Profesor Jiří Horáček lidem vidí do hlavy. Je předním českým psychiatrem a expertem na funkční zobrazení mozku pomocí magnetické rezonance, EEG a pozitronové emisní tomografie. Je také autorem a spoluautorem více než dvou stovek vědeckých publikací. Jak se podle něj u nás vyvíjí psychiatrie a kam v budoucnu směřuje? Jak změnit vnímaní duševních onemocnění veřejností? A jakou roli v životě psychiatra hrají psychedelické látky?
Paternalistický model
Co je největším tajemstvím psychiatrie?
Věřím tomu, že porozumění vzniku psychických poruch, distorzi vnímání a prožívání reality. To by nám mohlo pomoci odhalit to vůbec největší tajemství - jak vlastně svět vypadá. V okamžiku, kdy pochopíme, jak mysl funguje, také možná pochopíme, jak svět vypadá doopravdy. Psychické poruchy mohou být vnímány jako jeden z možných vhledů do toho, jak se vztahuje mentální stav, který prožíváme, k tomu, jaký je fyzikální svět.
Jak by měla vypadat psychiatrie za sto let?
Mělo by být minimum psychických poruch a člověk, který takovou poruchou onemocní, bude moci tuto zkušenost vnímat také jako jisté obohacení. Psychická porucha již nebude vnímána jako tragédie. Doufám, že to nebude za sto let, ale za nějakých dvacet.
Jak moc jiná byla psychiatrie, když jste do ní vstupoval?
Měl jsem štěstí, že jsem nastupoval na malé oddělení v Ostrově nad Ohří, kde jsme si psychiatrii rovnou dělali podle svého. Tehdy jsme samozřejmě nevěděli téměř nic o psychoterapii, dominoval paternalistický model, kdy pacienti chodili zadarmo stavět domy primářům. Ano, v psychiatrických léčebnách to bylo zcela běžné. Na jednom nejmenovaném oddělení byl primář, který hodně popíjel. Vždycky po obědě se musel jít vyspat, aby dospal noční večírky, takže od jedné do tří tam muselo být úplné ticho. Na oddělení byli pochopitelně pacienti plného spektra, to znamená akutní psychózy, mánie, deliria. Pozoruhodné bylo, že se většinou to, aby tam byl od jedné do tří úplný klid, skutečně podařilo. V podstatě se zastavila jakákoliv psychotická produkce. Když náhodou někdo zahlučel a pana primáře to probudilo, byl automaticky odeslán do spádové psychiatrické léčebny, což bylo pacienty vnímáno jako trest. Tak skutečně tehdy psychiatrie vypadala. Bylo to zcela běžné a nikdo se tomu nedivil. Postupně se situace lepšila. Když se za tím dneska ohlédnu, byla na oddělení, kde jsem začínal, jedna z nejlepších psychiatrií, kterou si dovedu představit. V Ostrově byli samí mladí lékaři, začaly se tam tvořit psychoterapeutické programy pro nemocné psychózami, úzkostnými poruchami a závislostmi, takže docela dobrá medicína.
Společnost už je připravena
Je společnost už připravena otevřeně mluvit o duševním zdraví?
Hodně se zlepšilo, takže společnost asi již připravená o duševním zdraví mluvit otevřeně je. Nicméně otázka jiná je, zda je schopna mluvit alespoň trochu erudovaně. Vynést jakýkoliv soud o schizofrenii či depresi je podobně komplikované jako hovořit o Maxwellových rovnicích nebo termodynamice. Aby tento diskurz byl možný a měl smysl, je nezbytné, aby společnost měla lepší povědomí o podstatě fungování mozku. Pak je teprve možné hovořit o duševních poruchách. Zde je pak klíčová role všech odborníků, kteří se snaží o popularizaci vědeckých poznatků.
S jakými obtížemi se v soužití se svým okolím lidé s duševním onemocněním setkávají nejčastěji?
