„Celý život se potýkám s psychickými problémy. Plynou z toho, že jsem byla ve čtyřech letech zneužita nevlastním dědečkem a nebylo to zpracované,” říká známá česká výtvarnice Toy Box. Ve své tvorbě se i proto věnuje těm, jejichž hlas není slyšet. Stejně jako nebyl slyšet ten její, když byla malá. „Traumatický je celý tvůj život. Já jsem jako malá měla deprese odjakživa. Pamatuju si, jak jsem koukala na ségru a přemýšlela, proč je ona dobrá, když já jsem takhle zlá,” popisuje následky zneužití. „Když jsem dospívala, měla jsem hrozné deprese, sebevražedné stavy a doteď, když je mi špatně, mám co dělat, abych si nemyslela, že jsem zlá. A že všechny problémy zmizí, když se zabiju.” Kvůli svým psychickým problémům, které vyústily v hospitalizaci v psychiatrické léčebně, čelí řadě předsudků. Dodnes také řeší trauma v rámci rodiny a snaží se najít smíření se svou matkou. „Pro mě je hodně těžké uznat, že to nebyla její vina. V poslední době jsme dospěli k tomu, že se mi za to omluvila, já jsem naopak vyjádřila svou lítost, za problémy, které jsem jim způsobovala. Byla by asi ráda, kdybychom to už nechali být, ale já se v tom nedokážu nevrtat,” líčí. Upozorňuje, že podobně jako v případě jiných obětí zneužití, je i její vztah k již zemřelému dědečkovi ambivalentní. Na jednu stranu k němu cítí nenávist, na stranu druhou ho stále vidí jako hodného dědečka, kterého má ráda. „Podstatou ublížení v dětství je, že se řada dětí, které zažily zneužití, do toho sexuálního predátora zamilují,” říká. A i proto po téměř celý život tíhla k problémovým partnerům. „Traumatická zkušenost má tendenci se pořád opakovat. Další problém je, že máš spojenou lásku s ublížením. A nedokážeš to oddělit. Je to tvůj první milostný vztah, podle kterého si modeluješ i ty další. Takže jsem si vždycky ve vztahu k tomu ublížení šla.” Dnes se snaží svou traumatickou zkušenost přetavit v to pozitivní. Úspěšné maluje a dává hlas marginalizovaným skupinám. Na své aktuální výstavě v Jatkách78 se věnuje utrpení zvířat ve velkochovech. Je vdaná a má dvě děti.
Ve své tvorbě často reaguješ na předsudečné jednání lidí. Z čeho tento tvůj motiv vychází?
Vycházím z DIY scény, jsem bývalá technařka. Od prvních CzechTeků jsme zažili předsudečné jednání z první ruky. Byli jsme jeho terčem od státní moci, fízlů. Pořád. K tomu dělám hodně také intervence do veřejného prostoru, na které většinová společnost často reaguje různorodě. Moje máma se navíc stará o staré lidi, myslím proto, že máme v rodině sociální cítění a empatii. Vždy mě jakákoliv forma útlaku nebo opomenutí hlasu lidí, kteří se nedokáží bránit sami, pila krev.
Aktuální výstava v Jatkách78
Na výstavě Xenofilia v Galerii NTK jsi před několika lety vytvořila velké kresby, které tematizovaly verbální násilí, jemuž byli vystaveni ti, kteří v Praze na Hlaváku pomáhali uprchlíkům. Proč sis vybrala zrovna lidi z neziskovek a nevěnovala ses spíš, jako řada jiných, uprchlíkům a migraci jako takové?
