Jana Liprtová pracuje v oblasti IT v jedné z českých bankovních společností. Podle svých slov sledovala se smutkem situaci uprchlíků, a tak se rozhodla spolu se svou rodinou pomoci. Přihlásila se do programu, skrz který dobrovolníci pomáhají nezletilým, kteří do Česka přišli bez dospělého doprovodu. „Po nějaké době jsem se dostala k Walimu. Poměrně rychle jsme si padli do oka, přestože jsme oba byli zpočátku opatrní,” vzpomíná Jana. Velmi se sblížili a Jana ho vzala do své rodiny. Rychle se z něj stal její nový člen a tráví s ní veškerý volný čas. „Když jedeme na výlet, jede s námi, byl s námi na dovolené, chodíme na výstavy. Máme spoustu aktivit. Fungujeme prostě společně, jsme jako rodina, obohacujeme se navzájem,” vysvětluje Jana. Doplňuje, že přestože je podle ní o tyto mladé příchozí v Česku dobře materiálně postaráno, vnímá jako klíčovou právě pomoc Čechů, aby se co nejrychleji začlenili. Wali je původem z Afghánistánu a do ČR přišel ve svých sedmnácti letech. Česko si vybral cíleně, protože v oblasti, z níž pochází, sloužili čeští vojáci a chovali se podle něj k tamním dětem moc hezky. „Došel k názoru, že jsou v Česku hodní lidé. A proto se rozhodl přijít sem,” říká Jana a doplňuje, že je tu moc šťastný, zejména proto, že zde našel novou rodinu. Učí se druhým rokem na cukráře a na brigádu chodí do fastfoodu. Peníze, které vydělá, posílá své ovdovělé matce a sourozencům, kteří zůstali v Afghánistánu. Přestože Jana zmiňuje různé kulturní odlišnosti, zdůrazňuje, že je Wali velmi pozorný a vše se rychle učí. „Snažím se mu ukázat život v Česku, jak funguje česká rodina, jak fungují sociální interakce, protože to je pro něj dost jiné. A on se učí hodně rychle. Během necelého roku se velmi zlepšila jeho čeština a všechno hned chápe, je velmi empatický,” říká. Trápí ji však postoj některých lidí v jejím okolí. „Vždy, když se setkám s někým, kdo se diví, co dělám, říkám: ,Tak pojď, seznam se s ním. Uvidíš, že to je normální v pohodě kluk.' Nikdo nechce. Nechtějí si tu svou sociální bublinu rozbít. Museli by totiž zjistit, že to je úplně normální kluk, se kterým je legrace. Že má úplně běžné starosti, přemýšlí stejně. Má rád jídlo, má rád legraci, rád se hezky obléká,” uzavírá.
Pokud tě člověk sleduje na Facebooku, všimne si z fotek, že máš v rodině člověka, který vypadá cizokrajně.
Na dovolené se mě ptala paní, jestli jsme ho vyhráli v kartách (smích). Je to kluk z Afghánistánu, který přišel téměř před dvěma lety do Česka. Utekl sem, protože je z oblasti, kde vládne Tálibán. Má tam jen maminku a dva sourozence. Chtěl odejít pryč, aby se o ně mohl postarat. Tam možnost práce moc není a pravděpodobně by musel navíc bojovat. Ono se snadno říká: „Běž a bojuj za svou vlast.” Ale tam je to dost složité. Za koho by bojoval? Rozhodl se proto, že odejde. A jako jeden z mála se rozhodl, že půjde přímo do Česka. Dříve vůbec nevěděl, že taková země existuje. Ale protože v jeho oblasti sloužili čeští vojáci, kteří pomáhali dětem a byli na ně hodní, došel k názoru, že jsou v Česku hodní lidé. A proto se rozhodl přijít sem. To mu bylo sedmnáct let. Dnes mu je devatenáct.
Jak se do Česka dostal?
Absolvoval náročnou několikaměsíční cestu. Má z ní různá traumata, která postupně vylézají ven. Dlouho třeba trvalo, než jsme ho přesvědčili, aby si užil nějakou tůru nebo pěší výlet. Bylo těžké ho dostat do lesa, protože má za sebou několikadenní cestu lesem v Srbsku, kdy nevěděl, kam dojdou, jestli je chytnou a vrátí. To na něm zanechalo velké stopy. U nás prošel táborem v Kostelci, kde pobyl pár měsíců. Já ho znám z doby, kdy byl tady v Praze na ubytovně pro mladistvé cizince. Tam končí všechny děti bez doprovodu. Je jedno, jaké jsou národnosti. Pak se řeší, co dál. Tam byl rok a tam jsem ho taky poznala. Minulý rok v září tam začal chodit na střední školu na obor pekař cukrář. Teď je ve druháku.
