„Vždycky mi hodně záleželo na tom, co si o mně ostatní myslí. V momentě, kdy jsem dostala nálepku ,tlustá holka`, jsem možná chtěla všem něco dokázat. Snažila jsem se napasovat do nějaké představy, jak bych měla vypadat. A asi jsem cestou ztratila sama sebe,” říká Lada Brůnová, pracovnice proseniorské organizace Elpida. V pubertě v návaznosti na zraňující reakce okolí a nespokojenost s vlastním tělem začala hubnout, až propadla anorexii. „Ze svého jídelníčku postupně ,mažeš` určité potraviny, až nakonec vyřadíš skoro úplně všechno. Rýpeš se v jídle a děsí tě představa, že nemáš naprostý přehled o tom, co jíš a kolik toho jíš. Ono je to pomalé a plíživé, až najednou se po té šílené spirále řítíš dolů a nejde to ukočírovat,” popisuje. Přestože si časem začala uvědomovat, v jak vážné situaci se nachází, nedokázala to zastavit. „Vybavuju si, jak jsem často ležela ve vaně s horkou vodou, protože mi byla neustále zima. A jak jsem byla strašně hubená, od té vany jsem měla úplně otlačenou pánev a páteř. Bolelo to tak, že jsem v ní nedokázala vydržet. Právě tehdy jsem prožila asi jeden z nejtěžších momentů, kdy mi došlo, že všechno to, co se děje, je hrozně špatně. Věděla jsem, že musím začít víc jíst, jinak to dopadne zle. Ale zároveň jsem v hlavě měla ten šílený strach z jídla. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, jak z toho ven,” vzpomíná. Dnes už má situaci pod kontrolou, zdůrazňuje však, že je to běh na celý život a dodnes postupně do svého jídelníčku přidává potraviny, které si dříve zakázala. Mluvit o tom začala teprve nedávno. „Protože se za to stydím. Nebo jsem se ještě nedávno styděla. Celé ty roky jsem anorexii vnímala jako selhání – že jsem to prostě nezvládla,” připouští. „Ale pomalu to sama v sobě otáčím a snažím se brát si z té zkušenosti to dobré – třeba že jsem silná, že jsem tu nemoc překonala. Skutečně to považuju za své největší životní vítězství.”
Měla jsi mentální anorexii. Dovedeš rozklíčovat, co k tomu vedlo?
Začalo to, když mi bylo čtrnáct, patnáct. Přesné začátky sama pro sebe stále hledám a pojmenovávám, ale myslím, že nešťastné vnímání vlastního těla začalo být problém už ve školce. Vždycky jsem byla oplácaná holčička, která byla ze školního kolektivu tak trochu vyčleněná. Část ostatních dětí mi dávala najevo, že mám kila navíc, a mně mezi nimi zkrátka nebylo dobře. A pak přišla základní škola, tělocviky a lezení po laně na čas – v momentě, kdy jsi po něm nevyšplhal, byl to veřejný trapas. Navíc v modrých trenýrkách, respektive kalhotkách s kapsičkou, ve kterých si jako tlustá holka přicházející do puberty připadáš vážně „skvěle”.
Mluvíš o sobě jako o tlusté. Jak jsi k tomu pejorativnímu slovu přišla? Člověk o sobě spíš mluví jako o někom s nadváhou. Bylo to tak poznat?
Tak dramatické to nebylo, ale dětští kamarádi slovo „tlustá” používaly. „Nadváha“ by tehdy asi nikdo neřekl, i když je to takové jemnější. Ale zpátky k tvojí otázce – možná, že kdybych byla izolovaná jednotka, která se s nikým nepotkává a nekouká na seriály a filmy plné dokonalých lidí, asi by mě nenapadlo takhle o sobě přemýšlet. Je ale přirozené, že se s druhými porovnáváš a samozřejmě to za tebe dělají i ostatní. Když jsem byla malá, stačilo se něčím odlišovat a hned jsi byl víc na očích. Stejně nevyžádanou pozornost měla na základní škole i moje spolužačka, která byla extrémně hubená, ale třeba i spolužák se silnými brýlemi. V tomhle se doba snad už trochu posunula.
Jak u tebe anorexie začala?
