„Volala mi nová paní vyšetřující, která po telefonu působila velmi sympaticky. Ptala jsem se jí, jestli mám na výslech dorazit se svým právníkem, přičemž mě ujistila, že to rozhodně není potřeba. Naivně jsem přišla sama, přesně podle instrukcí,” zaznívají slova Karolíny v textu sbírky na dárcovské platformě znesnáze21. Založila ji organizace Bez trestu, která upozorňuje veřejnost na stav trestání sexualizovaného a domácího násilí v České republice, pracuje s rozsudky soudů, které rozebírá, zveřejňuje a bojuje proti bagatelizacím v nich uvedených. Jednou z jejích zakladatelek je i Lucie Hrdá, advokátka, která přišla Karolíně na pomoc ve chvíli, kdy už byla znásilněná žena z ponižujících výslechů zcela vyčerpaná. Věřila jí, nezpochybňovala její slova. Přesně tak, jak by to mělo být samozřejmé. Přesně to, co může zachránit pošramocenou lidskou duši od dalších doživotních následků. Právní kultura tvoří součást obecné lidské kultury. Podle míry její vyspělosti lze poměřovat i vyspělost celé civilizace jako celku, hodnotícími kritérii je zde jak úroveň tvorby práva, tak úroveň jeho interpretace a aplikace. Právní řád naší země bohužel právě v tomto ohledu velmi pokulhává. Jedním z důvodů současného stavu je skutečnost, že se soudci v Česku prostě vzdělávat nemusí a nikdo je k tomu nemůže za žádných okolností donutit.
„Právní zástupce pachatele se mě začal velmi familiárně ptát, jestli jsem si jistá tím, co popisuju, že obviněného vůbec neznám a že se jedná o velmi nešťastné nedorozumění. Opakoval mi, že bych si měla rozmyslet, jestli to chci vést tímto směrem. Ujišťoval mě, že je pachatel z celé té situace teď velmi nešťastný, protože má rodinu, a že jestli jsem to vlastně vážně nechtěla. Jeho slova ve mně začala vzbuzovat pocit, jestli někomu neubližuju já, jestli si to třeba sama nevymýšlím."
Nárok na advokáta má každý
„Většina lidí neví, že pokud se stanou obětí znásilnění nebo domácího násilí, nebo jsou dětskou obětí jakéhokoliv trestného činu, mají nárok na to, aby je advokát zastupoval pro ně zadarmo, na náklady státu. Takže radím, vždy chodit na policii jen s advokátem, který takové kauze rozumí,” připomíná advokátka Hrdá právo každé obětí trestného činu. Do měsíce její kancelář řeší zhruba patnáct kauz podobných té Karolínině. Ta je ale v mnoha ohledech výjimečná: „Karolína nám pomohla na konferenci Bez trestu v Senátu. S většinou klientek po skončení kauzy již nejsem v kontaktu, ale tady vím, v jaké situaci se ocitla. A že je třeba jí pomoci,” odpovídá advokátka Lucie Hrdá na otázku, proč sbírku na znesnáze21 Bez trestu založilo. Karolína se k její pomoci dostala jako většina obětí trestného činu na doporučení. Sbírka jí má podle slov Lucie pomoci začít znovu a s čistým štítem, aby mohla zaplatit dluh, který jí vznikl v době, kdy nemohla z důvodů posttraumatu pracovat. A také jí pomůže domáhat se náhrady škody na zdraví vůči pachateli. Majiteli pražské restaurace, který ji v tmavém sklepě podniku znásilnil a odkráčel klidně domů za rodinou. Tu následně nezapomněl použít jako důvod, proč by neměl jít do vězení, když se přece „nic nestalo” a má děti.
„Po osmi hodinách jsem odcházela z výslechu s tím, že mi vyšetřovatelka i právní zástupce pachatele sdělili, že se takový případ pravděpodobně ani před soud nedostane, a že je moje úsilí úplně zbytečné. Byla jsem z toho zničená, vyčerpaná, úplně bez emocí, ale sama sobě jsem opakovala, že nemůžu zůstat obětí, která se nebrání, a že musím sebrat veškerou sílu a dotáhnout to do konce, protože nechci žít s tím stejným pocitem, který jsem měla už jako zneužité dítě.”
