Jaké příběhy zpracováváte nejčastěji?
Hodně se zabývám politikou USA, děním v Bílém domě nebo děním kolem ministerstva zahraničí a v Kongresu. Za posledních 20 let jsem také hodně psal o terorismu a teroristických útocích, o migraci, budoucnosti EU nebo tématech ohledně Ruska. Působil jsem v Afghánistánu, Pákistánu, Sýrii či Iráku. Teď pracuju třeba na vazbách mezi americkými Alt-Right a evropskými Far-Right, což jsou krajně pravicová uskupení, ale také ve Velké Británii, kde jsou tato uskupení mnohem složitější, než kdysi bývala. Existuje intenzivní průnik, pokud jde o jejich způsob myšlení. Zaměřoval jsem se také na Brexit, píšu zejména o tom, jak byla kampaň během Brexitu financována a odkud peníze pocházely. Stále dělám příběhy o ruských hackerských útocích v USA a jinde ve světě.
Když se věnujete tolika různým příběhům po celém světě, co podle vás nejvíce ohrožuje naši společnost?
Nejvíce alarmující je stále rozsah a řekněme hořkost rozdělení ve společnosti. Mohli jsme to vidět ve Velké Británii během Brexitu, za nějž se vedla hodně polarizující kampaň. Obě soupeřící strany vydávaly falešné zprávy, dělaly podvody - i když se dá říci, že se to dělo zejména v kampani podporující Brexit. Ve Francii stále vidíme dichotomii mezi centristy a krajní pravicí, která je tam pořád velmi silná. Vidíme také vzestup populismu v Itálii, sledovali jsme slovinské volby či maďarskou politiku - a můžeme zpozorovat i to obrovské rozdělení společností v celé Evropě. Strany středu se rozpadávají a partyzánství vzrůstá. Je to velmi znepokojující, protože čím dál větší počet lidí ani zdaleka neumí ocenit demokracii a právní stát. Říkají, že chtějí vytvořit státy, které nemusí být liberální, nemusí být demokratické, ale jsou to národní suverénní státy. Myslím, že to je asi největší aktuální problém. Shoda ohledně řádu, který poskytl mír a prosperitu pro velkou část světa po roce 1945, je nyní skutečně v ohrožení. A co nahradí dosavadní řád? Je to něco lepšího nebo to bude něco horšího? Nevíme.
Řada lidí si myslí, že největší hrozbou je například terorismus.
Tématu terorismu jsem se hodně věnoval a tato hrozba není v současnosti taková, jaká byla třeba před čtyřmi nebo pěti lety. Terorismus jako takový ale nezmizel a vrací se, v neposlední řadě proto, že nyní máme v Sýrii generaci dětí, které neznají nic jiného než válku. Mezi rodinami a přáteli neviděly nic než utrpení, žijí ve zbořených městech a pohybují se z jednoho místa na druhé. Jsou vysídlené a nemají vzdělání. Je tam celá generace syrských dětí, které vyrůstaly v naprosto nefunkčním prostředí. To je poměrně děsivé.
Je běžné vidět, jak se trauma a konflikt mění v hněv a frustraci?