Nejčastějším problémem je právě neporozumění, co to vlastně duševní porucha je, jak se projevuje a jak moc je její průběh neovlivnitelný vlastním rozhodnutím nebo vůlí. Podstata tohoto neporozumění je dána mylným přesvědčením každého z nás, že sami sobě rozumíme, že máme své nitro i chování pod kontrolou, že rozumíme motivům svého jednání a máme je tedy pod kontrolou. Naprostý opak je však pravdou. Abych parafrázoval C. G. Junga, tak naše vědomé „já“ je jen světlem malé svíčky, která pluje na temném rozlehlém oceánu nekonečného množství neurochemických pochodů a fyziologických predestinací našeho chování a prožívání. Chcete-li, tak za ty neurochemické pochody a predestinace si dosaďte termín „nevědomí“, principiálně se nic nemění. Psychické poruchy pak jsou výsledkem nerovnováhy ve fungování právě těchto našim běžným pohledům skrytých, leč zcela určujících pochodů. Proto je jakýkoliv hodnotící soud okolí o duševní poruše blízkého člověka velmi problematický a většinou bohužel velmi zavádějící.
Proč někteří lidé stále před okolím fakt, že mají deprese, tají?
To těsně souvisí s předchozí otázkou. Neporozumění podstatě deprese může vést k pocitu, že se jedná o slabost nebo jinou formu vlastní nedostatečnosti, za kterou člověk cítí stud či dokonce vinu. Řekne-li někdo o depresi, že to je nedostatek vůle nebo slabost, na kterou stačí zatnout zuby a překonat ji, tak se jedná o úplný nesmysl. Deprese je stav definován jako změna emočního fungování, která má zcela jiné příčiny a která z definice je lidskou vůlí, kázní a dalšího prostě neovlivnitelná. Kdyby byla, nejednalo by se o depresi. Nikdo se nediví, že zlomeninu nohy léčíme fixační dlahou, nikoliv zapojením vůle a snahou o její rozchození. Na druhou stranu se řada lidí podivuje, že depresi léčíme antidepresivy a nikoliv třeba návštěvou komedie v biografu nebo pobytem na čerstvém vzduchu. Mimochodem analogie antidepresiv a fixační dlahy je trefná víc, nežli by se mohlo na první pohled zdát.
Jaké je tedy ideální chování člověka, jehož blízký trpí nějakou duševní chorobou?
Lidé s duševními poruchami nepotřebují rady, ale nejvíc potřebují erudované porozumění a empatii. V chování je pak vhodná otevřenost, věcný klidný přístup a především „nehysteričnost“. Nejvíce komunikačních problémů vzniká z obav a strachu o blízkého člověka s nemocí. Tento strach pak zvyšuje napětí celého systému rodiny a vede ke kategoriálním soudům o nemocném, což je již velmi často jistou verzí agrese. Nutné je tedy kultivovat vlastní odvahu a důvěru v to, že ačkoliv má náš blízký psychickou poruchu, stejně je schopný najít svou cestu lépe, nežli kdybychom mu jí nakreslili dle naší vlastní perspektivy. Ano, to chce odvahu. Ptají-li se mne příbuzní pacientů, jak mohu pomoci úzdravě, doporučuji, aby svým blízkým prostě věřili a sami pak s pokorou otevřeli učebnici psychiatrie a začali studovat.
Jsou lidé s vážným duševním onemocněním schopni dlouhodobě pracovat?
No samozřejmě! Většina mých pacientů pracuje, i když má psychiatrickou diagnózu. Hlavně si myslím, že se lidé nedělí na ty, kteří jsou duševně nemocní, a ty, kteří nejsou. Myslím, že možnost vzniku duševní poruchy je obsažená již v tom, jak je nervový systém uspořádán. To je podle mne cesta k destigmatizaci. Ono vlastně není co destigmatizovat, halucinace máme každý den, když se probouzíme a když usínáme. Můžeme je navodit padesáti mikrogramy LSD. Kdysi jsme experimentálně vytvořili umělou neuronální síť a pak, když jsme ji poškodili, začala v podstatě halucinovat. A nebyli jsme první. Jinak řečeno, příznaky psychických poruch jsou vlastnostmi nervových tkání, a to nejen „živých“, ale i těch, které třeba simulujeme v počítači.
