Proč jste se přidal k armádě?
Během studií jsem byl v rezervní armádě a líbilo se mi to. Vyhovovala mi práce pod tlakem a ve stresu, testování schopností vést tým a být v týmu. Armáda je vůbec unikátní organizace, celý proces jejího fungování se točí kolem budování týmů. Nakonec jsem se přidal k výsadkářům, kde se očekává velká míra odpovědnosti.
Byl jste nasazen v Afghánistánu, jaké to tam bylo?
Pokud se přidáte k armádě, musíte si být absolutně jistí, proč to děláte. Není to stejné jako práce, ze které se každý den vracíte a neberete si ji domů. Někdy pracujete týdny bez přestávky, někdy celé dny beze spánku. Dostáváte rozkazy a posloucháte. V Británii je profesionální armáda, lidé se nejčastěji přidávají, protože chtějí sloužit své zemi. To byl i můj případ. Když spadly věže v New Yorku, věděl jsem, že se naše zahraniční politika změní, že nejspíše půjdeme do války. Chtěl jsem pomoci zničit Al-Qaidu. Věřím v diplomacii a politická řešení, ale když vletíte s letadly do budov s nevinnými lidmi, vyžaduje to odpověď. Věřím ve spravedlnost. A když trénujete jako voják, chcete pak i do ostré akce, do boje.
Jaká ale byla realita války ve srovnání s výcvikem?
Realita války je brutální, je šokující. Ne všechny strany dodržují pravidla. Ze strany Tálibánu a Al-Qaidy jsme zažili nulový respekt k mezinárodním pravidlům a zákonům. To je pak v boji nepříjemná výzva, protože jim to dává výhodu.
Měl jste strach?
Měl jsem s ním už dost zkušeností, bojím se výšek. Ale stal jsem se výsadkářem a taky horolezcem (směje se). Zvláštní je, že v boji jsem necítil strach, nebo ne do té míry, aby mě ochromil. Ochromuje mě právě strach z pádů. V britské armádě je navíc trénink a simulace boje strašně intenzivní, připraví vás to na skutečný boj. Naučené procesy vám automaticky naběhnou a maximálně se soustředíte, zvlášť pokud velíte a máte odpovědnost za ostatní. Když opadne adrenalin, pak vás třeba napadne „to bylo fakt o fous.“
V Afghánistánu jste byl nakonec vážně raněn.
Mám obrovské štěstí, že jsem naživu. V roce 2007 jsem velel útoku na obrannou pozici Tálibánu. Dostal jsem se do palby těžkého kulometu. Jedna kulka mi prošla hrudí a ramenem. Bohužel zasáhla tepnu, odstřihla všechny nervy do pravé ruky a paralyzovala ji kompletně. Nemohl jsem dýchat. Začali jsme ustupovat. Ještě jsem byl zasažen do nohy, naštěstí to bylo jen povrchové zranění. Krvácení bylo hodně intenzivní, kritické, protože hruď se nedá zaškrtit. Medik mě musel zalehnout a tlačit na ránu. Když přiletěla helikoptéra, ztrácel jsem vědomí. Převezli mě do polní nemocnice a podstoupil jsem 10hodinovou operaci. Ruku mi zachránili před amputací. Z kómatu jsem se probudil po dvou dnech, už v Birminghamu. Tam začalo dlouhé období rehabilitace.
Každodenní výzva
Měl jste z armády návyk na adrenalin?
O tom není pochyb. Válka vás částečně dehumanizuje. Čím si procházíte, vás od základu změní. Po návratu se musíte opět změnit. Návyk na adrenalin je součástí armády. Pro lidi, kteří to nezažili, je velmi těžké to pochopit. Popravdě, boj je hodně vzrušující. Pro vojáka se z toho stane normální svět. Taky si vytvoříte neuvěřitelně silné pouto s lidmi, se kterými společně bojujete. Jste doslova připravení pro sebe navzájem zemřít. Myslím, že něco takového v žádné jiné profesi neexistuje. Nic se tomu ani nepřibližuje. To všechno má samozřejmě dopad na vás a váš charakter.
Jak jste se pak smiřoval s novým životem?