Mě na tom zajímá téma těch normálních malých nácků. Od mládí jsem měla antifašistické postoje. Jako malá jsem jezdila s mámou do obrazárny do Drážďan a cestou jsme potkávali náckovské demonstrace. Už jako hodně malé dítě jsem vnímala, že to jsou demonstrace lidí za to, aby se největší zlo, které bylo v podobě holokaustu spácháno v lidské historii, zopakovalo. Pamatuju si na jeden moment, kdy jsme seděly ve vlaku a byl tam i jeden z těch nácků s holou hlavou a v bombru. Měla jsem z něj hrozný strach. Pamatuju si, že měl v ruce květiny. A máma mě tehdy uklidňovala, že když má květiny, jistě to nebude zlý člověk (smích). To téma mě potom pořád zajímalo. Když se pak stal rasismus mainstreamem, začala mě víc zajímat tematika většinové společnosti. Poprvé jsem to zpracovala ve vizuálu Divadla Archa pro festival divadla se sociálním přesahem. Šlo o komiksové portréty Čechů, na které jsem někde narazila. Série se jmenovala Takoví normální nácci. Zobrazovala jsem v nich předsudky, které lidé mají o Vietnamcích, Cikánech nebo mentálně postižených. Byl tam tedy například pán, který říkal: „Máte hezkého psa. Hlavně ho tu někde na Žižkově neuvazujte, protože Vietnamci by vám ho mohli sežrat.” Nebo jiný pán z Neratovic říkal: „Já nechci, aby tu byly ty retardované děti. Nechci, aby je mé zdravé holčičky viděly, když jdou do školky.” Případně tam byl citát bývalé holky mého partnera, která reagovala na mé duševní zdraví. Vždycky mě zajímalo, jak je možné, že lidé, kteří žijí s námi a jsou jen trochu odlišní, vnímají takhle diametrálně odlišně. Že mají v sobě nedostatek empatie a dokáží podobné věci říct. Pro mě to bylo sci-fi.
A k čemu jsi došla? Proč to tak mají?
Došla jsem samozřejmě k jejich strachu - z jinakosti. Zjistila jsem, že je to jednoduchá věc, kterou do jisté míry máme všichni. Jenže někteří lidé si sebou nejsou vůbec jistí, jsou určitým způsobem poškození. Já se vlastně na ty rasisty nebo hejtry nedívám s nenávistí ani opovržením. Myslím si totiž, že to jsou lidé, kteří mají strach. Proto je potřeba s nimi mluvit a toho strachu je zbavovat. Potvrzuje se, že čím víc jsou lidé v háji, tím větší mají strach a tím víc nenávidějí. Potvrdilo se mi to třeba, když jsem se angažovala v hnutí Food not Bombs, kdy jsme rozdávali jídlo bezdomovcům. Člověk by očekával, že lidé, kteří jsou na dně, by mohli cítit solidaritu s dalšími lidmi vyloučenými ze společnosti. Ale funguje to naopak. Probíhá tam vlastně často obrovský hejt proti přistěhovalcům, cizincům nebo nadávají na Cikány. Je příznačné, že si neustále dokazujeme na někom odlišném, že jsme lepší.
Má podle tebe smysl s těmi lidmi mluvit? My jsme v HateFree například začali s lidmi, kteří se vůči naší práci nebo i uprchlíkům vymezují, dělat hloubkové rozhovory. A ne všem z našeho okolí se ten nápad líbí. Přijde jim, že jejich názory legitimizujeme.
To si vůbec nemyslím. Jsou to totiž další lidé, kterým schází hlas. Ti, kteří si přijdou neslyšení, kříčí nejvíc. Čím budou lidé víc marginalizovaní - a budou mít pocit, že je nikdo neslyší - tím budou křičet víc, budou víc nenávistní. Je potřeba probourávat hranice, i když je to těžké. Mám jednoho kamaráda, který takhle úspěšně denacifikoval nějaké nácky jen tím, že si s nimi povídal, naslouchal jim a na jejich argumenty věcně reagoval.
Ve svých dílech jednak dáváš hlas lidem, kteří mají xenofobní postoje, současně dáváš hlas marginalizovaným skupinám. Jak to jde dohromady?
Jsem bývalý novinář. Ne že bych ve svých dílech zachovávala standardy objektivity, snažím se ale co nejmíň moralizovat. Snažím se realitu představit v celé komplexitě. Samozřejmě nějaký názor mám a ukazuju ho i výběrem témat, ale pokud se zabývám tématem jako je rasismus a xenofobie, nesnažím se to hodnotit.
Řekla jsi, že terčem stigmatizace nejsou jen Romové nebo přistěhovalci, ale zmínila jsi i sama sebe v otázkce duševního zdraví. S čím se potýkáš?
