Ve Světlé nad Sázavou speciální oddělení ženské věznice, ve kterém si odpykávají trest matky spolu se svými dětmi. Mateřství bývá pro vězenkyně velkou motivací, o čemž svědčí také fakt, že má toto zařízení nejmenší recidivu v Česku. Do kin právě vstupuje film novinářky Veroniky Jonášové s názvem Máma z basy, jehož je HateFree Culture distribučním partnerem (Chcete uspořádat projekci ve vašem městě nebo prostoru? Více info ZDE). Pojednává o třech ženách ve výkonu trestu a sleduje je také po opuštění bran této unikátní věznice. Proč si režisérka vybrala právě toto téma? Jak se v prostředí věznice film natáčí a podle jakého klíče vybírala protagonistky? A s jakými obtížemi se bývalí vězni setkávají v každodenním životě?
Natočila jste časosběrný dokument z prostředí ženské věznice. Proč jste s ním vůbec začala?
Na existenci tohoto vězení mě kdysi upozornila kamarádka, která v té době pracovala na ministerstvu spravedlnosti. Celý projekt a myšlenka vězení pro matky s dětmi se mi líbila. Natočila jsem tam postupně několik reportáží pro zpravodajství a publicistiku České televize a asi po dvou letech jsem přišla s myšlenkou časosběru. Jsem fanoušek sběrných dokumentů, lákalo mě natočit si něco podobného a příběhy žen z vězení mi přišly jako dobrý námět.
Je věznice ve Světlé nad Sázavou, kde jste natáčela, něčím specifická?
Specifické je její oddělení, které tu funguje jako jediné v republice od roku 2012. Je určené pro matky s malými dětmi do 3 let. Jeho cílem je posílení mateřských vazeb a motivace odsouzených k lepšímu životu právě mateřskou láskou. Projekt má úspěchy, například minimální recidivu.
Jakým způsobem jste vybírala protagonistky?
Úplně náhodně. Na oddělení jsme oslovily s kameramankou Jarmilou Štukovou ženy s tímto nápadem a přihlásily se nám nejprve čtyři, které jsme sledovaly pro projekt S mámou v base, což byl první snímek, který tu vznikal. Ze čtyř jsme nakonec vybraly jenom tři ženy, protože sledovat je všechny bylo časově náročné a nezvládaly jsme to. I přes náhodný výběr jsem moc ráda, že jsou naše postavy velmi různorodé charaktery.
Za jaké prohřešky si odpykávaly tresty? Co pro ně bylo při pobytu ve vězení nejtěžší?
Obecně si tu ženy odpykávají většinou tresty za méně závažné trestné činy – jako krádeže a podvody, velmi často ve spojitosti s užíváním drog. To byl i případ našich postav Andy a Báry. Petra si tu odpykávala trest za neplacení výživného na starší dceru. Největším problémem bylo pro všechny odloučení od rodiny a dalších dětí na svobodě – to nesla asi nejhůř Andy, která nechala doma dvojčata, o která se starala tchyně. Dvojčata už byla starší tří let, nemohla si je proto vzít s sebou na oddělení, kde měla jen dceru.
Jak na vás prostředí věznice působilo? Jaké tam byly vztahy?
Prostředí na mě působilo hezky – úplně jinak než zbytek věznice, oddělení je takové světlé místo na konci tunelu, plné malých dětí a atmosféra je tam úplně jiná než na běžném oddělení. Holky spolu měly korektní vztahy, pomáhaly si s dětmi a podobně. Byly tam jinak normální vztahy jako v ženském kolektivu – někdo se kamarádil, někdo k sobě měl blíž, někdo méně. Zrovna naše postavy si spolu byly blízké a jsou v kontaktu i na svobodě. Myslím, že tu vznikla i přátelství.
Jakým způsobem se vyvíjely osudy vašich hrdinek? Šlo vše podle plánu?
Je to až neuvěřitelné, ale podle plánu nešlo skoro vůbec nic. Pro Fond jsem musela sepsat jakési synopse s předpokládaným vývojem postav. Ale nakonec vše zařídil život jinak. Tenhle dokument mě naučil hodně improvizovat. Očekávané však bylo to, že všechny postavy měly na svobodě problém s prací. Největší šok pro mě bylo třeba to, že s námi jedna postava - Bára - po výstupu z vězení odmítla dál natáčet. To jsme nikdo nečekal a mrzelo mě to.
Proč k tomu došlo?
Bára nechtěla natáčet asi kvůli rodině, její maminka s tím nesouhlasila. Možná se styděla za minulost. Nikdy mi to pořádně nevysvětlila. Bára nakonec jako jediná z postav skončila paradoxně znovu ve vězení. Tam jsem jí několikrát psala dopisy, vždy s negativní reakcí nebo bez odpovědi.
