Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Můj manžel je šikmooká opice

 

manzel thajsko-big

HateFree CultureHateFree Culture
Autor

Autorka si nepřála zveřejnit své jméno, proto publikujeme pod hlavičkou redakce HFC

25
listopadu
2014

Poznali jsme se při mé dlouhodobé návštěvě Thajska. Zamilovali jsme se, ale já se musela vrátit domů. Tady jsem si definitivně uvědomila, že chci být už jen s ním, tak jsem se do Thajska vrátila a po nějakém čase jsme se v jeho rodné vesnici ve východním Thajsku vzali. Od té doby střídavě žijeme tam, kde máme práci, převážně na rodinné kaučukové farmě a v pražském Karlíně.

V minulosti jsem měla český rasismus spojený především s nácky z rodné Ostravy. Mělo to tu výhodu, že je šlo jednoduše rozlišit od ostatních. To se změnilo poté, co jsem zde začala žít s manželem. „Odkud jsi?“ zeptal se Jeta přátelsky jeden kluk v ostravské hospodě. „Jo Thajsko, tam máte muaithai (thajský box),“ a následovala nečekaná rána do Jetova obličeje. Jindy jsme si zase v Kopřivnici jednoho rána všimli, že Jet kulhá na jednu nohu. Nějakou dobu trvalo, než jsme z něj dostali, co se předchozí noc stalo. V jednom baru mu nejprve někdo hodil do obličeje zapálenou cigaretu a následoval úder barovou židlí, který Jet vykrýval nohou. A pak opět v Ostravě: „Co jsi to tady dotáhl za šikmookou opici?“ ptal se známý kamaráda poté, co se v baru objevil s Jetem. Známý neznámý, rychlou odpovědí byla pěst v obličeji. „Šikmooká opice, vrať se zpátky na strom!“ zaznělo ještě několikrát na jiných místech.

Jet znal dříve rasismus jen z filmů, teď se pro něj stal běžnou realitou. Snaží se na tyto zkušenosti zapomenout a oba už se vůči nim stáváme imunními. To, co jsem tady popsala, je jen pár střípků toho, co se Jetovi v České republice běžně děje. On už to bere s klidem jako přirozenou součást české společnosti. Sice to nechápe, ale v nejhorším se dokáže ubránit. Ví, že nemá cenu se mstít, protože se lidem toto jednání jednoho dne vrátí. Bohužel všechny útoky, které tady popisuji, iniciovali lidé, od kterých bych to nečekala. Nebyli to žádní náckové na první pohled.


Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.