Nepředvídaná, těžko přehledná pandemická situace s sebou přinesla mimo jiné karanténní podmínky, které uzavřely valnou většinu obyvatel ČR mezi úzké stěny domácího prostředí. Jak se ale s touto situací vypořádávají ti, jejichž domovem je ulice, respektive nejrůznější ubytovací provizoria? Jsou české sociální služby akceschopné a koordinované dostatečně na to, aby dokázaly jejich situaci ad hoc čelit a chránit tak nejen ty, jichž se to adresně týká, ale také zbytek společnosti?
Jak se ukazuje, kromě tradičních velkých organizací, které mají pomoc a podporu lidem v bytové nouzi v popisu práce (Naděje, Červený kříž ad.), přinesla koronavirová krize zejména nebývalý vzmach spontánních iniciativ „zdola”. Vznikají tak nejrůznější iniciativy a do pomoci se mnohdy zapojují komunity vzniklé primárně za jiným účelem.
Jednou z nich je skupina nezávislých umělců, organizujících se pod tagem #umenipomaha. Tvoří ji dobrovolníci z řad umělkyň a umělců, studentek a studentů umění, kteří jsou profesionály na české umělecké scéně. V době, kdy byla jejich profesní činnost pozastavena, věnují veškerý volný čas, bez nároku na honorář, činnosti, která v současné dramatické situaci pomáhá.
“V první fázi své činnosti zajišťujeme materiál, výrobu, zpracování a dodávky podomácku šitých roušek, ve druhé doručujeme potraviny a nejzákladnější prostředky nejohroženějším sociálním skupinám. V současné době sdružujeme skoro 50 dobrovolníků, kteří zajišťují rozvoz, šití i koordinaci celé akce. Díky solidaritě a pozitivnímu přístupu umělecké scény se čísla dobrovolníků a podporujících firem každým dnem zvyšují, čímž nám umožňují doručit stále větší počet materiálů, těm, kteří ho nejvíce potřebují. Během prvního týdne plného provozu bylo doručeno 1860 roušek a dalších potřebných materiálů do více než 17 destinací nejen na území v Praze,” říká jeden ze členů iniciativy, vizuální umělec Radek Brousil.
Výdej jídla i roušky
Do dobrovolnického maratonu se vehementně zapojila například i česká odnož mezinárodního kolektivu vyznávajícího veganství či antimilitarismus, který si říká Food Not Bombs. Jednou z těch, kdo se k němu hlásí, je i kreslířka a performerka známá pod uměleckým pseudonymem Toybox. „S přítelem a kamarádkou jsme před časem založili autonomní jednotku FoodNotBombs Libeň a v jejím rámci jsme hned na začátku krize začali sbírat roušky. Kromě lidí, co už mají alespoň DIY roušky, pořád potkávám ještě i takové, kteří si musejí vystačit s nějakým provizorním, nedezinfikovaným hadrem. Pořádáme i výdeje jídla, během kterých roušky rozdáváme,” říká Toybox a připomíná, že rozdávat roušky lidem bez domova zároveň znamená i významné snížení rizika pro ty, kdo bydlení mají.
Její slova potvrzuje i Ivana Kočíková ze sdružení Tlustá čára: „Kdyby se koronavirus začal šířit na ulici, bude to mít nakonec vliv na celou společnost, která se pohybuje ve veřejných prostorách, ať už jde o MHD, parky a podobně,” zdůrazňuje Kočíková.
Riziko hladovění
Robert Pochop je v současné době zaměstnán jako hlídač objektu a jen díky své práci má v těchto dnech kde složit hlavu. „Když vypukla karanténa, byl jsem zrovna u bratra. Neměl jsem žádnou roušku, musel jsem improvizovat s potrhanou čepicí,” líčí a popisuje i odpor, se kterým se kvůli roušce setkal u některých spoluobčanů: „Když jsem chtěl jít nakoupit, ochranka v Bille na nás řvala, že nás nepustí dovnitř. Sami přitom roušku neměli,” dodává. Situace, kterou vykresluje, se prý zopakovala vícekrát a hrozila reálným hladověním. Kvůli karanténě nemohl Robert ani poslat SOS SMS zprávu, kterou by za běžných okolností odbavil z internetu v knihovně, kterou navštěvuje. „Roušku jsem nakonec dostal na Staroměstském náměstí, o práci pro Českou poštu, kterou jsem měl rád, jsem ale přišel taky,” popisuje Robert.
Situace okolo COVID-19 má přímý dopad i na dosavadní denní rutinu mnohých na ulici žijících osob. „Lidé bez domova přišli o tradiční způsoby, jak si opatřovat jídlo. Zavřela se spousta podniků i obchodů, což se projevilo na násobném počtu těch, kteří na výdeje chodí,” říká Toybox a popisuje, že velká srocení jsou v danou chvíli nežádoucí a někdy budí i pozornost strážců veřejného pořádku.
Jedním z témat je i způsob, jakým se potřebné informace o opatřeních a vládních nařízeních k lidem na ulici vůbec dostanou. „Něco samozřejmě dělá charita, streetworkeři – je tam jistá synergie mezi námi, kteří se snažíme o stejnou věc,” popisuje umělkyně. „Lidé se mohou informovat buď na místech, kam jsou zvyklí docházet, jako je třeba okolí Hlavního nádraží nebo Holešovic, nebo je třeba za nimi aktivně docházet a cíleně je vyhledávat v místech, kde se běžně pohybují,” přibližuje jednu ze svých aktivit.
Pomoc Ltd.
