Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Pojízdný klub Uličník nabízí vyloučeným dětem hry, vzdělání i pokec

 

ulicnik big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

14
srpna
2017

Prostor, kam si můžou děti a mladí lidé přijít popovídat, udělat úkoly nebo se jen tak ‚zašít před světem‘. To, a ještě mnohem víc, v sobě kloubí mobilní Klub Uličník pro děti a mládež, který provozuje Diakonie Západ ve spolupráci s Českou asociací streetwork, která poskytuje metodickou podporu. Od pondělí do čtvrtka tak vyjíždí speciálně upravené auto do několika míst v Plzeňském kraji. 

Od 12 do 17 hodin se v průběhu týdne věnují dětem a mladým lidem z Bělé nad Radbuzou, Drahotína, Mutěnína a Poběžovic a okolí dva kontaktní sociální pracovníci z Diakonie, Eliška Kolářová a Ondřej Nebehaj. „Náš klub je pro děti ve věku od 6 do 20 let, ale chodí k nám i mladší,“ říká Eliška Kolářová a doplňuje, že velmi oblíbenou aktivitou jsou deskové hry. Děti si do klubu chodí ale dělat i domácí úkoly nebo si povídat a řešit své problémy.

ulicnik 5

Auto plné zábavy i rad má svá pravidla

'Chceš poznat nový lidi?' nebo ‚Potřebuješ pokecat?' – taková hesla stojí na korbě auta. Kapacita vnitřního prostoru je 10 lidí, kromě dvou pracovníků se tam tak může vejít až 8 dětí. Ty si samy vybírají, jak volné odpoledne chtějí trávit. Kromě her pro ně připravují sociální pracovníci i různé vzdělávací workshopy, například preventivní program na téma sociální sítě a jak se na nich bezpečně pohybovat. „Budeme děti seznamovat s nástrahami Facebooku,“ říká Ondřej Nebehaj při jedné z cest do Poběžovic a pokračuje: „Budeme se bavit o tom, jaké fotografie nebo fotky na Facebook dávat a podobně.“

ulicnik 4

Některé děti využívají toho, že se jim pracovníci věnují i venku v okolí auta, třeba při sportovních aktivitách. Klub, stejně jako prostor uvnitř auta, podléhá jasným pravidlům. Nejsou povoleny žádné rvačky nebo ničení majetku, stejně jako vstup s jakoukoli zbraní. Děti sem stejně chodí s jiným cílem, i když ke konfliktům třeba při hře deskovek může dojít. „Oni vidí, jak na ně reagujeme i ve vypjatých situacích,“ říká Eliška Kolářová. Práci kontaktního sociálního pracovníka nemůže dělat jen tak každý. „Ideální je, pokud je to člověk, který už má nějaké zkušenosti se streetworkem,“ dodává Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetwork.

ulicnik 2

Streetwork – jak dosáhnout na nedosažitelné

Lokality, do kterých Uličník míří, jsou vybrány zcela záměrně. Jde o místa, kde jiný program pro děti a mládež není téměř žádný nebo žádný a děti a mládež nemají často odpoledne co dělat nebo si s kým povídat. To, že do klubu chodí i samotářské děti, potvrzuje Ondřej Nebehaj. „Můžou se tu setkat s novými dětmi, spřátelit se,“ říká. Dětem a mladým lidem ve vyloučených lokalitách nejsou navíc dostupné jiné sociální služby a poradenství, a i proto roste jejich ohrožení hlubším sociálním vyloučením. 

ulicnik 9

A právě skrze streetwork se k dětem a mládeži všeho věku, ale i k dospělým, dostávají sociální pracovníci. „Streetwork je metoda, která umožňuje dosáhnout na nedosažitelné. Takže se snažíme vymyslet způsob, jak dosáhnout na ty děti, mladé lidi, ale i dospělé, které jiná služba jiným způsobem nemůže oslovit,“ popisuje Martina Zikmundová, „Děti a mladí lidé, které chceme oslovit, žijí ve vesnicích nebo v lokalitách, kde by ani nebylo efektivní nějakou kamennou nebo velkou službu zakládat, protože jich je tam málo a ty lokality jsou často proměnlivé, lidé se často mohou stěhovat jinam,“ dodává.

