Láďa Fabián pracuje přes 20 let s lidmi závislými na drogách, dnes vede klub Absolvent sdružující lidi, kteří prošli léčbou drogových závislostí. Sám začal s drogami ve 14 letech a dlouhých 12 roků bojoval se závislostí. Důvody, proč lidé začínají brát drogy, jsou podle něj dnes podobné jako před lety. „Každý nevyrůstá v úplné rodině, někdo se s predispozicí k závislosti bohužel prostě narodí a život mu ji na té jeho cestě otevře. Spousta lidí taky může začít, protože to berou jako nějakou senzaci, vstupenku do zajímavého prostředí a komunity. Někdo drogy bere jako prostředek úniku, někdo na výkon v práci,“ líčí počátky závislostí Láďa. „Ale určitě ani jeden z těch lidí nevěří na začátku tomu, že by se mohl stát závislý,“ dodává. Léčba závislostí není jen fyzická záležitost, závislý člověk si podle něj musí úplně převrátit život a najít mu nový obsah – protože téměř vše vytlačily drogy. „Musíš najít nový život, impuls, smysl. Samozřejmě pomocí terapií, rozhovorů. Stejně to ale nejde, pokud si ty sám nezačneš v sobě budovat nějakou novou důvěru i pevnou vůli.“ Pomoc závislým lidem je podle něj přínosná celé společnosti. „Pokud to člověk chce, proč mu nepomoci? Vyplatí se to celé společnosti. Pokud se to podaří, vyplatí se to i finančně víc, než když někdo stále bere a pochopitelně páchá trestnou činnost. Určitě se vyplatí investovat, i kdyby to měl být jeden člověk ze sta.“
Proč jsi začal s drogami?
Tak to už je hodně dlouho, to bylo ve dvaaosmdesátém roce, za komančů. Vlastně v době normalizace, kdy nám tady na hradě vládnul Husák. De facto mi nebylo ještě 15 roků.
Pamatuješ si, co bylo za tím? Něco v rodině, parta, extrémní problém, nějaké dobrodružství?
Všechno tak nějak dohromady. Nesouhlasil jsem s režimem, tak to byl protest, chtěl jsem vyčnívat. Lidi v té době, hašišáci, hipisáci, máničky v Havířově mi nějak imponovali, chtěl jsem se dostat mezi ně. V té době taky začalo zneužívání léčiv, já sám jsem začal s kodeinem, který se tahal z Alnagonu. To byly volně prodejné dostupné léky. Dalo se to koupit v lékárně za tři koruny, takže moje první nitrožilní dávka byl Kodein ve 14 letech.
To jsi byl hodně mladý, měl jsi vůbec nějaké informace o tom, co děláš?
Já jsem věděl o určitých lidech, kteří už brali. A mě to prostě zajímalo a chtěl jsem to vyzkoušet. Samozřejmě jsem nevěděl, co to potom všechno spustí. Rychle mě to pohltilo, během dvou let. Měl jsem asi taky nějakou predispozici k závislosti.
Přidal ses k někomu?
V Havířově to byla uzavřená komunita asi 20 až 30 lidí, kteří užívali. Ještě ale nebyl perník. Užívaly se věci z lékáren, začaly se kvůli tomu i vykrádat. Takže se stalo, že mě párkrát policajti chytli a byl jsem na útěku. Chytli mě v Praze, to mi nebylo ještě osmnáct, skončil jsem na Ruzyni na vazbě. To byl první výkon trestu, v osmdesátém pátém roce. Paradox byl, že jsem seděl na cele s pernikářem, s vařičem. Říkal: „Uvidíš, mě zítra ráno pustí.” A taky že jo, protože v tom roce vlastně pervitin ještě nebyl na seznamu omamných látek. Jeho pustili a já jsem tam seděl. Tenkrát byla amnestie, já jsem byl prvotrestanec, a tak mi prominuli dva nebo tři měsíce. V květnu jsem vylezl ven, hned nejbližším vlakem jsem se dostal do Havířova a bral jsem to znovu. K pervitinu jsem se dostal až o rok později.
Takže to pro tebe nebyla výstraha, spíš jen nepříjemnost?
Jen takové zastavení, nepříjemnost, že tě zavřou. Přišel jsem o vlasy. Měl jsem je dlouhé, tak mi je ostříhali.