Máme nějaká data k tomu, kolik Čechů za svůj život trpí depresí, případně i jiným duševním onemocněním?
Jistě, data máme a to poměrně přesná. Říkají, že depresí trpí přibližně desetina populace a že tato proporce je poměrně stabilní v čase a málo závislá na společenských podmínkách. Jinak řečeno, deprese, podobně jako naprostá většina dalších psychických poruch, není onemocnění civilizační, ale vyskytuje se dnes podobně často jako v minulosti.
Psychedelika jako dalekohled pro hvězdáře
Na co jste z profesního hlediska nejvíce hrdý?
Že jsme přežili tu fázi, kdy se budoval Národní ústav duševního zdraví, a že jsme ho dokončili. To doopravdy vnímám jako velkou věc. Teď máme u nás šanci dělat vědu na světové úrovni. Je to také vytvoření několika pracovních skupin, zavedení psychedelik do standardního psychiatrického nebo neurovědního výzkumu. To souvisí zase s tím, s čím jsem začínal, že psychická porucha může být nástrojem porozumění tomu, jak za normálních fyziologických podmínek lidská mysl funguje. Analogicky to vnímám v případě těchto látek a vážím si toho, že se etablovaly nejen u nás, ale i mezinárodně. Pak mám několik článků, které považuji za dobré a které, myslím, někam poznání posunuly.
Například?
V jedné práci jsme jako první prokázali souvislost mezi aktivitou serotoninu v mozku a citlivostí k inzulínu v periferii. Podařilo se tak zmapovat jednu cestu komunikace těla s ději v mozku, která se s odstupem deseti let ukázala jako nesmírně důležitá například v případě diabetických komplikací při terapii schizofrenie nebo při vysvětlení vyššího rizika depresivní poruchy u diabetiků. Tato experimentální práce vyšla již v devadesátých letech a předznamenala celou jednu oblast současného klinického zájmu, která se přímo dotýká fungování a zdraví pacientů.
Zmínil jste psychedelické látky. Jaký k nim máte vztah?
Jednoznačně pozitivní. To je jako bychom se zeptali hvězdáře, jaký má vztah k dalekohledům. Stejně tak neurovědec musí mít vztah k serotoninu, to jinak nejde. Tyto látky jsou zásadním nástrojem porozumění tomu, jak mozek integruje fyzikální a chemické děje a jak z toho vzniká mentální stav. Psychedelika jsou nástrojem, pomocí něhož můžeme ovlivňovat mentální stavy tím, že měníme fyzikální děje, a to celkem předvídatelným způsobem. V posledním desetiletí se navíc také ukazuje, že některá psychedelika mají výrazný léčebný potenciál v terapii hned několika závažných duševních poruch.
Touha pomoci druhým
Říká se, že vás vždy zajímala biologie. Rozhodl jste se ale nakonec pro medicínu. Proč?
Psychiatrie, stejně jako celá medicína, je odvětvím biologie. Takže průsečík je vlastě celý obor. Závisí to na tom, jak si biologii definujeme. Moje rozhodnutí nestudovat biologii bylo motivováno dvěma faktory. Prvním bylo, že jsem v té době neměl dobrý kádrový profil a když jsem maturoval, tak dostat se na biologii bylo z politických důvodů těžší než dostat se na medicínu. Takže jsem šel na medicínu prostě proto, abych se vůbec dostal na nějakou vysokou školu. Druhá motivace byla ta, že kdybych studoval biologii, musel bych dělat čistě jen vědu. A já jsem si říkal, že by se taky mohlo stát, že bych za celý život nic neobjevil. V případě medicíny člověk alespoň někomu pomůže, což člověka uspokojuje.
Proč byl váš kádrový profil špatný?