Jak přišel k tobě?
Přihlásila jsem se do programu Organizace pro pomoc uprchlíkům, kde se hledali dobrovolníci pro nezletilé bez doprovodu. Chtěla jsem už nějakou dobu pomoct, vadilo mi pomáhat jen pasivně a posílat peníze Člověku v tísni, protože mě ta situace strašně trápila. Po nějaké době jsem se dostala k Walimu. Poměrně rychle jsme si padli do oka, přestože jsme oba byli zpočátku opatrní. Já jsem se bála, nechtěla jsem kluka. Ne že bych měla předsudky, ale přeci jen mám velkou dceru a on je už velký kluk. Chtěla jsem spíš holku, těch tu ale moc není. Na první pohled jsem si říkala, že to je nějaký namachrovaný hejsek. Na druhé setkání jsem ale vzala svou malou dcera, která byla takovým prostředníkem mezi námi. Ta si ho hned ochočila (smích). Postupně jsme se sbližovali a já jsem se z dobrovolníka začala stávat spíš maminkou, kamarádkou, všechno dohromady. Stali jsme se pro něj rodinou a on se stal rodinou pro nás.
Jak spolu trávíte čas?
Wali teď bydlí na ubytovně pro cizince, chodí do školy a na brigádu a vidíme se v podstatě v každé jeho volné chvíli, což je několikrát týdně. A trávíme s ním čas spolu s mou rodinou. Když jedeme na výlet, jede s námi, byl s námi na dovolené, chodíme na výstavy. Máme spoustu aktivit. Fungujeme prostě společně, jsme jako rodina, obohacujeme se navzájem. Minimálně jednou za měsíc se vidíme také s dalšími dobrovolníky a ostatními kluky, co přišli bez doprovodu. Snažím se mu ukázat život v Česku, jak funguje česká rodina, jak fungují sociální interakce, protože to je pro něj dost jiné. Rodina v Afghánistánu je od té naší diametrálně odlišná. Říkáme si, jak se k sobě mají lidé chovat, že je tu i jiná řeč těla. A on se učí hodně rychle. Během necelého roku se velmi zlepšila jeho čeština a všechno hned chápe, je velmi empatický. Komunikujeme spolu upřímně a navzájem rozebíráme situace, kdy jsme podle toho druhého udělali něco špatně. Hodně si také povídáme o tom, jaký je život v Afghánistánu, co tam je odlišné. Jinak je ale úplně stejný jako my. Chce žít hezký spokojený život jako my. Nevidím tam zásadní rozdíly ve smýšlení.
Jaké byly ty začátky ve spojení s vaší rodinou?
Zpočátku to bylo dobré, protože jsem ho okamžitě do naší rodiny importovala. Pak jsme ale začali trochu narážet, protože jsem to vzala až moc hopem. Zpětně už to vidím. Manžel s tím problém neměl, mladší dcera Míša taky ne, ale starší dcera Monika to potom vycítila jako hrozbu. Měly jsme trochu třecí plochy.
Jaké?
Vadilo jí, že jsem ho až moc rychle vzala do rodiny. Já jsem totiž najednou řekla, že s námi pojede na dovolenou a že příští Vánoce bude trávit s námi. Jsem taková, že do toho jdu po hlavě a tlačila jsem to možná trochu na sílu. A když ona řekla, že jí to už vadí, což jsem byla moc ráda, že se svěřila, tak jsem zvolnila. Oni dva pak měli od sebe takovou kratší odluku, necpala jsem je dohromady, abych to nepoňoukala. Chvilku jsem ho brala míň domů a ustáli jsme to. Dnes jsou zase už úplně v pohodě.
Nebyla tam žárlivost, že se náhle věnuješ někomu jinému?
Nemyslím, že by tam šlo o žárlivost, jak by se mohlo zdát. To spíš občas ta malá, protože Wali je takový, že často potřebuje obejmout. Spíš ale myslím, že jsem byla moc rychlá. Nikdy mě ani na minutu nenapadlo, že bych se ho vzdala, protože mě ten kluk potřebuje. Musela jsem se ale přizpůsobit tomu, co si přeje Monika, protože má naprosté právo do toho mluvit. Kdybych se dneska rozhodovala znovu, zkusila bych zvolnit. Já jsem mu totiž chtěla strašně rychle všechno dát, protože v tom domově nebyl šťastný a potřeboval rodinu. Poznali jsme se navíc před Vánoci, tak mě to úplně pohltilo. Ukazovali jsme mu Mikuláše, pekli jsme spolu vánoční cukroví. A on byl s námi hrozně šťastný.
