Jak jste prožívala útok Ruska na Ukrajinu a jak vás zasáhl v umělecké rovině?
Prožívala jsem to velice silně. Dokonce si přesně pamatuju ty okamžiky, kdy jsme se to dozvěděli. Jeli jsme autem podél Vltavy na neoficiální otevření Kunsthalle a já jsem si říkala, jestli náhodou Prahu nevidím naposledy. Žhavili jsme telefony, uvažovali jsme o různých možnostech, dokonce o emigraci. Byly to vypjaté momenty. V Kunsthalle mezi účastníky zaznělo, že Česko je spolu s USA na Putinově seznamu nepřátel, takže kdyby Rusko zahájilo útok na Evropu, bylo by to nejspíš na Prahu. Celý ten večer na mě působil jako tanec na Titanicu.
Válka na Ukrajině mě zasáhla mnohem víc než předtím neklidná doba covidu. To jsme všichni napnuli síly a šili doma roušky, což bylo konstruktivní řešení problému. V případě Ukrajiny to byla hrozná deziluze a nejisté očekávání, co vlastně bude. Vzhledem k naší historické zkušenosti jsme věděli, že tanky do Prahy dojedou strašně rychle. A taky jsme věděli, že v tom nebudeme chtít vychovávat naše děti.
Sledujete politiku často a necháváte se jí ovlivnit?
Tohle byla tak velká věc, že se nedalo ji nevidět. Jsem posluchačka Českého rozhlasu Plus. Práce umělců je totiž taková sedavá a člověk si u ní rád zaměstná hlavu i něčím dalším. Neposlouchám při práci hudbu, zapnu si Český rozhlas Plus a poslouchám třeba rozhovory s vojenskými analytiky nebo politické debaty. Dá se říct, že válka na Ukrajině mě pohltila, protože si myslím, že může významně ovlivnit naše životy. Pořád nad námi visí velká nejistota, která se týká bezprostředně našeho bezpečí a toho, jak bude náš život dál vypadat.
Myslíte si, že umělecké dílo může něco změnit a dát věci politicky do pohybu?
Nejsem taková optimistka, abych očekávala, že samotné umělecké dílo něco změní. Ani takové, které je součástí veřejného prostoru – jako třeba Banksyho protiválečná díla. Ale když se jeho autor stane občansky aktivní nebo se zapojí do politiky, pak mu v těchto snahách může pomoct. Skvělý příklad je náš bývalý prezident Václav Havel, který byl zároveň dramatik. Některá jeho díla se stala skutečně známá a jistě ovlivňovala další lidi, aby se zajímali o stav společnosti a sami byli aktivní.
V mém případě to funguje spíš tak, že ze sebe potřebuju dostat věci, které mě zajímají nebo trápí. A dělám to uměleckým vyjádřením. Ale nemám ambice vytvořit něco, co způsobí změnu. Samozřejmě tím možná ovlivním nějaké diváky, stejně jako já se nechám ráda inspirovat uměleckými díly k přemýšlení o věcech.
Na výstavě HateFree Art uvidí vaše díla lidé v regionech, kde se možná cítí opomenuti na okraji společnosti, bez ekonomických jistot a zřejmě mají obavy o budoucnost své rodiny. Možná i vyčítají vládě, že příliš pomáhá Ukrajině a málo se soustředí na svoje vlastní lidi. Co by jim mělo vaše dílo sdělit?
Například moje instalace Labutí písně představuje výbušné granáty, ve kterých jsou zatavena lidská embrya. Symbolizují varování, že pokud takový granát někam dopadne, zabije lidi, a tím pádem se další lidé nebudou moci narodit. Myslím si, že tohle je zrovna věc, která bude pochopitelná každé mamince bez ohledu na to, na jaké straně politického spektra stojí nebo jestli se zajímá o stav světa, či nezajímá.
Lidé, kteří nezastávají názor, že si Ukrajina zaslouží naši pomoc a že si má o své budoucnosti rozhodovat sama, obvykle nevnímají, že jde i o jejich vlastní bezpečí a budoucnost. V tomto kontextu prostě nepřemýšlejí. Někdo z opozice jim nakuká, že ty peníze mají radši jít na matky samoživitelky, na školství nebo na lepší lékařskou péči. Jenže je důležité si uvědomit, že když nebudeme podporovat toho, kdo bojuje za svoji svobodu, bezpečí a mír, nemusíme je brzy mít ani my sami.
Ošatky, v kterých jsou uloženy granáty a embrya, jste vyrobila z vlasů. Jak jste se k takovému materiálu dostala? Jak se s ním pracuje?
S vlasy jsem původně pracovala v takové intimní práci, kdy jsem složila modlitební knížku z kapesníků, na nichž byla mými vlasy vyšita slova jako láska, zdraví, soucit. Prostě pozitivní věci, které jsem si přála, aby se realizovaly v mém životě.