Špatný byl profil mojí rodiny. Rodiče nebyli ve straně a měli nějaké škraloupy ještě z padesátých let. Také jsem tenkrát uvažoval o filosofii, ale to bylo úplně nemožné, tam bych se nedostal.
Máte nějaký nesplněný sen?
Moje sny se týkají toho, že bych ještě nějak rád trochu pomohl lidem, především svým pacientům. Nejlepší by pak bylo, kdybych mohl pomoci jako lékař a u toho jsem něco i objevil. Také bych si přál, aby po mně nezůstalo příliš mnoho nedodělaných věcí, ale to asi hrozí každému.
Foto: NUDZ
Jaký je tvůj život ve Švédsku?
Švédsko je nejlepší země! Doposud bylo velmi vstřícné ke všem kulturám. Švédsko mi dalo příležitost života, jaký bych v jiné zemi nemohla mít. Moji rodiče museli do Švédska uprchnout, já jsem se tu narodila. Jejich boj za svobodu mi tak dal příležitost dobře žít. Mám teď stejná práva jako kterýkoliv jiný Švéd či Švédka.
Jak se ti líbí na studiích v Litvě, v postkomunistické společnosti?
Ve Švédsku máme možnost si na studia půjčit, můžeme jít kamkoliv do světa. Já jsem nejdříve studovala v Paříži na Sorboně. Jednou se mě kamarád, který jel do Litvy dělat přijímačky, zeptal, jestli to nechci taky zkusit. Týden potom jsem byla přijata a stěhovala se. Bylo to hodně impulsivní rozhodnutí. Litva byla nejdříve hodně jiná, než co jsem znala. Nebyla jsem na východní Evropu zvyklá. Pamatuju si, že jsem chodila po ulicích a usmívala se. Lidé se na mě dívali jako na blázna (smích). Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Společnost v Litvě se vyvíjí hodně rychle a je úžasné sledovat, jak se země dere dopředu. Pracují na tom tvrdě a mladá generace je stejná jako ve všech ostatních evropských zemích. Ta starší ale není.
Cítíš se jako kosmopolitní člověk, je důležité mít mezinárodní zkušenosti?
Ano. Jsem pro globalizaci a mezinárodní společenství. Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala medicínu, je, že chci pracovat jako lékařka pro neziskové organizace. Nechci ale, aby to znělo jako klišé. Sním o tom od svých sedmnácti. Švédská vláda má program pracovních příležitostí pro studenty středních škol. Chtějí, aby student zažil různá pracovní prostředí, aby pochopil, jak fungují. Já jsem pracovala na oddělení dětské onkologie v nemocnici v Uppsale, to u mě zájem o medicínu probudilo. Na konci školy jsme psali esej a já psala o tom, jak cytostatika ovlivňují krevní hodnoty u dětí trpících akutní leukémií.
Tahle zkušenost ti tedy zásadně změnila život?
Já pocházím z rodiny, která vždy kladla důraz na humanistické hodnoty. Vždy jsme se doma bavili o tom, jak člověk má pracovat na zlepšování své společnosti, jak pracovat s lidskými právy a tak. To bylo inspirující. Ale to onkologické oddělení mě změnilo. Potkávala jsem tam děti mého věku. Byl tam jeden pacient, já vlastně ani nesměla k němu do pokoje, jen jsem ho zahlédla skrz škvíru dveří. Měl tři relapsy akutní leukémie, byl nadopovaný kortikosteroidy, unavený a smutný. Pomyslela jsem si: tohle je někdo mého věku a máme tak rozdílný život. Tady jsem já, dívám se na něj, tam je on, leží na posteli a pomalu umírá. To mi změnilo životní perspektivu. Naučila jsem se vážit si toho, co mám.
Jak se vyrovnáváš s takovými těžkými a emotivními situacemi při své práci?