Rozhodně. Děje se to třeba i v Iráku. Po dlouhou dobu tam měly sunnitské komunity obtížné podmínky pro život, zejména proto, že vláda v Bagdádu byla v polovině roku 2000 v podstatě ovládána šíitskými stranami. V té době vstoupila na scénu al-Káida, aby využila nelibosti mezi sunnitskými komunitami, a tento konflikt vyostřila. Byli schopní zaútočit i na některá z nejposvátnějších míst a dělali to záměrně, aby rozpoutali občanskou válku. Vidíme to i jinde na Blízkém východě, kde byly záměrně vyprovokovány různé komunity a staly se tak extrémnějšími. Proto také Asad v roce 2011 pustil na svobodu islamistické militanty držené ve vězení v Sýrii. Proč? Protože chtěl boj „stát proti teroristům“. Opět jde o polarizaci, kde myšlenkový střed mizí. Setkal jsem se s hodně Syřany, umírněnými Syřany, kteří chtějí nějakou formu demokracie. Právě proto se stali problémem a byli vyhlazeni ve válce, z níž se stal konflikt mezi státními a islamistickými vojenskými skupinami. Nedávno jsem ve spolupráci s dalším autorem dopsal knihu o muži, který působil v Al-Káidě a pak pracoval pro britskou rozvědku. Ten pevně věří, že největší krizí na Blízkém východě je konflikt v rámci islámu, mezi sunnity a šíity, ale také mezi Saúdy a Íránem, mezi sunnity navzájem a mezi mírumilovnými muslimy a radikálními. Salafisté stále existují, ISIS mohl být vybombardován, ale kompletně nezmizel. Mohli se přesunout nebo přeskupit, ale vrátí se, protože militantní charakter některých sunnitských islamistů nezmizel. Takže znovu a znovu – polarizaci teď můžeme vidět skoro všude a na vrcholu toho všeho je nerovnost. Jde především o masivní nárůst nerovnosti v USA, nárůst nerovnosti v Evropě, Latinské Americe i Rusku, celá praxe přerozdělování bohatství je polarizující.
Jste při své práci optimista?
Rád bych věřil, že existuje dost dobrých lidí a že jsou dost odvážní, aby nakonec dokázali něco změnit. Lidé neustále dělají skvělé věci, ale mají proti sobě mnoho protivenství. Vezměme si například nevládní organizace, které provozují lodě ve Středomoří, aby se pokusily zachránit migranty. Zachraňují topící se lidi, a nemohou je odvézt do Itálie, nesmí je odvézt na Maltu, zákon pro ně prostě nefunguje. Existuje spousta lidí, kteří se snaží dělat dobrou práci a pomáhat. Ale síly, proti kterým musí bojovat, jsou dost drsné. Jestli jsem optimista? Myslím, že musíme být optimisti, jinak by byl svět příliš depresivní. Musíme věřit, že ve světě existuje dobro. Existují jednotlivci a malé skupiny ochotné dělat velké věci, ale je jen velmi málo států s takovým odhodláním. Snad s výjimkou Skandinávců, kteří se snaží vždy.
Proč je téma polarizace pro běžného člověka důležité? Je snadné lidi polarizovat?
Nemyslím, že je snadné lidi rozdělit. Ale některé hodnoty a normy mohou zmizet nebo velmi rychle erodovat. Jeden z důležitých historických momentů nastal v roce 2008, kdy finanční krize odstartovala proces nárůstu populismu, či v roce 2014 s nárůstem migrace. Podívejme se ale na jeden velmi zajímavý fenomén – na pracovní místa. Postupně se po roce 2008 určitá míra zaměstnanosti vrátila zpět do Evropy i USA, ale často ve formě nekvalifikované a špatně placené práce. Nějakou práci převzali migranti, ale spousta práce prošla od té doby také automatizací. Největší hrozbou do budoucna tedy bude umělá inteligence, jak to předpověděl už Henry Kissinger. Masivní proces automatizace zbaví miliony lidí práce, bude prováděna levněji a efektivněji pomocí robotů a počítačů. Na to nejsme připraveni. V některých zemích, jako je Španělsko, rychle klesne zaměstnanost – především mladých lidí – o třeba 25 %. Některá zaměstnání již teď přebírá umělá inteligence. To je děsivé, úplně to mění způsob, jakým žijeme. Podívejme se, co bylo před deseti lety a co je teď. Když jsem vyrůstal, a bylo to dávno, nebyly žádné počítače. Doma jsem měl dva televizní kanály, které měly odpoledne půlhodinový program pro děti. Zbytek času jsem lezl po stromech nebo jezdil na kole. Co teď musíte udělat, abyste dostali děti ven? Jaký má umělá inteligence dopad na naši mentalitu a co to dělá s naší psychologií? Svým způsobem jsme uvězněni ve všem, co denně děláme. Nejen moje generace, ale i vaše generace a další generace se s tím bude muset vypořádat. Nová generace, která absorbuje tyto změny, by měla být schopna se s nimi vyrovnat a stále si zachovat základní lidskou důstojnost. To je opravdu těžké a děsí mě to. I přes to pořád věřím v základní lidskou slušnost a humanistické hodnoty.
