Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Pojízdný klub Uličník nabízí vyloučeným dětem hry, vzdělání i pokec

 

ulicnik big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

14
srpna
2017

Prostor, kam si můžou děti a mladí lidé přijít popovídat, udělat úkoly nebo se jen tak ‚zašít před světem‘. To, a ještě mnohem víc, v sobě kloubí mobilní Klub Uličník pro děti a mládež, který provozuje Diakonie Západ ve spolupráci s Českou asociací streetwork, která poskytuje metodickou podporu. Od pondělí do čtvrtka tak vyjíždí speciálně upravené auto do několika míst v Plzeňském kraji. 

Od 12 do 17 hodin se v průběhu týdne věnují dětem a mladým lidem z Bělé nad Radbuzou, Drahotína, Mutěnína a Poběžovic a okolí dva kontaktní sociální pracovníci z Diakonie, Eliška Kolářová a Ondřej Nebehaj. „Náš klub je pro děti ve věku od 6 do 20 let, ale chodí k nám i mladší,“ říká Eliška Kolářová a doplňuje, že velmi oblíbenou aktivitou jsou deskové hry. Děti si do klubu chodí ale dělat i domácí úkoly nebo si povídat a řešit své problémy.

ulicnik 5

Auto plné zábavy i rad má svá pravidla

'Chceš poznat nový lidi?' nebo ‚Potřebuješ pokecat?' – taková hesla stojí na korbě auta. Kapacita vnitřního prostoru je 10 lidí, kromě dvou pracovníků se tam tak může vejít až 8 dětí. Ty si samy vybírají, jak volné odpoledne chtějí trávit. Kromě her pro ně připravují sociální pracovníci i různé vzdělávací workshopy, například preventivní program na téma sociální sítě a jak se na nich bezpečně pohybovat. „Budeme děti seznamovat s nástrahami Facebooku,“ říká Ondřej Nebehaj při jedné z cest do Poběžovic a pokračuje: „Budeme se bavit o tom, jaké fotografie nebo fotky na Facebook dávat a podobně.“

ulicnik 4

Některé děti využívají toho, že se jim pracovníci věnují i venku v okolí auta, třeba při sportovních aktivitách. Klub, stejně jako prostor uvnitř auta, podléhá jasným pravidlům. Nejsou povoleny žádné rvačky nebo ničení majetku, stejně jako vstup s jakoukoli zbraní. Děti sem stejně chodí s jiným cílem, i když ke konfliktům třeba při hře deskovek může dojít. „Oni vidí, jak na ně reagujeme i ve vypjatých situacích,“ říká Eliška Kolářová. Práci kontaktního sociálního pracovníka nemůže dělat jen tak každý. „Ideální je, pokud je to člověk, který už má nějaké zkušenosti se streetworkem,“ dodává Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetwork.

ulicnik 2

Streetwork – jak dosáhnout na nedosažitelné

Lokality, do kterých Uličník míří, jsou vybrány zcela záměrně. Jde o místa, kde jiný program pro děti a mládež není téměř žádný nebo žádný a děti a mládež nemají často odpoledne co dělat nebo si s kým povídat. To, že do klubu chodí i samotářské děti, potvrzuje Ondřej Nebehaj. „Můžou se tu setkat s novými dětmi, spřátelit se,“ říká. Dětem a mladým lidem ve vyloučených lokalitách nejsou navíc dostupné jiné sociální služby a poradenství, a i proto roste jejich ohrožení hlubším sociálním vyloučením. 

ulicnik 9

A právě skrze streetwork se k dětem a mládeži všeho věku, ale i k dospělým, dostávají sociální pracovníci. „Streetwork je metoda, která umožňuje dosáhnout na nedosažitelné. Takže se snažíme vymyslet způsob, jak dosáhnout na ty děti, mladé lidi, ale i dospělé, které jiná služba jiným způsobem nemůže oslovit,“ popisuje Martina Zikmundová, „Děti a mladí lidé, které chceme oslovit, žijí ve vesnicích nebo v lokalitách, kde by ani nebylo efektivní nějakou kamennou nebo velkou službu zakládat, protože jich je tam málo a ty lokality jsou často proměnlivé, lidé se často mohou stěhovat jinam,“ dodává.