Musela jsem čelit smrti a smutku už velmi brzo, když jsme přišli o některé členy rodiny. Nějakou dobu to trvalo, ale naučila jsem se s tím vyrovnat. V medicíně tohle ale může být hodně náročné. Někdy to se mnou otřese, s celými základy. Nevím proč to tak mám, ale zatím se zdá, že se s tím dokážu poprat. Mluvím o tom, co zažívám, což mi pomáhá. A jsme si blízké s mámou, které říkám vše.
Jsi stále optimistka? Přeci jen jsi viděla a zažila věci, které je velmi těžké předat nebo vysvětlit.
Když jsem začala medicínu, myslela jsem si, že zachráníme svět. Měla jsem dojem, že změna bude jednoduchá, pokud takhle bude přemýšlet každý. Jak člověk stárne a má více zkušeností, vidí, že prostor pro změnu tu je, ale není tak jednoduchá. Já jsem pořád optimistka, ale nezavírám ani oči nad problémy, která nás obklopují. Svět se zdá stále povrchnější. Ženy jsou pod velkým tlakem, musíme mít skvělou kariéru, mít dobrého partnera, být dobrými matkami… a musíme hlavně dobře vypadat. A tohle „dobře vypadat“ se u některých lidí dostává na úroveň šílenství. To, jak daleko jsou schopní zajít. U žen je to smutné, máme toho přece tolik co nabídnout.
Co je důležité pro tebe?
Prioritou pro mě je být dobrým člověkem vůči druhým, společnosti, světu… Tím myslím snažit se zlepšit naše okolí, naši situaci. Ať už jde o bezdomovce, změny ve vzdělávání nebo zdravotní systém.
To ale může být matoucí. Také Islámský stát si zřejmě myslí, že mění svět k lepšímu. Jak poznáme co je dobré a co špatné?
Řekla bych, že dobrý svět by byl místo, kde nikdo není nucený v něco věřit. Kde je každý svobodný a jeho volby nemají dopad na životy druhých. Můj život ve Švédsku je plný příležitostí. A když vidím lidi v jiných zemích, kteří takové šance jako já nemají, cítím nespravedlnost. Neznamená to, že bychom měli všichni žít podobně, ale každý by měl mít šanci se rozvíjet, učit se a růst. Ale odpověď na tuhle otázku, jak na základní úrovni rozeznávat dobré a špatné, je těžká a já nejsem filozof.
Jsi dcera uprchlíků. Jak vnímáš své kořeny? Identifikuješ se jako Švédka nebo Kurdka?
Kurdka. Kéž bych mohla říct, že mám obě identity. Protože se cítím i jako Švédka. Švédsko ale bylo dlouho relativně daleko od všech a tak se tam lidé v minulosti moc nemixovali. Každý měl blond vlasy a modré oči. Pokud jste nevypadali takhle, každý pozná, že nejste Švédi a každý se ptá, odkud jste. Nejste nikdy plně uznaní za Švédy, i když se tam narodíte. Já nemám ani přízvuk, ale zase nevypadám jako ostatní. Teď to je dokonce tak, že tak nějak musíte dokázat, že jste… dobří. Lidé mají stereotypní myšlení a až když si uvědomí, že nejste to, co se obávali, otevřou se a jsou velmi pohostinní. Mnoho mých známých se tak cítí. Jsme souzeni, ještě než dostaneme tu šanci a názor lidí na nás se změní.
Jsi tedy součástí dvou světů. Jak tě to obohacuje?
Kurdská kultura je velmi vřelá, pohostinná, přátelská a radostná. Protančíme se jak štěstím, tak smutkem. Pohostinnost je pro mě důležitá. Mluvím taky více řečmi, což je další plus. Patřím k největší etnické skupině lidí bez vlastního státu. To mi dává pocit, že musím za něco bojovat. Že musím být aktivní, snažit se o změnu a pomoc svojí zemi, aby jednou lidé v ní byli svobodní. Mnoho Kurdů říká, že se rodíme do boje, že si to nevybíráme. Mnoho národů Blízkého východu Kurdy totiž automaticky nenávidí.
