Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Naše práce není jen o výměně jehel,” upozorňují streetworkeři

 

ulicnik big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

24
července
2018

„Rizika jsou během letních měsíců větší. Děti mají více volného času, poflakují se a jsou náchylnější k experimentům. Proto streetworkeři rozhodně v létě nemají ,okurkovou sezonu’,” uvádí Lucie Nemešová z České asociace streetwork. Ta v Česku zastřešuje terénní a nízkoprahové programy. „Česká veřejnost si ještě stále zaměňuje streetwork s výměnou použitých injekčních jehel za nové. Stejně jako v zahraničí i u nás ale terénní sociální pracovník obsáhne celou řadu cílových skupin - od uživatelů drog a osob poskytující sexuální služby přes lidi bez přístřeší po ohrožené děti a mládež,” vysvětluje ředitelka asociace Martina Zikmundová. „Mladí lidé mají přirozenou tendenci zahrávat si s nebezpečnými věcmi, pohybovat se takzvaně na hraně - ať už zdraví nebo zákona,” dodává s tím, že úkolem streetworkera je problémy u dětí včas zachytit a redukovat tak množství pomyslných pádů. Proto asociace spustila kampaň Na ulici se pracuje!, pomocí které chce ukázat rozsah své práce. „Naším záměrem bylo trochu provokativně ukázat na to, že ulice není jen místo, kde se odehrávají různé problémové jevy, ale že je také místem, kde se aktivně pracuje. Zaměřujeme se především na práci s dětmi, protože o té se v souvislosti se streetworkem příliš často nemluví,” uvádí Jan Havlíček, jehož tým kampaň připravil.

streetwork 3

Honza Kopic začal v dětství navštěvovat hradecké nízkoprahové centrum Prostor Pro, které pomáhá dětem a mladým lidem naplnit smysluplně jejich volný čas. „Byl jsem opravdu malé dítě a byl jsem rád, že jsem si tam mohl hrát. Ale potom mě tam vlastně udrželo, že když člověk řeší nějakou obtížnou situaci, tak tam oni ví, jak mu s tím pomoci. S problémy, co se týče dospívání a různého rozhodování,” popisuje pro Rozhlas Honza. Zážitky a zkušenosti z Prostoru Pro jej ovlivnily natolik, že se rozhodl vystudovat sociální práci a dnes působí jako sociální pracovník v podobném brněnském zařízení. „Mluvíme o sociální službě. Není to volnočasová služba, to je trochu něco jiného. Podle zákona musí mít ten budoucí klient nevýhodnou životní situaci. Týká se to školy, hledání práce, problémů s dospíváním, experimentování s návykovými látkami nebo jen nevhodně tráví svůj čas, třeba nějakým konfliktním chováním,” přibližuje Honza, pro koho jsou streetworkové služby určeny. Dodává, že kdokoliv může přijít a požádat o pomoc a zároveň kontaktní pracovníci hledají v terénu děti a mladé lidi, kteří mohou službu potřebovat.

streetwork 4

„Pracovníci pro nás pořádali víkendové pobyty, které vždy měly nějaké téma. Podle toho, co jsme tak všichni řešili. Vyjelo se a byl tam organizovaný program, který směřoval k nějakému osobnostnímu rozvoji,” vzpomíná Honza, co mu v rámci služby pomáhalo. „Prostor Pro poskytuje nízkoprahové sociální služby již 17 let. Jen v loňském roce zaznamenala přes sedm tisíc případů poskytnuté pomoci. Ten smysl je v tom, že s dětmi a mladými lidmi řešíme jejich problémy. Od špatných známek ve škole až po ty závažné, jako je domácí násilí, šikana ve škole, rozvod rodičů, útěky z domova,” shrnuje ředitel zařízení David Petr.