Dokud budou soudit nevzdělaní soudci a vyslýchat neprofesionální policisté, o Lucii Hrdé uslyšíme
Tvář Lucie i její názory zná velká část české populace. Poskytla už desítky rozhovorů a je ve svém přesvědčení odhodlaná a urputná. Trestní právo si vytyčila jako svou životní cestu už před více než dvaceti lety. Specializace na oběti domácího násilí a znásilnění na ní jako absolventku právní fakulty v počátku tak nějak zbyla, ale rozhodně si nestěžuje. „Kdyby mi za to víc platili, bylo by to fajn, jelikož znásilnění není totéž co akvizice a fúze, ale prostě je to tak,” usmívá se. Kauzy si nikdy „nebere” domů, úspěšně se do nich ponořuje pouze v pracovní době. Přesto se dá říci, že svojí prací žije. Vedle cestování, chození do divadla a času tráveného s dětmi totiž podniká i aktivity nad rámec povinností právníka. Před nedávnem například pořádala s dalšími aktivisty z Bez trestu pochod Prahou, který měl poukázat na často směšné tresty za znásilnění. V jeho závěru dali najevo své požadavky na povinné vzdělávání soudců a policistů, jasně odmítli ministrem navrhované peněžní tresty za znásilnění i tvrzení, že dítě je bezbranné pouze do pěti let věku. S tím, že všechny sexuálně motivované činy vůči dětem do pěti let by měly být hodnoceny jako znásilnění, ne jako pohlavní zneužití.
„Říkali mi i věci jako, co kdyby ten pán šel do vězení a jestli mi to není blbý, že se přece zas tolik nestalo, a že to byla jen chvíle, že je to vlastně stejné, jako když mám sex s někým jiným.”
Současná společnost bere následky znásilnění vážněji než soudní systém
Ze stran veřejnosti přišla po pochodu velká podpora. Lucie doufá, že dojde k přehodnocení návrhu Ministerstva spravedlnosti a ke zvednutí věkové hranice bezbrannosti u dětí: „Ať to dopadne jakkoli, budeme dál dělat to, co děláme. Jednou to musí vyjít,” neskrývá své odhodlání a optimismus a již nyní plánuje další pochod: „Pokud nás chcete podpořit, tak se k nám za rok přidejte. Sdílejte náš obsah na sociálních sítích, přispějte na náš transparentní účet, na sbírku znesnáze21, nebo třeba hlasujte pro Bez trestu v různých anketách,” vyzývá. Více než kde jinde právě tady platí, že je potřeba nezůstat opodál a zticha.
Komentáře dárců u sbírky potvrzují, že česká společnost dokáže být velmi vnímavá, ačkoli zkušenost Karolíny byla dosud zcela opačná. Pochopení se jí nedostávalo ze strany zaměstnavatele, ale ani nejbližšího okolí. Velkou roli zde hrají desítky hodin výslechů vedené zcela neprofesionálními policisty, které jí sebrali veškerou důvěru v sebe i policejní systém. Stejně tak následný postoj soudu, který uložil pachateli půlroční podmínku a povinnost zaplatit odškodné ve výši 100 tisíc korun. Vše trvalo dva roky, během nichž Karolína onemocněla, ztratila práci, přátele, sebedůvěru a chuť žít. Pomýšlela na nejhorší, což dokládají i dopisy na rozloučenou, které napsala své mámě.
Těžce vykoupená statečnost
„Ve finále vůbec nevím, jestli jsem víc traumatizovaná tím, co se mi stalo v tom sklepě, nebo tím vším, co přišlo potom. Úplně rozumím každému, kdo se rozhodne něco takového nenahlásit, a kdo nechce tímhle vším projít. Je to ponižující, sprostý a neuctivý a je strašně těžký si sám sebe vážit, když lidé okolo vás vaši hrdost shazují a bagatelizují, co se vám stalo. Byla bych strašně ráda, kdyby se tohle změnilo a kdyby holky, kterým se tohle stane po mně, neměly strach, byly dostatečně informovány a měly jistotu uctivého přístupu. Můžu jen doufat, že sdílení mého příběhu pomůže ke změně k lepšímu,” říká závěrem Karolína, která patří mezi pět procent lidí, kteří znásilnění nahlásí. A muž, který se na vraždě její duše podílel, mezi 50% těch, kteří odešli za znásilnění od soudu pouze s podmíněným trestem.