ulicnik 10

Místní si klub chválí, chtěli by ho častěji

Hynek Říha, starosta Poběžovic, podobnou aktivitu ve vesnici vítá. Sám připouští, že aktivit pro místní děti je poskrovnu. „Určitě bychom byli rádi, aby tu klub Uličník byl častěji než jen jednou týdně, ale chápeme, že to je otázka financí a možností, jaké Diakonie má,“ popisuje Hynek Říha. I proto na provoz klubu obec finančně přispívá. Do Bělé pod Radbuzou jezdí Klub Uličník pro děti a mládež každou středu, jeho stálé místo je u fotbalového hřiště. „Povědomí o službě se rozrostlo, dětí chodí více a více,“ říká Ondřej Nebehaj. 

ulicnik 1

Děti si totiž o možnosti hrát různé hry nebo trávit čas na jednom místě společně říkají. „Vždycky, když za námi někdo přijde, vezme s sebou další kamarády,“ říká Eliška Kolářová. Důvěru si ale museli postupně vybudovat, prý to chvíli trvalo. Jak u dětí, tak u dospělých. Dnes, po dvou letech, co do míst jezdí, jsou v kontaktu se stále více rodinami. „Rodiče už za námi děti posílají sami,“ připouští Eliška Kolářová. Od září připravuje Diakonie Západ druhý mobilní klub a možností pro sociální práci se tak rozšíří. Kromě školy, vrstevnických a rodinných vztahů se pracovníkům daří pracovat i s rodinami dětí, například v oblasti dluhového poradenství apod.

ulicnik 8

S mládeží se Ondřej a Eliška potkávají spíš mimo klub. „Potkáváme se s nimi ve škole, v létě třeba v parku nebo na hřištích,“ říká Ondřej a dodává: „Do klubu moc chodit nechtějí, mají pocit, že to je dětský klub.“ Přitom právě starší děti často využijí možnost popovídat si s někým mimo rodinu nebo blízké okolí.

ulicnik 6

Inspirace z Holandska

Projekt byl koncipován jako pilotní, v době jeho přípravy v ČR podobný typ práce téměř neexistoval. Inspirace přišla ze zahraničí, konkrétně z Holandska, kde měli spolupracující organizace možnost vidět autobus upravený jako prostor pro děti. Ten jezdil po Maastrichtu a navštěvoval různé lokality dle toho, jak se cílová skupina vyskytovala, vznikala a zanikala. 

ulicnik 3

Zásadním pro český projekt bylo vymyslet vestavbu funkčně a nenákladně – řešili se hodně technické parametry – topení, osvětlení, elektřina, WC, tekoucí voda, kuchyňka. Samotné vybavení auta je jednoduché: sezení kolem stolu, herní pomůcky, vybavení pro volný čas, plátno, projektor, notebook. A dětem to stačí.

Foto: Petr Vinš / Agentura pro sociální začleňování

Čtěte dále

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

„Lidé nevědí, s čím se potýkáme,” říkají revmatici. Nemoc se přitom nevyhýbá ani dětem

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

Češi provozují v Gruzii stacionář pro seniory spojený s hostelem pro turisty. Tráví spolu čas i vaří

„Důchod v Gruzii není k žití,“ říká Beáta Máthé z Organizace pro pomoc uprchlíkům, která pomáhá seniorům v gruzínském městě Chašuri. Důchod samotný je v této zemi pro běžného člověka náročný, situace je ještě horší pro uprchlíky či vnitřně vysídlené. „Mnoho z nich již nikoho nemá. Každý z nich má svůj příběh, ale společné mají jedno – všichni o někoho přišli. Nejčastější je ztráta syna nebo manžela,“ popisuje důvody pomoci Beáta a doplňuje: „Všechny babičky chodí v černém oblečení, a když si člověk s nimi sedne, vidí nejen smutek v očích, ale i sílu jít dál, a to i díky našemu centru.“

Jiří Pasz 25. 3. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.