Často se setávám s tím, že lidé v tvé situaci často říkají: „Když jsem ve Švédsku, lidé mně považují za Kurdku. Když jsem v zemi původu mých rodičů, lidé říkají, že jsem cizinka.“
Přesně tak. Vidí tě jako někoho, kdo není „odsud“. Nevím proč. Já mluvím plynně švédsky, ale lidé na první pohled vědí, že odsud nejsem. Možná je to oblečením, tím jak vypadám… nevím. Někdy je to smutné, protože nepatřím nikam.
O druhé a třetí generaci potomků migrantů se mnoho diskutuje. Ty jsi integrovaná, úspěšná mladá žena. Proč si myslíš, že někteří neuspějí?
Média myslím ten neúspěch druhé a třetí generace zveličují. Jsou tak vidět více, než ti „místní“, co také neuspějí. Nemyslím, že je mezi námi nakonec tak velký rozdíl. Já jsem vyrostla v prostředí, kde byli jak imigranti, tak rodilí Švédové. Nemyslím, že neúspěch je o původu, je to více o tom, jak vás rodina vychovává, jaké máte doma priority. Někteří lidé viní z neúspěšné integrace systém. Já jsem obklopená lidmi, kteří jsou úspěšně integrovaní a taky na tom hodně pracovali. Ve Švédsku to tak je. Když na sobě pracujete, dostanete příležitost a můžete dosáhnout na své sny. Hodně se ale diskutuje o problémech mezi generacemi a o tom, jak si navzájem porozumět. Když se u nás doma spolu bavíme, rodiče mi někdy říkají, že něčemu nerozumí. Je to ale otevřená diskuze. Slyšela jsem mámu, jak mluví s jinými rodiči o problémech s jejich dětmi. Říkala jim: „Musíte pochopit, že některé věci nepochopíte. A smířit se s tím.“
Pamatuješ si první návštěvu země tvých rodičů?
Byla jsem ještě holčička. Viděla jsem poprvé zemi, o které jsem tolik slyšela, odkud jsme přišli. Vyrostla jsem sice v kurdském prostředí, ale velmi dobře si pamatuju tu situaci v prvním obchodě, kdy prodavač mluvil s rodiči kurdsky. To mě šokovalo! Najednou mi došlo, že existuje něco jako kurdská společnost, že to není jen u nás doma. Tu zemi jsem si zamilovala, protože jsem se tu začala cítit doma. Byl to sice šok, ale nádherný. Plakala jsem celou cestu domů do Švédska.
Když se teď do Kurdistánu vracíš, co vnímáš jako jeho pozitiva a naopak negativa?
Pozitivní je, že nevidím velký rozdíl mezi mladou generací tady a ve Švédsku. Mám pocit, že jsme na tom stejně, asi díky globalizaci. Používáme stejná sociální média, bavíme se podobnýma věcma, máme podobné zájmy, rozumíme si… Vidím, že Kurdistán vzkvétá. Lidi tu tvrdě pracují na rozvoji země. A negativní? Nejsou tu rozhodně takové příležitosti. Je to tím, že se tu dlouho rozvoj uměle brzdil. Taky místní kultura může být podobně jako ostatní na Blízkém východě omezující. Jsou tu zvyky, které jsou staré, ale ty můžete vždy zpochybňovat. Nejsem tady v kontaktu s těmi nejextrémnějšími lidmi, ale nikdy jsem tu nezažila, že bych nemohla říct svůj názor nebo se oblékat, jak chci.
Jsou tady ženy v lepším postavení než v jiných muslimských zemích?
Já jsem osobně v mnoha nebyla. Takže na základě toho, co jsem četla, myslím, že ženy v Kurdistánu jsou svobodné. Jak víš, máme tu i ženy, které bojují proti Islámskému státu v armádě. Kurské ženy tvrdě pracují a já považuju za čest, že k nim patřím.
Co si ty myslíš o islámu?