Bára se ve filmu v závěru přeci jen znovu objevila. Co ji k tomu přivedlo?
Nakonec mě přemluvil střihač Jakub, že tam prostě Bára musí být a že jí mám ještě jednou napsat. Nevkládala jsem do toho velké naděje, ale zkusila jsem to. A tentokrát Bára souhlasila. Měla jsem obrovskou radost a hned jsme se za ní narychlo vypravili do věznice do Opavy. Bylo to v době, kdy už byl film dostříhaný a scénu s Bárou jsme tam pak o víkendu dodělávali těsně před schvalovací projekcí dokumentu. Vše se tedy stihlo opravdu na poslední chvíli.
Osud které z vašich postav se vás dotkl nejvíce?
Mrzí mě právě osud Báry. Je to krásná žena, má dvě zdravé děti, úžasnou dcerku, se kterou měla velmi blízký vztah. Myslím, že mohla mít hezký život. Po výstupu měla na rozdíl od dalších postav dokonce zařízenou práci. Takže ideální startovní podmínky. Jenže se zamilovala do špatného přítele, pak se ocitla v mezní situaci, měla zkrat a začala zase krást. Teď je zpět ve vězení a stýská se jí po dceři. Je to pro mě symbol promarněné životní šance.
Do určité míry je nejvíce dynamický příběh Andy, ve kterém můžeme nakonec vidět i mnoho aspektů potíží, se kterými se člověk po opuštění vězení potýká. Dokážete popsat, jaký byl pro ni návrat z výkonu trestu?
Její start na svobodě byl těžký, dlouho nezavadila o práci a byla na životním minimu. Nikdo ji nechtěl zaměstnat. Když pak našla stálou práci, úplně rozkvetla a všichni ze štábu jsme jí to moc přáli. Stala se ambasadorkou běhu na podporu zaměstnávání bývalých vězňů – Yellow Ribbon Run a vyvinula se v sebevědomou osobnost.
Andy se po výkonu trestu vrátila ke své tchyni, kde dále i se svou rodinou bydlela. Proč?
Právě kvůli jejím starším dětem. Dvojčata byla na tchyni zvyklá a Andy je nechtěla násilím od babičky stěhovat – i proto dodnes zůstává v domě u tchyně, kde žije celá rozvětvená manželova rodina.
Andy se po nějaké době podařilo najít také stálou práci v kuchyni. Pro mnoho z nás je to asi něco samozřejmého, proč to ona sama považovala za úspěch?
Byla to pro ni první stálá práce. O práci velmi stála a neustále narážela na odmítání kvůli zápisu v trestním rejstříku. Když jí pak dali šanci v Domě sociálních služeb, měla obrovskou radost a velmi se snažila. Vtipným osudovým paradoxem je fakt, že její šéf, který ji přijímal, byl dřív policista - zatýkal ji v době, kdy měla Andy problémy s drogami. Tuhle informaci jsme do filmu nedostali, ale přišlo mi to jako neuvěřitelná osudová náhoda.
Dokument končí sdělením, že se Andy podařilo získat klasickou zaměstnaneckou smlouvu a že čeká se svým manželem další dítě. Jde v podstatě o otevřený konec, což je u dokumentu běžné. Víte, jak její život vypadá dnes?
Andy bohužel musela z práce odejít kvůli rizikovému těhotenství. Termín porodu jí vychází zrovna kolem premiéry filmu, takže nebude v kině a bude mít jiné starosti. Neviděla jsem ji vlastně rok – naposledy, když loni v září vedla holčičku Rianku do školy. Moc o sobě bohužel aktuálně nedává vědět.
Co jsou podle vás největší potíže, kterým lidé po návratu z vězení čelí?
Určitě stigmatizace ze strany společnosti. Je těžké někoho přesvědčit, aby dal na pracovním trhu šanci člověku, který vyšel z vězení. Když si takový člověk nenajde práci, nemá peníze, tak co mu zbývá? Začne znovu krást a obratem je zpátky. V tomhle je systém trochu nešťastně nastavený.
Prošla jste i vy během natáčení nějakým vývojem co se názorů na téma života lidí ve výkonu trestu týče?
Snažím se nikoho neodsuzovat. Kolikrát ty ženy pocházejí z problematického sociálního prostředí a mají za sebou ošklivé osudy. Řídím se heslem, které si s oblibou bývalí vězni sdílí na sociálních sítích: „Nikdy nesuď člověka podle jeho minulosti, nežije v ní.“ Věřím, že každý si zaslouží šanci. Na druhou stranu jsem se taky zbavila určité naivity a vím, že ne každý vězeň stojí o to zapojit se do společnosti. A ne každý svou šanci chce využít.
Chcete uspořádat projekci tohoto filmu ve vašem městě nebo prostoru? Více info ZDE.
Foto: Archiv Veroniky Jonášové