Johanna Nejedlová se narodila v Praze. Její otec pochází z desetimilionového afrického Čadu, matka je Češka. Do Československa přijel na konci 80. let v rámci rozvojové pomoci tehdejších socialistických zemí některým rozvojovým státům, aby studoval tropy a subtropy na České zemědělské univerzitě v Praze. „Tam se seznámil s mojí matkou,” říká Johanna. S otcem však nevyrůstala, rodiče spolu totiž nezůstali. Biologického otce ani dlouhou dobu neznala, protože její matka si vzájemný kontakt nepřála, což on podle Johanny akceptoval. Byl ale nadále v kontaktu s jejími prarodiči. „Začala jsem se s ním vídat až od svých asi dvaceti let,” říká.
Jako chůva
Johannina matka se později vdala a ona tak má další tři sourozence. O tom, že vypadali jinak než ona, mluví s nadhledem. „Byla jsem nejstarší a jediná tmavá. Říkala jsem si, že musím vypadat jako jejich chůva, když s nimi jdu po ulici.” Přiznává, že napojení na své čadské kořeny příliš necítí. „Jsem sice tmavá, ale vůbec nevnímám nějakou spojitost s Afrikou. Pro spoustu míšených lidí, které znám, jsou jejich africké kořeny důležité. Pro mě ale vůbec,” prozrazuje.
Občas se jí stává, že se jí lidé na Čad ptají. Ona ale tápe. „Pro mě je to, jako bych měla vyprávět někomu třeba o Estonsku. Už jsem se něco naučila, protože se mě na to pořád někdo ptá, ale není to pro mě nijak osobní.” Myslí si, že to je do jisté míry podmíněné tím, že s otcem nevyrůstala a neměla tak s jeho kulturou a kořeny osobní kontakt. „Otec říkal, že musím do Čadu někdy přijet, že zabijou kozu a oslavíme to. Jako jo, je to země, kam bych se třeba ráda podívala. Ale úplně stejně mě láká třeba Indie,” připouští Johanna. A zvědaví jsou na ni také její příbuzní v Africe. Někteří z nich jí pravidelně píší, jiní jí po otci posílají dary. „Moje teta tam má obchod s oblečením a vždy mi posílá šaty, které mi vůbec nejsou,” směje se. „Já jsem je přitom nikdy neviděla.”
Tenkrát v pizzerii
Otce poznala kolem svého dvacátého roku života, kdy pocítila, že by ráda biologického tátu poznala. Našla ho přes Facebook. „Byl hrozně rád.” První setkání proběhlo v jedné z pražských pizzerií. „Čekala jsem, že se něco velkého stane, ale nestalo se vůbec nic,” dává se do smíchu. Zatímco on podle ní zažíval radost a nadšení, ona byla spíše v rozpacích. „Potkala jsem člověka, který je tedy můj táta, ale nic víc tam není. Pořád se snažím hledat ty souvislosti mezi námi.” Do té doby totiž o svém otci snila, přestože vzpomíná, že se do jisté doby o otce po vzoru matky nezajímala. „Vždycky mi přišlo, že se o tom nechce bavit, že ji to nezajímá, a tak mě to taky nezajímalo.”
Dokud mě někdo neupozorní
„To, že mám jinou barvu kůže, si moc neuvědomuju. Jen když mi to dá někdo najevo, což je o to nepříjemnější,” říká Johanna. „Beru to jako upozornění, že jsem pro lidi jiná, jako vyčlenění z okruhu, do kterého mám pocit, že patřím.” Dodává, že jejím štěstím bylo vyrůstání v kosmopolitní Praze, kde se nad tím její okolí nepozastavovalo. „Ve škole mi ale třeba jednou řekli, že nemůžu hrát ve Snu noci svatojánské, protože tam není žádná černá postava, že bych mohla hrát maximálně Puka,” směje se. „A tak jsem do dramaťáku už nechodila.”
Přestože ke svým africkým kořenům přistupuje Johanna poněkud laxně, párkrát se zašla podívat do skupiny potomků česko-afrických rodičů, kteří se pravidelně v Praze scházejí. Potvrdila si ale, že je nastavená trochu jinak. Na rozdíl od mnohých členů totiž pojítko se zemí původu svého otce necítí. To do značné míry ilustruje také povahu jejího vztahu s otcem. „Udržuješ s tím člověkem nějaký kontakt, protože by se to asi mělo, není tam ale hlubší emoce. Zároveň to není ani kamarád. U lidí, se kterými vyrůstáte, vám nevadí, že nesdílíte zájmy nebo hodnoty, protože máte společné zážitky. To my ale s otcem nemáme.”
Od vodohospodářství k religionistice
Po dokončení střední školy se Johanna rozhodla jít studovat vodohospodářství. „Tehdy jsem se dost zajímala o různé ezověci, začala jsem se vídat s otcem, který tu celou myšlenku ve spojitosti s Afrikou podporoval,” říká ironicky. Po roce zjistila, že to není téma, kterému by se chtěla věnovat, a přestoupila na religionistiku, později se věnovala i politologii a žurnalistice.