Náboženství je osobní věc. Nebo by měla být. Náboženství je vztah mezi bohem a jednotlivcem. Je to na každém, čemu se rozhodne věřit, pokud je to osobní. Vaše víra by pak neměla být nucena nikomu jinému nebo zraňovat. Nikdo by neměl nikomu nic diktovat ani pokud je to třeba partner, ani pokud je to někdo úplně cizí. Já osobně mám jako nejvyšší hodnoty svobodu a rovnost.
Co v Kurdistánu děláš jako dobrovolnice?
Dělám tu průřezovou studii v táboře s kurdskými uprchlíky ze Sýrie. Zkoumám chronické komplikace diabetu. Ještě ale nemám výsledky.
Tahle země a tento region přijaly mnoho uprchlíků. Všimla sis nějakého napětí mezi místními a uprchlíky?
Dosud ne.
Jak to, že jsou Kurdové tak pohostinní?
Asi to máme v krvi. Ale snad všichni Kurdové mají někoho v rodině, kdo musel utíkat. Ať už jsou z Turecka, Sýrie, Íránu nebo Iráku. V minulých sto letech museli utíkat odevšud. A lidé na tohle nezapomínají.
Jaké jsou podmínky v táborech?
Přiznám se, že jsem pozitivně překvapená. Pracuju na klinice v základní zdravotnické péči a tam jsou podmínky standardní. Funguje organizace. Lidé se tu cítí bezpečně a jsou za to hodně vděční.
Chtějí se vrátit domů?
Ano. Ale někteří si tady už zařídili nový život. Je to hodně individuální.
Jak jsou na tom uprchlíci, pokud jde o duševní zdraví?
Podle toho, co jsem viděla, je duševní zdraví v táborech bráno vážně. Uprchlíci jsou traumatizovaní. A není to jen například o ztrátě končetiny nebo bombardování. Opustit domov, ztratit rodinné příslušníky, žít ve stanech, žít bez opravdového domova - všechny tyhle věci přispívají ke zhoršení pocitů a nálad. Pravděpodobně se to zhorší, pokud válka bude dál pokračovat. A možná to potrvá i dlouho poté.
Nejsme daleko od frontové linie, necítíš se tu v nebezpečí?
Když jsem přiletěla, říkala jsem si: „Proboha, do čeho jsem se to navezla?! Budu vlastně blízko skutečné války.“ Ale plynou dny a já se cítím bezpečně. Kurdové vědí, co dělají, jsou tu velmi pečlivé bezpečnostní kontroly, preventivní opatření. A taky si říkám, jaký je rozdíl mezi mnou a místními lidmi? A tohle je jejich každodenní život.
Jaký je tu společenský život? Co kultura a umění?
Kurdové jsou radostní a společenští lidé. Hudba tu vždycky byla důležitá. Já taky hraju na piano a zpívám. Moje máma maluje. A snad všichni Kurdové zbožňují tanec. A věř mi, kurdský tanec je umění!
Poznáváš ráda jiné kultury?
To ano. Myslím, že tyhle zkušenosti ze mě udělaly lepšího člověka. Když jste ze Švédska, narodíte se do takové bezpečné bubliny a všechno je dokonalé. Pak opustíte Skandinávii a ne všechno takové je. Na začátku se ptáte, jestli jste vlastně nebydleli v nějakém surrealistickém světě. Žádná země není jako Švédsko. Tím, že se učíš z jiných kultur, se rozvíjíš jako člověk. Jednou jsem měla pacienta, starší dámu okolo osmdesáti, s chronickou nemocí plic. Povídaly jsme si o životě a já se dozvěděla, že byla jednou z Litevek deportovaných na Sibiř. Když máš tyhle pacienty, je to jako přímo žít historii. To, co mi říkala, mi dalo větší přehled o životě, o tom, jak jiní lidé musí v životě bojovat. Je to smutná pravda, ale je to taky hodně zajímavé. Cestování a učení může lidem pomoct se pochopit, a toho je dnes hodně potřeba.
Poslední otázka, máš ráda hokej?
No to ani ne! (smích)
