Každou druhou středu odpoledne se rodina Romana a Honzy rozroste o patnáctiletého Maříka. Kolem druhé hodiny jej vyzvednou ve škole a jedou s ním do středočeské Libeře, kde bydlí. Nejraději společně se psem chodí ven, pak si v útulném obývacím pokoji s krbovými kamny hrají. Mařík si oblíbil puzzle a také si rád kreslí. Po sedmé hodině večer si pro Maříka přijíždějí rodiče. Takto to jde už dva roky, co se Roman Pokorný a Jan Boudný zapojili coby dobrovolníci do homesharingu neziskové organizace Děti úplňku. Služba, jejíž koncept pochází z Irska, odlehčuje rodičům dětí s mentálním postižením, v případě Maříka také s poruchou autistického spektra.
Ideální pár
„Poprvé, když jsme byli s Maříkem sami, tak jsme se vrátili z procházky asi dvacet minut předtím, než si pro něj přijel táta. Mařík byl ten den hodně živý, u ničeho dlouho nevydržel a my si mysleli, že to nevydržíme taky. Bylo to nejdelších dvacet minut našeho života,“ směje se Honza. A Roman jej okamžitě doplňuje: „Tehdy jsem si v duchu říkal, máme to zapotřebí? Rychle jsme zjistili, že máme a budeme mít dál.“
Poptávku po hostitelích, kteří budou ochotni pravidelně doma přivítat dítě s autismem a sami s ním strávit několik hodin, aby si jejich rodiče mohli oddechnout, našel Honza na sociálních sítích. Předtím, než se společně s partnerem rozhodli, že do toho půjdou, absolvovali kurz a byli proškoleni odborníky. První tři návštěvy pak proběhly s asistencí pracovníků Dětí úplňku. „Chtěli jsme, aby dítě, o které se budeme starat, bylo chodící a ne úplně malé. Jsme hodně outdoorově založení,“ vysvětluje Honza a jeho slova potvrzují desítky medailí z běžeckých závodů, které zdobí zeď obývacího pokoje.
„Párování je stěžejní část procesu. Snažíme se spojit hostitele a děti na základě zájmů, protože když něco dělá rád hostitel a dítě se k němu rádo připojí, pak máme skoro vyhráno,“ vysvětluje Klára Šrůtková, vedoucí projektu homesharing v organizaci Děti úplňku. A v případě Maříka se to očividně povedlo.
Takto obvykle probíhají pravidelné návštěvy Maříka u Romana a Honzy – skládání puzzle a procházka se Cleou.
Okolo potoka
Když se Honza začne shánět po psovi a Roman po čepici, Mařík viditelně ožije. Návštěva se konečně dostává do své obvyklé rutiny, kterou mu pro dnešek narušila dvojice novinářů. Vytáhne nohy i ruce z pod trika, do kterého se snažil schovat celý, a vystřelí ke dveřím. Vůbec nevadí, že venku chumelí a už je tma, z mrazivého vzduchu a modra okolo má Mařík radost. Stejně jako ze svítící vánoční výzdoby, kterou přichystal Roman. Na dvorku se tyčí nafukovací sněhulák a na fasádě září sob s červeným nosem. Sníh křupe pod nohama, Mařík se drží za ruku svých hostitelů a spokojeně se usmívá.
V setmělých uličkách vesnice potkáváme jedinou sousedku, která s nákupem vystupuje z auta. Trojice ji vůbec nepřekvapí a společně zavtipkují o tom, kdo má letos vyzdobenější dům. „Už si na Maříka zvykli a jako sousedi se máme rádi,“ komentuje setkání Roman. Ještě kolečko kolem potoka a pak se vracíme do tepla. „Kdyby bylo jen trochu tepleji, Mařík by v něm byl natotata. Voda, kameny, to je jeho. Rád běhá naboso,“ vyjmenovává Roman šeptem, zjevně si není jistý, jestli by se nápad na cachtání nezalíbil Maříkovi i dnes.
Mařík sice říká jen několik málo slov a špatně artikuluje, když je ale spokojený, jeho okolí to spolehlivě pozná.
Naladit se na sebe a pochopit, jak se Mařík cítí, nebyla jen otázka výcviku, který absolvovali, ale také zkušeností, jež museli posbírat. Mařík totiž říká pouze několik málo slov a navíc špatně artikuluje. „Když jsme se s Maříkem poprvé potkali, přinesli jsme mu fixy a kšiltovku. Fixy u nich doma počmáral celý stůl, kšiltovku si nasadil a začal odcházet. Pak nám jeho máma vysvětlila, že kšiltovka je pro něj vždy signál, že se jde ven,“ vypráví Roman a na jeho slova, že Mařík má rád rutinu podobně jako většina lidí s poruchou autistického spektra, dojde hned po návratu domů.
Mužská energie
Mařík se usadí u stolu a z batůžku, který je pro patnáctiletého chlapce od pohledu malý, vytáhne krabičku se svačinou. Tu stejnou jako vždy, s tou stejnou svačinou – rohlík se šunkou a rozkrojené jablko. Jsou jednotlivosti, na kterých si Mařík trvá, a nemá smysl vnucovat mu něco nového. Když padne otázka, jestli je nějaká vlastnost, kterou by potenciální zájemce o hostitelství v homesharingu měl mít, od obecného tvrzení, že srdce a chuť pomáhat, se Roman a Jan dostávají k trpělivosti a spolehlivosti.
Maříkovi hostitelé se za dva roky péče o něj s vedoucí homesharingu Klárou Šrůtkovou dobře znají.
„Kurz, kterým adepti na hostitele procházejí, je čtyřicetihodinový a má ověřenou metodiku. Během té doby poznáme, zda je zájemce vhodným kandidátem na hostitele,“ vysvětluje Šrůtková, proč nepoužívají psychologické testy. Když se stane, že zájemce neuspěje, vždy nabízejí možnost pomoci jinak. „Naše hostitele spojuje, že jsou to velmi aktivní lidé, nejsou z oboru,“ chvílí se zamýšlí a nakonec se smíchem dodává: „a jsou to často pejskaři.“ Jinak se jedná o páry i jednotlivce, nikoli z pochopitelných důvodů o rodiny s malými dětmi. Celý projekt se jim daří financovat díky podpoře nadačního fondu Abakus, který poskytuje nejen finance, ale také se zapojuje do komunikace mezi organizacemi. Homesharing totiž aktuálně funguje v osmi krajích a disponuje padesátkou hostitelských jednotek. Vzhledem k počtu rodin s dětmi se zdravotním postižením by jich bylo ale potřeba mnohem více. Pro rodiny vyčerpané z péče 24/7 se jedná o velkou pomoc, zvlášť když v Česku chybí celá paleta odlehčovacích služeb.
Clea začne štěkat a do dveří vcházejí manželé Voříškovi, kteří si přijeli pro Maříka. S Honzou a Romanem se srdečně zdraví, a protože je před Vánoci, předávají si dárky. „Nikdy pro mě nebylo téma, že jsou Honza s Romanem gayové. Můj velmi dobrý kamarád žije roky v registrovaném partnerství,“ smete obligátní otázku ze stolu Blanka Voříšková. A její manžel byl hlavně zvědavý, jak dva chlapi péči o Maříka zvládnou. Předpokladem úspěchu bylo, že Mařík je energický a sportovně založený stejně jako oba hostitelé, a také propracovanost výcviku, kterým museli projít. „Mařík opravdu dobře reaguje na muže a teď má k dispozici rovnou dva. Vždycky se sem moc těší,“ uzavírá Voříšková.
foto: David Růžička