Lea Surovcová patří k nejvýraznějším reportérkám České televize, kde se věnuje především sociálním tématům. Vystudovala pedagogiku, učit však vydržela jen krátce. Zaujala ji novinařina a po zpravodajství v televizi Nova se usadila ve veřejnoprávní televizi. Její reportáže často hýbají veřejným děním. Rozpohybovávají jak veřejnost, která se pak mnohdy snaží protagonistům pomoci, tak mívají také za následek nastartování systémových změn. V posledních měsících organizovala po dotočení tematické reportáže sbírku aktovek pro matky samoživitelky žijící v chudobě. Zapadá taková činnost do práce novinářky? Má redaktor zodpovědnost za své respondenty a kde je v pokrývání lidských příběhů hranice hyenismu?
Je vhodné, aby novinář zasahoval do životů lidí, o kterých informuje, pomáhal jim a posouval tak jejich příběh?
Je strašně těžké najít tu hranici, často o tom přemýšlím. Nechci fungovat jako sociální pracovnice České televize. Ve finálním výstupu to tak může vypadat. Když si totiž všimnu, že má ta reportáž smysl, nasdílím si to na své sociální sítě, aby se dostalo její sdělení dál. Může proto vypadat, že ty reportáže točím záměrně, abych daným lidem pomohla, ale není to tak v té první rovině. Vždy se to snažím komunikovat jako téma a na konkrétním příběhu ten problém ilustruju. Baví mě ta témata zvedat. Je pravda, že se k nim dostávám často skrz příběhy reálných lidí. V Messengeru se mi kupí žádosti o pomoc z různých směrů, ale to není má úloha. Není to ani v mých silách, přestože vím, že mé reportáže často skutečně zafungují a pokud jsou potřeba nějaké finanční prostředky, vyberou se. Jsou ale témata, ve kterých se podařilo díky reportážím nastartovat nějakou změnu, udělat z toho téma. V případě příspěvku na péči o onkologické děti, kde byly ty jednotlivé příběhy šílené, zažehly celospolečenskou debatu. A to je to, co mě baví. Ne konkrétně to, že se na základě mé reportáže vysbíraly dva miliony Jitce na bionickou ruku. Mám z toho sice radost, ale není to to, proč to v první řadě dělám.
Jak se k vám témata dostávají?
Za ty roky se to nabaluje. Současně to pro mě nekončí v práci. Dozvídám se o tom často i při svých
volnočasových aktivitách. Od známých, od neziskových organizací. Lidé mi píší na Facebooku, případně lidé, o kterých jsem točila, na mě pak nakontaktovávají další lidi a s nimi celospolečenská témata.
Nepůsobí to na vaše kolegy novináře jako aktivistická žurnalistika? Jste angažovaná novinářka?
Vůbec. Mě baví ta témata objevovat a dotáhnout do nějakého mezníku. Pak je často předávám kolegům, kteří sledují politická témata. Děje se tak v momentě, kdy se z příběhů, které jsem natočila, stane celospolečenská a politická záležitost. Aktivistka nejsem, mě zajímá, jak funguje systém a jak je možné ho zlepšit. Není to tak, že bych se na místě při točení reportáží dojímala. Naopak dokážu být velice kritická a přímá.
Teď jste ale sbírala aktovky pro děti do školy. Tam už to tu novinářskou rovinu přesáhlo. Podobně to má například vaše kolegyně Nora Fridrichová, která zase propaguje náramky na podporu samoživitelek.
V momentě, kdy něco takového já nebo Nora uděláme, už pak s těmi organizacemi netočíme. Pokud nějaké téma ve spojitosti s nimi je, točí ho někdo jiný. Abych to zpracovávala já, by ani neprošlo. Má aktivita s aktovkami ale natáčením začala. Když jsem točila o přípravě do školy, narazila jsem na samoživitelku, která vystudovala docela důležitou školu. Tím ale, že má děti a je sama, nemůže dělat, co vystudovala. Náklady pro nástup dětí do školy jsou přitom obrovské. Ten její příběh mě hodně zaujal. Pak za mnou přišla kolegyně ze zahraniční redakce a zeptala se mě, jestli nechci aktovku, zda by se někomu nehodila. Obecně to tak funguje, že kolegové vědí, že často lidi, kteří něco potřebují, znám. Takhle začala aktivita s aktovkami.
