Muslimka Katka: Nezabřednout do negativních nálad

Obrázek: katka-small

"Tys nečetla Bez dcerky neodejdu???" Četla. Knih s podobnou tématikou jsem přečetla celou řadu. A právě to zažehlo plamínek mého zájmu o islám a Blízký východ. Byly to tyto knihy, které mě přiměly k tomu, abych si přečetla český překlad Koránu a přesvědčila se, zda je islám skutečně tak špatný a nespravedlivý, jak zmíněné knížky často naznačují. Stále rostoucí zájem o islámské náboženství mě přivedl k české i zahraniční odborné literatuře na toto téma a nakonec i na univerzitu, kde jsem vystudovala Blízkovýchodní studia. Pouhý zájem a zvědavost postupem let přerostl ve víru a na jaře 2009 jsem dobrovolně pronesla tzv. šahádu, vyznání víry. Tím jsem splnila první pilíř islámu a stala se muslimkou. Moji rodiče nevítali tuto změnu s nadšením, ale nebránili mi a mé rozhodnutí respektovali a dodnes respektují.

Šátek jsem začala nosit asi dva roky po přijetí islámu stejně dobrovolně a bez cizích vlivů a tlaků, jako jsem se stala muslimkou. Tušila jsem, že to nebude vzhledem k náladám v naší společnosti snadné, ale mé přesvědčení a víra byly silnější než strach a obavy z lidí a jejich reakcí. To platí i dnes, kdy se útoky na muslimky v šátcích znatelně množí a nabývají na intenzitě.

Zejména v internetových diskuzích čtu, že se špatnými reakcemi na šátek jsem přeci musela počítat a že si nic jiného nezasloužím, když se musím za každou cenu odlišovat. Víte, člověk může předpokládat, že taková změna a natolik viditelný symbol, jakým je šátek, nezůstane bez odezvy. Ale myslím si, že nikdy nelze úplně počítat s tím, co si později člověk vyslechne, natož aby si na to zvyknul. Na to, že vás urážejí cizí lidé, které jste nikdy před tím neviděli, a že vám nadávají lidé na ulici, kterým jste nikdy nic neudělali, si zvyknout nejde. A že si to vzhledem k tomu, že nosím šátek, zasloužím? Ehm...

Za ty roky jsem slyšela už spoustu urážek a komentářů. Na některé dodnes vzpomínám s úsměvem, jako když mě například parta puberťáků okomentovala slovy "Šeherezáda" nebo chlapci u kyvadla na Letné prohlásili: "S takovou jsem chodil." "S jeptiškou, jo?" Pak jsou takové, na které sice asi nezapomenu, ale alespoň se snažím se jimi více nezabývat, nevracet se k nim a nevyprávět je dál. Strašidlo, Tálibán, bomby jsou to nejmenší. Co mě na tom celém udivuje, je, že jako muslimka jsem označována mimo jiné za přívržence nesnášenlivé a netolerantní ideologie. Ale já nejsem ta, která uráží lidi na ulici, nejsem ta, která nadává lidem, kteří se jí nelíbí. Není to paradox? :/

V současné době, kdy řešíme protiislámské demonstrace a příchod zoufalých lidí z Blízkého východu či Afriky, vznikla jakási mantra o křesťanských hodnotách. Křesťanské hodnoty i křesťanské desatero je ve shodě s hodnotami a přikázáními islámskými. Není umění neustále vykřikovat ohrané básničky o hodnotách, umění je se jimi skutečně řídit. Každý den.

Vy, kteří mě znáte nebo jste alespoň shlédli některé z mých vystoupení, víte, že jsem veselá a optimistická duše. I proto věřím, že tolerantních a přátelských lidí (nebo těch, kteří vás ignorují a neškodí), je v naší společnosti daleko více než těch ostatních. Takové i denně potkávám. Jsou to milé paní prodavačky v obchodech nebo náhodní lidé v metru nebo tramvaji, kteří se na mě neváhají usmát, dokonce mi pochválit barvu šátku nebo roztomilého syna v kočárku :) A z takových lidí čerpám energii, na takové si ráda vzpomenu, ať už jen tak nebo v modlitbě. Vyprávěním o setkáních s nimi také motivuji a inspiruji své muslimské kamarádky, které na takové fajn lidi příliš štěstí nemají.

S dojetím vzpomínám na setkání s velmi starou paní. Zaujala mě na první pohled svým upraveným vzhledem. Měla už úplně bílé vlasy, hrbila se s hůlkou v ruce, ale nezapomněla na rudou rtěnku. Míjely jsme se v obchodním centru, paní si mě upřeně prohlížela a najednou se zastavila, jako by mi chtěla něco říct. Zpomalila jsem a trochu s obavami čekala, co si zase vyslechnu. Paní mě neskutečně překvapila, když naprosto upřímně prohlásila: "Vy jste krásná!" Když jsem jí skoro se slzami v očích poděkovala, překvapilo ji, že jsem Češka. "A já bych dělala, že jsem Arabka," povídala. "Přeci se nebudu stydět za to, že jsem Češka," odpověděla jsem s úsměvem. Paní pokračovala: "Támhle (asi myslela Francii) jim to zakazujou (zahalování) a tady nikomu nevadí, že holky choděj polonahý." Musela jsem uznat, že má svým způsobem pravdu a přátelsky jsme se rozloučily. Ještě asi půlhodiny po tomto setkání jsem nemohla promluvit, aniž by se mi netřásl hlas. Manžel si tedy musel na všechny své dotazy odpovědět sám, protože já prostě nemohla, jak jsem byla dojatá.

Myslím si, že je úkolem nás muslimů nezabřednout do negativních nálad a postojů části české společnosti vůči nám, ale naopak vzít si co nejvíce z podobných pěkných setkáních a milých slov. Není řešení šmahem odsoudit celou naši společnost jako rasistickou a netolerantní, protože taková není. Stejně jako není většina muslimů na světě teroristé, není ani naše společnost pouze nesnášenlivá a zlá. Kdyby tomu tak bylo, opačně by to v obou případech vypadalo na světě i u nás úplně jinak.

Foto: Kateřina Gamal Richterová s manželem Abdallou