HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

„Kdy jde o popichování a kdy už o šikanu? To je otázka, na kterou neodpovídáte vy jako lektoři, ale třída, se kterou pracujete, a její žáci,“ vysvětluje Gundhil Solem, školitelka z organizace Trygg Læring (Bezpečné učení), která v Norsku už téměř 12 let pomáhá školám s prevencí i řešením konfliktů mezi žáky a studenty. To, co zní možná nadneseně, má ve školení sedmnáctky tuzemských lektorů své místo, stejně jako by jej díky němu měli najít všichni žáci ve škole. Ta by alespoň podle názvu dvoudenní série workshopů pořádaném Agenturou pro sociální začleňování měla být Místem pro všechny. 

Pro větší názornost kreslí Solem na flipchart osu x a y, kdy počátkem na škále konfliktů je právě popichování a na jeho konci je pak šikana. „S tím začněte, když do třídy přijdete, definujte si společně konflikt a stejně tak nechte děti vyznačit na ose, kde se incidenty, které ve třídě denně prožívají, podle nich pohybují. To, co bude podle jednoho humor a nevinné popichování, může být pro druhého zesměšňování a ponižování,“ vysvětluje a dodává, že se jedná o osvědčený způsob, jak dětem ukázat, jak se cítí ostatní. Pro další pochopení, jak konflikt vzniká, načrtne strom, přičemž jeho větve představují symptomy. „Jak poznáte, že ve třídě není vše v pořádku? Jaké projevy šikany znáte?“ ptá se lektorů a ti do větví vpisují slova jako pláč, křik, rvačky, výsměch nebo stranění se ostatních. Každý strom má nejen větve, ale také kořeny a šikana a vůbec konflikty rády rostou z nejrůznějších odlišností, chudoby nebo špatného příkladu v rodině. 

Jestliže situace není vyhrocená a lektor je do školy pozván nikoliv kvůli konkrétnímu konfliktu, ale pro zlepšení atmosféry a komunikace ve třídě, doporučuje se vždy kromě jednoduchých společných cvičení hlavně pozorovat. „Moje zkušenost je, že nejvíce se dozvíte o přestávkách, kdy mají žáci trochu času pro sebe,“ přitaká jeden ze školených lektorů, kteří si zde rozšiřují odbornost. Všichni z účastníků mají bohaté zkušenosti s dětmi, ať už z dětských táborů a nejrůznějších volnočasových aktivit nebo coby lektoři, které škola povolává, když si neví rady s některým ze svých svěřenců. „Nezapomeňte, že vždy vidíte jen výsek reality, a pokud to situace nevyžaduje, neukvapte se,“ upozorňuje druhá norská lektorka Bodil Jenssen Houg. Sama za svou kariéru coby školní ombudsmanka jednoho z norských regionů řešila mnoho různých případů, teď ale připomíná ten, který ukazuje, jak je jednoduché se mýlit. 

„Chlapec během přestávky hodil rukavicemi po jiném spolužákovi, ty se ale otřely o vlasy kluka, který seděl mezi nimi v lavici. ,Fuj, dotkly se vlasů té špíny, už na ně nesáhnu,´ zařve. Dotčený chlapec vstává a za urážku jej uhodí. V tu chvíli vchází učitel a trestá kluka, který uhodil spolužáka,“ tohle mám na mysli ukvapenou reakcí, vždy je dobré, jestliže je to možné, dát si na čas a než s konkrétními viníky a oběťmi pracovat s celým kolektivem. V Norsku totiž vsadili v oblasti konfliktů ve školách na restorativní spravedlnost, která se spíše než na represi zaměřuje na obnovení poměrů, klade důraz na přijetí zodpovědnosti u viníků a poskytnutí satisfakce obětím. A možná právě ve školství tento trend dává smysl více než jinde. „Teď řeším vyhrožování nožem mezi středoškoláky, ke kterému došlo ve školní jídelně. Jistě, ten mladík, který nůž vytáhl, byl potrestán několikadenním vyloučením, ale pak se do té školy vrací, takže jenom tím by to skončit nemělo,“ pokračuje Houg. 

Norská realita není té domácí natolik vzdálená, napadení nožem jsou na tuzemských školách ojedinělá událost – letos k nim došlo zatím dvakrát, ale každopádně ne neznámá. V prvním případě dvanáctiletý chlapec skončil v nemocnici asi se sedmi bodnořeznými ranami, v druhém povrchová zranění nevyžadovala hospitalizaci. Jestliže policie vyhodnotí, že se jednalo o trestný čin, nezletilý pachatel putuje do diagnostického ústavu, v opačném případě se vrací do školy a pak často ze školy odchází zase oběť. Představa, že šikanu zastaví důtka nebo snížená známka z chování, je totiž mylná. 