Jak to pokračovalo v Havířově?
Čím dál víc jsem se do závislosti propadal. Bral jsem každý den, pak skoro každou hodinu. Už to prostě vše bylo jen o užívání. Když se k tomu přidal perník, znovu schovávačka, útěky před policií. Policajtům stačilo, když tě chytli někde před lékárnou, našli u tebe stříkačky, nějaká plata, vzali tě k doktorce, která tě prohlídla, spočítala vpichy a to už bylo na trestní oznámení.
Lidé si často myslí, že drogy nějak zvládnou. Měl jsi taky takový pocit? Nevnímal jsi, že se to zhoršuje?
Já nevím, jestli jsem tak vůbec přemýšlel. Já jsem to prostě chtěl. Víc jsem nad tím začal uvažovat, až proběhla nějaká ta vězení, nucené psychiatrie a léčebny. Spíše, že jsem to dostal nařízeno soudem, ale sám od sebe v té době jsem se léčit nechtěl. Když jsem šel do léčby, tak víceméně se tam schovat, spravit se na chvilku a pak zase brát, dokonce i v léčbě jsem užíval. A když se k tomu přidal perník, tak to už byl potom kolotoč. Závislost jak na opiátech, tak na stimulantech. Nějaký čas jsem působil v Havířově, Těšíne, v Ostravě, a pořád skrývačky. Byl jsem u spousty varů, samozřejmě jsem i já vařil. Už jsem byl z toho fetu tak vypatlaný, že jsem byl raději, když mi to někdo dal, než bych to musel sám dělat. Ale mně se ty stavy líbily, pak už jsem vůbec nechtěl být střízlivý. Ta střízlivost, ta realita, strašně bolela.
Dokážeš popsat, proč to bolí? Začneš si v té střízlivosti uvědomovat, že máš nějaký problém?
Určitě. Máš úplně převrácený režim. Já na to mám takový svůj výraz, že jsem byl jako mimozemšťan. Až jsem potom spadl na dno, tak se ze mě postupně začal znovu stávat pozemšťan. Pokud bereš drogy každé dvě tři hodiny, pohybuješ se úplně v jiných dimenzích a zvláště u perníku ve stihomamech, psychózách. Jsi v uzavřeném prostoru s nějakými lidmi, ale i ti se záměrně dostávají do stejného stavu. Ze začátku jsme si ty drogy mezi sebou předávali, něco se uvařilo. To nebylo jako teď, když jsou dealeři. Čas od času to pak bylo tak, že pokud sis chtěl dobře zafetovat, musel sis na to nějakým způsobem „vydělat“ trestnou činností - krádežemi v obchodě a tak.
Co byl tedy pro tebe ten moment, kdys přišel na to, že z toho chceš ven?
Když jsem měl tři větší kolapsy, zástavy srdce, nějakou dobu jsem o sobě nevěděl a viděl jsem, že moje tělesná schránka se začíná zhoršovat. Měl jsem bercáky, otevřené, zahnisané abscesy na nohách, už jsem měl 40kg i s hadrama a cítil jsem, že i tělo to už nedává. Začal jsem potom cítit přirozený pud sebezáchovy. Kolem mě se začali lidi ztrácet, umírat. Člověk si řekl: „To může potkat i tebe!“ Dostal jsem strach. Ale přesto jsem se často otřepal a bral zase znovu. Ta potřeba, kdy hlava říká ne, ale tělo by chtělo víc. Skončil jsem na dvou třech gramech perníku a dvou třech gramech kodeinu denně. Když už jsem měl z perníku psychózy, srážel jsem to kodeinama. Ale furt, prostě…
Je tělesná potřeba tak intenzivní, že je tolik těžké to překonat?
Určitě. Rozum by i chtěl, ale to tělo se svíralo kolikrát v neskutečných bolestech. A díky Bohu, že jsem v té době nepoznal heroin. Kdyby ano, tak tu už asi nejsem. Dokázal jsem spořádat i deset plat Alnagonu za den. Byl to už takový koloběh - vstát, sehnat si drogy, krást. Každodenní hrozba, že mě zase někde chytnou, trestná činnost, úpadek fyzické stránky. Když člověk tak dlouho bere, projeví se to na něm. De facto jsem zůstal sám jen s tou drogou. A sotva si člověk dá, už přemýšlí, kde sežene znovu.