Celý život se potýkám s psychickými problémy, které byly během mého života různě závažné a závažné jsou doteď. Plynou z toho, že jsem byla ve čtyřech letech zneužita nevlastním dědečkem a nebylo to zpracované. Je to věc, která se pro čtyřleté dítě špatně popisuje slovy. Stane se součástí jeho identity během vyrůstání a cítí v sobě to zlo. Nevnímá to ale jako zlo, které mu někdo udělal, ale že je zlé ono dítě samo. A s tím vyrůstá. Čím jsou ty děti větší, tím jsou větší jejich problémy. Jako malá jsem si myslela, že jsem zlá. Když jsem byla větší, začala jsem dělat problémy sama. Lhala jsem, schovávala jsem žákajdu, bouřila jsem se proti rodičům a byla na ně nepřirozeně naštvaná. Myslela jsem si, že za to můžou, i když to celou dobu nevěděli. V pubertě jsem pak začala hrozně brzo zlobit. Utíkala jsem z domova, experimentovala s lehkými drogami, jezdila jsem s nebezpečnými lidmi do klubů. Mou specialitou byly nebezpečné vztahy. Často jsem byla ta holka, o které lidi říkali: „Ona je tak šikovná, proč chodí zrovna s tímhle pitomcem?”
Proč jsi to dělala?
Protože trauma se chce samo zopakovat. Normální vztahy ti nic nedávají. Podstatou ublížení v dětství je, že se řada dětí, které zažily zneužití, do toho sexuálního predátora zamilují. Skvěle je to popsané v dokumentu o Michaelu Jacksonovi (pozn. Leaving Neverland), kde ti kluci říkají, že proti němu nemohli vypovídat, protože ho milovali nekritickou láskou. V jejich případě to bylo ještě umocněné tím, že byl veřejně známou osobou. I když tomu tak u jiného dítěte není, má nezdravě zamilovaný vztah k tomu dospělému a nedokáže se toho samo zbavit. Takže my když jsme se od prarodičů odstěhovali, měla jsem strach, že dědeček zemře. Ve Špalíčku pohádek je jedna o krásce a netvorovi. Je tam ilustrace, kde po tom, co kráska odejde, leží netvor na zahradě zámku a umírá žalem. Tu pohádku jsem vždy přeskakovala. Bála jsem se, že dědeček umře žalem jako ten netvor. A celou dobu se vlastně hrozivé maskulinní postavy objevují i v mé tvorbě. Úplně detailně si nepamatuju, jak se to přesně stalo, protože je to zapouzdřené. Celý život jsem ale malovala holky, které měly zašitou pusu, protože jsem o tom nemohla mluvit. Nebo holky, které měly jedno oko větší než druhé. Celé dětství jsem měla v hlavě označené jako tajemství a vůbec mi nedávalo smysl, proč. Až se pak později ukázalo, že to souvisí s tímto zážitkem.
Jak to ovlivnilo tvé duševní zdraví?
Během života jsem zažila několikrát to, co asi každý s podobnými problémy - že jsou mi neadekvátně upírány kompetence. Například maminka mého bývalého kluka doufala, že nebudu mít děti. Nevěřila, že bych byla schopná se o ně postarat. Obávala se, aby se to nereplikovalo do dalších generací. Což bylo naprosto neadekvátní, protože nejde o dědičnou chorobu, ale trauma, které mi někdo způsobil.
Co pro tebe na tom bylo nejvíc traumatické?
Traumatický je celý tvůj život. Já jsem jako malá měla deprese odjakživa. Pamatuju si, jak jsem koukala na ségru a přemýšlela, proč je ona dobrá, když já jsem takhle zlá. Proč jsem se nemohla narodit taky tak dobrá jako ona. Když jsem dospívala, měla jsem hrozné deprese, sebevražedné stavy a doteď, když je mi špatně, mám co dělat, abych si nemyslela, že jsem zlá. A že všechny problémy zmizí, když se zabiju. Až donedávna, kdy se došlo k tomu, že to je neřešená posttraumatická stresová porucha. Problémy, s nimiž se lidé vypořádávají lusknutím prstu, mám já složitější. Naštěstí je pryč už období, kdy jsem měla problém volat cizím lidem, protože jsem měla ze všech cizích lidí strach. Na začátku uzdravování stojí rozhodnutí, že se s tím vyrovnáš, že budeš žít, v mém případě bez medikace.
