Začátkem 90. let jste se podílela na celorepublikové kampani Konto Míša. Jak se tehdy povedlo vybrat desítky milionů?
Pracovala jsem řadu let v Československé televizi jako redaktorka. Na konci roku 1989 jsem měla jako hosta ve studiu jaderného fyzika Františka Janoucha, který v 70. letech emigroval do Švédska, kde založil Nadaci Charty 77. Vyprávěl mi, že ho oslovila slovenská lékařka Danica Vladárová, která měla jedenáctiletého pacienta Míšu. Náhle ochrnul a potřeboval operaci mozku. Zjistila, že ve Švédsku existuje speciální zdravotní přístroj, Leksellův gama nůž, kterým se dělají nekrvavé operace mozku. František Janouch sehnal peníze na Míšovu operaci ve Stockholmu a pak ho napadlo: co kdybychom ten přístroj koupili pro Československo? Bylo to asi měsíc po našem rozhovoru v televizi, když mi zavolal a oslovil mě: „Nešla byste k nám do nadace?“ A mně se ten nápad moc líbil! Začali jsme s obří kampaní Konto Míša, kde jsme vyhlásili, že chceme vybrat 90 milionů. Spoty, inzeráty, samolepky se symbolem kampaně byly po celé republice. A skutečně se nám podařilo vybrat peníze na zakoupení gama nože, který mnoho let používali lékaři v pražské Nemocnici Na Homolce, a operovali s ním tisíce pacientů. Míšovi operace prodloužila život o dvacet let.
Na úspěšnou kampaň navázal projekt Konto Bariéry, což je nejdéle trvající veřejná sbírka v Česku, která pomáhá hendikepovaným. Jak se mění oslovování potenciálních dárců?
Začínali jsme před třiceti lety jedním inzerátem v novinách, kde byla stručná informace o sbírce. Lidé vystřihli jednoduchý formulář, kde vyplnili své nacionále a dali trvalý příkaz bance, že každý měsíc budou přispívat dvacet korun. Dárci se mě neustále ptali, kdy bude zase další kampaň v novinách. Tohle by dnes už určitě nefungovalo, protože největší ohlas má zveřejnění příběhu hendikepovaného v televizi nebo na sociálních sítích. Hodně pomáhají influenceři, kteří umí na internetu vyhecovat fanoušky, aby během pár hodin nebo dnů přispěli. Díky tomu se vybere i několik set tisíc, což je naprosto úžasné! Snažíme se motivovat mladé lidi, aby nepomáhali jen jednorázově, ale dlouhodobě. V tom je před námi ještě hodně práce, je to běh na dlouhou trať.
Božena Jirků s Billem Gatsem
Konto Bariéry koordinuje široké spektrum charitativních projektů. Na co se zaměřují?
Zorganizovali jsme stovky sbírek nejen na nákup rehabilitačních a kompenzačních pomůcek, ale také na přestavby aut pro vozíčkáře, na financování osobních asistentů nebo bezbariérové úpravy budov a bytů. Máme projekt Sport bez bariér, který podporuje sportovní aktivity lidí s hendikepem, nebo Nový start pro toho, kdo je krátce po úraze, či Stipendium Bariéry pro hendikepované studenty. Jeden z našich nejnovějších projektů je zaměřený na financování nákupu protéz končetin. Pomůcku, na kterou jsme si nemysleli, že budeme někdy sbírat, protože jde o nesmírně drahou věc.
Prvním obdarovaným byl jedenáctiletý Honza. Jaký je jeho příběh?
