„Rus je Rus. Nebo zasraný sovět, je to jedno. Vždycky to byla a vždycky bude arogantní a agresivní svoloč, která se tady roztahovala čtyři desetiletí a díky (nejen) našemu prezidentovi jejich roztahovačnost a arogance bobtná,“ píše bývalý poslanec Otto Chaloupka v diskusi na Facebooku pod článkem týdeníku Reflex. Ten zveřejnil v pátek komentář z dílny J. X. Doležala s názvem Rusové v pražské MHD: My jízdenku nepotřebujeme!!! obsahující video z autorova mobilního telefonu. Nahrávka zachycuje mladou rusky mluvící skupinku na tramvajové zastávce, jak se dohaduje s revizory a strká do nich. Článek pak končí větou: „Prostě – Rusové jízdenku nepotřebují, protože matička Rus je veliká.“ Text samotný, i lavina komentářů u sdílení článku, pak ukazuje, na jak lacinou rusofobní vlnu dokáží někteří z nás snadno naskočit, zatímco ke své obhajobě poukazujeme na historickou zkušenost a své dojmy.
To, že se objevují předsudky vůči Rusům, je asi přirozené a vycházejí pravděpodobně ze zkušenosti s dlouhodobou okupací a diktátem z Moskvy. U některých jsou posilovány aktuální politikou putinovského Ruska. Kolik ale mají nutně s těmito událostmi společného dnešní Rusové pohybující se v Praze? Jsou to skutečně všichni Putinovi obdivovatelé, kteří si myslí, že jim Česko patří? A jsou opravdu všichni rusky mluvící cestující v MHD z Ruska? Nemohou to být třeba Ukrajinci zastávající často taková pracovní místa, do kterých by se mnohým z nás nechtělo, nebo například Bělorusové prchající před tamním režimem, případně Čečenci?
„Rus zůstane vždycky hajzlem,“ reaguje na článek Reflexu uživatelka Dada L. Některé další komentáře se odvolávají na nějaké až téměř zvířecí pudy (s těmi se často setkáváme také v diskusích o Romech nebo muslimech): „Jak jich je víc jak jeden, vždycky jim stoupne sebedůvěra a jsou agresivní,“ píše Jan K. „Vyhodili jsme je dveřmi a vrací se oknem, prostě to tady považují za svůj prostor a za tichého souhlasu hradních kolaborantů si tady zase začínají vyskakovat,“ odvolává se na historickou zkušenost Tamy Y. Je zarážející, co dokáží někteří na základě jedné osekané scénky z MHD vyvodit. Skoro se zdá, jako by Češi jezdili vždy jen s platnou jízdenkou a v případě lapení revizorem bez protestu ukázali občanku, z peněženky vytáhli požadovaný obnos a revizorovi dali na závěr bonboniéru jako poděkování.
V diskusích také zaznívají variace názoru udávající dojmologické statistiky. Například, že: „90 procent Rusů, které v pražských ulicích, restauracích a nákupních střediscích osobně potkáte a vidíte, jsou hluční, drzí, hulákající primitivové.“ Nebude to ale třeba také tím, že většinu Rusů při pohybu městem vůbec nepoznáme? Jak se takový Rus pozná? Má podle představ některých z nás lesklou kabelku, bílý kožich a zlaté zuby? Nebo ho poznáme až v momentě, kdy slyšíme ruštinu nebo přízvuk? Není to podobně jako s těmi Romy nebo dalšími skupinami lidí, na něž se naše pozornost zaměřuje při pohybu veřejným prostorem nejvíce? Nevšímáme si logicky více těch, se kterými máme nějaký problém a máme tendenci si je zapamatovat na základě vnějších znaků (barva pleti, jazyk, oblečení), než těch, se kterými do konfliktu nepřijdeme?
Nedávno jsem dělal rozhovor s mladou studentkou Alinou z Moskvy, která se do Česka vdala. To, co mi říkala, mi přišlo hodně smutné. „Já mám docela silný ruský přízvuk a jakmile promluvím, začnou se někteří lidé chovat úplně jinak. Lidé tu obecně nemají moc rádi Rusy,“ popisuje. „Já sama mám jeden hrozný zážitek ze školy, kdy jsem měla zkoušku a dostala jsem otázku, na kterou jsem vůbec nevěděla, co odpovědět. A ten zkoušející se mě zeptal na největší zemi v 19. století, která obchodovala. Řekla jsem mu popravdě, že nevím, ale že by to mohlo být Rusko. A on na mě začal v tu ránu řvát, že jsem z Ruska, mám prezidenta Putina a řadu dalších věcí. Já jsem přitom o Putinovi nic neřekla, ale musela jsem poslouchat, že si my Rusové myslíme, jací jsme králové,“ dodává. Nezapomene přitom vzpomenout, že má ale Česko ráda a Češi jí přijdou velmi milí a nápomocní. Nezřídka ale jen do chvíle, než zjistí, jakým jazykem mluví. „Záleží na člověku. Mnohým lidem je to úplně jedno – jsou přátelští a usměvaví,“ uzavírá.
A mně je to líto. I proto, že sám se svými předsudky často bojuju. A jsou mezi nimi právě ty vůči Rusům. Snažím se jimi ale neobtěžovat své okolí a vypořádat se s nimi po vlastní ose – třeba tím, že se s lidmi z Ruska potkávám. A možná i proto mi tak vadí tahle laciná vlna rusofobie, která nás opět postupně zaplavuje, vedle fobií dalších. A diskuse pod článkem JXD jsou toho ukázkou – přestože se našla také řada lidí, která se v debatách vůči ní vymezila. A to je, podle mě, dobrý start.
Úvodní foto: Repro Reflex