Randa Mirza je libanonská fotografka žijící střídavě v Bejrútu a Marseille. Ve své tvorbě spojuje dva světy – arabský a evropský. Jak se jí daří se prosadit v oboru, kterému stále dominují muži? Proč si myslí, že by lidé měli mít právo na vlastnictví své podoby? Jak se pozná, že je fotografie dobrá? A jak ovlivňuje kulturu Libanonců fakt, že jich mnohem více žije v zahraničí než doma?
Proč jste si pro sebevyjádření vybrala fotografii?
Stalo se to přirozeně. Studovala jsem a bylo hodně možností. Já si vybrala fotografii a pak víc a víc rozvíjela svou práci s ní. Je to nejlepší způsob, jak vyjádřit, co chci říct. Pro mě je podstatné být součástí reality a zároveň ji nějak přesáhnout. Fotografie je jako kreslení světlem. Kreslíte realitou, něčím, co už je před vámi. Musíte ukázat, co se děje a zároveň tomu dát nějaký váš osobní dotek. Pak můžete sdílet svůj svět, svoji vizi.
Mají fotografky jiný přístup než fotografové?
Myslím, že ženy mají méně stereotypní přístup. Světu stále dominuje mužský pohled. Já ale mám silně maskulinní osobnost, a tak mi mnohem méně než jiným ženám vadí pohybovat se ve světě fotografie.
Co je pro fotografku největší výzva?
Když jsem byla mladší, nemohla jsem třeba před focením usnout. Bála jsem se, že se něco nepovede. A jestli se povede zachytit ty správné momenty. To časem odešlo. S praxí. Taky se už méně bojím toho, že mě lidé budou „soudit“.
Jak se stavíte k etice ve fotografii?
Nepracuji jako fotožurnalistka, protože nemám ráda ten tlak na „dodání“ příběhu. Preferuju být uměleckou fotografkou. Když například dělám akty, jdu pak za těmi lidmi a mluvím s nimi a dohodneme se, že ty fotky můžu vystavit. Lidé mají právo vlastnit svoji podobu, svůj obrázek. To je pro mě hrozně důležité. Vztah lidí k fotografii se v posledních letech strašně změnil. Já sama dělám méně a méně fotek, protože už nechci tolik mířit foťákem na lidi. Před nějakým časem se lidi cítili docela poctění, když je někdo fotil. Dneska jsou lidé vystrašení a paranoidní.
Jak vy sama definujete ve fotografii nebo v tvorbě úspěch?
Dobrá otázka. Hm. Je to pocit. Je to dobrá kompozice. Někdy se podíváte na fotku a cítíte, že je správně, je to tam. Naopak někdy cítíte, že něco chybí, nějaký bod, světlo není v pořádku…
Cítíte se jako tvůrčí člověk spokojená se svou tvorbou? Prožíváte někdy i úzkost?
Většinou jsem spokojená, ale ta otázka tu je vždycky. Co dělám, jak to dělám. Snažím se pochopit, kde je moje práce povedená a kde má slabiny. Víte, je dobré mít taky od své práce odstup. Třeba dnes rozumím některé své práci lépe, než když jsem ji kdysi dělala. Když vystavuju v Libanonu, jsem nervóznější. Lidé totiž více rozumí tomu, co chci říct. V zahraničí to lidé teprve objevují.
Paralelní světy
Jací jsou podle vás Libanonci?
Jsou nesmírně ambiciózní. Individualisti. Reagují velmi dobře na liberalismus, jak ho dnes chápeme. Myslím, že Libanon je taková laboratoř budoucnosti světa: jak zvládneme svůj každodenní život s méně zdroji. A Libanonci mají schopnost přežít. Adaptovat se na situaci. To je zároveň pozitivní i negativní charakteristika. Každopádně, boj o přežití je v Libanonu každodenní chleba.
Libanonců žije mnohem více v zahraničí než doma, je to pro kulturu národa důležité?