Jsem jedináček a moje mamka, se kterou mám opravdu velmi blízký vztah, byla vždycky silnější. Byly jsme odmalička parťačky, a tak jsme si tehdy řekly, že spolu zkusíme zhubnout. Začaly jsme upravovat jídelníček, víc se hýbat a oběma se nám dařilo. Byla jsem najednou po všech těch „tlustých letech“ hubená a v centru pozornosti. Všichni mi dávali najevo, jak mi to ohromně sluší, jak jsem šikovná, že jsem na sobě takhle zamakala. Najednou přišlo ocenění, které mi asi dřív chybělo. Byl to příjemný – a vlastně úplný nový – pocit, ve kterém jsem se nezdravě vzhlídla. Byla to taková radost z toho zadostiučinění, že jsem pro ostatní konečně dost dobrá. Asi jsem se někde uvnitř bála, že bych o to mohla přijít, tak jsem pokračovala dál v hubnutí, i když už to dávno nebylo třeba. Ale já jsem tu hranici posouvala neustále dál. Až se mi to úplně vymklo z rukou.
Pamatuješ si ten moment, kdy se to vaše snažení začalo stávat nezdravým?
Dlouho jsem si to vůbec neuvědomovala. Nejdřív si toho všimla mamka, protože jsem přestala jíst spoustu věcí a styděla se jíst na veřejnosti. Vždycky jsem se šla s jídlem někam schovat, třeba se zavřít do svého pokoje.
Foto: Ondřej Tylčer
Proč ses styděla jíst?
Ze svého jídelníčku postupně „mažeš“ určité potraviny, až nakonec vyřadíš skoro úplně všechno. Rýpeš se v jídle a děsí tě představa, že nemáš naprostý přehled o tom, co jíš a kolik toho jíš. Lidi si toho samozřejmě dřív nebo později všimnou a ty si všimneš toho, jak divně na tebe koukají. Tak se těmhle situacím snažíš jakkoli předejít. Začneš si jídlo chystat sám, abys ho měl pod kontrolou. Ono je to pomalé a plíživé, až najednou se po té šílené spirále řítíš dolů a nejde to ukočírovat.
Co ti tehdy běželo hlavou?
Je to patnáct, šestnáct let nazpátek a já jsem tehdy vůbec netušila, co se to se mnou děje, že je to psychická nemoc. Ani u nás v Hořicích asi nikdo o poruchách příjmu potravy nic moc nevěděl. Mamka je naštěstí doktorka, a tak celou situaci probrala s kolegy, kteří jí dali kontakt na dětskou psychiatrii v Olomouci. Tam to pak dostalo nálepku mentální anorexie.
Kolik jsi měla kilo ve chvíli, kdy jsi šla na léčení?
Hospitalizovaná jsem nebyla, dojížděla jsem na kontroly a konzultace. Moje nejnižší váha byla okolo 51 kilo, což vlastně není zas tak málo, ale já mám velkou kostru, takže jsem byla opravdu ošklivě hubená. Všechno oblečení v obchodech mi bylo velké a i během sezení na židli mě tlačily kosti. Taky si vybavuju, jak jsem často ležela ve vaně s horkou vodou, protože mi byla neustále zima. A jak jsem byla strašně hubená, od té vany jsem měla úplně otlačenou pánev a páteř. Bolelo to tak, že jsem v ní nedokázala vydržet. Právě tehdy jsem prožila asi jeden z nejtěžších momentů, kdy mi došlo, že všechno to, co se děje, je hrozně špatně. Věděla jsem, že musím začít víc jíst, jinak to dopadne zle. Ale zároveň jsem v hlavě měla ten šílený strach z jídla. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, jak z toho ven. Chtěla jsem se uzdravit, ale hlava šla proti mně. V té vaně jsem tehdy probrečela hodiny.
Měla jsi strach si říct o pomoc?
Upřímně? Na začátku jsem o žádnou pomoc nestála. Pamatuju si, jak jsem těsně před návštěvou ordinace psychiatričky, kde mě pokaždé v úvodu vážili, vypila snad dva litry vody, abych tu váhu narychlo nahnala. Lhala jsem všem i sobě, jak skvěle jím a že jsem úplně v pohodě.
S jakými emocemi sis to jídlo pak pojila?
Se strachem. Jídlo pro tebe není ani palivo, ani radost, ale nepřítel. Najednou zjistíš, že v hlavě nemáš už nic jiného, jen to jídlo. Staneš se jeho otrokem, kolem jídla se začne točit celý svět. Žiješ doslova od jídla k jídlu.
Mělo to pro tebe i nějaké společenské důsledky?