Vlasy jsou specificky lidský materiál. Nikdo jiný je nemá, zvířata mají jen chlupy. První hnízdo upletené z vlasů jsem udělala pro embrya, která byla ze silikonu a byla zdobená tetuáží s motivy různých kmenových společenství a tradičních kultur z celého světa. Tento objekt měl vlastně připomínat ošatku velikonočních kraslic se svojí specifickou krajovou ornamentikou. Chtěla jsem ukázat, že v určité fázi vývoje člověka nepoznáte jeho rasu ani pohlaví. Embrya jsou si podobná stejně jako vajíčka.
Jako lidé jsme všichni stejní a to, co nás určuje, je až naše prostředí, v němž vyrosteme, a kultura ve svém bohatství a kráse. Ta hnízda jsou symbolem našeho lidství a toho, jak se vyvíjí a jaké může dostat tváře. A postupně se to hnízdo stalo prostředím, do kterého zasazuju další projevy humanity, které mohou být i negativní. Takže pořád pracuju s embryi jako s nějakým druhem vejce a umisťuju je do hnízd z vlasů, která zastupují lidskou náruč, domov, společenství.
Předpokládám, že si nevystačíte jenom se svými vlasy…
Dělám víc věcí z vlasů. Například jsem vyšívala modlitební koberečky, na kterých jsou z vlasů vyšité nápisy žena, muž a dítě. Přišlo mi totiž, že to nejpodstatnější, k čemu by se člověk měl modlit, je, aby byla zachována úcta, respekt a láska mezi lidmi. Když tyto hodnoty budou zachované, vzdáme tím hold Bohu.
Na práci s vlasem místo nitě ale musíte mít opravdu velkou trpělivost…
Trpělivost to rozhodně chce. S obyčejnou nití by mě to nebavilo. Vlasy samy o sobě jsou nosným významotvorným prvkem, proto je používám. Ale ono to má celé ještě jeden důvod, proč jsem se začala vlasy zabývat. Na akademii jsem dělala školní práci, kdy jsem malou kostřičku obalila rohlíkovou střídkou a na hlavu jsem jí dala svoje vlasy. Figurku ve sklenici jsem nechala rozežírat červy a fotila jsem, jak se během několika měsíců mění. Byla to taková dekadentní tematika, co se s člověkem stane po smrti a jak bude život dál pokračovat, protože se stane potravou těch červů. No a poté, co jsem toto dílo poprvé vystavila, onemocněla jsem těžkou chorobou kostní dřeně. Později mi lidé, kteří měli blízko k šamanství, řekli, že jsem tím tu chorobu na sebe přivolala jako při voodoo.
Z toho, jak mluvíte o svých dílech, je zřejmé, že každé máte velmi promyšlené a nese jasně formulovaná sdělení. Má podle vás umění mít nějaký hlubší význam, nebo stačí, když bude krásné na pohled?
Umění by mělo být hlavně svobodné, a tedy by vůbec nemělo mít tyto hranice. I to, co je krásné na pohled, může člověka obohacovat a nemusí to být jen kýč. Může to mít v sobě nějaké další obsahy a hloubky.
Ale já mám osobně vždy potřebu, aby moje dílo neslo poselství. Možná je to na škodu, možná to prostě neumím udělat jenom krásné. Ale pro mě je důležité dělat věci s přesahem, protože mi to přijde smysluplné.
Plakáty budou vylepeny na plakátovacích plochách, kde na ně prší, kdokoli může jejich obsah upravit nebo je strhnout. Patří podle vás umění na výlepové plochy? Nebo budete raději viset v galerii?
Určitě si nemyslím, že by umění mělo patřit jenom do galerie. Právě venku na ulici si ho všimne víc lidí, kteří se budou nudit na zastávce nebo se jenom budou chtít dozvědět, co se v jejich městě děje za akce a na plakátovací ploše si všimnou i těchto plakátů. Umění na plakáty patří a nevadí mi, když je někdo poškodí nebo se k nim sám nějak vyjádří nebo je třeba umělecký doplní.
Projekt HateFree Culture v Česku běží už víc než 12 let. Jak se podle vás proměnila česká společnost za tu dobu v otázkách nesnášenlivosti a tolerance?
Já myslím, že se to rozhodně lepší. Témat, která se probírají veřejně, je stále víc a to je dobře. Já osobně vidím hrozby především v globálním kontextu, například v souvislosti s Čínou, která tiše podporuje válčící Rusko, ekonomicky se celosvětově rozpíná a přitom jde o největší diktaturu na planetě. Větší starosti mi tedy dělá hrozba velkých konfliktů. V takovém případě se budou problémy marginalizovaných skupin jevit jako druhotný problém. Vlastně budu ráda, pokud bude moje dítě žít ve světě, kde budou existovat jen problémy tohoto typu.
Úvodní foto: Michael Erhart / Český rozhlas