Senioři patří mezi zvlášť zranitelné osoby, které jsou oproti ostatním náchylnější ke zneužití. Nezanedbatelnou roli v tom hraje velká důvěřivost. A to jak k cizím lidem, tak zejména k členům vlastní rodiny. Oporou jim je už od 90. let bezplatná nonstop seniorská linka 800 157 157, kterou pod názvem Senior telefon provozuje organizace ŽIVOT 90. Na tu volá až osmdesát seniorů denně s různými problémy. „Mohou zavolat kdykoliv, povykládat si, svěřit se se svými starostmi, uslyšet pohled někoho jiného nebo získat povzbuzení. Jeden z pilířů naší linky není jen řešení akutních krizových situací, ale je tam i doprovázení,” říká vedoucí linky František Horák. Mezi krizové situace pak může patřit například výpadek zásadní sociální služby, ale také rezignace a myšlenky na sebevraždu. V přibližně stovce telefonátů se vloni pracovníci setkali také s případy domácího násilí. Tam patří i zanedbání péče. „Setkali jsme se i s fyzickým násilím, kdy potomek seniora uhodí. Hodně časté je psychické násilí jako křik, vydírání, manipulace. Může docházet ke zneužití finančních prostředků,” vysvětluje Horák. Dodává, že naprostá většina seniorů se ale chce s problémem jen svěřit, domácí násilí zejména ze strany svých blízkých řešit nechce. „Nechtějí jít proti svým dětem. Stydí se za to, jak je vychovali, že jim vrací zpět to, co si mysleli, že nikdy nenastane. Potřebují to tedy hlavně s někým sdílet.” Problémem je podle něj často malá trpělivost a přetížení pečujících osob. „Ten člověk má jiné tempo nežli my, už to nejde tak rychle jako doposud a my už na to nemáme trpělivost. To je ale dobrý signál pro to, aby to nedošlo do takového konce, ale abychom si my pečující dokázali říci o pomoc.”
Senioři jsou zakotveni v zákoně o obětech jako zvlášť zranitelné osoby. Proč jsou senioři vnímáni jako zvlášť zranitelní?
Když člověk stárne, přichází různá omezení, ubývá jak fyzických, tak psychických sil, přichází nemoci, věci déle trvají, snižuje se reaktivita, ale zvětšuje se senzibilita. Z toho důvodu jakékoliv trauma zasáhne seniora mnohem více nežli nás mladší. Zároveň starší lidé často nestíhají rychlost moderního světa. Mnoho z nich se bojí toho internetu, i dalších informačních technologií, nestíhají vnímat všechny ty novely různých zákonů, které se často schvalují jako na běžícím pásu. Nedůvěřují internetovému bankovnictví, nerozumí pojmům aplikace, e-shop, Instagram nebo Facebook. A toho často využívají lidé, kterým říkáme šmejdi. Zneužívají jejich „křehkosti“ a chtějí v co největší míře této neznalosti a důvěřivosti využít ke svým nekalým záměrům. A protože nynější starší lidé jsou spíše vychováni k tomu, aby si většinu věcí nechali líbit, tak dále věci neřeší, i když se stanou obětí různých trestných činů. Na hlídání si svých práv nejsou moc zvyklí. Nedávno jsem si povídal s jednou paní, která si stěžovala, že v MHD do ní lidé strkají a nepustí ji sednout. „Vůbec jim to nepřijde divné,” říkala. A já jsem se zeptal: „A proč je nepožádáte o to, aby vás pustili?” A ona na to: „No, to po mně nechtějte.” Prostě se nedokáží zdravě ohradit.
Čím to je?
Asi je to více faktorů dohromady, ale hlavním je strach.
Čeho se bojí?
No, že dostanou „za vyučenou“. A to už nechtějí, za celý život si užili dost. K tomu přispívá to dnešní agresivní prostředí, kdy i my mladší máme někdy co dělat, protože slušnost se stále více vytrácí. Vyhrává ten, kdo má větší sílu, více peněz nebo silnější hlas. Problém je, že v téhle situaci si většina seniorů nedokáže o pomoc říci.
Proč jsou tak náchylní k podvodům? Jedna věc bude vámi zmíněná neinformovanost, nebude v tom i něco dalšího?