Člověk přijde skoro o všechny kamarády, protože vlastně nechceš chodit nikam, kde se jí, je ti hrozná zima, jsi pořád unavený a neuvěřitelně náladový. Málokdo z okolí tohle zvládne. Zpětně bezmezně obdivuju svou rodinu a nejbližší, kteří to se mnou překonali. A trochu sama sebe fackuju, že mi tohle došlo až nedávno – dlouho jsem se vracela do toho období a přemýšlela, co se tehdy vlastně dělo, jak mi bylo. A tak nějak mi z toho vypadli lidé, kteří celou tu dobu stáli vedle mě. Moje nemoc je nutně musela poznamenat. Myslím, že nás to změnilo všechny.
Takže nejprve se snažíš uspět ve společnosti a výsledek je pravý opak.
Ten úspěch je krátkodobý. Přišel v takové té fázi, kdy se začaly věci měnit, kdy jsem hubla. Pak se to zvrhlo do druhého extrému. Popsal jsi ten paradox přesně: snažíš se uspět a získat si místo v kolektivu, a najednou jsi sám víc než předtím.
Foto: Lesana Urbancová
Začala jsi o tom mluvit až teď. Proč?
Protože se za to stydím. Nebo jsem se ještě nedávno styděla. Celé ty roky jsem anorexii vnímala jako selhání – že jsem to prostě nezvládla. Nedávno jsem vystoupila na akci Anabelle (pozn. organizace na pomoc lidem s poruchami příjmu potravy), kde jsem poprvé mluvila o zkušenosti s touhle nemocí. Ještě předtím jsem se o tom zmínila u sebe na Facebooku a na Instagramu – že pokud by kdokoli věděl o někom, pro koho může být takové setkání důležité, ať mu o akci řekne. Ozvalo se mi pár kamarádů, že by mě tam rádi přišli podpořit. A já jsem se úplně vyděsila, že by tam měli být lidé, které znám. Někde uvnitř je to pro mě totiž příliš intimní téma. Možná mám strach, že mě za tohle „selhání” někdo odsoudí. Ale pomalu to sama v sobě otáčím a snažím se brát si z té zkušenosti to dobré – třeba že jsem silná, že jsem tu nemoc překonala. Skutečně to považuju za své největší životní vítězství.
Pamatuješ si, kdy se to začalo lámat? Že se ti začalo dařit se dostávat z té těžké fáze, kdy jsi skoro na hranici života a smrti?
Myslím, že jsem tehdy dostala nějaká antidepresiva, což mi trochu pomohlo. Ale to je taková povrchová věc. Připadala jsem si taky hloupě vůči našim, kteří si kvůli mým návštěvám psychiatrie museli brát volno. Řekli mi, že dokud se neuzdravím, budeme do Olomouce klidně jezdit každý týden dvakrát, prostě tak dlouho, dokud se neuzdravím. A ohromně důležité bylo dostat do té nemocné hlavy i jiné věci než jenom jídlo. Začala jsem třeba sportovat, což ze začátku bylo spíš trestání sebe sama za to, co jsem snědla, pak mě to ale začalo bavit. Každá další aktivita mi určitě pomohla v tom, abych ubrala pozornost jídlu. A začala se uzdravovat.
Myslíš, že jsi z toho dnes venku?
Jsem si poměrně jistá, že se musím do konce života hlídat. Zpětně jsem si rozklíčovala, že začínám řešit jídlo a svoji postavu, když mám pocit, že nemám nějaké věci pod kontrolou. Jídlo totiž kontroluju snadno. Už na sobě poznám, kdy to začíná být nebezpečné. Našla jsem si v těch pocitech určité vzorce, pojmenovala, co se mi děje v hlavě, a dávám si na to pozor. Ale myslím, že ta nemoc s tebou zůstane už napořád. Jen se s ní naučíš žít.
Foto: Lesana Urbancová
Byl to pro tebe intenzivní boj?
Jak jsem si tehdy spoustu věcí zakázala jíst, tak jsem je postupně začala zařazovat zpátky. Ale vlastně i teď, po tolika letech, občas narazím na něco, co ještě nemám sama pro sebe zpracované. Ty situace vznikaly ještě poměrně nedávno třeba s mým přítelem Standou, který rád vaří. Když jsme spolu začali chodit, otevřeně jsem mu řekla, čím jsem si prošla a že některá jídla pro mě stále nejsou komfortní. I když jsem doufala, že to pro něho nebude problém, stejně jsem se bála toho, jak zareaguje. Ale Standa se zachoval úplně skvěle a od samého začátku bral na mě ohledy a při vaření jídla uzpůsoboval. Zároveň se mi v jídelníčku začaly postupně znovu objevovat věci, které pro mě byly dlouhé roky tabu. Takhle jsem začala zjišťovat, že jsem se spousty surovin bála zbytečně. Občas se asi musíš z té komfortní zóny nechat násilím vyšoupnout, abys zjistil, že se ti nic nestane, když něco uděláš trochu jinak. Třeba že do salátu přidáš olivový olej – což může znít úsměvně, ale pro mě to byla věc, kterou jsem deset let nebyla schopná pozřít.