Jak se tedy stalo, že jste z natáčení o nákladech spojenými s nástupem dětí do škol došla k roli organi-zátorky konkrétní materiální pomoci samoživitelkám?
To jsem si pěkně naběhla (smích). Mám z toho radost, ale popravdě jsem vůbec netušila, jak se to rozjede a co to bude obnášet. To jsou vždycky takové mé momentální nápady. Říkala jsem si, že bychom mohli být pár rodinám prospěšní, přeci jen občas něco někomu po vlastní ose dovezeme. Řekla jsem si, že zkusím přes sociální sítě, zda by měly nějaké rodiny o pomoc zájem. A hned ten první večer jsem si říkala, že se asi zabiju (smích). Seděla jsem do dvou do rána a propojovala jsem rodiny s dárci takovým pavoukem. Těch dvojic bylo první den asi patnáct.
Jak jste to dělala?
Napsal jsem do facebookové skupiny Klub svobodných maminek, kde je asi sedm tisíc lidí, jestli by vůbec byl zájem, kdybych našla dárce, který by jim byl ochotný pořídit například pastelky nebo tempery. Vnímala jsem to jako symbolickou pomoc blbostma. Když jsem si ale pak zjišťovala, kolik ty blbosti stojí, dozvěděla jsem se, že pořádný ranec. Na svou zeď jsem pak napsala, jestli by byl někdo ochotný pomoct. Naivně jsem si myslela, že mi napíšou tři lidi, že koupí pastelky a já to třem mámám, které se ozvou, pošlu. Když jich bude do deseti, je to akorát. Jenže jsem se přepočítala (smích). Hned první den jich bylo patnáct. Já přitom nesnáším komunikaci přes Messenger ani chození na poštu. Pořád jsem si s těmi matkami psala, kolik je dětem let, co potřebují, jakou barvu, jestli holka, nebo kluk. Pak následovala komunikace s dárci, kteří byli zase skvělí v tom, že řada z nich byla ochotná tu aktovku poslat přímo dané rodině. Dárce jsem pak rodinám přidělovala podle pavouka, kde jsem měla zakresleno, která rodina co potřebuje, a podle toho, co byl ochotný poskytnout, jsem je propojila.
Překvapilo vás během toho něco?
Nejvíc asi to, že řada z těch maminek byla v utajení. Kvůli domácímu násilí. Byl to pro mě z pracovního hlediska dobrý průzkum toho, kolik svobodných matek se s domácím násilím setkalo. V takových případech to dárci posílali mně a já pak maminkám. Nechtěly, aby někde figurovaly jejich adresy.
Jak dlouho to trvalo?
Intenzivní týden. A po týdnu za mnou přišly dvě kolegyně z televize, jestli nechci pomoct. Tak jsem si řekla, že bychom to mohly ještě trochu rozšířit. Jakmile jsem to napsala do té skupiny znovu a já i holky jsme si to nasdílely na svých profilech, tak už to bylo rázem dalších čtyřicet rodin. Holky mi pak pomáhaly po večerech balit, pořád jsem někde jezdila a nosila s sebou i na natáčení aktovky (smích). A další kolegové, když mě viděli, na mě už z dálky volali: „Mám pro tebe dvě aktovky!” Tak bylo těžké se na to vykašlat a nepředat je tam, kde jsou třeba. Pak to ještě Nora Fridrichová nasdílela na svou zeď a nastala aktovková smršť. Aktuální bilance je přes sto rodin, asi pětkrát už jsem to ukončila (smích). Měsíc jsem chodila spát ve dvě ráno, ale když pak člověk vidí ty výstupy, kdy vám maminky posílají fotky dětí s aktovkami, dělá to mně i těm dárcům radost.
A byla to jen radost?
Samozřejmě jsem zažila i zklamání, je to přeci jen práce s lidmi. Když v té facebookové skupině obdarované maminky nasdílely fotky dětí s těmi věcmi, nastartovalo to u některých jiných dojem, že to je automatické. Takže mi některé diktovaly, co chtějí, některé dokonce fotily seznamy. Jindy zas kolega z televize koupil nádherný batoh za velké peníze, který měl zip ve starorůžové barvě. Pak mi napsala maminka, ať se nezlobím, ale že syn ztropil obrovskou scénu na poště a že on s tímhle rozhodně chodit nebude. To byly takové momenty, kdy mě ta chuť dočasně přešla.
