Samoživitelky a samoživitelé vzkazují z druhého lockdownu: Máme strach, co přijde potom (2)

Obrázek: samozivitele-lockdown-small

Vyčerpání a nejistota jsou slova, která samoživitelky a samoživitelé používají nejčastěji v souvislosti s druhým nouzovým stavem. Epidemie do jejich už tak křehkých životních vzorců přidala další neznámé: distanční výuku, nejistotu bydlení nebo zaměstnání. Druhý nouzový stav totiž vynuloval v jejich životech jakoukoliv dlouhodobou perspektivu a bez ní se žije jen těžko.

„Je to šílené, máme jistý jen můj rodičovský příspěvek. Bez pomoci nejrůznějších organizací a mojí mámy bychom to s dcerou nezvládly,“ říká devětadvacetiletá Veronika Lacinová, matka tříleté Elišky. S otcem dítěte se rozešli už v těhotenství, alimenty ale neplatí dodnes nehledě na exekuci, která je na něj uvalena. „Mám dlouhodobé zdravotní problémy, pomáhám jen dvakrát týdně v charitě. Jiný přivýdělek nemám,“ popisuje. Přes vlastní tíživou situaci založila na sociálních sítích skupinu Maminky v nouzi, kde se sdružují jak samoživitelky, tak ty, co jim chtějí pomoci. Je zde možné nabídnout materiální pomoc, ale také občas prodat použité oblečení nebo doplňky. „Lidé se mi na Facebooku posmívali, když jsem žádala o pomoc nebo chtěla něco naopak prodat, abych měla nějaké finanční prostředky. Proto jsem raději vytvořila uzavřenou skupinu,“ vysvětluje. Nemocná žena, která sama neměla snadné dětství, na další pomoc státu zatím nedosáhne. „Žiju v Sokolově v bezdoplatkové zóně, takže doplatek na bydlení nepřichází v úvahu. Teď si budu žádat o invalidní důchod, ale to je dlouhý proces,“ naráží na jeden z faulů českých obcí, které se rozhodly zatočit s byznysem s chudobou tak, že vydaly speciální vyhlášky, které zamezují statní podporu bydlení pro chudé v celých ulicích.

A podle statistik není její příběh výjimkou. V Česku dlouhodobě nedostává alimenty až 30 % rodičů, stejné množství samoživitelů je ohroženo příjmovou chudobou, kterou nouzový stav ještě zhoršil. S péčí o děti lze jen těžko skloubit zaměstnanecký poměr na plný úvazek, a tak mnoho samoživitelek a samoživitelů pracuje na dohody, na které stát během covidových kompenzací nejprve zapomněl, aby je v létě zavedl jen pro ty, kteří vydělávali nad 10 000 korun měsíčně. Takové částky se většiny samoživitelek a samoživitelů zdaleka netýkají.

Horší rekordy

„Čelíte stejným problémům, ovšem v horší finanční situaci a náročnějším psychickém rozpoložení. Poměr žádostí na jaře byl 80:20 ve prospěch žádostí o pomoc na potraviny, nyní se těch 80 % žádostí týká bydlení. Spousta rodičů nemá již finanční, ale často až existenční problémy, což je alarmující,“ upozorňuje Dana Pavlousková z neziskové organizace Klub svobodných matek, který v říjnu evidoval rekordní počet žádostí o pomoc. „Poslední dva měsíce v naší pomoci dominoval Back to school program, kdy jsme zajišťovali dětem z neúplných rodin notebooky a internetové připojení pro distanční výuku, jehož výše přesáhla 1,5 milionu korun. Aktuálně máme běžící Covid program, v rámci kterého pomáháme rodičům samoživitelům částkou 2 000 korun na potraviny nebo 5 000 na bydlení,“ vyjmenovává. A její slova potvrzují i příspěvky, které se hromadí ve facebookové skupině Klubu svobodných matek. Některé samoživitelky od března nezvládaly platit nájem, domluvily si splátkový kalendář, schopnost jej dodržovat ale smetla druhá vlna epidemie. S ní často přišly o zaměstnání a na dveře přitom klepe konec kalendářního roku, kdy jim končí nájemní smlouva. „Už vím, že mi smlouvu majitel neprodlouží a skoro se mu nedivím, ale nevím, kam půjdeme,“ říká bezradně čtyřicetiletá Eva P. z Přerova, matka tří dětí. Od začátku letošního roku pracovala jako pomocná síla ve školní jídelně, teď v září ji v předtuše druhého nouzového stavu propustili. Alimenty od dvou otců svých dětí vídá sporadicky, většinou, když pohrozí trestním oznámením, nějaké peníze na účet dorazí, ale nikdy ne celá dlužná částka. „V úvahu připadá ubytovna, ale tam jsem doufala, že už se nevrátíme,“ říká smutně Eva P.

samozivitele lockdown 2

Petra Pětiletá při rozhovoru s Kateřinou Čopjakovou

Odklad nájemného z důvodu finanční nouze v době epidemie využilo podle odhadů pomáhajících organizací mnoho samoživitelek a samoživitelů, s blížícím se termínem splácení ale vzrůstá i jejich nejistota. „Stát sociální skupinu samoživitelů nijak neupřednostňuje, ale pomáhá všem osobám v nouzi. Přitom je zjevné, že specifická forma pomoci právě pro ně je potřeba,“ tvrdí Pavlousková. Dávkou, která by na nepředvídatelnou situaci měla reagovat, je pomoc v hmotné nouzi a podle zákona je možné udělit ji jednorázově až do výše 50 000 korun, praxe ale ukazuje, že se jedná spíše o teoretickou možnost. Ředitelka Pavlousková se už na jaře sešla s ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou, aby rozšířila pěšinku pro čerpání této dávky a formulář žádosti byl zjednodušen. Přesto statistiky od března do letošního května ukazují, že úspěšných ze 7 000 žadatelů bylo pouze 4 400 lidí a průměrná částka pomoci byla 3 500 korun, navíc 90 % žádostí nebylo vůbec posuzováno, protože vykazovaly chybu.