Jakým způsobem se s tím vypořádala tvá rodina? Je to pro ni traumatické?
Jasně že je. Je to pár let, co se u mě ten zážitek odhalil. Máma nejdřív reagovala tím, že to není její vina. Bylo to pro ni velmi důležité říct. Což z mé pozice bylo hodně těžké slyšet. Celý život jsem žila s velkým hněvem na všechny, celý svět, že mě v tom nechali. Lidi mi říkali, že se s tím vyrovnám, až odpustím. Jemu i svým rodičům. Ale ta bolest, kterou jsem cítila, ten hněv mi neumožňují odpustit. Rozumím důvodům, proč se to stalo. Máma byla hodně mladá, vůbec ji to nenapadlo, nepřečetla tu situaci. Pro mě je hodně těžké uznat, že to nebyla její vina. V poslední době jsme dospěli k tomu, že se mi za to omluvila, já jsem naopak vyjádřila svou lítost za problémy, které jsem jim způsobovala. Byla by asi ráda, kdybychom to už nechali být, ale já se v tom nedokážu nevrtat. Naskakuje mi to samo. Například, protože mám děti, mi naši přinesli nedávno fotoalbum, kde jsem jako malá. A byl tam i dědeček. A u mě se zas najednou objevil ten hněv. Rázem byla v knihovně zlá bublina kolem toho alba, až jsme ho nakonec museli dát pryč.
U dědečka jsi trávila hodně času. Proč?
Byla jiná doba. Od mamky se hodně očekávalo. Její otec na ni hodně tlačil, aby mě nechala ve školce a po školce s tím dědečkem, aby nastoupila do práce. Chtěl mít doma úspěšnou lékařku s červeným diplomem. Když měla ve škole jedničky, zeptal se jí, kdo další je měl. A chtěl po ní, aby byla ještě lepší. Jeho reakce na mámino těhotenství se mnou byla, že si pokazila život. A tlačil tedy na ni, aby co nejdřív po porodu začala pracovat a rozvíjela kariéru lékařky.
Ovlivnila ta zkušenost nějak tvé milostné vztahy?
Jasně že jo. Traumatická zkušenost má tendenci se pořád opakovat. Další problém je, že máš spojenou lásku s ublížením. A nedokážeš to oddělit. Je to tvůj první milostný vztah, podle kterého si modeluješ i ty další. Takže jsem si vždycky ve vztahu k tomu ublížení šla. Často jsem měla muže, kteří se ke mně hnusně chovali. Dalším takovým projevem bylo, že například při sexu mi při různých poměrně běžných praktikách naskakovalo: „To je špatné, to se nemá dít, to je nečisté!” Vůbec jsem to nechápala, ale pořád se mi to přehrávalo dokola. Pak jsem zjistila, že to jsou ty zážitky z dětství, které se mi přehrávají v reálných situacích.
Dodnes mě tenhle zážitek ovlivňuje například v přítomnosti fyzicky silných mužů, kdy jsem s nimi někde sama. Mívám strach, že mě ten člověk napadne a zabije. Že umřu. Vysvětluju si to tak, že jsem patrně jako dítě měla strach, že to nepřežiju. Že jsem s ním sama na nějakém místě, není mi pomoci a jsem mu vydána napospas. Do toho se promítá ještě trauma ze zvířat, které je vlastně i tématem této mé aktuální výstavy v Jatkách78. Dědeček mi vždycky dal na hraní nějakého králíka, kterého pak zabil a následně mi ho dal na talíř. Jako malé dítě jsem měla špatné svědomí, protože to byla nějaká bytost, o kterou jsem se podle svého malého rozumu měla postat a nepodařilo se mi to. Ten člověk by si zasloužil shořet v pekle, že tohle dělal malé holčičce. V podstatě i to je důvod, proč dodnes chodím na různé druhy sebeobrany. Chci mít jistotu, že kdybych byla v ohrožení, budu schopná se nějak bránit.
Mluvíš o ambivalenci toho vztahu...