ulicnik 10

Místní si klub chválí, chtěli by ho častěji

Hynek Říha, starosta Poběžovic, podobnou aktivitu ve vesnici vítá. Sám připouští, že aktivit pro místní děti je poskrovnu. „Určitě bychom byli rádi, aby tu klub Uličník byl častěji než jen jednou týdně, ale chápeme, že to je otázka financí a možností, jaké Diakonie má,“ popisuje Hynek Říha. I proto na provoz klubu obec finančně přispívá. Do Bělé pod Radbuzou jezdí Klub Uličník pro děti a mládež každou středu, jeho stálé místo je u fotbalového hřiště. „Povědomí o službě se rozrostlo, dětí chodí více a více,“ říká Ondřej Nebehaj. 

ulicnik 1

Děti si totiž o možnosti hrát různé hry nebo trávit čas na jednom místě společně říkají. „Vždycky, když za námi někdo přijde, vezme s sebou další kamarády,“ říká Eliška Kolářová. Důvěru si ale museli postupně vybudovat, prý to chvíli trvalo. Jak u dětí, tak u dospělých. Dnes, po dvou letech, co do míst jezdí, jsou v kontaktu se stále více rodinami. „Rodiče už za námi děti posílají sami,“ připouští Eliška Kolářová. Od září připravuje Diakonie Západ druhý mobilní klub a možností pro sociální práci se tak rozšíří. Kromě školy, vrstevnických a rodinných vztahů se pracovníkům daří pracovat i s rodinami dětí, například v oblasti dluhového poradenství apod.

ulicnik 8

S mládeží se Ondřej a Eliška potkávají spíš mimo klub. „Potkáváme se s nimi ve škole, v létě třeba v parku nebo na hřištích,“ říká Ondřej a dodává: „Do klubu moc chodit nechtějí, mají pocit, že to je dětský klub.“ Přitom právě starší děti často využijí možnost popovídat si s někým mimo rodinu nebo blízké okolí.

ulicnik 6

Inspirace z Holandska

Projekt byl koncipován jako pilotní, v době jeho přípravy v ČR podobný typ práce téměř neexistoval. Inspirace přišla ze zahraničí, konkrétně z Holandska, kde měli spolupracující organizace možnost vidět autobus upravený jako prostor pro děti. Ten jezdil po Maastrichtu a navštěvoval různé lokality dle toho, jak se cílová skupina vyskytovala, vznikala a zanikala. 

ulicnik 3

Zásadním pro český projekt bylo vymyslet vestavbu funkčně a nenákladně – řešili se hodně technické parametry – topení, osvětlení, elektřina, WC, tekoucí voda, kuchyňka. Samotné vybavení auta je jednoduché: sezení kolem stolu, herní pomůcky, vybavení pro volný čas, plátno, projektor, notebook. A dětem to stačí.

Foto: Petr Vinš / Agentura pro sociální začleňování

Čtěte dále

Oliver se narodil s genetickým onemocněním. Rodiče v Česku iniciovali výzkum léčby vzácných onemocnění

Oliver se narodil před dvěma a půl lety těsně před Vánoci. Již v prvních měsících si rodiče všimli mírného zpoždění ve vývoji, které se časem stále prohlubovalo. Ve čtrnácti měsících se pak rodina dozvěděla diagnózu - Angelmanův syndrom, vzácné genetické onemocnění, které se v Česku a na Slovensku týká asi padesáti lidí. „Nikdy nezapomenu okamžik, kdy jsem si poprvé přečetla, co to je Angelmanův syndrom. Okamžik, kdy se vám zastaví srdce. Sevře hrdlo. Zaplaví vás tolik bolesti v jednom okamžiku. Moment, kdy máte pocit, že už se nikdy nenadechnete! Bylo vám sděleno, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, do konce života zcela závislé na vás,” popisuje Oliverova maminka Lenka Matějková. Rodinu však zjištění nezlomilo a kromě Oliverka se rozhodla pomoci i dalším lidem s genetickými poruchami. Ve spolupráci s českými vědci a odborníky iniciovala ojedinělý výzkum léčby vz ...

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s washingtonským Muzeem holokaustu. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyov ...

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.


Judita Matyášová 9. 6. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.