Jak Češi-dobrovolníci reagují na informaci, že některé z materiálů, které poskytují, mohou posloužit právě i lidem bez přístřeší? Podle koordinátorů jednotlivých iniciativ převážně empaticky, ačkoli se nezřídka setkávají i s nedůvěrou či přímo odmítnutím. „Obecně byl o naši iniciativu zájem veliký, což nás mile překvapilo: mezi dárci se našli i senioři včetně jedné osmasedmdesátileté paní,” říká Ivana Kočíková. „O lidi na ulici je ale obecně menší zájem, lidé jsou vůči nim skeptičtí. K bezdomovectví má přitom dnes blízko hodně Čechů – milion z nich je například v tuto chvíli v exekucích. Občas se nám stalo, že když šel někdo z našich lidí vybrat materiál od dobrovolníka a dotyčný zjistil, že má být pro bezdomovce, odmítl. Samozřejmě to nikomu nevyčítáme, myslíme si, že je za tím především nízká informovanost o dané problematice,” doplňuje členka sdružení Tlustá čára.
„Když jsem dávala na Facebook výzvu a zprávu o tom, co děláme, do lokální skupiny, začaly mi chodit hejty o „zasraných sluníčkářích” nebo o tom, že „vykrmujeme nemakačenka” a podobně,” netají se nepříjemnými zážitky take Toybox. „V mnoha případech je to úplný nesmysl, ti lidé upřímně touží po běžném životě. Potkala jsem třeba pána, který se mi svěřil, že je na ulici 14 dnů a ze své situace se snaží mermomocí dostat – nemůže ale sehnat ani práci, ani byt. S tím, jak se bezdomovectví postupně víc a víc podepisuje i na jeho vzhledu, stává se pro něj oboje čím dál tím nedostupnější,” přibližuje umělkyně a připomíná některé hrozivé případy ze zahraničí: „Z Wroclavi mám zprávu, že při rozdávání potřebným neonacisté lidi „kesrují”, tedy napadají slzným plynem. V Rusku zase jednoho sedmnáctiletého kluka ubodali přímo při výdejní akci,” doplňuje.
Koordinace a chybějící podpora státních institucí
Podle slov dobrovolníků zůstává největším problémem záchranných snah to, co reflektuje i část české veřejnosti; totiž nedostatečná či zcela chybějící součinnost státních institucí. Drtivá většina z komunit, které se zapojují přímo v terénu, nebere žádné dotace a není oficiálně registrovaná, jejich členové samozřejmě vedle dobrovolničení nadále běžně chodí do práce. Pomáhat si tak často musejí angažováním jmen známých osobností, jako to učinilo například sdružení Tlustá čára, jež do svých aktivit úspěšně zapojilo například herečky Evu Holubovou a Lenku Krobotovou či herce Davida Matáska, díky kterým se zájem veřejnosti o dobrovolnou pomoc postupně zvyšoval.
Mnozí sociální pracovníci se ocitli v zoufalé situaci; zavřela se denní centra, omezila se kapacita azylových domů a pracovníci si najednou měli sehnat roušky a desítky litrů dezinfenkce. Počáteční chaos v terénu popisuje průvodce sociálního podniku Pragulic Jiří Kraus: „Mám na starosti organizaci a koordinaci dílčího odpoledního úklidu tzv. Sherwoodu a několika úseků centra Prahy, což je projekt pro pracovní začleňování lidí bez přístřeší pod Městským úřadem Prahy 1. Zpočátku epidemie panoval naprostý chaos. Dezinfekční gely a rukavice jsme sice měli už v říjnu (kvůli pracovní hygieně), ale třeba roušky jsme dostali zdarma od Asiatů, kteří je dobrovolně šijí,“ vypráví. Podle Jiřího se postupně zrušil i výdej stravy na Hlavním nádraží a skupina dostala pokyn přestat s úklidem. Neurčitá informace o vzniku kempu na Císařském ostrově se sice k cílové skupině dostala, už nikdo ale nebral ohledy na to, že většina lidí bez domova má problém s orientací v centru města. „Tři moji lidé se přesunuli a spí pod mostem na Vítkově. Dal jsem jim spacák, další průvodkyně jim dovezla jeden malý stan, další stan sehnala referentka Petra z MÚ Praha 7, která mě pracovně vede. Bez možnosti nabít si mobil chybí i přístup k informacím a docházejí i peníze na výplaty,“ popisuje neutěšenou situaci Jiří.
„Koordinujeme se zcela partyzánsky: přes známé, sociální sítě, všichni děláme všechno,” popisuje Ivana Kočíková náročný způsob organizace. „Snažíme se být v kontaktu s dalšími podobnými organizacemi a navzájem si pomáhat. Někteří sociální pracovníci „jedou” i 16 hodin denně a je to pro ně mimořádně psychicky náročné, podporujeme se proto i na obyčejné lidské bázi,” dodává. „Výborně zafungovaly některé univerzity, například ČVUT či VŠCHT, které zajistily potřebnou dezinfekci, všechno je to ale otázka jednotlivců a jejich kontaktů, není to řešeno koordinovaně a systematicky,” upozorňuje Kočíková.
Výzvy pro případné dárce a dobrovolníky:
Food Not Bombs: e-mail: praha(at)food-not-bombs.cz
Tlustá čára: https://www.facebook.com/tlustacara/
Umění pomáhá: https://www.facebook.com/umenipomaha/
Poptávané služby a dary:
Výpomoc s vařením, rozdáváním jídla, roušek apod. Dary: roušky a materiál na roušky, dezinfekce, lahvičky na dezinfekci, z potravin např. velká balení oleje, koření, kořenová zelenina, sojové maso, tofu.
Úvodní ilustrační foto: Pixabay
Ostatní foto: #umenipomaha