Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Pojízdný klub Uličník nabízí vyloučeným dětem hry, vzdělání i pokec

 

ulicnik big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

14
srpna
2017

Prostor, kam si můžou děti a mladí lidé přijít popovídat, udělat úkoly nebo se jen tak ‚zašít před světem‘. To, a ještě mnohem víc, v sobě kloubí mobilní Klub Uličník pro děti a mládež, který provozuje Diakonie Západ ve spolupráci s Českou asociací streetwork, která poskytuje metodickou podporu. Od pondělí do čtvrtka tak vyjíždí speciálně upravené auto do několika míst v Plzeňském kraji. 

Od 12 do 17 hodin se v průběhu týdne věnují dětem a mladým lidem z Bělé nad Radbuzou, Drahotína, Mutěnína a Poběžovic a okolí dva kontaktní sociální pracovníci z Diakonie, Eliška Kolářová a Ondřej Nebehaj. „Náš klub je pro děti ve věku od 6 do 20 let, ale chodí k nám i mladší,“ říká Eliška Kolářová a doplňuje, že velmi oblíbenou aktivitou jsou deskové hry. Děti si do klubu chodí ale dělat i domácí úkoly nebo si povídat a řešit své problémy.

ulicnik 5

Auto plné zábavy i rad má svá pravidla

'Chceš poznat nový lidi?' nebo ‚Potřebuješ pokecat?' – taková hesla stojí na korbě auta. Kapacita vnitřního prostoru je 10 lidí, kromě dvou pracovníků se tam tak může vejít až 8 dětí. Ty si samy vybírají, jak volné odpoledne chtějí trávit. Kromě her pro ně připravují sociální pracovníci i různé vzdělávací workshopy, například preventivní program na téma sociální sítě a jak se na nich bezpečně pohybovat. „Budeme děti seznamovat s nástrahami Facebooku,“ říká Ondřej Nebehaj při jedné z cest do Poběžovic a pokračuje: „Budeme se bavit o tom, jaké fotografie nebo fotky na Facebook dávat a podobně.“

ulicnik 4

Některé děti využívají toho, že se jim pracovníci věnují i venku v okolí auta, třeba při sportovních aktivitách. Klub, stejně jako prostor uvnitř auta, podléhá jasným pravidlům. Nejsou povoleny žádné rvačky nebo ničení majetku, stejně jako vstup s jakoukoli zbraní. Děti sem stejně chodí s jiným cílem, i když ke konfliktům třeba při hře deskovek může dojít. „Oni vidí, jak na ně reagujeme i ve vypjatých situacích,“ říká Eliška Kolářová. Práci kontaktního sociálního pracovníka nemůže dělat jen tak každý. „Ideální je, pokud je to člověk, který už má nějaké zkušenosti se streetworkem,“ dodává Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetwork.

ulicnik 2

Streetwork – jak dosáhnout na nedosažitelné

Lokality, do kterých Uličník míří, jsou vybrány zcela záměrně. Jde o místa, kde jiný program pro děti a mládež není téměř žádný nebo žádný a děti a mládež nemají často odpoledne co dělat nebo si s kým povídat. To, že do klubu chodí i samotářské děti, potvrzuje Ondřej Nebehaj. „Můžou se tu setkat s novými dětmi, spřátelit se,“ říká. Dětem a mladým lidem ve vyloučených lokalitách nejsou navíc dostupné jiné sociální služby a poradenství, a i proto roste jejich ohrožení hlubším sociálním vyloučením. 

ulicnik 9

A právě skrze streetwork se k dětem a mládeži všeho věku, ale i k dospělým, dostávají sociální pracovníci. „Streetwork je metoda, která umožňuje dosáhnout na nedosažitelné. Takže se snažíme vymyslet způsob, jak dosáhnout na ty děti, mladé lidi, ale i dospělé, které jiná služba jiným způsobem nemůže oslovit,“ popisuje Martina Zikmundová, „Děti a mladí lidé, které chceme oslovit, žijí ve vesnicích nebo v lokalitách, kde by ani nebylo efektivní nějakou kamennou nebo velkou službu zakládat, protože jich je tam málo a ty lokality jsou často proměnlivé, lidé se často mohou stěhovat jinam,“ dodává.

ulicnik 10

Místní si klub chválí, chtěli by ho častěji

Hynek Říha, starosta Poběžovic, podobnou aktivitu ve vesnici vítá. Sám připouští, že aktivit pro místní děti je poskrovnu. „Určitě bychom byli rádi, aby tu klub Uličník byl častěji než jen jednou týdně, ale chápeme, že to je otázka financí a možností, jaké Diakonie má,“ popisuje Hynek Říha. I proto na provoz klubu obec finančně přispívá. Do Bělé pod Radbuzou jezdí Klub Uličník pro děti a mládež každou středu, jeho stálé místo je u fotbalového hřiště. „Povědomí o službě se rozrostlo, dětí chodí více a více,“ říká Ondřej Nebehaj. 

