Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Pojízdný klub Uličník nabízí vyloučeným dětem hry, vzdělání i pokec

 

ulicnik big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

14
srpna
2017

Prostor, kam si můžou děti a mladí lidé přijít popovídat, udělat úkoly nebo se jen tak ‚zašít před světem‘. To, a ještě mnohem víc, v sobě kloubí mobilní Klub Uličník pro děti a mládež, který provozuje Diakonie Západ ve spolupráci s Českou asociací streetwork, která poskytuje metodickou podporu. Od pondělí do čtvrtka tak vyjíždí speciálně upravené auto do několika míst v Plzeňském kraji. 

Od 12 do 17 hodin se v průběhu týdne věnují dětem a mladým lidem z Bělé nad Radbuzou, Drahotína, Mutěnína a Poběžovic a okolí dva kontaktní sociální pracovníci z Diakonie, Eliška Kolářová a Ondřej Nebehaj. „Náš klub je pro děti ve věku od 6 do 20 let, ale chodí k nám i mladší,“ říká Eliška Kolářová a doplňuje, že velmi oblíbenou aktivitou jsou deskové hry. Děti si do klubu chodí ale dělat i domácí úkoly nebo si povídat a řešit své problémy.

ulicnik 5

Auto plné zábavy i rad má svá pravidla

'Chceš poznat nový lidi?' nebo ‚Potřebuješ pokecat?' – taková hesla stojí na korbě auta. Kapacita vnitřního prostoru je 10 lidí, kromě dvou pracovníků se tam tak může vejít až 8 dětí. Ty si samy vybírají, jak volné odpoledne chtějí trávit. Kromě her pro ně připravují sociální pracovníci i různé vzdělávací workshopy, například preventivní program na téma sociální sítě a jak se na nich bezpečně pohybovat. „Budeme děti seznamovat s nástrahami Facebooku,“ říká Ondřej Nebehaj při jedné z cest do Poběžovic a pokračuje: „Budeme se bavit o tom, jaké fotografie nebo fotky na Facebook dávat a podobně.“

ulicnik 4

Některé děti využívají toho, že se jim pracovníci věnují i venku v okolí auta, třeba při sportovních aktivitách. Klub, stejně jako prostor uvnitř auta, podléhá jasným pravidlům. Nejsou povoleny žádné rvačky nebo ničení majetku, stejně jako vstup s jakoukoli zbraní. Děti sem stejně chodí s jiným cílem, i když ke konfliktům třeba při hře deskovek může dojít. „Oni vidí, jak na ně reagujeme i ve vypjatých situacích,“ říká Eliška Kolářová. Práci kontaktního sociálního pracovníka nemůže dělat jen tak každý. „Ideální je, pokud je to člověk, který už má nějaké zkušenosti se streetworkem,“ dodává Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetwork.

ulicnik 2

Streetwork – jak dosáhnout na nedosažitelné

Lokality, do kterých Uličník míří, jsou vybrány zcela záměrně. Jde o místa, kde jiný program pro děti a mládež není téměř žádný nebo žádný a děti a mládež nemají často odpoledne co dělat nebo si s kým povídat. To, že do klubu chodí i samotářské děti, potvrzuje Ondřej Nebehaj. „Můžou se tu setkat s novými dětmi, spřátelit se,“ říká. Dětem a mladým lidem ve vyloučených lokalitách nejsou navíc dostupné jiné sociální služby a poradenství, a i proto roste jejich ohrožení hlubším sociálním vyloučením. 

ulicnik 9

A právě skrze streetwork se k dětem a mládeži všeho věku, ale i k dospělým, dostávají sociální pracovníci. „Streetwork je metoda, která umožňuje dosáhnout na nedosažitelné. Takže se snažíme vymyslet způsob, jak dosáhnout na ty děti, mladé lidi, ale i dospělé, které jiná služba jiným způsobem nemůže oslovit,“ popisuje Martina Zikmundová, „Děti a mladí lidé, které chceme oslovit, žijí ve vesnicích nebo v lokalitách, kde by ani nebylo efektivní nějakou kamennou nebo velkou službu zakládat, protože jich je tam málo a ty lokality jsou často proměnlivé, lidé se často mohou stěhovat jinam,“ dodává.

ulicnik 10

Místní si klub chválí, chtěli by ho častěji

Hynek Říha, starosta Poběžovic, podobnou aktivitu ve vesnici vítá. Sám připouští, že aktivit pro místní děti je poskrovnu. „Určitě bychom byli rádi, aby tu klub Uličník byl častěji než jen jednou týdně, ale chápeme, že to je otázka financí a možností, jaké Diakonie má,“ popisuje Hynek Říha. I proto na provoz klubu obec finančně přispívá. Do Bělé pod Radbuzou jezdí Klub Uličník pro děti a mládež každou středu, jeho stálé místo je u fotbalového hřiště. „Povědomí o službě se rozrostlo, dětí chodí více a více,“ říká Ondřej Nebehaj. 

ulicnik 1

Děti si totiž o možnosti hrát různé hry nebo trávit čas na jednom místě společně říkají. „Vždycky, když za námi někdo přijde, vezme s sebou další kamarády,“ říká Eliška Kolářová. Důvěru si ale museli postupně vybudovat, prý to chvíli trvalo. Jak u dětí, tak u dospělých. Dnes, po dvou letech, co do míst jezdí, jsou v kontaktu se stále více rodinami. „Rodiče už za námi děti posílají sami,“ připouští Eliška Kolářová. Od září připravuje Diakonie Západ druhý mobilní klub a možností pro sociální práci se tak rozšíří. Kromě školy, vrstevnických a rodinných vztahů se pracovníkům daří pracovat i s rodinami dětí, například v oblasti dluhového poradenství apod.