Myslíš si, že ti v tomhle Standa rozumí?
Myslím si, že zkušenost s poruchou příjmu potravy je nepřenositelná. I mně, když teď sama sebe během našeho rozhovoru poslouchám, to celé zní šíleně. Standa mi od samého začátku našeho vztahu dal najevo, že to spolu zvládneme. Podle mě je hrozně důležité to s někým sdílet. Vlastně nevím, co jsem čekala, že se stane, když jsem si představovala, že bych to někomu řekla. Ale asi jsem se bála, že mě okolí odsoudí. Přitom ve skutečnosti se stal pravý opak. A když pak vidíš, kolik lidí ti chce pomoct, tak o to víc pak nechceš zklamat ani je, ani sebe.
Mají sociální sítě na poruchy příjmu potravy spíše pozitivní, nebo negativní vliv?
Tohle mě hodně děsí. Tlak na dokonalost je i díky perfektním fotkám na Instagramu obrovský. Občas narazím na profil holky, u které to trošku poznám – jsou to takové ty vyhrocenější případy poruchy příjmu potravy – a pod ním jsou komentáře jiných holek jako: „Ježiš, ty jsi krásně hubená! Jak si to dokázala?“ Je mi smutno, když vidím to nezdravé vnímání těla. Sama hodně cvičím a v zorném poli mám na Instagramu profily fitness lidí, kde velká část obsahu je o jídle a neustálém počítání kalorií: kolik denně přijmu, kolik z toho jsou bílkoviny, kolik tuky. Některé holky jsou úplně šílené při představě, že by měly jít jíst ven a nevědět, jestli jim do toho salátu dávají jednu nebo dvě lžíce jogurtu. Potřebují všechno vážit a počítat, jakmile si hodnoty nezapočítají, hroutí se jim svět. Sociální sítě si navíc skládáš podle sebe. V momentě, kdy chceš hubnout a jsi k tomu náchylnější, tak si vytvoříš vlastní instantní mikrosvět, který tě podporuje v tom, v čem chceš. A to je na tom to nebezpečné.
Má na to vliv také současná popkultura a média?
Přijde mi absurdní, jak vídám na titulkách časopisů holky, o kterých bys mohl říct, že jsou nepřirozeně hubené, a hned o dvě stránky dál narazíš na článek o tom, jak je hrozně důležité být se sebou v pohodě a neřešit kila navíc. Mám pocit, že všichni chceme být nad věcí a zajímat se víc o duchovno než fyzický vzhled, přitom jsme pod diktátem médií, která podporují opak. A pak je tu zase druhý extrém, kdy některé magazíny začaly na titulky dávat opravdu nezdravě silné holky, takový ten hashtag #sebeláska a #bodypositivity. Upřímně sama nevím, co si z toho vzít.
Měla bys radu pro někoho, kdo si třeba ten rozhovor čte a má podobný problém? Existuje moment, kdy to na sobě poznáš?
Já si právě myslím, že v momentě, kdy sám sobě přiznáš, že máš problém s jídlem, tak už jsi na té cestě k uzdravení vážně daleko. Varováním určitě je, když o jídle přemýšlíš moc – když ti začne okupovat hlavu a svazuje tě víc, než ti dělá radost.
Máš pocit, že bys tehdy v patnácti nějaké rady poslechla?
Tehdy jsem o poruše příjmu potravy nic nevěděla. Asi jsem se hnala za dokonalostí a doufala, že tím získám ocenění a pozornost okolí. Vždycky mi totiž hodně záleželo na tom, co si o mně ostatní myslí. V momentě, kdy jsem dostala nálepku „tlustá holka”, jsem možná chtěla všem něco dokázat. Snažila jsem se napasovat do nějaké představy, jak bych měla vypadat. A asi jsem cestou ztratila sama sebe. Ale možná, že i díky tomu všemu, co se mi stalo, jsem teď tak bláznivě zamilovaná do života. Protože si uvědomuju, že stačilo málo a mohla jsem o něj přijít.
Úvodní foto: Lesana Urbancová