.

Bar - street view

Díky této zkušenosti vím, že stát se terčem něčí agrese, je až příliš snadné. Fyzické agrese jsem byla ušetřena možná proto, že jsem holka, ale psychického traumatu z verbální šikany se mi podařilo zbavit až za několik let po přestěhování se do zahraničí.

Ráda bych, aby si podobnými zážitky musel projít co nejmenší počet lidí, proto jsem součástí HateFree Culture.

Čtěte dále

„Když cestuju, lidé mě považují za Čecha,” říká ghanský elektroinženýr. Vystudoval v Brně

Ernest Mensah pochází z dobře situované rodiny respektovaného vědce. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy matka v jeho raném dětství zemřela a po několika letech ji následoval i otec. Ernest už na střední škole značně vynikal. Když pak nastoupil roční národní službu, kterou musí absolventi pro zemi ve svých oborech odvést, dozvěděl se o možnosti pokračovat ve studiu v cizině. „Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” směje se Ernest. Do Prahy odletěl na podzim 1989. Revoluci tak prožil v Jihlavě, kde nastoupil na téměř roční jazykový a vyrovnávací kurz. Už tam si velmi oblíbil Čechy.


Lukáš Houdek 25. 4. 2019

Po pracovním úrazu skončil na vozíku, myslel na sebevraždu. Snímky o jeho životě uspěly ve World Press Photo

Fotograf Michael Hanke v dubnu získal druhé místo v prestižní soutěži World Press Photo se souborem fotografií ze sportovního a rodinného života Zdeňka Šafránka. Zdeněk je od pracovní nehody před šestnácti lety upoután na vozík. „V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit,“ popisuje zlomovou životní událost. „Úraz ale není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity (pozn. defekty měkkých tkání) jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici.“ Zdeněk si díky intenzivnímu sportování zažil s dekubity obrovské problémy, chronická intenzivní bolest ho dohnala k myšlenkám na sebevraždu. „Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak,“ popisuje paraboxer. „Musel jsem se s tím srovnat sám. Je to zoufalství a útěk do neznáma, jsem ...

„Víme, že v tom nejsme sami.” Romských studentů přibývá, podporují se navzájem

Dvacetiletá Andrea Grundzová pochází z romsko-české rodiny z Loun. Studuje češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. „Plním si svůj sen,” usmívá se. Učitelkou totiž chtěla být už od raného dětství. Dnes je ve druhém ročníku na angličtině a v prvním na češtině. Svůj sen si plní také díky finanční podpoře, kterou získala od Nadace OSF. Její stipendijní program je určený pro romské vysokoškoláky do 26 let. Ti mohou studovat prezenčně i dálkově na soukromých nebo státních vysokých školách.


Lukáš Houdek 23. 4. 2019

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.


Nina Djukanovićová 19. 4. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.