Rád sportoval a bavila ho muzika. Jednoho dne ale pitomá vteřina, jak já říkám, vše změnila. Nešťastnou náhodou přišel o obě ruce až po zápěstí. Vyhlásili jsme sbírku na speciální protézy, které fungují téměř stejně jako zdravé ruce. Když se povedlo vybrat peníze, vyrobit a vyzkoušet protézy, Honza přišel ke mně do kanceláře. Z tašky vytáhl pozoun a zahrál. To bylo něco neskutečného, co dokázal! Brečeli jsme všichni v nadaci. Před pár týdny jsme měli velkou radost z další úspěšné sbírky pro osmiletou Lilien, která se narodila bez rukou. Díky štědrým dárcům jsme pro ni mohli zakoupit dvě robotické protézy, které z velké části nahradí ruce. O Vánocích Lilienka poprvé rozbalila vánoční dárky a vyzkoušela si i jízdu na kole. Neuvěřitelné pro ni, pro rodiče, protetiky i pro dárce, kteří jí přispěli. Za úspěch těchto sbírek vděčíme hodně médiím, která příběh zveřejní, to má neuvěřitelnou sílu a bez jejich pomoci bychom tolik peněz vybrat nedokázali.
Máte nějakou aktuální sbírku, do které by se mohli čtenáři tohoto rozhovoru zapojit?
U nás je pořád jak pomáhat. Jenom když se podíváte na web Konta Bariéry, najdete tam desítku příběhů lidí, kteří potřebují nějakou pomůcku, rehabilitace nebo třeba auto. To přitom pro lidi s hendikepem není luxus, ale pomocník, bez kterého se prostě neobejdou, protože se nedostanou do práce nebo do školy. Jedním z těch, komu nyní pomáháme sehnat peníze na auto, je paralympijský vítěz v plavání Arnošt Petráček. Získal zlatou medaili v Rio de Janeiru a stříbrnou v Tokiu. Úžasný kluk, který se narodil vážně tělesně postižený, chybí mu pažní kosti, špatně chodí, ale v bazénu dokáže neuvěřitelné věci a navíc svým příběhem inspiruje další lidi okolo sebe. Proto bychom mu chtěli pomoci.
Každoročně dostáváte stovky žádostí o finanční podporu. Podle čeho vybíráte, kdo ji opravdu potřebuje?
Máme velmi přísná kritéria, kdo může žádat a jak se finanční příspěvek vyúčtovává, protože se samozřejmě musíme zodpovídat našim dárcům. Ať už jsou to jednotlivci nebo firmy, které nám svěří velké částky, a my jim spravujeme firemní fondy. Důvěřují nám, že dobře vyhodnotíme, kdo pomoc potřebuje, a dohlédneme na to, aby byla opravdu využita pro ten konkrétní účel. Součástí žádosti o finanční příspěvek jsou formuláře, kde žadatelé dokládají, jaké mají příjmy, a my tyto údaje ověřujeme. Pokud se nám něco nezdá, pak nám pomáhají členové Rady Konta Bariéry, kteří znají situaci v regionech. Z našeho rozhodování se nikdy nesmí vytratit lidskost a srdce. To všem zdůrazňuji, že pomáháme vždy a všem. To je naše heslo. A za těch třicet let, co vedu Konto Bariéry, se nestalo, že by se nás někdo snažil nějak podvést. Před lety jsem znala osobně všechny žadatele. Teď už to bohužel není možné, protože dostáváme stovky žádostí za rok.
Arnošt Petráček
Pár týdnů po začátku války na Ukrajině jste vypsali nový program pro školy. Proč jste se zaměřili právě na ně?
Nejsme nadace, která působí v zahraničí jako třeba Člověk v tísni, jehož tým pomáhá přímo na Ukrajině a dělá to skvěle. My musíme dát peníze pouze tam, kde víme, že je můžeme kontrolovat. A proto jsme si vybrali školy. Zasíláme jim finanční dar, aby z toho zástupci škol mohli zaplatit obědy či školní potřeby pro ukrajinské děti. Také jsme finančně přispěli na specifické potřeby jednotlivých žáků. Někdo potřeboval zdravotní pomůcky, jiný zase asistenta do výuky. Zatím jsme rozdělili peníze do 120 škol. Brzy vypíšeme další grantovou výzvu, kde si mohou zástupci škol požádat o příspěvek, aby ukrajinské děti mohly jet na lyžařské zájezdy nebo letní tábory. Kromě toho se mohou hlásit zástupci neziskovek, které poskytují psychologickou pomoc ukrajinským uprchlíkům. Stále se držíme hesla, že pomáháme všem a bez rozdílu. Je třeba ale zdůraznit, že peníze pro tento projekt jsme získali od dárců, kteří chtěli podpořit ukrajinské děti v jejich těžké životní situaci.