Mám pocit, že v tom hraje nezanedbatelnou roli velká důvěřivost. Vždyť ten člověk nemůže být tak špatný. Přeci by jim někdo nechtěl vědomě ublížit. Mám nyní vlastní zkušenost z rodiny, kdy přestože byli ve střehu, tak nakonec kývli na peřiny „zdarma”. Měli pocit, že jim přeci ten člověk nechce ublížit. A to i přesto, že mají zkušenost z minula. Ještě horší jsou pak situace v rámci rodiny. Často se setkáváme s tím, že senioři v důvěře odkáží za života svůj majetek dětem, a ty je pak postupně odkládají do domovů pro seniory nebo jejich péči zanedbávají. Z toho důvodu naši poradci většinou doporučují, aby nic za svého života nedarovali.
Nesouvisí ta důvěra také s pocitem osamělosti?
Je pravda, že samota je velké téma také na naší lince. Jedním z důvodů může být i to, že nefunguje rodina. Dříve žila rodina pospolu, dnes bydlíme každý zvlášť. Senior přirozené vazby ztrácí a ještě k tomu mu postupně umírají vrstevníci, tedy mění se okruh přátel. Potom už nemá motivaci se jít někam seznámit, takže zůstane sám. Naše práce je proto i o tom, ho motivovat, aby přeci jen sám nebyl. Že je možná kolem něj dostatek kontaktů a jde jen o to, se zkusit překonat a někam zajít. Proto tu máme i po Praze přes Dobrovolnické centrum projekt Přátelské návštěvy, kdy dobrovolníci chodí k seniorům, povídají si s nimi, ale současně se je snaží aktivovat, vyjít s nimi ven,nebo je „naroubovat“ na jiného seniora, dovést na nějakou akci, kde se mohou seznámit.
Zmínil jste seniorskou linku (800 157 157), kterou provozujete, a současně skutečnost, že řada seniorů cítí ostych si říct o pomoc. Nebojí se tedy zavolat i vám?
Ne, protože jsou v bezpečném domácím prostředí. Mají tam pohodlí, jen vezmou telefon a vytočí číslo. Výhoda té linky je, že je bezplatná a anonymní. Nemusí se tedy představovat. Navíc je nonstop. Mohou zavolat kdykoliv, povykládat si, svěřit se se svými starostmi, uslyšet pohled někoho jiného nebo získat povzbuzení. Jeden z pilířů naší linky není jen řešení akutních krizových situací, ale je tam i doprovázení. Osamělost je něco, co se nevyřeší, co bude člověka provázet až do konce života, takže tato podpora od zaměstnanců linky bude stále důležitá, což ukazuje i fakt, že funguje od roku 1992 a senioři o ni mají stále zájem.
Kolik lidí vám denně volá? Jsou období, kdy je zájem intenzivnější?
Denně zkouší volat 60 až 80 lidí. V závislosti na personálních kapacitách dokážeme v průměru vyřídit polovinu. Díky novým kolegům ale linku zdvojujeme a je vidět, že nyní tolik hovorů neztrácíme. Hovory nejsou vždy o nějaké krizi, ale i o zmíněném doprovázení nebo o orientaci v přehršli informací, kdy potřebují poradit, kde co zařídit. Například jim praskne voda, takže jim vyhledáme řemeslníky, jindy se potřebují zorientovat v sociálních dávkách a službách, jindy v dluhové problematice. Je to taková všehochuť. Ohledně období se zdá, že v průměru je každý měsíc konstantní v počtu kontaktů. Nejvytíženější období během dne je 10-12 hodin, potom od 18 do 20.
Co řešíte nejčastěji?
V loňském roce se nejvíce řešila orientace v hledání kontaktů na úřady, odborné instituce (26 %), osamělost (18 %), obtíže se strachem a úzkostí (15 %), doprovázení v dlouhodobých zdravotních a psychiatrických obtížích (14 %), orientace v sociálně právním poradenství (11 %) a mezilidské vztahy (8 %).
Mluvil jste o krizových situacích. Co si pod tím představit?
Může jít o ztrátu blízké osoby, kdy člověk prožívá stavy smutku, úzkosti, deprese. Dále se může jednat o náhlou ztrátu sociální služby. Dotyčný je málo pohyblivý a najednou nemá, kdo by mu nakoupil, kdo by se o něj postaral. Ten člověk neví, co má dělat. Dalším případem je hádka v rodině s někým blízkým, který práskne dveřmi a najednou to na něj dolehne. A i díky medializaci tématu domácího násilí se setkáváme u volajících čím dál více také s tímto fenoménem. Pak se objevují i velmi vážné krizové situace, kdy je senior dlouhodobě v depresi a přemýšlí o ukončení života. Naše práce spočívá v tom, ho stabilizovat. Po stabilizaci předáváme kontakt na krizová centra, psychiatra nebo psychoterapeuta, který s dotyčným pokračuje dále. My tu pak působíme jako další podpora, pokud klient chce, do konečného vyřešení jeho situace.