A co manžel? Jak se přemluví chlap k tomu, aby přistoupil na takový bláznivý nápad manželky?
On je docela zvyklý, že mám bláznivé nápady (smích). I jsem se ho ptala, jestli to nepřeháním, jestli to není už moc. Ale řekl, že ne. Byl s tím úplně v pohodě.
Zastupuje do určité míry roli otce?
To úplně ne. Přijal ho jako součást naší smečky, ale nezasahuje do „výchovy“. Je to spíš moje věc. Jsme spíš taková parta - já, Wali, Monika a Míša. Můj manžel spíš doučuje toho dalšího kluka, o kterého se také staráme. Tam funguje jako učitel.
Jsou nějaké třecí plochy? Přeci jen jste z rozdílných kultur.
Pro mě je těžké někdy odlišit, jestli to je jeho povahou, nebo zda jde o kulturní rys. Je třeba těžké mu vysvětlit, že nemůže být s námi doma, že s námi nemůže žít. Že tady funguje nukleární rodina máma - táta - děti, a u nich zase fungují všichni společně. Je tam obrovská rodina pohromadě a všichni se o sebe navzájem starají. Jinak velké kulturní odlišnosti sice jsou, ale ti kluci, co znám, se to dokáží velmi rychle naučit. Například to, že se u nás nejí rukama, že píšeme zleva doprava. Musíme si uvědomit, že přijeli z úplně jiného světa, ale strašně rychle se učí. Jsou pozorní ve škole, záleží jim na tom, aby se mohli vzdělávat.
Lidé mají často obavu, že ti příchozí - většinou s důrazem na mladé muže - nebudou schopni se přizpůsobit. Co je nutné udělat pro to, aby integrace byla úspěšná a nedocházelo například k excesům jako sexuální obtěžování, o kterém lidé v souvislosti s migrací často mluví?
Tohle jako hrozbu vůbec necítím. Myslím, že jediné nebezpečí, co může být, je strčit je na okraj společnosti. Nechat je někde bez pomoci, dávat jim najevo, že nejsou dobří. Tihle kluci mají u nás podle mého nadstandardní péči. Dostanou od státu ubytování, jídlo a dochází k naplňování jejich základních potřeb. Ti dobrovolníci jim ale dají něco, co je pro tu integraci nejdůležitější. Nenaučí je jen, že něco dostanou, ale že se mají nějak chovat a proč. To, že chodí mladí muži, má nějaké opodstatnění. Neumím si představit, že by Wali přišel tou cestou se svou maminkou, která navíc nemá o západním světě žádné povědomí, a s malými sourozenci. Prostě by to nezvládli. Navíc jdou úplně do neznáma. Neumím si představit, v jaké bych musela být situaci, abych své dítě poslala takhle pryč s tím, že mi bude pomáhat mě živit, posílat mi peníze. A z pozice toho kluka zase vůbec nebudu znát tu zemi, kam jdu, jen budu vědět, že je úplně jiná. Mám jen vizi, že tam je mír a že to tam je super. Ale jinak nevím nic. Oni vůbec nevěděli, do čeho jdou. Když se ale vrátím k těm obavám, tak musím říct, že jsem nikdy necítila žádnou hrozbu spojenou s islámem. Na to jsme nikdy nenarazili - jen v tom, že mají muslimové ramadán, nepijí alkohol a nejí vepřové. Po intenzivních kontaktech s těmi kluky mám dojem, že mají stejné morální zásady jako my: Neubližuj nikomu, nelži, nepodváděj. Za tu dobu jsem se nedozvěděla nic špatného. Můžu samozřejmě mluvit jen za ty kluky, co znám. Ale jde jim to ze srdce.
Jak ten svět, do kterého přišel, Wali vnímá?
Teď už dobře. Je tu šťastný. My jsme byli před nedávnem na výletě v Berlíně, kdy jsem tam vzala tři kluky, a bála jsem se, že budou najednou v TOM Německu, kde mají spoustu kamarádů a bude to pro ně ta ideální země. Ale jakmile jsme tam přijeli, začali srovnávat a v Česku pro ně bylo všechno lepší a hezčí. Už jsou z nich čeští vlastenci (smích). Na komfort se totiž dobře zvyká. Hůř si zvykají na to, že jsou pravidla, která se musí dodržovat. Další problém je, že ti, co přicházejí z Afghánistánu, mají jiné vzdělání. Že třeba neví, co to je antika, holocaust, Romeo a Julie. Strašně moc pojmů, které jsou pro nás naprosto samozřejmé, se musí složitě učit. Oni se tam tu naši západní historii a kulturu neučí a po tom, co přijdou sem, to může být problém. Musí se toho naučit strašně moc. A to nejen jazyk, který je sám osobě hrozně těžký, ale i reálie a historii.