Letos slavíte kulaté jubileum. Co máte v plánu?
Oslav už bylo několik a nějaká menší ještě bude, ale hlavně nás letos čeká už 16. ročník aukce výtvarných děl, ve které dražíme obrazy a další umělecké předměty od více než 300 českých výtvarníků. To je mimořádně krásná akce, výtvarníci svá díla nadaci věnují a my vydražené peníze používáme na podporu hendikepovaných středoškoláků a vysokoškoláků. Výtvarníci mi pak říkají, jaká je to nádhera, když za jejich obraz může třeba vozíčkář jeden rok studovat. Některá díla pomohou až deseti lidem s hendikepem! I letos nás čeká spousta „obyčejné“ práce. Každý měsíc zasedání Rady Konta Bariéry, rozdělování peněz a pomáhání. Doba je složitá, poslední dva roky jsme se báli, co bude s charitou, s nadací, našimi dárci a s potřebnými. Ukázalo se ale, že lidé ani v krizi neztratili vůli pomáhat těm, kteří to nejvíc potřebují, a nepřestali podporovat Konto Bariéry a já jim za to moc děkuji.
Lilianka
Dlouhodobě usilujete o to, aby se o hendikepovaných mluvilo. Jsou ještě dnes pomyslné bariéry mezi lidmi?
Myslím, že naše mise byla úspěšná, protože tohle téma už dávno není tabu. Běžně vídáte vozíčkáře v ulicích, přibylo bezbariérových míst a není problém sehnat práci, i když máte nějaký hendikep. Před lety jsme spravovali web, kde jsme propojovali zástupce firem a zájemce o zaměstnání, kteří měli nějaký hendikep. Web už není potřeba, protože si k sobě najdou cestu sami. A hodně v tomhle směru pomohla firma Microsoft, která nás dlouhodobě podporovala. V roce 2004 přijel Bill Gates na setkání do Prahy, kde bylo sto nejvýznamnějších podnikatelů z Česka. Prezentovali jsme náš společný projekt Počítače proti bariérám. Byl určen lidem, kteří se chtěli rekvalifikovat na IT specialisty. Seznámila jsem Billa Gatese s několika absolventy těchto rekvalifikačních kurzů, pro které se počítač stal pracovním nástrojem. A to v té době nebylo úplně samozřejmé! On potom náš projekt prezentoval i v Americe ve firemní ročence Microsoftu.
To zní skoro až idylicky, že veškeré předsudky zmizely…
Samozřejmě, že zpočátku nebylo snadné lidi přesvědčit, že i když má někdo hendikep, tak zvládne studium nebo práci. Nejnáročnější byly první porevoluční roky, protože o hendikepovaných se před rokem 1989 nesmělo mluvit. Nikdy nezapomenu, jak se František Janouch, který žil desítky let ve Švédsku, divil, komu tady v Česku chci pomáhat, když nikde na ulici vozíčkáře neviděl. To se ale úplně změnilo! Velmi úspěšný byl náš spot, který začíná pohledem na velkou kancelář, kde lidé sedí za stolem. Telefonují, pracují na počítači nebo se baví mezi sebou. Najednou kamera zabere celou kancelář a vidíte, že někteří jsou na židli, jiní na vozíčku, a pochopíte, že mezi sebou nedělají rozdíly.
Úvodní foto: Jan Zatorsky