„Existence trans lidí není za trest, ale za trest je jejich život v nepodporující společnosti,“ říká pro HFC slovenská umělkyně Pavlína Fichta Čierna, která už od 90. let konstantně rozvíjí témata tělesnosti, jinakosti a začlenění. Nyní společně se svým synem vytvořila sérii fotografií směřovaných k současné společnosti, ve které podle jejich zkušeností trans lidé stále obtížně hledají své místo a situace, kdy čelí ponižování, šikaně a diskriminaci, nejsou výjimečné. Mladý muž na fotografiích, kterým je syn umělkyně Čierne Claude Johann Čierny, se odvracením tváře či jejím zakrýváním snaží ukrýt před pomyslnými ranami. Ty zasazuje mladým trans lidem jak společnost, tak mnohdy i jejich vlastní rodiny. „Trans* lidé patří celosvětově k vůbec nejhůře diskriminovaným menšinám a také v České republice se s diskriminací setkávají častěji než gayové a lesby. V mnohých zemích jsou trans* osoby dodnes kriminalizovány, medicína na ně pohlíží jako na pacienty s vrozenou vadou, a až v posledních letech vidíme snahu zbavit trans* identitu nálepky patologie. Naopak konzervativní společenské síly a pravicoví extremisté se snaží transgender a nebinární lidi vymazat z veřejného prostoru, což aktuálně pozorujeme například v Polsku a Maďarsku,“ upozorňuje galerie Artwall, pro níž výstava s názvem Za trest vznikla. Výstavu, jejímiž kurátorkami jsou Lenka Kukurová a Zuzana Štefková, můžete vidět až do 15. ledna 2021 na nábřeží Kapitána Jaroše a Edvarda Beneše v Praze.
Motivací k vytvoření fotografií poukazujících na tlak, kterému v Česku a na Slovensku čelí trans lidé, byl Pavlíně Fichta Čierne její vlastní syn Johann, zkušenost s jeho prožíváním, ale také vlastní zkušenosti v systému, kterým se museli prodírat a v němž podle ní převládá nesprávná praxe a nekorektní přístupy. „Neuplatňují se dokonce ani pokyny zavedené v Mezinárodní klasifikaci nemocí ICD-11. K tomu nešťastně nahrává i homofobie a transfobie, narůstající extremismus a politické represe vůči jinakosti a trans lidem, a to jsem před rokem netušila, že se v tomto období v Polsku a Maďarsku zákony zhorší na neúnosnou míru,“ uvádí Čierna. Situace trans lidí není ideální ani v České republice, jak upozorňují kurátorky výstavy: „Projevuje se to nejen v legislativě, při získávání dokumentů nebo dokazování právní kontinuity, či v případě upírání rodičovských práv, ale především v každodenním životě. Dobře nastavené zákony, jsou samozřejmě důležité, ale samy o sobě nejsou řešením. Dokud budeme žít ve společnosti s předsudky vůči jakékoli odlišnosti, budou transgender lidé odsouzeni k symbolickému vyhnanství.“
„Jsme nechtěná menšina“
Nápad na společnou práci na fotografiích vznikl v době nedávné izolace, kdy Pavlína se svým synem Johannem trávila více času. „Autenticita spolupráce mezi matkou a dítětem může být zárukou uvěřitelného, přesvědčivého odkazu. Právě ta opravdovost takto vzniklého projektu je asi to nejsilnější, čím své snahy můžeme podtrhnout,“ vyzdvihuje Čierna jedinečnost společného projektu, který vnímá přirozeně i její syn Johann. „Sám se ve své umělecké práci věnuji i trans* tématu, moje máma mě velmi podporuje, a tak se mi spolupráce zdála logická. Předmětem témata transgenderu je tělo a mé tělo se zde stalo její reprezentací,“ doplňuje Johann a přiznává, že pokud by se už dříve nesmířil s tím, že málokdo by se takto lidem otevřel, bylo by pro něj odhalení své identity široké veřejnosti velmi stresující. Je si však podle svých slov vědom toho, jak důležité je přinášet toto téma do veřejného prostoru a informovat lidi o trápeních, kterými si trans lidé procházejí. „Ta by se však mohla razantně zmírnit, kdyby nás svět bral takové, jací jsme, a nesnažil se nám vnucovat své vlastní přesvědčení, až příliš častokrát nepodložené fakty. Po dlouhém čase, kdy byla transrodovost označována za mentální poruchu, přičemž se s ní i takovým způsobem zacházelo, jsme se konečně dočkali revize její mezinárodní klasifikace, a to jako součásti sexuálního zdraví. Takto to je a je načase se k nám tak i chovat. Jsme nechtěná menšina, ale za to přece nemůžeme my, za to mohou všechny ty nenávistné vyjádření na náš účet – ze strachu ze změny společnosti na liberální. Já osobně pokládám lidskou rozmanitost za krásnou a vědomí o ní za osvobozující pro nás všechny. Jsem vděčný za vznik tohoto projektu, za možnost dostat téma k širokému publiku a za to, že jsem se mohl stát doslova tváří i tělem boje proti diskriminaci,“ říká Claude Johann Čierny.
