Třiatřicetiletý Kurd Ahmed Al-Hashemi je chirurgem v Azadi Teaching Hospital ve městě Duhok, jednom z největších v Iráckém Kurdistánu. V roce 2016 absolvoval výcvik v České republice v rámci programu MEDEVAC a mohl si vyzkoušet za pomoci českých lékařů nové chirurgické techniky. Netušil, jak mu může měsíční pobyt přijít vhod. Nedlouho po návratu byl jedním z lékařů pomáhajících na frontě i v zázemí operovat raněné během probíhající ofenzivy na Mosul. „Tím, že se osvobodil Mosul, se zničil mýtus neporazitelnosti Daeše,“ říká Ahmed. Jak prožil ony měsíce, kdy se bojovalo o hlavní město tzv. Islámského státu? Jak se situace vyvíjí dnes? A jaké má vzpomínky na Českou republiku.
Proč sis vybral povolání lékaře?
Vždycky mě fascinovala biologie a její záhady. Moji rodiče jsou veterináři a doma máme velkou knihovnu, kde jsem trávil hodně času čtením knížek uchvácený světem zvířat. V sedmi letech jsme si hráli venku s kamarádem a on si zlomil nohu. Ostatní ze strachu utekli, ale já zůstal a pomohl mu. Pamatuju si, že večer jsem se ptal táty, jak se můžu stát doktorem a jeho odpověď byla hrozně stručná: „Prostě hodně studuj.“
A proč ses pak stal chirurgem?
Všeobecná chirurgie byla na počátku všech ostatních disciplín. Já se rozhodl už na začátku medicíny. Bavila mě anatomie a fyziologie a podle našeho profesora anatomie jsem měl přirozené předpoklady, abych se stal chirurgem. Nakonec jsem skončil u traumatologie, akutní chirurgie a onkochirurgie.
Jak vypadá zdravotnictví v Iráckém Kurdistánu?
Je to velký boj, někdy jsme blízko kolapsu. Po desítkách let útlaku Saddámova režimu a záměrného zanedbávání našeho zdravotnictví nás dorazilo 10 let sankcí OSN. Systém zdravotnické péče se tu pak začal pořádně budovat po roce 2005, kdy jsme dostali vlastní regionální vládu. Jenže do toho zasáhly vnitřní politické rozpory, pak globální ekonomická krize. A nakonec boj proti teroristům z Daeš (pozn. red. takzvaný Islámský stát), který vysál strašně moc ekonomických a lidských zdrojů.
Jak jsou na tom sami lékaři?
Lékaři jsou tu teď strašně přepracovaní, není nás dost a máme malé platy. Proto hodně lékařů opustilo zemi – což dál zvyšuje tlak na nás, co jsme zůstali. Všechny nemocnice, zdravotnická střediska i doktoři jedou nad svou kapacitu. Nemáme dostatečné vybavení a je tu nedostatek léků. Taky chybí specialisté. Proto hodně Kurdů hledá lékařskou pomoc mimo naši zemi anebo prostě musí čelit osudu bez lékařské pomoci.
Strávil jsi měsíc v České republice, co si myslíš o téhle zemi, kultuře a lidech?
Měl jsem to štěstí, že jsem byl součástí skupiny lékařů, kteří přijeli v rámci programu MEDEVAC a studovali měsíc na Karlově univerzitě traumatologické operace s Dr. Filipem Burgetem. Lidé v Česku byli úžasně pohostinní a milí, kdekoliv jsem se octnul. A jsem hrdý na to, že jsem si v Česku našel přátele. Máte bohatou historii. Fascinovaly mě nádherné památky. A taky různé památníky, které dokumentují český boj za svobodu, lidská práva a demokratickou společnost. Dozvěděl jsem se o Václavu Havlovi, českém studentském hnutí STUHA a Sametové revoluci. Myslím si, že Iráčané a speciálně Kurdové se můžou hodně učit z toho, jak jste mírumilovní. No a taky jsem si zamiloval české pivo, slivovici, rohlíky, guláš a tatarák.
Co čeština?
