Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Můj manžel je šikmooká opice

 

manzel thajsko-big

HateFree CultureHateFree Culture
Autor

Autorka si nepřála zveřejnit své jméno, proto publikujeme pod hlavičkou redakce HFC

25
listopadu
2014

Poznali jsme se při mé dlouhodobé návštěvě Thajska. Zamilovali jsme se, ale já se musela vrátit domů. Tady jsem si definitivně uvědomila, že chci být už jen s ním, tak jsem se do Thajska vrátila a po nějakém čase jsme se v jeho rodné vesnici ve východním Thajsku vzali. Od té doby střídavě žijeme tam, kde máme práci, převážně na rodinné kaučukové farmě a v pražském Karlíně.

V minulosti jsem měla český rasismus spojený především s nácky z rodné Ostravy. Mělo to tu výhodu, že je šlo jednoduše rozlišit od ostatních. To se změnilo poté, co jsem zde začala žít s manželem. „Odkud jsi?“ zeptal se Jeta přátelsky jeden kluk v ostravské hospodě. „Jo Thajsko, tam máte muaithai (thajský box),“ a následovala nečekaná rána do Jetova obličeje. Jindy jsme si zase v Kopřivnici jednoho rána všimli, že Jet kulhá na jednu nohu. Nějakou dobu trvalo, než jsme z něj dostali, co se předchozí noc stalo. V jednom baru mu nejprve někdo hodil do obličeje zapálenou cigaretu a následoval úder barovou židlí, který Jet vykrýval nohou. A pak opět v Ostravě: „Co jsi to tady dotáhl za šikmookou opici?“ ptal se známý kamaráda poté, co se v baru objevil s Jetem. Známý neznámý, rychlou odpovědí byla pěst v obličeji. „Šikmooká opice, vrať se zpátky na strom!“ zaznělo ještě několikrát na jiných místech.

Jet znal dříve rasismus jen z filmů, teď se pro něj stal běžnou realitou. Snaží se na tyto zkušenosti zapomenout a oba už se vůči nim stáváme imunními. To, co jsem tady popsala, je jen pár střípků toho, co se Jetovi v České republice běžně děje. On už to bere s klidem jako přirozenou součást české společnosti. Sice to nechápe, ale v nejhorším se dokáže ubránit. Ví, že nemá cenu se mstít, protože se lidem toto jednání jednoho dne vrátí. Bohužel všechny útoky, které tady popisuji, iniciovali lidé, od kterých bych to nečekala. Nebyli to žádní náckové na první pohled.


Čtěte dále

„Když cestuju, lidé mě považují za Čecha,” říká ghanský elektroinženýr. Vystudoval v Brně

Ernest Mensah pochází z dobře situované rodiny respektovaného vědce. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy matka v jeho raném dětství zemřela a po několika letech ji následoval i otec. Ernest už na střední škole značně vynikal. Když pak nastoupil roční národní službu, kterou musí absolventi pro zemi ve svých oborech odvést, dozvěděl se o možnosti pokračovat ve studiu v cizině. „Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” směje se Ernest. Do Prahy odletěl na podzim 1989. Revoluci tak prožil v Jihlavě, kde nastoupil na téměř roční jazykový a vyrovnávací kurz. Už tam si velmi oblíbil Čechy.


Lukáš Houdek 25. 4. 2019

Po pracovním úrazu skončil na vozíku, myslel na sebevraždu. Snímky o jeho životě uspěly ve World Press Photo

Fotograf Michael Hanke v dubnu získal druhé místo v prestižní soutěži World Press Photo se souborem fotografií ze sportovního a rodinného života Zdeňka Šafránka. Zdeněk je od pracovní nehody před šestnácti lety upoután na vozík. „V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit,“ popisuje zlomovou životní událost. „Úraz ale není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity (pozn. defekty měkkých tkání) jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici.“ Zdeněk si díky intenzivnímu sportování zažil s dekubity obrovské problémy, chronická intenzivní bolest ho dohnala k myšlenkám na sebevraždu. „Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak,“ popisuje paraboxer. „Musel jsem se s tím srovnat sám. Je to zoufalství a útěk do neznáma, jsem ...

„Víme, že v tom nejsme sami.” Romských studentů přibývá, podporují se navzájem

Dvacetiletá Andrea Grundzová pochází z romsko-české rodiny z Loun. Studuje češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. „Plním si svůj sen,” usmívá se. Učitelkou totiž chtěla být už od raného dětství. Dnes je ve druhém ročníku na angličtině a v prvním na češtině. Svůj sen si plní také díky finanční podpoře, kterou získala od Nadace OSF. Její stipendijní program je určený pro romské vysokoškoláky do 26 let. Ti mohou studovat prezenčně i dálkově na soukromých nebo státních vysokých školách.


Lukáš Houdek 23. 4. 2019

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.


Nina Djukanovićová 19. 4. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.