ulicnik 1

Děti si totiž o možnosti hrát různé hry nebo trávit čas na jednom místě společně říkají. „Vždycky, když za námi někdo přijde, vezme s sebou další kamarády,“ říká Eliška Kolářová. Důvěru si ale museli postupně vybudovat, prý to chvíli trvalo. Jak u dětí, tak u dospělých. Dnes, po dvou letech, co do míst jezdí, jsou v kontaktu se stále více rodinami. „Rodiče už za námi děti posílají sami,“ připouští Eliška Kolářová. Od září připravuje Diakonie Západ druhý mobilní klub a možností pro sociální práci se tak rozšíří. Kromě školy, vrstevnických a rodinných vztahů se pracovníkům daří pracovat i s rodinami dětí, například v oblasti dluhového poradenství apod.

ulicnik 8

S mládeží se Ondřej a Eliška potkávají spíš mimo klub. „Potkáváme se s nimi ve škole, v létě třeba v parku nebo na hřištích,“ říká Ondřej a dodává: „Do klubu moc chodit nechtějí, mají pocit, že to je dětský klub.“ Přitom právě starší děti často využijí možnost popovídat si s někým mimo rodinu nebo blízké okolí.

ulicnik 6

Inspirace z Holandska

Projekt byl koncipován jako pilotní, v době jeho přípravy v ČR podobný typ práce téměř neexistoval. Inspirace přišla ze zahraničí, konkrétně z Holandska, kde měli spolupracující organizace možnost vidět autobus upravený jako prostor pro děti. Ten jezdil po Maastrichtu a navštěvoval různé lokality dle toho, jak se cílová skupina vyskytovala, vznikala a zanikala. 

ulicnik 3

Zásadním pro český projekt bylo vymyslet vestavbu funkčně a nenákladně – řešili se hodně technické parametry – topení, osvětlení, elektřina, WC, tekoucí voda, kuchyňka. Samotné vybavení auta je jednoduché: sezení kolem stolu, herní pomůcky, vybavení pro volný čas, plátno, projektor, notebook. A dětem to stačí.

Foto: Petr Vinš / Agentura pro sociální začleňování

Čtěte dále

Její reportáže aktivizují diváky, posílají miliony. „Primární je pro mě dobrá novinařina,” říká Lea Surovcová

Lea Surovcová patří k nejvýraznějším reportérkám České televize, kde se věnuje především sociálním tématům. Vystudovala pedagogiku, učit však vydržela jen krátce. Zaujala ji novinařina a po zpravodajství v televizi Nova se usadila ve veřejnoprávní televizi. Její reportáže často hýbají veřejným děním. Rozpohybovávají jak veřejnost, která se pak mnohdy snaží protagonistům pomoci, tak mívají také za následek nastartování systémových změn. V posledních měsících organizovala po dotočení tematické reportáže sbírku aktovek pro matky samoživitelky žijící v chudobě. Zapadá taková činnost do práce novinářky? Má redaktor zodpovědnost za své respondenty a kde je v pokrývání lidských příběhů hranice hyenismu?

 


 

Lukáš Houdek 16. 10. 2019

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

„Ve škole se mi posmívali. Cesta k sebepřijetí je dlouhá,” říká zdravotní sestra s TC syndromem

Jaký je v Česku život s postižením obličeje? O tom ví mnohé zdravotní sestra Petra Dunajová, která se narodila se vzácným Treacher Collinsovým syndromem. Ten může způsobit nevyvinutí lícních kostí, problémy se zrakem a sluchem, rozštěpy pater či postižení dýchacích cest. „Mnozí lidé si myslí, že je při TCS postižen intelekt, ale to je veliký omyl. Lidé s TCS jsou normálně inteligentní,“ popisuje Dunajová nejčastější mýtus pojící se s jejím hendikepem. Svou odlišnost si začala uvědomovat na základní škole. „Tam se mi posmívali nebo měli nemístné poznámky spolužáci. Na slovní útoky jsem nereagovala, dělala jsem, že je neslyším,“ popisuje první těžké okamžiky a dodává: „Protože v okamžiku, kdy jsem se začala obhajovat, tak útoky zesílily. Někdy mě to strašně mrzelo, snažila jsem se nevšímat si toho, přejít to.“ Dnes se s negativními reakcemi setkává minimálně. 

Mladí lidé z Česka i rodin uprchlíků vytvořili videoklip. Získali nové dovednosti i přátelství

Dvaadvacet nadšenců do audiovizuální tvorby, práce pod vedením zkušeného režiséra, měsíce poznatků, zábavy i nových přátelství. Tak by se daly shrnout workshopy projektu Image.In, které pod záštitou Organizace pro pomoc uprchlíkům proběhly letos na jaře. Jejich výsledkem je profesionální videoklip k tracku rappera Dounyho a především zapojení lidí z mnoha kulturních prostředí.

Marie Škardová 10. 10. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.