„Začaly jsme nejdřív chodit na akce, protože než začneme chodit do nemocnice, musíme mít proškolení. Dělaly jsme výzdobu nemocnice při akci Tulipánový měsíc, která zviditelňuje pomoc onkologicky nemocným a jejich blízkým, na Mikuláše jsme roznášely přáníčka a balíčky, potom jsme pomáhaly na charitativním běhu v Jablonci a koncertě na radnici, vyrábíme náramky,” popisuje Vendula. Postupně sestry začaly trávit čas s pacienty onkologického oddělení Krajské nemocnice v Liberci. „Někdo si chce popovídat, s někým se luští křížovky, sudoku, hrají se hry, jsou momenty, kdy se nemluví, jen toho člověka vezmete za ruku a mlčí se. Někdo je schopný jít na procházku, případně se dá i něco vyrábět,” přibližuje Vendula konkrétní aktivity.
Proškolený dobrovolník dochází za pacienty každý týden na jednu až dvě hodiny. „Při zaškolení mu ukážeme celý provoz, místo pro odkládání věcí, dáme mu k dispozici nějaké drobnosti jako třeba stolní hry, pastelky a omalovánky, křížovky nebo informační letáky. Sám pak pravidelně chodí na oddělení v konkrétní den a čas. Oblékne si dobrovolnické tričko, připne jmenovku a zajde za sestřičkami, aby se jich poptal na doporučení nebo kontraindikaci návštěv. Postupně obejde pokoje, pozdraví jejich osazenstvo, nabídne svou společnost, popovídání nebo i doprovod na procházku po oddělení. Kde lidé mají zájem o jeho společnost, tam se zdrží a je s nimi. Až uplyne čas, který má, rozloučí se a odejde,“ popisuje koordinátorka dobrovolníků Amelie v Praze Eva Račanová s tím, že při činnosti je spolupracovníkovi stále k dispozici koordinátor. Část dobrovolníků se taktéž podílí na chodu organizace, pomáhá při akcích, roznáší letáky, přednáší nebo vede dílny či aktivity pro nemocné v centrech Amelie.
Rakovina vždy nemusí končit špatně
Klára a Vendula se angažují i mimo Amelii, pomáhají na charitativních akcích, v Motole na dětské psychiatrii, v dětském domově a Klára s rodinou jsou Dobrými anděly. Co je k tomu motivuje? „V Amelii to vzniklo tak, že jsme měli v rodině dva případy rakoviny. Náš děda měl rakovinu a potom já jsem se dva roky starala o manželova dědu a to pro mě bylo hnacím motorem. I já jsem se v loňském roce s tou nemocí potkala, ne tedy v takové míře, že bych musela na chemoterapii nebo ozařování. Nechci to rozebírat, ale měla jsem větší gynekologický problém, který se naštěstí podařilo vyřešit operací. A na ten popud jsem si řekla, že když já jsem měla to štěstí, že bych chtěla ty zkušenosti i optimismus dávat dál. Že to vždycky nemusí skončit špatně, když se řekne rakovina, spousta lidí se z toho může dostat,” vysvětluje Klára. Důležitá přitom podle ní není jen zdravotní péče, ale i rodina a lidé kolem. „Rodina se třeba na klienta dívá se strachem a oni od těch cizích lidí pak čekají pochopení, takže se bavíte třeba o počasí nebo věcech, které jim umožní myslet na něco jiného. A když to řeknu narovinu, tak my jsme se ségrou obě ukecané a máme rády srandu, takže se ty situace snažíme nadlehčit a dát lidem rozptýlení,” dodává.
Dobrovolníci jsou potřeba i o prázdninách
„Motivy pro dobrovolnickou činnost jsou různé – od osobní zkušenosti přes zkušenost v rodině až po vysokoškolské studenty, kteří se chtějí osmělit v komunikaci, a být tak později v praxi zkušenější. Někomu to přijde celkově jako smysluplné a obohacující,“ doplňuje Eva Račanová. „Přes léto je dobrovolníků méně. Je to hezkým počasím, dovolenými, ale i tím, že se studenti soustředí více na výdělek než na dobrovolnickou činnost, což je pochopitelné. Lidé jsou však v nemocnicích stále a někdy se právě v tomto hezkém počasí cítí opuštění, protože se nemohou zapojit do normálního života,“ přidává informace koordinátorka dobrovolníků z Nemocnice Na Pleši Dina Rišianová. „V Amelii myslíme na nemocné i v létě, a tak pro ně kromě návštěv vymýšlíme i jednorázové akce, třeba výtvarnou dílnu nebo koncert. U takových aktivit uvítáme pomoc nových lidí, kteří by se zapojili.“
Učíme se vážit si maličkostí
Zájemci o dobrovolnictví se někdy obávají, že to je u onkologicky nemocných smutné nebo náročné. Jak to vnímají Vendula a Klára? „Někteří lidé mají představu, že je to v pohodě, ale ono když tam pak přijdete, tak myslím, že to s každým zamává. Potkáte třeba i lidi ve vašem věku nebo mladší, kteří vám řeknou, že mají doma děti. My obě jsme také mámy, takže vás hned napadne ‚Hele, teď jsem tady mohla ležet já’. Je to občas psychicky náročné. Ale my si říkáme, že co nás nezabije, to nás posílí,” hodnotí Klára. „Potkáváte se s lidmi, kteří na tom nejsou úplně dobře, občas je to náročné na psychiku,” souhlasí Vendula. „Na druhou stranu si člověk spoustu věcí uvědomí. Nevážíme si maličkostí, dokud se to netýká přímo nás. Bereme to tak, že člověk i pár slovy nebo jedním úsměvem může někoho rozveselit a zlepšit mu den. A to nejen na onkologii, ale i na ulici, všude. My se snažíme dát lidem úsměv, nějaké to pozitivum, to naše bláznovství, a oni nám zase dávají pokoru,” uvádí rovněž.
Obohacení vlastního života vidí v dobrovolnictví i Klára. „Když přenesete svoji energii jinam, tak neřešíte svoje trable a i tak trochu zapomenete, že vás něco bolí, někdo vás naštval, děti donesly blbé známky. Nám se vše vždycky vrátilo v dobrém, nikdy na nás nebyl nikdo negativní nebo protivný. Další věc je, že se seznámíte se spoustou lidí a mnoho věcí se naučíte. Třeba na školení v Praze nás zasvětili trochu i do psychologie, učili jsme se, jak jednat s pacientem, jak se chovat v určitých situacích, a to jsou věci, které můžeme využít i jinde než v nemocnici,” uzavírá.
Úvodní fotografie: Klára a Vendula
Dobrovolnický program Amelie je realizován všude, kde jsou Centra Amelie. V nemocnicích jej najdete v Praze, Olomouci, Hradci Králové a Středočeském kraji. Dobrovolnický program Amelie je akreditován Ministerstvem vnitra ČR a řídí se doporučením Ministerstva zdravotnictví ČR. Do dobrovolnického programu Amelie se může přihlásit každý, kdo je starší 18-ti let. Více informací najdete zde.