Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Pojízdný klub Uličník nabízí vyloučeným dětem hry, vzdělání i pokec

 

ulicnik big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

14
srpna
2017

Prostor, kam si můžou děti a mladí lidé přijít popovídat, udělat úkoly nebo se jen tak ‚zašít před světem‘. To, a ještě mnohem víc, v sobě kloubí mobilní Klub Uličník pro děti a mládež, který provozuje Diakonie Západ ve spolupráci s Českou asociací streetwork, která poskytuje metodickou podporu. Od pondělí do čtvrtka tak vyjíždí speciálně upravené auto do několika míst v Plzeňském kraji. 

Od 12 do 17 hodin se v průběhu týdne věnují dětem a mladým lidem z Bělé nad Radbuzou, Drahotína, Mutěnína a Poběžovic a okolí dva kontaktní sociální pracovníci z Diakonie, Eliška Kolářová a Ondřej Nebehaj. „Náš klub je pro děti ve věku od 6 do 20 let, ale chodí k nám i mladší,“ říká Eliška Kolářová a doplňuje, že velmi oblíbenou aktivitou jsou deskové hry. Děti si do klubu chodí ale dělat i domácí úkoly nebo si povídat a řešit své problémy.

ulicnik 5

Auto plné zábavy i rad má svá pravidla

'Chceš poznat nový lidi?' nebo ‚Potřebuješ pokecat?' – taková hesla stojí na korbě auta. Kapacita vnitřního prostoru je 10 lidí, kromě dvou pracovníků se tam tak může vejít až 8 dětí. Ty si samy vybírají, jak volné odpoledne chtějí trávit. Kromě her pro ně připravují sociální pracovníci i různé vzdělávací workshopy, například preventivní program na téma sociální sítě a jak se na nich bezpečně pohybovat. „Budeme děti seznamovat s nástrahami Facebooku,“ říká Ondřej Nebehaj při jedné z cest do Poběžovic a pokračuje: „Budeme se bavit o tom, jaké fotografie nebo fotky na Facebook dávat a podobně.“

ulicnik 4

Některé děti využívají toho, že se jim pracovníci věnují i venku v okolí auta, třeba při sportovních aktivitách. Klub, stejně jako prostor uvnitř auta, podléhá jasným pravidlům. Nejsou povoleny žádné rvačky nebo ničení majetku, stejně jako vstup s jakoukoli zbraní. Děti sem stejně chodí s jiným cílem, i když ke konfliktům třeba při hře deskovek může dojít. „Oni vidí, jak na ně reagujeme i ve vypjatých situacích,“ říká Eliška Kolářová. Práci kontaktního sociálního pracovníka nemůže dělat jen tak každý. „Ideální je, pokud je to člověk, který už má nějaké zkušenosti se streetworkem,“ dodává Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetwork.

ulicnik 2

Streetwork – jak dosáhnout na nedosažitelné

Lokality, do kterých Uličník míří, jsou vybrány zcela záměrně. Jde o místa, kde jiný program pro děti a mládež není téměř žádný nebo žádný a děti a mládež nemají často odpoledne co dělat nebo si s kým povídat. To, že do klubu chodí i samotářské děti, potvrzuje Ondřej Nebehaj. „Můžou se tu setkat s novými dětmi, spřátelit se,“ říká. Dětem a mladým lidem ve vyloučených lokalitách nejsou navíc dostupné jiné sociální služby a poradenství, a i proto roste jejich ohrožení hlubším sociálním vyloučením. 

ulicnik 9

A právě skrze streetwork se k dětem a mládeži všeho věku, ale i k dospělým, dostávají sociální pracovníci. „Streetwork je metoda, která umožňuje dosáhnout na nedosažitelné. Takže se snažíme vymyslet způsob, jak dosáhnout na ty děti, mladé lidi, ale i dospělé, které jiná služba jiným způsobem nemůže oslovit,“ popisuje Martina Zikmundová, „Děti a mladí lidé, které chceme oslovit, žijí ve vesnicích nebo v lokalitách, kde by ani nebylo efektivní nějakou kamennou nebo velkou službu zakládat, protože jich je tam málo a ty lokality jsou často proměnlivé, lidé se často mohou stěhovat jinam,“ dodává.

ulicnik 10

Místní si klub chválí, chtěli by ho častěji

Hynek Říha, starosta Poběžovic, podobnou aktivitu ve vesnici vítá. Sám připouští, že aktivit pro místní děti je poskrovnu. „Určitě bychom byli rádi, aby tu klub Uličník byl častěji než jen jednou týdně, ale chápeme, že to je otázka financí a možností, jaké Diakonie má,“ popisuje Hynek Říha. I proto na provoz klubu obec finančně přispívá. Do Bělé pod Radbuzou jezdí Klub Uličník pro děti a mládež každou středu, jeho stálé místo je u fotbalového hřiště. „Povědomí o službě se rozrostlo, dětí chodí více a více,“ říká Ondřej Nebehaj. 

ulicnik 1

Děti si totiž o možnosti hrát různé hry nebo trávit čas na jednom místě společně říkají. „Vždycky, když za námi někdo přijde, vezme s sebou další kamarády,“ říká Eliška Kolářová. Důvěru si ale museli postupně vybudovat, prý to chvíli trvalo. Jak u dětí, tak u dospělých. Dnes, po dvou letech, co do míst jezdí, jsou v kontaktu se stále více rodinami. „Rodiče už za námi děti posílají sami,“ připouští Eliška Kolářová. Od září připravuje Diakonie Západ druhý mobilní klub a možností pro sociální práci se tak rozšíří. Kromě školy, vrstevnických a rodinných vztahů se pracovníkům daří pracovat i s rodinami dětí, například v oblasti dluhového poradenství apod.

ulicnik 8

S mládeží se Ondřej a Eliška potkávají spíš mimo klub. „Potkáváme se s nimi ve škole, v létě třeba v parku nebo na hřištích,“ říká Ondřej a dodává: „Do klubu moc chodit nechtějí, mají pocit, že to je dětský klub.“ Přitom právě starší děti často využijí možnost popovídat si s někým mimo rodinu nebo blízké okolí.

ulicnik 6

Inspirace z Holandska

Projekt byl koncipován jako pilotní, v době jeho přípravy v ČR podobný typ práce téměř neexistoval. Inspirace přišla ze zahraničí, konkrétně z Holandska, kde měli spolupracující organizace možnost vidět autobus upravený jako prostor pro děti. Ten jezdil po Maastrichtu a navštěvoval různé lokality dle toho, jak se cílová skupina vyskytovala, vznikala a zanikala. 

ulicnik 3

Zásadním pro český projekt bylo vymyslet vestavbu funkčně a nenákladně – řešili se hodně technické parametry – topení, osvětlení, elektřina, WC, tekoucí voda, kuchyňka. Samotné vybavení auta je jednoduché: sezení kolem stolu, herní pomůcky, vybavení pro volný čas, plátno, projektor, notebook. A dětem to stačí.

Foto: Petr Vinš / Agentura pro sociální začleňování

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.