Jak práce na lince probíhá? Pokud chce volající kontakt na opraváře, může to být vcelku snadné. Jak probíhá po telefonu práce s člověkem, který má úzkost?
Akutní formou úzkosti je, když lidé volají v panice. Ta se projeví často tím, že sotva popadnou dech. V tuhle chvíli musíme využít techniku stabilizace. „Stojíte? Sedněte si. Kde jste? Jste zraněný?” Je to trochu podobné jako záchranná služba. Paniku pak překročíme tím, že se spolu učíme dýchat. „Budeme teď dělat hluboký nádech a výdech.” Většinou se nám to podaří. Až pak se můžeme začít ptát, co se vlastně stalo. Když třeba volající řekne, že se pohádala se synem, bavíme se o možnostech, co je teď možné dělat. „Budete chtít se synem mluvit? Zavoláte si zítra? O čem to bylo? O čem přemýšlíte?” A pak racionálním způsobem dáváme dohromady argumenty, aby ten člověk zjistil, v čem byla příčina problému a zda se dá řešit.
Jste psychologové?
Mnoho kolegů je u nás z tohoto oboru. Ale techniky krizové intervence se učí v rámci výcviku. Každý náš konzultant jím musel projít. Obecně je dobré mít v týmu i další profese, jako jsou právníci nebo sociální pracovníci. Takto „barevný“ tým tvoří vzájemnou podporu a pomoc. Díky tomu, že jsme linka anonymní, tak nezveřejňujeme jména zaměstnanců. Je anonymní jak pro volajícího, tak pro pracovníka. Důvodem je, aby se předcházelo závislosti klienta na pracovníkovi.
Nehrozí, že to je pro klienta nepříjemné? Že může mít pocit, že mluví s počítačem?
Vůbec ne. Volající vnímají empatii pracovníka, jeho napojení na klienta. Pak je jim jedno, kdo to je. Důležité pro ně je, že jim někdo naslouchá a bere je vážně. Je to profesionální přístup. Cílem není přátelský hovor, kdy ten druhý o mně ví všechno. V práci také všem kolegům neříkáme, co se děje v našem životě. Z mnohaletých zkušeností linek důvěry se totiž ukázalo, že tohle je správný přístup. Když byste se představil, klient si o vás v dnešní době může vygooglovat kdeco a může vás začít pronásledovat. Na linku nevolají jenom potřební, ale i lidé, kteří linku zneužívají za účelem sexuálního uspokojení. Snažíme se proto i samotné konzultanty chránit.
Řada lidí donedávna vnímala domácí násilí jako záležitost především mezi partnery. Vy zmiňujete, že k němu dochází i ve vztahu k seniorům. Jak se projevuje?
Úplně stejně jako mezi partnery, ve všech různých podobách. Navíc tam velkou roli hraje zanedbání péče. Čas od času se setkáme s případy, kdy se například syn stará o svou maminku a současně chodí do práce. Už je to postupně nad jeho síly a on neví, kde si říct o pomoc. Začíná být vůči mámě agresivní, zavírá ji, nepřevlíká jí pleny, dá jí několik dní staré jídlo a podobně. To je zanedbání péče. Setkali jsme se také s fyzickým násilím, kdy potomek seniora uhodí. Hodně časté je psychické násilí jako křik, vydírání, manipulace. Může docházet ke zneužití finančních prostředků. „Podepiš mi tady tu darovací smlouvu.” Případně si potomek nechá posílat důchod rodiče na svůj účet a senior z něho nic neuvidí. Problém je také na straně pobytových sociálních služeb, jako jsou domovy pro seniory, které péči zanedbávají. Často se hájí tím, že není dostatek pečovatelů, ale to je přeci neomlouvá. Když si já sám uvědomím, že bych dlouho čekal na jidlo, když mám hlad, umývali by mě jednou za tři dny, přestože bych potřeboval umýt v ten den, tak to prostě nejde.
Navíc za to senioři a jejich rodiny platí nemalé peníze.
Určitě. Nechají vám 15 % z důchodu jako kapesné, zbytek jde na pobyt.
Jak často řešíte domácí násilí?
V loňském roce jsme měli na tohle téma přes sto hovorů. Potíž je v tom, že to většinou senioři nechtějí nijak oficiálně řešit. Nechtějí jít proti svým dětem. Stydí se za to, jak je vychovali, že jim vrací zpět to, co si mysleli, že nikdy nenastane. Potřebují to tedy hlavně s někým sdílet. Ano, existuje třeba institut vykázání agresora, ale zatím jsem se setkal velmi zřídka s tím, že by senior nechal vykázat vlastní děti nebo na ně případně podal trestní oznámení.