Lži všem kolem sebe!
Pavlína s Johannem pochopitelně řešili, jaké by pro ně mohla mít taková prezentace důsledky. „Oba jsme toho názoru, že je nyní k tématu třeba se vyjadřovat víc, protože nechceme, aby se v Česku a na Slovensku podnikly vůči LGBT lidem podobné legislativní kroky jako v Polsku či Maďarsku,“ vysvětlují. Poselství výstavy však nespočívá v samotném upozornění na nelehkou situaci trans lidí. Pavlína Fichta Čierna chce jejím prostřednictvím apelovat na další rodiče trans potomků, aby své děti podpořili a nebáli se vyjádřit i veřejně. „Rodina by měla být útočištěm, bezpečnou buňkou, a často není. Mnozí mladí trans lidé udržují obraz o své nepravé identitě právě kvůli vztahu se svými rodiči nebo prarodiči. Ti jistě vnímají, že jejich dítě je to nejcennější, a proto je nejdůležitější ho přijmout, jinak by museli zvážit důsledky, které mohou zahrnovat mnohé formy ztráty,“ upozorňuje Čierna a doporučuje jak kontaktovat odborníky, tak číst vhodné a co nejaktuálnější zdroje a doporučuje doporučuje kapitolu Coming out z knihy Jána Markoše Medzi dobrom a zlom, na níž se podílela také ona sama se synem.
„Role rodičů je prioritní, jsou to právě oni, kteří jako první mohou poskytnout pocit podpory, bezpečí, pomoci dítěti najít odborníky a podpořit ho během procesu tranzice. Jde o konkrétní kroky, které je třeba udělat – ale i o ty, které se dělat nesmí, jako například dítě přesvědčovat, aby se neodhalilo, aby svou identitu drželo skrytou, ze strachu, z pocitu studu, nebo kvůli potenciálním problémům v zaměstnání.“ Aby Pavlína s Johannem ukázali, do jakých lží, vyhýbání a neupřímnosti jsou často trans lidé tlačeni, umístili k fotkám výzvy, jimž paradoxně ze strany svých rodičů čelí. Jsou nabádáni, aby svou identitu skrývali, aby o tom, kdo skutečně jsou, raději nemluvili. „Buď Anna, i když jsi Milan!“ nebo „Lži všem kolem sebe!“ jsou jen některé z nich. „Je důležité, aby rodiče nevzbuzovali v dětech pocit viny, která v nich i tak pravděpodobně rezonuje,“ přidává Johann.
„Celé noci jsem nespala a přišla jsem o kus zdraví“
Pavlína si je díky vlastní zkušenosti vědoma, že se rodiče trans potomků nenacházejí v lehké situaci. „Jsou sekundárně zasažení, procházejí sekundární tranzicí,“ zdůrazňuje a vzpomíná, jak se cítila, když jí a jejímu synovi dávali lidé najevo své odmítání. „Já jako matka jsem se cítila sama, byla jsem velmi vyčerpaná, ze strachu o dítě jsem celé noci nespala. Cítila jsem se bezmocně a měla jsem vztek na tu část společnosti, která se na nás automaticky dívala jako na chybné – na Johanna, neboť je trans, a na mě, protože jsem jeho máma a snažím se mu pomoci. Přinejlepším nás shovívavě odmítali.“
Vzpomíná i na ty, kteří k ní i Johannovi byli vstřícní. Díky nim se lépe vyrovnávala s ponižujícími situacemi, i když by na ně za jiných okolností reagovala jinak. Myslela však na prospěch svého dítěte. „Zocelilo mě to. Stala jsem se pevnou, nekompromisní, číhající na řešení i na nebezpečí, naučila jsem se kličkovat. No není to dobře, vyčerpalo mě to, přišla jsem o kus zdraví. Ale Johannova situace a její řešení bylo jistý čas mou první bojovou linií, kde jsem musela být neustále přítomna. Vím, že jsou takoví mnozí další. Chtěla bych výše zmíněnými uměleckými projekty vyjádřit podporu a uznání všem rodičům, příbuzným a přátelům, ale samozřejmě i lékařům, pedagogům nebo ku příkladu úředníkům, kteří jsou odhodláni stát vedle nich,“ dodává.
„Nebýt tranzice, je dost pravděpodobné, že bych tu už nebyl nebo bych se nenávratně změnil, protože deprese může mít trvalé následky, když se na to tak zpětně dívám. Důvodem, proč dělám to, co dělám, je, že jsem měl jako jeden z mála štěstí na bezpodmínečnou lásku ze strany rodiny a kamarádů,“ uzavírá Claude Johann Čierny.
Foto: Pavlína Fichta Čierna a Marin Micka