Je to jednoznačně určující. Je to divná situace. Neexistuje jediná rodina, která nemá někoho v zahraničí. Naše ekonomika je na tom založená. Na jednu stranu je to vlastně katastrofa. Všichni lidé, kteří mají ambice, schopnosti a něco umí, jdou do zahraničí. Je to obrovský odliv mozků.
Jakou má tedy Libanon budoucnost?
Nejsem moc optimistka. Situace je šílená. Zablokovaná. Je tu sice mnoho lidí a iniciativ, které dělají pozitivní věci, ale měřítko prostě nestačí. Země je zdevastovaná. Ani tu nezvládáme zajistit odvoz odpadků, pitnou vodu, elektřinu…
Bejrutopia
O čem je vaše série Bejrutopia?
Je o obrazu budoucnosti Bejrútu. Je o přechodu mezi tím, jak ho známe a jeho zmizením. Když tu chodím po ulicích, cítím, jako by něco mizelo. Žijeme uprostřed mizejícího města. Už se s ním nedokážeme propojit, protože tu není otevřený prostor pro lidi.
Taky se zajímáte o polyteistické arabské mýty.
Cítím potřebu se zabývat zapomenutou částí naší kultury. S tím, jaké věci se teď šíří o Arabech, islámu, naší historii. S tím, jak je naše politika zablokovaná. Tady na Blízkém východě vlastně nemáme národy. Jsou to jen konstrukty. Naše jediná identita je produktem pop-kultury. Proto pracuju s před-islámskou mytologií. Ptám se na počátky islámu. Kvůli tomuhle musíme jít do hlubin času. Je pro mě taky důležité oddělit arabskou identitu od islámské. Naše skutečná identita totiž byla unesena islámem, kolonialismem, otomany, systémem genderové dominance. Moje práce na to téma se jmenuje Al-Zohra nebyla zrozena za den. Al-Zohra je arabské jméno pro planetu Venuši.
Proč se v tvorbě věnujete objevování sexuality?
Pracuju na tom přes pět let a ještě nevím, co jsem objevila. Ale je to důležité téma. Myslím, že rozdíly mezi muži a ženami jsou pouze fyzické. Jak se formují svaly, jak mají velká nebo malá prsa, je to genetika. Tahle fyzická odlišnost se pak ale transformuje do odlišnosti kulturní, která je založená na vnímání obrazu. Takže separace mužů a žen je pouze psychologická. Když vidíte kostru z pravěku, je silnější a tvrdší, protože život byl tvrdší. Naše těla formuje naše kultura, a to jakou roli nám ta kultura přisoudí. Ženy jsou méně tvrdé, protože muži dělají tu fyzickou část práce. Ale v životě se můžete stát tím, k čemu vás život donutí.
Ženy rodí děti. Není to ta nejvíce odlišující charakteristika žen od mužů?
To je největší rozdíl. Ale co když nechcete využít svojí schopnosti rodit? Jste stále ještě žena? Co když prostě nemám zájem? Simone de Beauvoir řekla, že před vynálezem zemědělství muži nevěděli, že mají roli v plození dětí, tak si mysleli, že ženy jsou kouzelnice, nebo bohyně. Se zemědělstvím muži vytvořili patriarchát a soukromé vlastnictví, aby mohli kontrolovat to, co přirozeně kontrolovat nemohou – rození dětí. Možná se nám tahle myšlenka nemusí líbit, ale já myslím, že celá tahle mužská dominance vychází z toho, že muži nemohou stvořit dítě.
Na téma sexu a genderu
Takže moc spočívá v schopnosti ovládat?
Maskulinita je o získávání moci. Ale dnes to dělají ženy stejně, užívají maskulinitu, aby si získaly a udržely moc. Protože to je jediný způsob, který známe, jak přistupovat k moci. Dnes je i matriarchát maskulinní. Ale je pořád trochu jiný, používá více psychologie než svalů. Pokud chceme lepší svět, měli bychom oprostit ideu moci od maskulinity a síly. Potřebujeme více pozitivní inspirace, abychom byli schopní myslet jinak a žít jinak. Abychom byli schopní se identifikovat jako lidé. Potřebujeme jiné zdroje inspirace, než ty stereotypní a dominantní.
Foto: Randa Mirza