Automatizace práce má přinášet více volného času a svobody. Děje se to?
Bude více volného času, protože počítače budou pracovat a my si budeme moci lehnout pod stromy? Ve skutečnosti je to naopak, protože lidé si budou muset vydělávat na živobytí tvrdší prací. Uvedu příklad. V hrabství West Midlands v Anglii se spousta lidí živila v automobilovém průmyslu. Všechny pracovní možnosti jsou pryč. Ti lidé mají práci pořád, ale jsou zaměstnáni ve skladech Amazonu, kde za minimální mzdu přesouvají kartónové krabice z jednoho místa na druhé. Zbytek práce provádějí stroje a ty dnes potřebují jen velmi málo lidí. Jednou jsem byl v Thomastonu v státě Georgia v USA. Je to staré město, které vydělalo hodně peněz na textilu. Když jsem město navštívil před pár lety, v době, kdy byl zvolen Trump, spousta textilních továren byla pryč, kromě jedné. Zůstala, protože jeden hotelový řetězec v USA řekl, že chce v Americe ručníky „vlastenecké“ výroby. Jenže ta továrna zaměstnává jen šest lidí, ostatní práci dělají roboti a počítače. Stroje vyrábějí ručníky, balí je do krabic a posílají k distribuci. Ten byznys prakticky nepotřebuje žádné lidi. Existuje tedy město, jehož celý průmysl byl za dva nebo tři roky uzavřen, výroba se přestěhovala do Guatemaly či Bangladéše a jediný podnik, který se zachoval, byla výroba ručníků za pomoci robotů a počítačů a šesti Američanů.
Stále více mluvíme o frustraci části populace i kvůli tomu, že jim globalizace zdánlivě nepřináší žádný prospěch. To se promítá i v jejich politické volbě. Je s tou frustrací možné něco udělat?
Jasně, existuje přímá korelace, o tom není pochyb. Lze udělat hodně, abychom zmírnili frustraci ve společnosti, ale čas není na naší straně. Nejsem si jist, zda jsou v tuto chvíli ve vedení lídři, kteří rozumějí hloubce této výzvy. Musíme zcela přepracovat způsob, jakým vzděláváme lidi, také naše kulturní i pracovní vzorce. A musíme si dávat opravdu pozor, protože tu jsou celé obrovské populace, které nemají z prosperity žádný profit. Musíme se pokoušet o udržitelnost. Musíme být připraveni za změny v Evropě něco obětovat. Například Němci jsou docela dychtiví po recyklaci a berou to vážně. Donedávna například ve Španělsku zdaňovali solární energii i přesto, že mají 300 dní slunečního svitu. Jde přitom o hlavní zdroj energie v zemi, která nemá vlastní ropu. Stojí před námi alarmující společenské změny vyplývající ze změn klimatu a spousta řešení přichází příliš pozdě. Mnoha lidem jde především o zisk. Neumíme uvažovat dlouhodobě, chybí nám dlouhodobý horizont. To je nemoc spjatá s povahou člověka.
Musíme projít další historickou tragédií, abychom změnili způsob našeho myšlení?