Vládnou nám „ale“

Podle průzkumu, který provedla Asociace neúplných rodin mezi pětistovkou samoživitelů, období koronaviru zasáhlo až 80 % z nich, 40 % by situaci nezvládlo bez pomoci širší rodiny a přátel a 11 % z nich ztratilo během letošního jara práci.

Jak těžké je jako samoživitelka sehnat bydlení, ví učitelka dějin umění a výtvarné výchovy na soukromém gymnáziu a zároveň matka osmileté Saši Petra Pětiletá (40). „Otec dcery přispíval vždy velice nepravidelně, spíše vůbec. Nakonec jsem opustila větší byt a přestěhovaly jsme se do podkrovní garsonky, než jsme ji ale našly, byl to boj – majitelé měli strach, že jako samoživitelka nebudu platit. Teď v covidu se malý byt ukazuje jako prozřetelný, ale také trochu nepohodlný,“ naráží Pětiletá na skutečnost, že v jedné místnosti, kterou společně obývají, musí on-line vyučovat vlastní studenty, připravovat distanční výuku a zároveň by se zde měla dcera denně učit. Holčička navíc trpí vývojovou dysfázií, poruchou řeči projevující se ztíženou schopností naučit se verbálně komunikovat, on-line výuka se tak pro ni stává téměř nemožnou. Otec ani jeho širší rodina se do pomoci nezapojují, žijí v Lotyšsku. Podpůrnou síť Pětileté tvoří především přátelé a kamarádi. „Nejtěžší je asi izolace. Musely jsme zachovat alespoň nejbližší vztahy s kamarádkou a jejími dětmi, protože jinak bychom se asi zbláznily,“ doplňuje.

samozivitele lockdown 1

Pavel Vokatý při rozhovoru s Kateřinou Čopjakovou

„Bez společného bydlení ve vícegeneračním domě by naše situace byla celkově mnohem horší. S ní a díky lepší připravenosti všech zúčastněných stran procházíme druhým covidem snadněji,“ říká čtyřicetiletý Pavel Vokatý, otec čtrnáctiletého Vincenta. Na rozdíl od výše zmiňovaných samoživitelek neřeší existenční problémy nebo distanční výuku - syn, který je fanoušek IT techniky, je spokojený, že se konečně může učit především on-line a vstávat o hodinu později. I v jeho životě panují „ale“, kterým by se editor Lidových novin raději vyhnul. Týkají se především budoucnosti, jak to bude s jeho prací, synovými přijímacími zkouškami na střední školu nebo jeho zdravotním stavem. „Všem tištěným médiím klesají prodeje a předpokládat, že se příští rok skokově zvýší, asi nelze. Syn už má potřeby jako dospělý člověk, ať už je to jídlo, oblečení, mobil nebo hobby, a to bychom bez mého platu financovali jen těžko,“ vypočítává. Problémem tak není samotná aktuální situace, ale nejistá budoucnost, kterou nezvratně způsobí. Příští rok by Vincent měl absolvovat přijímací zkoušky a zároveň další léčbu nadváhy. „Čím déle nouzový stav trvá, tím více nám chybí pravidelné cvičení, na které syn docházel. Trenéra na rozdíl ode mne i v pubertě respektoval, teď jsou ale kroužky pozastavené,“ lituje. Samoživitelem se Vokatý stal až po smrti své už tehdy bývalé ženy, jeho syn se stěhoval z bydliště matky v Bratislavě na adresu otce do Prahy a jakkoliv byl aktivně zapojeným otcem i po rozvodu, začátky nebyly jednoduché. Přestože sám byl aktivním cyklistou a běžcem, syn se v době po smrti matky propadl do letargie, kdy mu byla většina věcí jedno a byly potřeba návštěvy psychologa. „Nerad bych, abychom se společně dostali do další hluboké nejistoty,“ uzavírá Vokatý.

„Nemyslím, že se to týká jenom samoživitelek a samoživitelů, ale je to vyčerpání, někdy až beznaděj. Všichni potřebujeme mít nějakou dohlednou perspektivu, kdy se život vrátí do běžných kolejí a my budeme mít šanci žít opět „normální“ život,“ dodává ředitelka Klubu svobodných matek Pavlousková, která dobře zná situaci, kdy je člověk za sebe i dítě zodpovědný sám. Ten nejbližší úkol, který teď před sebou vidí, se nehledě na okolnosti blíží: „Je pravda, že rodina musí mít primárně kde bydlet a co jíst, na druhou stranu děti kvůli nějakému covidu nemůžou nemít Vánoce…“