Já o něm pořád nedokážu přemýšlet úplně negativně.
Před chvílí jsi ale řekla, že by měl shořet v pekle.
Mé dospělé já říká, že by si zasloužil shořet v pekle. Pořád v sobě ale nedokážu neslyšet ten dětský hlas, který říká, že to byl hodný dědeček, kterého jsem měla hrozně ráda. A kterému se nesmí stát nic zlého. To je ta ambivalence.
Vyšlo to najevo až po jeho smrti?
Jo. Moje máma se o něj i babičku, kteří byli rodiče od mého táty, starala až do konce. Navzdory tomu, že byli zlí i na ni. On zemřel v úplném pokoji a bez toho, aby někdo tohle tematizoval. Já celý život řeším, co to bylo za člověka, že dokázal něco takového udělat malému dítěti. Řešila jsem to s jednou terapeutkou a ta říkala, že v tom hrál roli i patriarchát. Ptala jsem se jí totiž tehdy, co mohlo chlapa něco přes padesát vést k tomu, aby ho vzrušovalo malé dítě. On asi nebyl pedofil, měl ženu. Ona mi tehdy řekla, že si myslí, že v tom hraje roli přesvědčení mužů, že jsou hlavou rodiny a to ostatní - ženy, děti, zvířata - jsou jejich majetek a můžou si s ním nakládat, jak chtějí.
Změnil se nějak postoj lidí kolem tebe, když jsi o tom začala mluvit?
Začaly se mi ozývat spousty holek, že se jim stalo to samé. Z toho se mi úplně zatočila hlava, z té záplavy příběhů. Myslíš si, že jsi v tom sám, a najednou za tebou chodí další a další lidi. Bylo pro mě těžké najednou vidět, jak moc je to rozšířené, a z toho pak pramení psychické problémy řady lidí.
Pomohlo ti o tom mluvit?
Můj zážitek ze zneužití vyšel najevo, když jsem byla hospitalizovaná na šest neděl na psychoterapeutickém oddělení nemocnice v Ostrově. Tam jsme jako součást denního programu absolvovali každý den skupinovou terapii. Já jsem hodně pracovitá a měla jsem velkou touhu se uzdravit, takže jsem vždy na každé terapii hodně mluvila. Pomohlo mi, že jsem si uvědomila, že když na tom budu pracovat, můžu prožít ještě dobrý život, protože to odkryju ještě jako mladá. A že se mi třeba povede ještě najít nějaký zdravý vztah. Ten teď skutečně mám a dokonce se mi povedlo do něj přivést dvě malé děti. To, že si vlastně v takhle relativně nízkém věku trauma uvědomíte, je štěstí, protože máte najednou šanci se z koloběhu těch špatných vztahů vymanit. Od té doby, co se trauma odkrylo, jsem se otočila k dobrým vztahům a k lidem, kteří mě nezneužívali. Úplně přirozeně, jako kytka za sluncem. A poprvé v životě jsem začala být šťastná ve vztahu, kde na mě byl někdo hodný.
Promítáš tyhle zážitky do své tvorby?
Jasně. Nejvíc to promítám do zájmu o bytosti, jejichž hlas není slyšet, stejně jako nebyl slyšet ten můj, když jsem byla malá. Možná proto s vyloučenýma a zavrženýma bytostma soucítím. Nedokážu se nestavět na jejich stranu. Je to vidět i v téhle výstavě o právech zvířat. Opravdu mě trápí, že na nich holokaust stále probíhá a že je hubíme v takových počtech bez toho, aniž bychom je vůbec vnímali.
Myslíš, že to v sobě uzavřeš a dojde ke smíření nebo osvobození?
Je to cesta. K velkému mému osvobození došlo v tom, že můžu mít šťastný život, mít rodinu, vychovávat děti. Jde o to se s tím vyrovnat, ale nezapomenout na to. Myslím, že má tvorba je taky dobrá silná věc, která je pozitivním dopadem toho všeho. Možná bych měla mnohem snazší a pravidelnější život, kdyby se to nestalo, ale možná bych pak nemalovala tak krásné obrazy.
Úvodní a poslední foto: Lukáš Houdek
Ostatní foto: Archiv Toy Box