Měl jsem ruku paralyzovanou a ne amputovanou. Myslel jsem si, že ji prostě rozhýbu, pokud budu dost tvrdě pracovat. Chtěl jsem se vrátit k armádě, chtěl jsem zpět do Afghánistánu, protože má jednotka tam pořád byla. Taky jsem chtěl pokračovat v kariéře, dal jsem do ní hodně úsilí. První dva tři roky byly opravdu náročné. Prošel jsem 13 operacemi, pořád jsem byl tam a zpátky v nemocnicích. Samozřejmě se musíte naučit všechno dělat jednou rukou. Byl jsem pravák a najednou jsem měl jen levačku. Ale naučil jsem se to docela rychle. Na mě dopadla hlavně ztráta kariéry. Po třech letech jsem si definitivně uvědomil, že se mi ruka nevrátí a k armádě nemůžu zpět. Musel jsem najít něco jiného, co mi dá uspokojení jako práce a zároveň smysl života. Tenhle mix se mnoha lidem nepodaří. Já chci mít z práce pocit satisfakce, chci mít odpovídající finance a opravdový pocit naplnění a smyslu. Začal jsem intenzivně hledat, co můžu dělat se svými schopnostmi, zkušenostmi, zároveň i s hendikepem. A taky co se můžu naučit nového, abych znovu uspěl.
Co je na životě s ochrnutou rukou největší výzva?
Běžné každodenní věci. Mám firmu a provozujeme charitu, děláme expedice. Mám 3letou dceru a další na cestě. Než se první narodila, měl jsem starosti, zda jí zvládnu jednou rukou vyměnit plínky, zda ji budu moct vzít bezpečně do náruče. Nakonec přijdete na to, jak to zvládat. Zároveň něco prostě nejde, nemůžu ji třeba vyhodit do vzduchu a chytit. Chtěl jsem jí teď na trampolíně ukázat salto, ale s paralyzovanou rukou už ho nezvládnu. Obecně mi spíš věci trvají déle, třeba než odpovím na e-mail jednou rukou. A pokud jde o expedice, dám příklad. Před Everestem jsme šplhali na horu Pumori, která je lezecky těžší. V 6000 metrech jsme lezli ledové převisy. S jednou rukou to jednoduše vyžaduje mnohem více energie, tam je to už patrné. Jinde využíváte hodně nohy, na převisu potřebujete ruce. Řešíme to velmi pečlivým plánováním expedic dopředu. Musíte to zranění nějak srovnat fyzickou kondicí.
Ovládnout strach
Stál jste na Everestu, přešel Antarktidu, došel na severní pól. Co pro vás tyhle úspěchy znamenají?
Mění se to v čase. Při první expedici na severní pól, přiznávám, to bylo o získání respektu k sobě sama. Chtěl jsem vyslat lidem zprávu, že i přes zranění můžu leccos dokázat. Snažil jsem se pak taky změnit pohled na to, co všechno se vůbec s hendikepem dá dokázat. Po měsících nebo letech tréninku dokážeme dostat lidi od zdolání nejvyšší hory Anglie, která má přes 900 metrů, až třeba na nejvyšší horu Evropy, což už je skoro 5tisícovka, nebo nakonec na Everest. Užívám si ty výzvy taky, ale více satisfakce cítím, pokud se to podaří jiným a dokáží více, než si původně mysleli. Ta radost je nakažlivá. Souvisí to podle mě se stárnutím, prostě vás více a více těší, že někdo něco dokáže. Máme malou organizaci, ale každý rok bereme mezi 15 a 30 lidmi s hendikepem na výpravy. Děláme to 15 let. Mám radost, že dokážeme dostat hendikepované lidi do přírody a navíc do náročného prostředí. To některé organizace nechtějí dělat, vidí v tom moc velké riziko.
Vy se bojíte výšek?
Vždycky jsem se bál. Byl jsem ve skautu a tam jsme trochu lezli. Jednou jsem na asi 10metrové skále totálně zamrznul. Měl jsem o výškách noční můry, třeba že spadnu z vysokého mostu. Proto jsem se dal na lezení a stal se horolezcem. Ale celý život jsem měl strach z výšek. K výsadkářům jsem chtěl, protože to byli nejlepší elitní vojáci. Chtěl jsem strach z výšek definitivně překonat. Řeknu vám, rekreační skákání s padákem může být zábava, ale vojenské vůbec. Je to většinou 90 vojáků skákajících v rychlých intervalech ve stísněném prostoru z Herkula, s hodně vybavením na zádech a v malé výšce, často v noci. A hodně se toho může podělat. Musíte si vytvořit obranné mechanismy, abyste byli schopni udělat ten krok do neznáma a skočit. Trénujete nejen techniku, ale i psychologické zvládání strachu.