Co jsi dělal ve chvíli, kdy ses definitivně rozhodl závislost přemoct? Začal jsi hledat pomoc?
O možnostech jsem věděl. Šel jsem si sednout na vlakové nádraží a chtěl odjet do Opavy. Měl jsem tam kamaráda, u kterého jsem bydlel. Ten tam asi dva měsíce přede mnou odjel. Říkal jsem si, že to zkusím taky. Bylo to poprvé, kdy jsem sám požádal o pomoc. Na to oddělení jsem fakt dolezl po čtyřech a poprosil jsem o léčbu.
Splnilo to tehdy tvá očekávání?
Pomalu jsem se tam začal znovu stávat pozemšťanem. Prožil jsem si tam ukrutné absťáky, které mi utlumili. Ale jak jsem měl oslabenou imunitu, naskákaly tam na mě veškeré nemoci, horečky, průjmy. Začali mi dávat dohromady nohy a vůbec, mě samotného. Já sám pak začal vnímat, že den má 24 hodin. Navázal jsem tam i trošku bližší kontakt s rodinou.
Jak jste to s rodinou vůbec měli?
Když jsem začal víc vyvádět, odešel jsem z domu. Pak jsem víceméně skončil na ulici nebo v nějakých bytech. Od 16 let už jsem nebyl doma vůbec.
Snažili se ti z rodiny nějak pomoct, i když jste nebyli vůbec v kontaktu?
Snažili, ale to bylo ještě v době, kdy jsem nechtěl.
Je klíčové, že člověk musí začít chtít?
No jasně, musí chtít sám. Ty začátky na psychině byly ale i tak těžké. Vůbec si představit, co vlastně budeš dělat. Jedna věc je, že přestaneš brát drogy, ale druhá věc, co místo toho? Zůstane ti totální prázdnota. Musíš změnit kompletně životní styl, hledat nějaké hodnoty a smysl v té abstinenci. Je to hodně těžké.
Nastoupil jsi do komunity. Jak se ti v ní dařilo?
V komunitě jsem už začal mít čistější hlavu, ale taky začalo hledání smyslu. Navíc to byla druhá komunita, která pro uživatele drog vůbec vznikla. Byli jsme tedy takoví pokusní králíci. Vytvořili jsme tam zdravé jádro léčených klientů a pak se na nás začali nabalovat ostatní. Tam jsem si udělal rekvalifikační kurz, ze dne na den jsem se z klienta stal správcem komunity a pomocný terapeut. Výhoda byla, že jsem byl i vrstevníkem pro ostatní klienty. Zůstal jsem tam a začal tam pracovat. Je to v Jeseníkách za Bruntálem v Podlesí, kde lišky dávají dobrou noc. Ve vesničce je asi 20 obyvatel. V komunitě je kozí farma, chodili jsme taky sklízet seno ke krávám. Tam se rodila myšlenka, že pokud bych se do budoucna natolik stabilizoval, mohl bych i pomáhat. Nějak využít tu svoji zkušenost. Ale to jsem byl ještě na začátku.
Ty sis pak i dodělal vysokou školu.
Sociální práci. A postupně se v Česku pomaličku tvořil nějaký pomocný systém služeb, který měl pomáhat závislým. U těch věcí jsem byl na začátku jako dobrovolník. Pak jsem nakonec do té komunity přešel a za stravu a bydlení jsem ji připravoval k samotnému otevření. Ještě jsem si na dva měsíce odskočil do Polska na stáž, abych to viděl přímo v praxi. Tam mi klienti i terapeuti na konci stáže řekli, že můžu funkci terapeuta vykonávat. Ten model se pak přenesl na naši komunitu v Podolánkách v Čeladné.
Co děláš teď?
Jsem sociální pracovník – terapeut, teď pracuji v Renarkonu na Doléčovacím centru. To je následná péče pro lidi, kteří si prošli nějakou závislostí, potřebují pomoct se stabilizací, s upevněním abstinence, se znovuzařazením do společnosti. Máme tady i bydlení na půl roku.
Co ty osobně dokážeš těm lidem dát? Čeho si na tvé pomoci cení?