Protože pocházím z vícejazyčného prostředí, zajímala mě i čeština. Je to krásná řeč a učit se základy byla sranda, zvlášť některá slova a jejich výslovnost. Naučil jsem se u vás přísloví „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.“
Co se teď děje v tvojí zemi poté, co skončila ofenzíva na Mosul?
Doufám, že je to pro nás nová éra, která začne parlamentními volbami v květnu 2018. Snad přijde změna, kterou chce každý Iráčan, i když výzvy, kterým čelíme, jsou obrovské. Největší prioritou je oprava měst zničených při vojenských operacích, návrat vysídlených lidí domů a musíme taky pracovat na minimalizaci korupce, na vládních reformách. Taky investovat hodně do zdravotnictví, vzdělání a do bezpečnosti. Ekonomická krize v naší zemi tvrdě dopadla na obyčejné lidi a státní správu. Irák taky prožívá krizi federace. V referendu o nezávislosti Kurdistánu se vyjádřilo 92,7 % lidí pro. I když ale čelíme těmhle věcem, myslím, že Kurdové jsou teď ohledně budoucnosti země optimističtí.
Jak je to u vás s uprchlíky a vysídlenými lidmi?
Máme tu okolo milionu vysídlených místních a uprchlíků ze Sýrie. Kurdové je díky své povaze přijali pohostinně, taky proto, že si sami prožili mnoho strastí, zvlášť během operace Anfal na konci 80. let. V té době Saddámův režim útočil na Kurdy.
Co se dělo během ofenzívy?
Tím, že se osvobodil Mosul, se zničil mýtus neporazitelnosti Daeše. Na to čekal celý národ. Že se všichni spojíme, poprvé po letech politické krize, abychom dosáhli společného cíle. Iráčani bojovali bok po boku s kurdskými pešmergy. My měli v nemocnicích během ofenzívy zraněné civilisty i vojáky. Já jsem dělal dobrovolníka pro Lékaře bez hranic v polní nemocnici blízko Mosulu. Nikdy na to nezapomenu – krev, pot a slzy. Mosul je třetí největší město Iráku s populací okolo 1,8 milionu. Jeho historie sahá až do 2500 před naším letopočtem. Když v květnu 2014 padl do rukou Daeš, Irák tím přišel o třetinu území. Než začala ofenzíva, odhadem asi milion lidí zůstalo ve městě v pasti pod nadvládou teroristů. Ofenzíva za osvobození pak trvala 8 měsíců.
Co jsi během ofenzívy dělal ty?
Dobrovolníka pro švýcarské Lékaře bez hranic v Khataře, pár kilometrů od fronty. Našim hlavním úkolem bylo zachránit ty, kteří potřebovali urgentní operaci, kvůli zraněním. O Lékařích bez hranic jsem se poprvé dozvěděl právě během pobytu v Česku od doktora Burgeta.
Jak bys popsal kurdskou kulturu?
Irák má sedm tisíc let historie. Proto je tu teď mnoho etnik, mnoho náboženských skupin, mnoho jazyků a velmi rozmanitá společnost. Některé tradice a zvyky a slova jdou zpět až k Sumeřanům, Babyloňanům nebo Asyřanům. Myslím, že Kurdové jsou mimořádně vstřícní a pohostinní.
Jak bys popsal vaše náboženství?
Myslím, že náboženství je o hledání osobní spokojenosti. Lidé se snaží odpovědět na záhadnost našeho vesmíru a vnést mu trochu pochopení. V Iráku je majoritní islám, ale je tu hodně škol a výkladů. Jsou tu taky křesťané, židé, jezídi, zaoroastrijci, na vzestupu je agnosticismus a ateismus. V minulosti tu často lidi s různým náboženstvím dokázali koexistovat v míru. Po americké invazi v roce 2003 se objevila nová vlna politizovaného islámu. Různé náboženské a etnické hnutí využily tohohle chaotického prostředí na podporu svých radikálních, netolerantních ideologií k vytváření politického zmatku mezi Iráčany, svoji roli sehrály i vnější politické zásahy. Nakonec to vedlo k vzedmutí vlny terorismu, sektářskému násilí a stálo to život velké množství lidí.
Foto: MV ČR, Jiří Pasz