Streetworkeři působí přímo v terénu

Honza Kopic dnes pracuje v brněnském nízkoprahovém klubu Likusák organizace Ratolest. „Služby klubu Likusák jsou určeny pro klienty od 12 do 26 let, kteří se buď vlastní, nebo cizí vinou dostali do problémové situace,” popisuje vedoucí klubu Martin Holiš. Klienti služby mohou být ohroženi návykovými látkami, konfliktním chováním, sexuálním chováním, kyberšikanou, rasismem a xenofobií nebo mohou mít problémy v rodině, ve škole, s prací nebo brigádou, případně s partou. „Likusák je alternativou k trávení volného času na ulici. V klubu mladým lidem poskytujeme odborné poradenství a pomoc s řešením různých problémů,” shrnuje sociální pracovnice Zuzana Vopálková. „Sdružení Ratolest oceňuji především proto, že působí přímo v terénu. Aktivně tak vyhledávají ohrožené děti a mládež a působí zejména preventivně,” dodává Josef Sedláček, dnes již bývalý 2. místostarosta města Brna.

Streetwork je metoda, která umožňuje dosáhnout na nedosažitelné

Mobilní Klub pro děti a mládež provozuje také Diakonie Západ. Od pondělí do čtvrtka vyjíždí speciálně upravené auto Uličník do několika míst v Plzeňském kraji. Lokality jsou vybrány záměrně. Jde o místa, kde jiný program pro děti a mládež není téměř žádný. Dětem ve vyloučených lokalitách navíc nejsou dostupné jiné sociální služby a poradenství, a i proto roste jejich ohrožení hlubším sociálním vyloučením. Děti si do klubu chodí hrát, ale i dělat domácí úkoly nebo si povídat a řešit své problémy. Sociální pracovníci pro ně také připravují různé vzdělávací workshopy, například preventivní program na téma sociální sítě a jak se na nich bezpečně pohybovat. „Streetwork je metoda, která umožňuje dosáhnout na nedosažitelné. Takže se snažíme vymyslet způsob, jak dosáhnout na ty děti, mladé lidi, ale i dospělé, které jiná služba jiným způsobem nemůže oslovit,” vysvětluje ředitelka České asociace streetwork Martina Zikmundová.

streetwork 2

Streetwork je stále zaměňován s výměnou jehel

A právě streetwork neboli česky komunitní práce je společným jmenovatelem všech zmíněných aktivit. „Česká veřejnost si ještě stále zaměňuje streetwork s výměnou použitých injekčních jehel za nové. Stejně jako v zahraničí i u nás ale terénní sociální pracovník obsáhne celou řadu cílových skupin - od uživatelů drog a osob poskytujících sexuální služby přes lidi bez přístřeší po ohrožené děti a mládež,” vysvětluje Martina Zikmundová. „Děti řeší vztahy s rodiči, s vrstevníky, trable s láskou, včetně její fyzické podoby. Dospívání je také obdobím experimentů. Mladí lidé mají přirozenou tendenci zahrávat si s nebezpečnými věcmi, pohybovat se takzvaně na hraně - ať už zdraví nebo zákona,” dodává s tím, že úkolem streetworkera je problémy u dětí včas zachytit a redukovat tak množství pomyslných pádů.

streetwork 1

Podle České asociace streetwork v současné chvíli využívá služeb streetworku více než dvacet tisíc dětí a mladých lidí. Přesto však na sociální pracovníky část veřejnosti pohlíží s nedůvěrou. „Největší mýtus, se kterým stále bojujeme, je ten, že streetwork dělají bývalí narkomani,” uvádí pro HFC Lucie Nemešová a dodává, že ve skutečnosti jde většinou o absolventy vysokoškolských oborů sociální práce nebo sociální pedagogiky. „Nemáme kapacitu na to dostatečně komunikovat s širokou veřejností a prezentovat naši práci a úspěchy. Dalším důvodem je, že pracujeme s velice citlivými údaji a informacemi a chceme být diskrétní, proto ani moc nezveřejňujeme konkrétní příběhy našich klientů,” vysvětluje Nemešová. „Ono je to hodně o vnímání obecně neziskových organizací. Hodně často si lidé myslí, že jsou neziskovky pijavice našeho systému. Opak je ale pravdou. My provozujeme služby, které státu šetří miliony. Kdyby preventivní služby neexistovaly, tak by stát musel vynaložit obrovské prostředky na neřešené problémy. To, že je tato práce u nás nedoceněná, vidíme i na finančním ohodnocení streetworkerů. Začínající terénní pracovník nastupuje za necelých 18 tisíc měsíčně, což je za tak náročnou práci velice směšná částka,” dodává.