Myslím, že je to hlavně autentičnost. Oni vědí a já vím taky. Někdy rozhovor probíhá i beze slov. Můžu jím být vzorem, člověkem, který to s nimi může víc procítěně sdílet. Nejsem zvenku, nemám to vyčtené, mám to prožité. Je to jedna z věcí, kterou pochopitelně používám při práci s klienty. Ale nemůžu používat jen tu osobní zkušenost, musel jsem samozřejmě projít terapeutickým výcvikem a učením. Když na to ale přijde řeč a klienti to vědí, jsem v tom otevřený, mohou za mnou přijít. Nedávám jim ale recepty. Já je budu na té jejich cestě doprovázet, ale ten svůj recept na život si musí najít sami.
Mají k tobě respekt, protože jsi to dokázal?
Může to tak být. Někdy se stává, že mají ke mně tak velký respekt, že mají až strach, což mě kolikrát docela mrzí. Já jsem takový přímočarý, důsledný, neobaluju to do odborných terminologií, používám i jejich slovník, protože ten je nejsrozumitelnější a v té chvíli nejbližší. Tím je svým způsobem zasahuju, zároveň i posouvám. Oni kolikrát, když se hodně posunou v životě, říkají: „Tys měl, Láďo, fakt pravdu, já jsem na to v životě narazil a ono to tak je.” Ale na spoustu věcí si musí přijít sami.
Proč si lidi myslí, že to zvládnou?
Myslím, že od narození je přirozené a lidské, že nechceš být někým nebo něčím ovládán. I já jsem se dostal do stadia, kdy jsem zjistil, že drogy neovládám já, ale ony ovládají mě. Pokud si lidi myslí, že budou drogy pořád ovládat oni, v té chvíli už je to přesně naopak. Je to i o osobním nastavení - jaké máš dispozice, jak často drogy bereš, jakou máš toleranci, protože jsou i lidi, kteří se z toho dokážou dostat sami, aniž by si o pomoc řekli. A jsou i lidi, kteří berou celý život.
Které věci jsou tedy klíčové, když se chceš ze závislosti dostat?
Určitě si říct o pomoc, když už víš, že si nepomůžeš sám. Vedou tě k tomu i další okolností, třeba bydlení, zdraví a podobně. No a potom si vypěstovat vnitřní řád, nějaký režim, disciplínu. Protože abstinence vyžaduje disciplínu. A hledat nápady na to, co tě bude naplňovat místo drog. Základ je, aby se člověk cítil šťastný, smířený. S tím klienti mají problém. S tím ale mají možná problém i ostatní lidi. Smířit se se svojí minulostí, že je jejich součástí do konce života. Protože pokud se s tím nesmíří a budou to vytěsňovat, bude se jim to objevovat v dalším životě.
A co osobní život?
Práce je práce, ale člověk musí mít i zdravý osobní život. Nějaké rodinné zázemí. Může čerpat energii, relaxovat, pěstovat duševní hygienu. Jsou to propojené nádoby. Když máš zázemí, nejbližší kolem sebe, je lepší všechno. Práce ti jde líp, lépe se ti žije. Já jsem potkal na cestě úzdravy svou osudovou ženu Lenku, máme osmiletého syna. To je smysl života.
Berou klienti svou minulost jako selhání?
Jak se dostávají víc jakoby k sobě, berou to jako selhání. Nejraději by to vygumovali, vzali si kouzelnou pilulku a ráno se vzbudili s tím, že drogy nikdy nebrali. Ale to je proces, kterým si na cestě k uzdravení musíš projít. Není to zadarmo. Ten konzum na drogách, ten stav, kdy si šlehneš a máš ho hned, to tady není. Tady si to musíš projít pevnou vůlí a časem, třeba i s nějakým selháním, s pády. A každý má ten úsek jiný. Nikdo nemůže obšlehnout šablonu někoho jiného.
Proč pomáhat lidem závislým na drogách?
Pokud ten člověk chce pomoc, tak proč mu ji nedopřát? Vyplatí se to celé společnosti. Pokud se to podaří, člověk se dostane zpět do společnosti, vyplatí se to i finančně víc, než když stále bere a pochopitelně páchá trestnou činnost. Chrání se tím celá společnost. Určitě se vyplatí investovat, i kdyby to měl být jeden člověk ze sta.
Foto: Archiv Ládi Fabiána