To je pozoruhodná věc, že? Už nyní vidíme změnu klimatu a její dopady po celé Americe. Masivní hurikán, který zasáhl New York a další místa před pár lety a zanechal celé pobřeží zničené. V Kalifornii stoupá hladina moře, jsou častá sucha a požáry, teploty překonávají rekordy. Má to dostatek pozornosti v médiích? Věnuje se tomu dostatek pozornosti ve školách? Rozhodně to téma nemá dostatečný prostor v politice. Pro mnoho lidí ve vládě je klimatická změna podvod. Takže jaká tragédie se musí stát, než se lidé probudí a řeknou, že životní prostředí bude odteď naší prioritou a budeme ho chránit? Musíme se ptát na dvě věci: jakým způsobem se vzděláváme a jakým způsobem pracujeme s technologiemi. Je toho hodně, z čeho bychom si měli dělat starost. Změnit myšlení lidí je někdy těžké a myslím, že za posledních deset let se to stalo výzvou ještě větší.
Je to právě ten paradox, ve kterém se nacházíme? Svět je složitější a obtížnější, existuje spousta výzev, ale mnoho lidí chce jednoduché odpovědi. Jak se to dá vyřešit?
Musíme všechny vzdělávat. Musíme problémy lidstva vysvětlovat velmi jasně. Možná je musíme rozdělit na menší problémy, protože to nejde popsat vše najednou. Musíme lidem vysvětlit, že se jedná o složité otázky, takže musíme požadovat i složité odpovědi. Nicméně z pohledu novináře vůbec netuším, jak se k tomu postavit. Problém v oblasti komunikace nových řešení jsem zažil a myslím, že opravdu práce novinářů není problémy zjednodušovat. Já se jako novinář snažím sdělit různá možná řešení, alternativní možnosti. To je součást mé práce. Nesnažím se lidi oklamat, aby si mysleli, že řešení je jednoduché. Je to dlouhá cesta a víme, že politici, kteří nenabízejí velmi jednoduchá řešení, mají tendenci být nahrazeni něčím horším. To, co potřebujeme opravdu nutně, jsou lidé, kteří se opravdu zajímají o to, co se kolem nich děje, a nejsou jen pasivní publikum. Pokud je jejich hlas slyšet, může mobilizovat a způsobit změnu. Podívejme se třeba na dívku, jako je Malala z Pákistánu. Je to někdo, kdo prorazil navzdory okolnostem, navzdory tomu, že ji extremisté málem zabili. Někdy musíme věřit v dobrou vůli a lidskou dobrotu.
Co pozitivní a žurnalistika zaměřená na řešení? Mohla by něco změnit?
V CNN neděláme mnoho povznášejících příběhů, ale snažíme se alespoň nějaké najít. Jeden slogan z místních zpráv v Americe říká: „if it bleeds it leads“ (pozn. překladem „když teče krev, lidi to zajímá“). A to je podstata problému. Lidé mají rádi drama. Před nedávnem došlo v Americe k nehodě na lodi. V momentě, kdy se loď potápěla, se záběry potápějící se lodi objevily i v televizi a já jsem se ptal sám sebe, zda tohle opravdu musíme vysílat.
Proč jsme fascinováni hrůzami?
Nejsem psycholog, ale myslím, že nás všechny fascinují děsivé věci. Je to pochopitelné. Řada lidí by znovu sledovala v přímém přenosu, jak letadla narážejí do dvojčat. Je to dramatické a neuvěřitelně fascinující. Zároveň je to tragické a nechceme to prožívat znovu a znovu. Přesto to lidé opakovaně sledují na internetu. Jsme fascinováni katastrofami, hypnotizují nás. Média a dnes především sociální média je přinášejí v čím dál masovějším měřítku a to dramaticky formuje naši společnost. Mohli bychom být jinou společností, pokud bychom vídali více pozitivních zpráv? Někdo se může pokusit psát pozitivní zprávy, ale bude potřebovat i publikum. Pokud to tedy diváci chtějí, může to fungovat. Obávám se, že lidi přitahují více videohry a virtuální realita. Chtěl bych si myslet, že by se našli lidé, kteří by chtěli pozitivní zprávy. Věřím, že existují.
Spolupráce: Kristína Lehutová
Foto: Michal Berger, Melting Pot