Je to tedy pořád ještě novinařina?
Tohle samozřejmě ne, ale reportáže, co točím, myslím ano. Ono to možná není vidět, ale je to často dost investigativní práce. Když jsme například začínali dělat před asi třemi lety neproplácení biologické léčby, bylo to obvolávání kvanta doktorů a pojišťoven, je to mravenčí práce. Ve finále pak vidíte v reportáži nějaký příběh, vyjádření lékaře a pojišťovny, stojí za tím ale klidně dva měsíce práce, než se dostanu k natáčení. Když jsem začínala obědy pro děti, říkala jsem si, že to bude případ jednotlivce. Pak jsem začala obvolávat školy, shánět rodiny, které by mluvily o tom, že si nemůžou dovolit platit obědy ve škole, a nebylo to snadné. Začala jsem na tom tématu pracovat na jaře, vysílali jsme ho až v září.
O co v těch obědech šlo?
Před šesti lety jsem se dozvěděla v rámci jiného natáčení, že existují rodiny, které si nemohou dovolit zaplatit dětem obědy ve škole. Nebylo to nijak zpracované a já si myslela, že jsou to třeba jen výjimky. Byla jsem tehdy ve168 hodin a s Norou jsme si řekly, že to zkusíme otevřít. Přišlo nám překvapivé, že jsou v Česku rodiny, které nemají 25 korun na to, aby dítěti zaplatily ve škole oběd. Ono už stačí, když to člověk spočítá pro tři děti, dělá to zhruba 1 500 Kč měsíčně. Začaly jsme na tom tedy pracovat a povedlo se nám najít paní Houdkovou, která to, jak říkám dodnes, pro ty mámy vybojovala. Šla s kůží na trh. Je to vdova a matka tří synů. Přestože měla maturitu, neměla práci, kterou by dokázala skloubit s péčí o děti. Když se to odvysílalo, nastala smršť reakcí veřejnosti. Ano, objevily se reakce, kde lidé chtěli paní Houdkovou podpořit a poslat jí peníze, většina ale byla prostě jen v šoku, že je něco takového možné, že tu takové děti jsou.
Jak se to ale dostalo do současné situace, kdy existují programy, které proplácejí potřebným rodinám pro děti obědy?
Hned druhý den po odvysílání mi zavolali z organizace Women for Women, že je to zaujalo. Byli zrovna ve fázi, kdy si hledali téma, na kterém by se mohli profilovat. Začali pak být velmi aktivní, udělali průzkum po republice a začali zjišťovat, že je takových dětí celkem dost. Ptali jsme se ministerstev, jestli s tím budou něco dělat. A trvalo asi dva tři roky, než se věci daly skutečně do pohybu. Organizace Women for Women si vylobbovala na pomoc takovým rodinám nějaké peníze a o chvíli později už do toho vstoupila ministerstva s vlastními programy. Dodnes to tam ale naráží na administrativní problémy, zrovna o tom točím reportáž. Zpočátku do toho kvůli byrokracii šly jen tři kraje, dnes jsou zapojeny všechny. Peníze tedy jsou, ale není vůle vedení škol. Ze 4000 škol je v tom jen tisícovka. Role školy je přitom klíčová, protože rodič to řeší přímo s ní, až pak škola s organizací. Pokud v tom není zapojená, nemá rodič šanci. Kvůli reportáži jsem namátkou obesílala třicet škol. Většina z nich v tom programu není.
Proč?
Jedno z vysvětlení bylo, že nedokáží poznat, které z dětí to potřebuje a které ne. Já jsem za těch šest let projezdila už dost škol a naposlouchala hodně ředitelů a ředitelek. Přijde mi, že to je jen o tom chtít a vědět, co se vám na škole děje. Třídní učitel ten přehled má. Podle mě to je zejména o zájmu, na administrativu s tím spojenou dnes už mají aplikaci. Dalším z důvodů, který na některých školách udávali, bylo, že jde jen o 25 korun. Nedopočítají si, kolik to dělá za celý měsíc a při více dětech. Některým ředitelům se ten projekt nelíbí a nechtějí to podporovat, jde to prý proti jejich myšlení.
Udržujete s lidmi, o kterých točíte, vztahy dál?