S tím strachem jste ale také vylezl na hodně vysoké hory.
V roce 2019 jsme zvládli Everest, který jsme museli o 7 let předtím vzdát, laviny byly příliš časté. Bylo nás 6, všichni s nějakým zraněním. Technické lezení jsme trénovali v Chamonix, fyzický trénink v UK, pak jsme se vydali na Manaslu vysokou 8163 m. Příprava na Everest spočívala ve vylezení jiné 8tisícovky. Na Manaslu byl jeden přechod trhliny v ledu. Měla jen 7 metrů na šířku, ale pod ní zela strašná propast. Věděl jsem dopředu, co nás čeká, procházeli jsme trasu, dívali se na videa. Byl jsem totálně vystrašený. Říkal jsem si, že to nedokážu.
Trénoval jste nějak předem?
Doma jsem si říkal, že to prostě nějak musím zvládnout. Vytahal jsem na zahradu nějaké krabice a dal přes ně žebřík. Začal jsem trénovat. Člověk si taky neuvědomuje, jak těžké máte končetiny, dokud je můžete používat. Paralyzovaná ruka je mrtvá váha, špatně se s tím drží rovnováha. Pak jsem začal přidávat zátěž, abych natrénoval přechody i s báglem. Pak mačky. Pracoval se mnou taky psycholog a pomáhal mi vytvořit speciální dýchací techniku. Výdech 7 sekund, nádech 9 sekund, zase výdech 7 sekund. To má fyziologický efekt, zpomalí to srdce a pomůže s úzkostí. Tohle mi vždycky pomohlo bojovat se strachem a soustředit se na úkol přede mnou. Ale strach nikdy úplně nezmizí, já strach z výšek pořád mám. Důležité je přijímat výzvy a nepoddat se. Jinak vám strach ovládne život.
O čem byl ten původní projekt, Walking With The Wounded?
V roce 2010 jsem dostal mail, v té době jsem jezdil na lyžích a sport mi byl velkou oporou. Nakonec jsem to dotáhl i do paralympijského týmu, jel do Vancouveru a chystal se do Soči. Věděl jsem ale, že sport se nedá dělat věčně a jako hendikepovaný sportovec se taky neuživíte. V předmětu mailu bylo severní pól a bylo to od chlápka, který ležel postřelený ve stejné nemocnici jako já. Jeho synovec navíc přišel o obě nohy při výbuchu. Zdálo se mu, že ranění veteráni nemají dost podpory, hlavně v období postupného odchodu z armády. Normálně odcházíte s nějakými znalostmi a zkušenostmi, můžete začít někde pracovat. Ale pokud někde vybuchnete, je vám 18 nebo 19, chybí vám jedna dvě nebo tři končetiny, co budete dělat dál? Já jsem měl velké štěstí, byl jsem po univerzitě, měl jsem speciální výcvik, byl jsem důstojník, nečekaly mě tak strašné potíže. Ten známý chtěl udělat expedici, která měla být nějakou inspirací pro veterány, a zkusit vybrat nějaké peníze na rekvalifikační kurzy pro zraněné. Potřebují dostat šanci, aby se znovu našli a reintegrovali se. Jeden z členů týmu měl číslo na prince Harryho, tak mu zavolal. „Bereme nějaké zraněné vojáky na expedici na severní pól, nechceš jít taky?” Hned řekl jo. Byl s námi nakonec jen pár dní, protože jeho brácha se zrovna ženil, ale předtím s námi hodně trénoval. Nakonec se hodně v té charitě angažoval. Měla to být jednorázová záležitost, ale on z toho udělal dlouhodobou věc, i díky němu vznikly dokumenty BBC a pak přišlo několik milionů liber. Hodně tomu pomohl.
Nebyl to z jeho strany jen PR?
