Většinu života prožila v pěstounské péči, prošla 18 různými domácnostmi a v průběhu svého dětství nikdy nenašla své místo. Když v dosažení plnoletosti doufat přestala, narazila náhodou na Claye a Briana, stejnopohlavní pár, se kterým si okamžitě padla do oka. „Už jsem nedoufala, že si mě tátové najdou,“ přiznává dnes se slzami v očích a dodává, že to, co je mít skvělého tátu, poznala až díky nim. Před pár lety, až po své třicítce, se také dočkala oficiálního uznání své nové rodiny. V momentě, kdy americká Oklahoma formálně uznala manželství jejích otců, si Lupe okamžitě adoptovali. Ona sama dnes pracuje s dětmi v náhradní rodinné péči a propaguje zapojení všech druhů náhradních rodičů, včetně těch stejnopohlavních. „Já sama mám dva táty. To nijak nemění druh lásky, jaké se mi dostává. Umocňuje ji to,“ přiznává.
Lupe Ortiz-Tovar strávila většinu svého života, konkrétně dvacet let, v pěstounské péči. Byla do ní svěřena ve svých pěti letech a poté vystřídala na 18 domovů v různých amerických státech. Vystřídala také podobný počet škol a žila krátce s více než třemi desítkami nevlastních bratrů a sester. „Když jsem byla v pěstounské péči, stěhovala jsem se tak moc, že jsem snad nikdy neměla žádného kamaráda déle než rok,“ vzpomíná Lupe. Současně zmiňuje, že život v takové situaci je z jejího pohledu velmi nesvobodný, protože je za dítě vždy vše rozhodnuto předem – jaké bude jíst jídlo, u jakých lidí bude žít, do jakého kostela bude chodit nebo s kým se bude stýkat. A nikde nezapustí kořeny.
„Jako dítě si pamatuju takovou tu líbánkovou fázi, když jsem do nějaké rodiny přišla, ale nakonec nikdy není vaše, jste opravdu jen na návštěvě v domě někoho cizího a netušíte, jak dlouho to bude trvat,“ říká rozechvělým hlasem Lupe. „Někde hluboko víte, že to je jen dočasně,“ doplňuje. V prvních rodinách podle svých slov měla naději, že se to podaří. S každou další změnou to ale víc a víc vzdávala. „Vyrůst v pěstounské péči a vědět, že jsem vyrostla bez rodiny, mě přimělo ten sen opustit,“ přiznává. Lupe, podobně jako další tisíce amerických dětí, v pěstounské péči za častého střídání domovů odrostla.
Už v době její dospělosti, v roce 2005, však přišla nečekaná změna. „Nedoufala jsem, že potkám Claye a Briana, že moji tátové si mě najdou,“ říká se slzami v očích. Stejnopohlavní pár dívka potkala, když dokončovala stáž v Pěstounském klubu (Foster Club). „Všichni jsme si navzájem něco dali. Bylo to jako skládačka, která jen čekala. My jsme všichni čekali, na sebe,“ hodnotí. „Nikdy jsem neměla tušení, co je skvělý táta. Nikdy jsem takový obrázek ve svém životě neměla,“ pláče. „Takže doplnili mnoho prázdných míst a dopřáli mi množství věcí, ve které mohu snít a doufat v ně,“ pokračuje.
Její nová rodina byla oficiálně uznána až po její třicítce. Když bylo manželství Claye a Briana oficiálně uznáno úřady v americké Oklahomě, rozhodli se v roce 2005 Lupe konečně adoptovat. Svým příběhem se snaží inspirovat další a snaží se bořit předsudky některých vůči stejnopohlavním párům ve vztahu k rodičovství. Na své dva otce nedá dopustit.
Sama Lupe se profesně věnuje péči o mládež, která z náhradní péče vychází a snaží se o systémové změny. Je například jedním z hlasů proti aktuálním snahám některých oklahomských zákonodárců umožnit vyloučení takových rodičů, kteří nespadají do vybraných kritérií některých zejména církevních agentur zprostředkovávajících osvojení. Týká se to zejména stejnopohlavních párů. Lupe sama má jiný přístup a věří, že je pro děti nejdůležitější láska – bez ohledu na to, jakého pohlaví nebo orientace adoptivní pár je. „Doufám v to, že budou vítané všechny rodiny, aby se staly pěstouny. Já sama mám dva táty. To nijak nemění druh lásky, jaké se mi dostává. Umocňuje ji to,“ přiznává. „Je to bezpodmínečná láska. Netušila jsem, že ji kdy najdu,“ uzavírá.
Foto: Repro HRC