S řadou z nich dokonce navážu přátelské vztahy - to s nimi už ale také netočím. Mnoho lidí nadále telefonuje, píše. Před časem jsem třeba točila o mamince, které zemřelo dítě a ona neměla na jeho hrob. Tehdy se i proto, že jsem to nasdílela na sociálních sítích, povedlo na ten hrob peníze vybrat. Ta maminka mi pak ještě několik týdnů poté několikrát volala s různými věcmi. Třeba že neví, kam dát jeho oblečení. To jsou věci, které nedokážu odmítnout a utnout. Je ale pravda, že se učím sama si uvědomit, že můžu pomoct zvednout téma, ale dál je to na nich, musí to zvládnout sami. Já jsem dlouho měla pocit, že je musím dovést až do konce, pomáhat jim i mimo kamery. Pak jsem se z toho ale málem sesypala. Už to nešlo.
Má novinář zodpovědnost vůči lidem, o kterých točí? Reportáž může vyvolat namísto podpory nega-tivní reakce. Řešíte to s respondenty?
Je to jejich rozhodnutí. Vysvětlím jim, o čem ta reportáž bude a v jakém kontextu tam budou vystupovat. Pokud ví, do čeho jdou, je to na nich. Je tomu tak třeba u těch obědů. Když točíte s rodiči o tom, že nemají na školní obědy pro dítě, a to dítě tam je vidět, řeším pak s jeho mámou, jestli to nevadí. Stalo se, že se pak děcka ve škole například holčičce z reportáže smály, že je socka. Vždy na to ty maminky upozorňuju.
Kde leží u dojemných příběhů hranice hyenismu?
Co je to hyenismus, jsem zažila při svých začátcích v komerční televizi. Dělala jsem stand-upy, když někdo vybuchl v garáži nebo při smrtelných autonehodách. Já tam vlastně točila jenom mrtvoly. Pro mě byl strop, když přicházela třeba rodina. To jsem už vypínala a konec. Editorům se to pak nelíbilo. Tohle pro mě byl hyenismus. V České televizi byla pro mě v tomhle směru největší zážitek reportáž pro 168 hodin o smrti Ivety Bartošové z toho pohledu, zda ji skutečně uštvala média. Sedm hodin být u Rychtářova baráku a doprošovat se ho o rozhovor, byla má nejhorší novinářská zkušenost. To, co teď dělám a jak, jako hyenismus nevnímám. Hodně o tom i v redakci mluvíme. Abychom nehráli na city, současně nikoho nepřemlouváme, když nechce.
Neziskové organizace jsou v poslední době terčem nenávistných výpadů a nedůvěry. Jak to vnímáte z pozice někoho, kdo řadu organizací zná?
Strašně mě to štve. Neziskové organizace totiž vykrývají díry systému, kam stát nedosáhne. A netýká se to jen neziskovek. Nedávno jsem točila pořad Případ pro ombudsmanku. V rámci toho jsem viděla, jak moc se o ní lidé otírají, přestože to jsou nezřídka ti, kterým pomohla. Nejsou soudní. Když pak jindy zase byly demonstrace proti České televizi, potkávali jsme tam lidi, o kterých jsme točili a kterým to vysílání pomohlo. Jedné paní pomohlo vybojovat dceru v jednom sporu. A ta paní byla před televizí v první lajně. Kolegyně za ní šla a říká: „Vždyž jsme spolu točily a nijak jsem vás nezklamala. Fakt jsem se o vás starala.” A ta paní řekla: „Vy jo, ale ti ostatní.” A to je podobné jako to, s čím se potýkají neziskové organizace.
Čím to je? Dříve naopak byla práce v neziskové organizaci vnímaná pozitivně.
Když to slyšíte pravidelně od politiků a prezidenta, moc to tomu nepomůže. Vliv na to měla uprchlická krize, zvedlo se to téma. Politici to možná nezvládli dobře komunikovat a změnilo se to pak ve smutné výkřiky. Řada lidí v těch organizacích z toho nemá skoro nic a ještě musí poslouchat takové komentáře. I přesto se ale ukazuje, že se lidé nenechali odradit, jsou štědří a podporují lidi v nouzi. Současně se za poslední léta podařilo otevřít témata, o kterých bylo dosud nemyslitelné mluvit - jako jsou paliativní péče nebo asistence pro lidi s hendikepem. Z toho mám velkou radost.