Jeden z důvodů, proč si to s námi užil, bylo, že jsme se k němu chovali stejně jako ke komukoliv. Musel projít celým tréninkem, věnovat tomu čas a to toho má jinak fakt hodně. Byl už taky zvyklý z armády, kde nefunguje, že je princ. Musel makat jako ostatní. Vlastně si myslím, že i kvůli tomu se k armádě dal, byl unavený z toho, jak se k němu lidi chovají jinak. Nám bylo všem ukradené, že je princ. Musíte být v týmu něčím užitečný, pro nás to byl jen další člověk. Proto myslím, že byl 100% svůj. Musel snášet srandičky jako všichni, fungovali jsme prostě jako skupina vojáků na expedici. Lidé si většinou neuvědomují, že dopady slávy mohou být dost tvrdé. Třeba to, jak moc po vašem osobním životě jde tisk. On se sice narodil do pozice s hodně velkými privilegii, ale taky strašně velkou odpovědností. Já bych třeba nesnesl být tolik vidět. Po všech těch expedicích mě začínají poznávat lidi na ulici a to se mi moc nelíbí.
Dal jste si za cíl dokončit tzv. Explorers Grand Slam. Co to je?
Znamená to, že vylezete na nejvyšší hory všech kontinentů a dojdete pěšky na jižní a severní pól. Stal se z toho takový zlatý standard expedic. Dřív se ty póly dělaly bez podpory, třeba na severní pól se šlo pěšky z Kanady. Vtip je, že nesmíte dostat nové zásoby a nesmíte používat psy ani nic jiného. Chtěl jsem, aby to byl hardcore. Dneska už to ale není kvůli klimatické změně možné, led už vás neunese. Přesto jsme Antarktidou ušli 750 km, ale měl jsem problémy s achilovkou. Chybí mi nejvyšší hora Australasie, pak to budu mít všechno. Můj další plán je přejít sám Antarktidu. To zvládlo jen pár zdravých polárníků, se zraněním ještě nikdo. Na to se těším. Důležité je, že vše děláme s podporou profesionálů, kteří minimalizují rizika.
A proč jste to chtěl zvládnout? Není to přece jen zbytečně extrémní riziko?
Ve světě je prostě pořád ještě hodně diskriminace vůči hendikepovaným. Řekl jsem, že to dokážu, tak jsem to udělal. A stálo to hodně času, úsilí a peněz. Když se vydáte do přírody, patří k tomu i riziko. Příroda je brutální. Počasí, vítr, divočina. Musíte to přijmout. Je to součást toho všeho. Každý, kdo se vydává na taková místa, chce zažít velkou výzvu. Máme štěstí, že žijeme v době, kdy můžeme mnoho těch rizik výrazně snížit.
To zní hodně extrémně…
Pumori je hardcore, těžká hora, má 7100 metrů a velkou úmrtnost. Je tam menší riziko lavin než na Everestu, ale je tam pár míst, kde máte asi jednu stopu místa a sráz na obě strany je kilometr. Vstávaly mi vlasy na hlavě. Balancoval jsem to s jednou rukou. Kamarád Terry dokonce lezl s amputovanou nohou. Problém s protézou je, že když ji opřete o zem, je to buď, anebo. Nemůžete pomalu zkoušet, jestli pod vámi led vydrží. Pokud by tam byla díra, propadl by se. Na Pumori je led, je to strmé lezení, místa, kde to je 60 nebo 90 stupňů stoupání. Byl jsem z toho dost strhaný. Vylezli jsme ji v roce 2019. Everest byl proti tomu procházka parkem.
Co pro vás znamená důstojnost?
Pro tu jsou různé definice. Pro mnoho lidí s hendikepem je to hlavně o respektu. Aby bylo respektováno, kdo jste a bylo s vámi zacházeno spravedlivým způsobem. Když jsem se probudil z kómatu, nemohl jsem nic dělat sám. Byl jsem 100% závislý na své rodině a na zdravotnících. Museli mě na záchod vozit na vozíku. Tam jsem přesedl na jiný vozík, ve kterém byla díra, a sfoukl jsem to. V takové pozici rychle ztratíte pocit důstojnosti. Je to taky o seberespektu. Mnoho hendikepů není vidět. Někteří lidé mají deprese, PTSD, úzkosti, potíže se zvládáním vzteku. Bolesti zad nejsou vidět. Když se na někoho podíváte, nemusí to prostě být na první pohled vidět. Hendikep ale zasahuje do kvality jejich života, možná i do toho, jací jsou, jak se chovají. Je důležité dát lidem důvěru, zkusit si představit, že jsme v jejich kůži, než si uděláme názor. A dát jim podporu. Nikdy nevíte, čím procházejí.
Foto: Archiv Martina Hewitta