Jaká jsou ta pravidla, na která si musejí zvykat?
Třeba že musíš chodit někam včas. Že musíš v tom ubytovacím zařízení uklízet, musíš se o sebe starat. Musí se naučit vařit a celkově se obhospodařit, chodit do školy.
Co teď Wali dělá?
Chodí do školy a teď má už i praxi v cukrárně, takže už pracuje přímo s dorty. Po škole nebo praxi jde hned do práce do McDonald’s, kde má brigádu, a dva dny v týdnu si vyhradil čas na mě. A já si vybrečela ještě třetí (smích), protože si myslím, že by neměl tolik pracovat. Když ho nabádám, že by měl být venku s vrstevníky, říká, že nechce. Chce být s námi. Peníze, které vydělá, posílá z naprosté většiny domů své mamince a sourozencům. Oni by bez něj neumřeli hlady, protože je tam širší rodina, která o ně pečuje. On ale cítí povinnost se o ně postarat, je to pro něj automatické. Proto vůbec nechápe, proč máme babičky a dědečky v nějakých ústavech a nestaráme se o ně normálně doma.
Vnímá Wali nálady, které se u nás vůči cizincům z jeho oblasti objevují?
Vůbec. Ve škole je množství cizinců a všichni v jeho okolí mu pomáhají, má skvělé učitele a vychovatele. Ví to jen zprostředkovaně, protože to spolu konzultujeme. Na vlastní kůži nepocítil naštěstí nic. Je část mé rodiny, která se s tímto mým počinem úplně nesžila. Protože je velmi empatický, tak přestože mu to neříkám, o tom ví. Mám ráda, když nosí tradiční afghánské oblečení, tak ho občas přiměju k tomu, aby si ho vzal, když jdeme ven. A pokaždé je z toho takový nesvůj. Bojí se, že na něj budou lidi špatně koukat.
Kolik je v Česku takových dětí bez doprovodu?
To přesně nevím, já jich znám tak patnáct. A myslím, že jich tu o moc víc nebude.
Ty se staráš ještě o druhého chlapce.
Starám se ještě o dalšího kluka, který je nejlepší kamarád mého Waliho. Ten teď prvním rokem studuje střední školu v IT oblasti. Pomáhám mu s doučováním - především s češtinou, literaturou, trochu s angličtinou. Můj manžel mu hodně pomáhá s matematikou, fyzikou a takovými těmi ošklivými předměty (smích). On má sice svého dobrovolníka, ale protože jsem máma, tak to možná víc umím. Jsem takový jeho bachař a dohlížím na něj (smích). Dala jsem si cíl, že tu školu prostě dodělá. Jsme na něj strašně pyšní, že se tam dostal.
Žárlí na sebe kluci navzájem? Přeci jen mezi ně dělíte svou pozornost.
Musím to nějak spravedlivě podělit, aby se Wali necítil odstrčený, což se vždy tak úplně nedaří (smích). Jsou to prostě děti.
Co ti ta zkušenost dává?
Je to ohromně nabíjející. Myslím, že by každý člověk, který má s těmito lidmi problém, je měl poznat osobně. Mám bohužel tu zkušenost, že ti lidé, kteří jsou vůči nim nastaveni a priori negativně, se s nimi setkat nechtějí. Máme tu těch uprchlíků opravdu hrstku a já mám možnost s nimi ty lidi seznámit. Vždy, když se setkám s někým, kdo se diví, co dělám, říkám: „Tak pojď, seznam se s ním. Uvidíš, že to je normální v pohodě kluk.” Nikdo nechce. Nechtějí si tu svou sociální bublinu rozbít. Museli by totiž zjistit, že to je úplně normální kluk, se kterým je legrace. Že má úplně běžné starosti, přemýšlí stejně. Má rád jídlo, má rád legraci, rád se hezky obléká.
Kdyby ses teď měla rozhodnout znovu, šla bys do toho?
Rozhodně. Stoprocentně. Fakt jo! Strašně mě to naplňuje a obohacuje. Všichni ti kluci. Ty do nich vložíš trošku péče a zájmu a vrací se ti to pak obrovskou měrou. Každý je samozřejmě jiný, jsou to puberťáci, kteří dělají lumpárny. Mému Walimu navíc stoprocentně věřím.
Foto: Archiv Jany Liprtové