ulicnik 8

S mládeží se Ondřej a Eliška potkávají spíš mimo klub. „Potkáváme se s nimi ve škole, v létě třeba v parku nebo na hřištích,“ říká Ondřej a dodává: „Do klubu moc chodit nechtějí, mají pocit, že to je dětský klub.“ Přitom právě starší děti často využijí možnost popovídat si s někým mimo rodinu nebo blízké okolí.

ulicnik 6

Inspirace z Holandska

Projekt byl koncipován jako pilotní, v době jeho přípravy v ČR podobný typ práce téměř neexistoval. Inspirace přišla ze zahraničí, konkrétně z Holandska, kde měli spolupracující organizace možnost vidět autobus upravený jako prostor pro děti. Ten jezdil po Maastrichtu a navštěvoval různé lokality dle toho, jak se cílová skupina vyskytovala, vznikala a zanikala. 

ulicnik 3

Zásadním pro český projekt bylo vymyslet vestavbu funkčně a nenákladně – řešili se hodně technické parametry – topení, osvětlení, elektřina, WC, tekoucí voda, kuchyňka. Samotné vybavení auta je jednoduché: sezení kolem stolu, herní pomůcky, vybavení pro volný čas, plátno, projektor, notebook. A dětem to stačí.

Foto: Petr Vinš / Agentura pro sociální začleňování

Čtěte dále

Sní o novém životě, v táboře je drží nad vodou sport a aktivity. Pomáhají i Češi

Shan pochází z Kábulu. Hlavní město Afghánistánu je bombardováno, dochází zde k vraždám, únosům a dalším násilnostem. Shanova rodina proto na takovém místě již nevidí svoji budoucnost. Nejprve odešel starší bratr a později i Shan začal hledat své místo ve světě. Nyní žije v uzavřených prostorách rozlehlého utečeneckého tábora v Srbsku. Mluví plynně anglicky a učí se srbsky. Jeho snem je vystudovat ekonomii, v Afghánistánu však školy bombardovali a studenty unášeli z přednášek. Poté by si chtěl otevřít kancelář a pomáhat mladým migrantům, jako je on. O svých snech mluví s úsměvem a věří, že se mu splní.


Marie Škardová 22. 6. 2018

HFFest: Family Fest v Malých Karpatech na Slovensku. Nocování v chatkách i kvalitní hudba

Family fest je eko-geek open air festival při Smolencích v lesním prostředí Malých Karpat v rekreačním středisku Záruby – Jahodník. 22. a 23. června se uskuteční už čtvrtý ročník a očekává účast 500-600 lidí. Rodinná atmosféra, kvalitní domácí i zahraniční hudba, přednášky a množství doprovodného programu - to vše k němu už neodmyslitelně patří. Letos se festival hlásí k označení HateFree Fest. 


HateFree Culture 20. 6. 2018

Mučení a tresty smrti. Aktivita tisíců lidí ročně osvobodí stovky nespravedlivě vězněných

Egyptský student Mahmoud Hussein byl v roce 2014 uvězněný za nošení trička s nápisem „Nation Without Torture" (Národ bez mučení). Bez soudu nakonec strávil za mřížemi více než dva roky. Byl propuštěn díky intervenci organizace Amnesty International, která se celosvětově staví za práva nespravedlivě odsouzených a mučených osob a utlačovaných skupin. V roce 2016 se organizaci za pomoci lidí z celého světa povedlo osvobodit více než 650 nespravedlivě a často i násilně vězněných lidí. „Zlepšit jejich situaci nebo dosáhnout úplného osvobození se nám dlouhodobě daří ve 30-40 % případů!” uvádějí na svých stránkách. „Jsem tak vděčný vám, příznivcům Amnesty, kteří jste zahájili kampaň na mou podporu. Naplnilo mě to velkou nadějí a cítil jsem skutečnou podporu, protože i když jsem byl zavřen bez jakéhokoli kontaktu, na hřbitově života, byl jsem stále živý v myšlenkách j ...

„Cítil jsem jen prázdnotu, která bolela,“ říká filmař Janíček

Jeroným Janíček bojuje s úzkostmi. První úzkost v osmnácti letech pro něj byla nečekaným zážitkem. „Myslím, že jsem seděl večer doma v obýváku a povídal si s mámou. Žádné velké emoce v tom nebyly. Najednou jsem ucítil chlad v nohách a rukách, rozbušilo se mi srdce, přidal se tlak na hrudi, motání hlavy a pocení, máma tehdy zavolala záchranku,“ líčí první manifestaci svých obtíží. Než mu ale byla diagnostikována panická porucha, trvalo to ještě řadu let. Dnes umí s nemocí lépe pracovat. „Už se nebojím, že zešílím, nesnažím se nikam utéct, protože není kam, a když přijde strach ze smrti, vím, že je iracionální. Ale hrůza a nepopsatelný děs z udušení, ztráty vědomí a smrti zůstaly.“ Jeroným Janíček si během léčby své nemoci zažil od lékařů trpělivost, profesionalitu, rovný přístup a lidskost, ale výjimečně i antipatie.


Jiří Pa ...