„Lépe je vytipovat ve třídě lídry, žáky, kteří mají smysl pro spravedlnost a nemají strach, z těch pak udělat badíky šikanovaných,“ uvádí jednu z osvědčených metod Houg. Badík (z ang. buddy) je totiž kámoš, který šikanovaného doprovází po škole a je jeho pravou rukou i tam, kde učitelé nebývají, jako na toaletách nebo v prostoru šaten. Šikanovaný žák tak získává na síle i zastání a v neposlední řadě má kamaráda, kterých šikanovaní mnoho nemají na rozdíl od agresorů.

Skutečnost, že agresory jsou často oblíbení žáci jak ve třídě, tak u učitelů, zmiňuje opakovaně v rozhovorech Lenka Kollerová z Psychologického ústavu Akademie věd. Za nejúčinnější metodu, která dokáže šikaně předcházet, ale také ji řešit, považuje finský program KiVa. Ten podle ní dokáže snížit výskyt šikany o 15 až 20 procent. 

Vychází z teorie šikany coby skupinového procesu podobně jako norské lektorky a se zapojením všech aktérů na scéně jde ještě dál. Nejen spolužáci, ale také jejich rodiče nebo další odborníci, např. z pedagogicko-psychologických poraden, jsou součástí řešení šikany. „KiVa mění, co je mezi dětmi považováno za žádoucí a nežádoucí, zvyšuje rizika pro ty, kteří někoho šikanují, a naopak snižuje rizika pro ty, kteří se někoho zastanou. Ubližovat druhým je považováno za méně akceptovatelné a pomáhat ostatním naopak za akceptovatelnější. Díky této změně vrstevnického prostředí šikanující od svého chování často upouští bez toho, abychom museli pracovat přímo s nimi, což bývá často obtížné – obtížné bývá už jen je v kolektivu identifikovat, natož je přesvědčit. KiVou se změní vrstevnické prostředí a díky tomu se výraznou měrou sníží pravděpodobnost šikanování. KiVa tak markantně snižuje šikanování ve všech oblastech, od osobních vztahů po kyberšikanu,“ popisovala v rozhovoru pro neziskovou organizaci Schola Empirica.

Podle odhadů Kollerové se učitelé dozvědí jen asi o polovině případů šikany, které ve školách probíhají. Jedním z důvodů je nedostatečné vzdělání učitelů v této oblasti, na což odborníci sice dlouhodobě upozorňují, ale větší pozornost ministerstva školství získali až se smrtí šikanované učitelky v roce 2016. Tehdy společně s etopedem a psychoterapeutem Michalem Kolářem ministerstvo školství nastavilo pětibodovou koncepci, ale k jejímu pravidelnému naplňování už nedošlo. 

Přibližně ve stejné době byla ustanovena také funkce školského ombudsmana, do které byl jmenován zakladatel ankety Zlatý Ámos Ladislav Hrzal. Podle zprávy za rok 2020 jsou nejčastějším důvodem 2270 stížností špatné mezilidské vztahy, ale nikoliv mezi žáky, ale mezi pedagogy a nadřízenými, případně zřizovateli škol. Naopak na šikanu mezi žáky, kterou odborníci považují za celospolečenský problém a opakovaně ji ve statistikách zmiňují i žáci, dostal školský ombudsman pouhých 6 stížností. 

S předpokladem, že ne každý žák se se zkušeností se šikanou chce nebo může svěřit učiteli, rodiči nebo jinému dospělému, pracuje i studentský projekt Alpateam. Ten založili dva středoškoláci Filip Špinka a Štěpán Hartl z Litomyšle. Začali organizováním debaty na své rodné škole, nedávno dokončili film o šikaně a na svém instagramovém účtu fungují i jako takový první kontakt pro svědky šikany nebo její oběti. Zatímco Hartl využil své zkušenosti z USA, kde se mezilidským vztahům na školách věnuje více pozornosti, Špinka vytěžil z nepříjemného zážitku, kdy jej napadli němečtí chuligáni. „Skoro každý týden voláme na linku bezpečí a radíme se s odborníky. Uvědomujeme si, že nejsme psychologové, a spíše ty, kteří se nám ozvou, nabádáme, aby se nebáli oslovit dospělého, který jim může se šikanou konkrétně pomoci,“ popisoval jejich dobrovolnickou práci Hartl v HateFree Talku letos na jaře.

Hlavní radou Alpateamu je o šikaně nemlčet. A to nejen ze strany obětí, ale také svědků a autorit, které se mají chopit jejího řešení – učitelů a rodičů. Odborníci jedním dechem dodávají, že bez zajištění bezpečného prostředí ve školách se vzdělává jen těžko a zadělává se na vážnější potíže v dospělosti.

Foto: Wikipedia a Kateřina Čopjaková