Jak je možné, že nastane situace, kdy se vztah mezi rodičem a dítětem, který mohl být dříve velmi dobrý, najednou promění v domácí násilí a dítě začne rodiče týrat?
Myslím, že je to z velké části z našeho přetížení. Máme svou práci, rodinu a teď do toho navíc pečujeme o seniora. Ten člověk má jiné tempo nežli my, už to nejde tak rychle jako doposud a my už na to nemáme trpělivost. To je ale dobrý signál pro to, aby to nedošlo do takového konce, ale abychom si my pečující dokázali říci o pomoc.
Co může pečující, který už toho má plné brýle, udělat?
Nabídl bych využití různých sociálních služeb, které pomohou v péči odlehčit. Ano, jsou většinou hrazené, ale mému rozpočtu může pomoci tzv. příspěvek na péči. Na druhou stranu - rodiče do nás také nemálo investovali, proč bychom jim i my nemohli také přispět, aby mohli stáří prožívat důstojně?
Závažnější problémy asi po jednom telefonátu nevyřešíte. Má senior další možnosti? Třeba zavolat opakovaně?
Na Senior telefonu na konci hovoru, který není jen o podání určité informace, vždy nabízíme opětovné zavolání a zároveň nabízíme další zdroje pomoci. Senior tak může využít více cest k řešení své situace. I když bude docházet k psychoterapeutovi, psychiatrovi, může klidně po nějakou dobu volat i k nám. V akutních záležitostech, které si již klient nedokáže opatřit sám, nebo s ním nikdo nechce na úřadech komunikovat, dokážeme na lince udělat tzv. přesah. Klient vystupuje z anonymity a my i díky dobrému jménu organizace se za něho stavíme a oslovujeme patřičné úřady, aby jeho věc vyřídily.
Může za vámi zajít?
K nám na pracoviště Senior telefonu ne, pracujeme v utajeném režimu. Ale naše organizace nabízí různé poradny. Když bude chtít, může po objednání navštívit patřičné kolegy, kteří se budou jeho tématem zabývat a hledat vhodná řešení.
Celé to zní trochu depresivně - nemoci, samota, potíže. Dá se vůči těmto neduhům ve stáří nějak bránit?
Úplně se to odbourat nedá. Důležitý je postoj, jak to budeme prožívat. Pro řadu seniorů je velkým tématem najít v tom svém stáří smysl. Připadají si neužiteční, k ničemu. Kdybyste ale dělal rozhovor s kolegyní z oddělení Centra aktivního stáří, která je v kontaktu se seniory, kteří k nám chodí a chtějí se rozvíjet, byl byste zase optimisticky naladěný. Oni dále smysl svého života vidí a žijí. Nejhorší je stav, když přestává fungovat zdraví, tam motivace slábne. Pokud jsou senioři relativně fit, mají spíše chuť někam zajít, o něco se zajímat, starat se o vnoučata. Je důležité už v mladším věku stavět síť přátelských vztahů, s nimiž lze putovat až do stáří. Dále je potřeba starat se o sebe - jíst a žít zdravě, hýbat se. Ona péče se totiž většinou promítne do zdravotního stavu v pozdějších letech a tím se nám bude žít lépe.
Jak úspěšně propojovat seniory s mladšími generacemi?
Problémem v rodinách je často v tom, že ti mladí, například vnoučata, nemají se seniory trpělivost. Lidé na našich IT kurzech říkají, že u nás jim to hezky a v klidu vysvětlíme, jejich vnuk to před nimi rychle nacvaká a oni vůbec nepochopí, o co jde. Je tedy důležité, abychom se my mladší cvičili v trpělivosti a došlo nám, že ten náš prarodič vše tak rychle nezvládne, ale za to nám na oplátku může nabídnout své životní zkušenosti, někdy až neuvěřitelné příběhy a moudrost stáří.
Stojí senioři o kontakt s mladými lidmi? Vidí v něm sami přínos?
Když se setkávám se seniory, kteří nejsou v plné síle, jsou vždy za takovýto kontakt velmi vděční. Když se jedná o aktivního seniora, tak záleží na individualitě. Někdo to přivítá, někdo ne. Pro někoho je těžké přijmout, že již něco nezvládá a musí si nechat poradit od mladších. Za co jsou však všichni většinou vděční, tak za kontakt s dětmi. U nás v organizaci čas od času děláme setkání dětí z mateřské školy a seniorů z Odlehčovacího centra. Tito naši klienti přicházejí vždy občerstveni s novou chutí do života. A za to tato setkání určitě stojí.
Foto: Lukáš Houdek