streetwork small

Na ulici se pracuje

Proto Česká asociace streetwork spustila kampaň Na ulici se pracuje!, pomocí které chce ukázat rozsah své práce včetně situací, se kterými se v kontaktu s dětmi a teenagery pracovníci na ulici nejčastěji setkávají. „Naším záměrem bylo trochu provokativně ukázat na to, že ulice není jen místo, kde se odehrávají různé problémové jevy, ale že je také místem, kde se aktivně pracuje. Zaměřujeme se především na práci s dětmi, protože o té se v souvislosti se streetworkem příliš často nemluví,” uvádí pro HFC Jan Havlíček, jehož tým kampaň připravil.
Kampaň odstartovala v červnu v některých krajských městech včetně Prahy. Plakáty s vizuály kampaně představující jednotlivé pády do pomyslné propasti budou k vidění v prostředcích veřejné hromadné dopravy ve městech, městském mobiliáři i lavičkách v Českých Budějovicích, Jihlavě, Liberci nebo Plzni. V Praze pak budou k vidění také jako součást reklamy v pěti vybraných kinech.

Foto: FB Nízkoprahy

Čtěte dále

„Když cestuju, lidé mě považují za Čecha,” říká ghanský elektroinženýr. Vystudoval v Brně

Ernest Mensah pochází z dobře situované rodiny respektovaného vědce. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy matka v jeho raném dětství zemřela a po několika letech ji následoval i otec. Ernest už na střední škole značně vynikal. Když pak nastoupil roční národní službu, kterou musí absolventi pro zemi ve svých oborech odvést, dozvěděl se o možnosti pokračovat ve studiu v cizině. „Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” směje se Ernest. Do Prahy odletěl na podzim 1989. Revoluci tak prožil v Jihlavě, kde nastoupil na téměř roční jazykový a vyrovnávací kurz. Už tam si velmi oblíbil Čechy.


Lukáš Houdek 25. 4. 2019

Po pracovním úrazu skončil na vozíku, myslel na sebevraždu. Snímky o jeho životě uspěly ve World Press Photo

Fotograf Michael Hanke v dubnu získal druhé místo v prestižní soutěži World Press Photo se souborem fotografií ze sportovního a rodinného života Zdeňka Šafránka. Zdeněk je od pracovní nehody před šestnácti lety upoután na vozík. „V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit,“ popisuje zlomovou životní událost. „Úraz ale není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity (pozn. defekty měkkých tkání) jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici.“ Zdeněk si díky intenzivnímu sportování zažil s dekubity obrovské problémy, chronická intenzivní bolest ho dohnala k myšlenkám na sebevraždu. „Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak,“ popisuje paraboxer. „Musel jsem se s tím srovnat sám. Je to zoufalství a útěk do neznáma, jsem ...

„Víme, že v tom nejsme sami.” Romských studentů přibývá, podporují se navzájem

Dvacetiletá Andrea Grundzová pochází z romsko-české rodiny z Loun. Studuje češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. „Plním si svůj sen,” usmívá se. Učitelkou totiž chtěla být už od raného dětství. Dnes je ve druhém ročníku na angličtině a v prvním na češtině. Svůj sen si plní také díky finanční podpoře, kterou získala od Nadace OSF. Její stipendijní program je určený pro romské vysokoškoláky do 26 let. Ti mohou studovat prezenčně i dálkově na soukromých nebo státních vysokých školách.


Lukáš Houdek 23. 4. 2019

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.


Nina Djukanovićová 19. 4. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.