Žádný z oborů nedokončila. Přesto dnes patří mezi výrazné a angažované mladé Češky. K aktivismu se, jak říká, dostala postupně, zejména díky lidem, kteří ji obklopovali. Přelomové pro ni byly ale až výsledky průzkumu Amnesty International o postojích Čechů a Češek ke znásilnění. „Vyplývalo z něj, že 63 % Čechů se domnívá, že je za něj nějak spoluzodpovědná oběť. A mě to hrozně rozčílilo.” Na Facebooku pak četla řadu komentářů, které postoje odhalené výzkumem potvrzovaly. „Byla jsem strašně naštvaná. Napsala jsem si na Facebook post, který krom jiného popisoval i mé osobní zkušenosti se znásilněním a zejména pak reakcemi některých lidí.” Na konci příspěvku pak vyzvala přátele, aby s tím něco společně udělali. Post se začal virálně šířit a Johanně se ozývali lidé, kteří nabízeli pomocnou ruku. A tak vznikl Konsent, spolek, který se prevencí sexuálního násilí zabývá a jehož je Johanna předsedkyní.
Konsent je sexy
Konsent se věnuje především vzdělávání a prevenci sexuálního násilí. A o jeho workshopy je čím dál větší zájem jak ze strany škol, tak například i podniků, které chtějí vyškolit své zaměstnance v tom, jak své zákazníky a zákaznice chránit. „Zajímavé je, že si kolikrát na konci workshopu lidé uvědomí, že se ne vždy zachovali správně. Že se sami někdy sexuálního násilí nebo obtěžování dopustili. A neví moc, co s tím,” sdílí své zkušenosti Johanna a doplňuje, že je zásadní, že u lidí dochází k uvědomění. „Samozřejmě je důležité, co udělali, jak se chovali, ale ještě důležitější je nyní to, jak se budou chovat dál.” Přidává zároveň radu, aby člověk i po letech za obětí svého nevhodného jednání zašel a omluvil se.
Reakce na činnost Konsentu jsou dle Johanny Nejedlové různé. Obrací se na něj čím dál více žen i mužů, kteří mají zkušenosti se sexuálním násilím, a žádají o rady nebo pomoc. „Pak jsou lidé, které to dráždí. Mají pocit, že z toho děláme větší problém, než to je. Případně mají dojem, že nenávidíme muže,” shrnuje některé roviny převážně onlinové kritiky. Domnívá se, že v mnohých případech může jít o uživatele, kteří nemají úplně čisté svědomí a nevědí, co si s tím počít. Vyrovnávají se s tím posíláním podrážděných nebo nenávistných zpráv. „Mnozí chtějí udržet staré dobré pořádky, do nichž spadá také představa brutálního znásilnění na odlehlém místě. Pokud se to děje doma, nebo někde jinde, znásilnění to podle nich není. Je pro ně těžké to pochopit,” navazuje a dodává, že mnozí lidé, kteří se vůči práci organizace vymezují, vnímají celou věc jako „šílený západní koncept, který vede k omezování práv.” Spadají do toho podle ní také přehnané diskuse o zákazu držení dveří ženám v souvislosti s kampaní #metoo. „Já sama neznám asi žádnou ženu, která odmítá podržení dveří. Ten problém je spíš ve falešném gentlemanství, kdy vám nějaký muž podrží dveře, v pracovní konverzaci vás ale pak nepustí ke slovu, případně vás plácne po zadku.”
Příběh jednoho baru
Johanna byla před několika lety na Slovensku na návštěvě kamarádky. Potkaly se v jednom z barů, kde společně trochu popíjely. A pak má, jak říká, několikahodinové okno. „Vzbudila jsem se asi v šest ráno a měl se mnou sex majitel podniku,” vzpomíná. „Ptala jsem se ho, co to dělá. A on, že se tady spolu krásně milujeme,” pokračuje. „Shodila jsem ho ze sebe, sbalila si věci a odešla.” Posléze volala kamarádce, s níž večer trávila, a ta jí řekla, že obě dvě usnuly. Ona se pak Johannu měla snažit probudit, ale nepodařilo se. Majitel jí pak měl říct, aby šla v klidu domů, že se o spící Johannu postará. „A tak se o mě postaral,” říká. Dodnes přesně neví, co se stalo, že obě dvě dívky usnuly zároveň a nic si nepamatují. Domnívá se proto, že jí někdo hodil něco do pití.
A slovenská zkušenost měla na Johannin život bezprostředně poté neblahý vliv. „Pro mě bylo na tom nejhorší asi to, že jsem si do té doby vždy myslela, že bych se aspoň mohla bránit, pokud bych se do takové situace dostala. Tohle ale byla situace, ve které jsem nemohla dělat nic,” líčí své pocity. Přestala se cítit ve veřejném prostoru, a zejména ve společnosti, bezpečně, proto delší dobu nechodila do míst, kde dostatečně neznala tamní osazenstvo. „Pak jsem se ale přiměla s tím něco udělat, rozhodla jsem se, že se nehodlám na základě jedné takové zkušenosti omezovat,” vysvětluje. „Dnes si možná i díky Konsentu troufám tvrdit, že to je za mnou. A i to je podle mě důležité dál komunikovat. Že přestože se s tím každý vypořádává jinak, je možné dojít k momentu, kdy se s tím člověk srovná,” pokračuje. „Pro mě osobně je lepší být někde znenadání znásilněná, než celý život žít ve strachu, že se to třeba někdy stane, a snažit se tomu zabránit,” dodává.
Johanna se rozhodla se zážitkem svěřit svým přátelům. K jejímu překvapení se ale řada lidí snažila její zážitek nějak racionalizovat. „Například slovy, že se jako taková pěkná holka nemůžu divit. Jeden kamarád se mě pak ptal, jak má vychovat své dcery, aby se jim to nestalo,” říká. „Takhle to ale nefunguje. My nemáme říkat potenciálním obětem, co mají dělat, aby se jim to nestalo. Naopak máme říkat potenciálním agresorům, že nemají nikoho znásilnit.”
Foto: Lukáš Houdek