Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Vávra z Mariánských Lázní od dětství hledá vztah k vlastnímu tělu, kvůli kterému od základní školy čelí posměškům a poznámkám okolí. Nejhorší byla pro něj situace v šatně před hodinami tělocviku. „Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování,” vysvětluje. Kamarády téměř neměl, zaměřil se proto na školu. Kvůli problematickým vztahům s vrstevníky pak odmítl jít i na rozlučkový večírek v devítce. Později studoval historii a češtinu na FFUK v Praze a tehdy si také postupně začal uvědomovat svou homosexuální orientaci. Seznamování pro něj však nebylo snadné. „Gay komunita je hodně stereotypní. Pokud nemáš hezké tělo, jsi pro velkou část komunity společensky mrtvý,” myslí si. „Říkal jsem si, že budu sám. Smiřoval jsem se s tou myšlenkou, přestával jsem chodit na seznamky. Bral jsem jako svůj úděl, že budu sám,” přiznává. Před dvěma lety se přes internet seznámil se svým partnerem Hubertem. A právě on mu pomohl přijmout i své vlastní tělo. „Občas mi říká: ,Hlavně dávej pozor, abys mě nezalehl.' Vždy to odlehčí, zasmějeme se a je nám dobře,” směje se Jarda. „Díky tomu odlehčenému přístupu mám dnes vůči svému tělo otevřenější vztah. Beru ho takové, jaké je. Už se tím netrápím. To období mám za sebou.”
Od kdy si uvědomuješ své vlastní tělo ve smyslu vnímání jeho podoby?
Už od základky, kdy jsem byl terčem posměšků tehdejších spolužáků. Už na prvním stupni, na druhém stupni se to pak zhoršovalo. Souviselo to hlavně s tělocvikem, kdy jsem se bál v šatně převlíkat společně s ostatními kluky.
Proč ses bál převlíkat?
Protože jsem byl příliš tlustý, oni byli většinou hubení a prostě se mi smáli. Proto, jak vypadám. Byl jsem širší než oni.
Mluvíš o základní škole. Ve školce to děti neřešily?
Ne, tam nikdo nic takového neřešil. To byly rané devadesátky. Já celou základku prošel během 90. let. V téhle době jsem to dost prožíval. Asi si vzpomeneš na tehdejší časopisy typu Bravo, kde byly určité požadavky, jak by kluci a holky měli vypadat, aby byli společensky přijatelní. I když to Bravíčko bylo určeno starším děckám, než nám na prvním stupni, četli jsme ho i my. Bál jsem se pak převlíkat nebo svlíkat do plavek i na letních táborech. Bál jsem se.
Jak jsi sám sebe ve vlastních očích viděl?
Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování.
Měly posměšky vliv na tvé vlastní vnímání sebe sama?
Já jsem měl vztah ke svému tělu celkově neutrální. Mindráky byly spíše ve vztahu ke společnosti, ale doma jsem se moc nevnímal. Je pravda, že doma byly narážky taky a jsou někdy dodnes. Když si jdu třeba koupit kalhoty, je těžké pro mě nějaké sehnat. Občas jsem doma slýchával, že bych měl zhubnout. Dneska jsem trochu hubenější, takže dnes je mi spousta kalhot v pase příliš velkých (smích). Cítím se dnes mnohem pohodlněji.
Snažil ses něco se sebou dělat, když se ti ostatní smáli? Že bys třeba začal běhat nebo držet dietu?
Ne. Vedlo mě to spíš ke smutku, bál jsem se tělocviku jako takového. Navíc nejsem pohyblivý člověk. Mimo tělocvik jsem se ale cítil docela v pohodě, když nebudu počítat posměšky na brýle a naslouchadlo.
To jsi s ním neměl skutečně problém? Necítil jsi k němu nenávist?
Snažil jsem se to překonávat hlavně vyhýbáním se společnosti. Společnost spolužáků na prvním i druhém stupni jsem nevyhledával. Spíš jsem je eliminoval. Nenávist k tělu jsem neměl. Spíš jsem před lidmi utíkal, i proto jsem to řešil převlíkáním u učitele v kabinetu.
Jaké to má na psychiku dítěte vliv?
Pro mě to bylo psychicky náročné. Měl jsem pocit, že na mě lidi koukají, pozorují mě. To byl zdroj velkých obav v patnácti nebo šestnácti letech.
Měl jsi kamarády?
Kamarády jsem měl a mám v orchestru, kam od malička chodím. Bylo to úplně jiné prostředí. Vídali jsme se jednou za týden na zkouškách. Tam nikdo neřešil, jak kdo vypadá. Tam tohle opadávalo. Ale musím přiznat, že na úplném začátku jsem tam ten stud a strach pociťoval taky. Z toho, jak mě budou brát, jestli budou řešit, jak vypadám. Pak to ale bylo úplně jiné než to každodenní setkání ve škole.
Dokázal jsi tehdy navázat pevnější vazby s lidmi?
Já jsem se moc nesnažil navazovat kontakty. Také jsem odmítl přijít na rozlučkový večírek v devítce. Já jsem k té své třídě neměl žádný pevný vztah a bylo to spíš utrpení. Proto jsem tohle odmítl.
Dočkal ses ve škole i nějakého zastání?
Spíš ze strany učitelů než vrstevníků. A to je samozřejmě taky problém. Když se tě zastane učitel, získáš nálepku, že ti nadržuje. A to taky není příjemná pozice.
Kdy sis uvědomil, že jsi gay?
To definitivní uvědomění přišlo až kolem 25 let, tedy asi před deseti lety.
Před tím jsi milostné vztahy neřešil?
Ne. Žádné jsem neměl. Na gymplu jsem se snažil hlavně o školní záležitosti. Projít se slušným prospěchem, zvládnout těžké testy. Takový ten školák, co neřeší nic jiného než školu.
A bylo to tak, že jsi chtěl školu řešit tak moc ty sám, nebo to byl spíše únik před sociálními problémy, které jsi měl?
Únik to asi byl. Když se na něco soustředíš, snažíš se zapomenout na problémy. Útěkem pro mě byl i orchestr. Protože když hraješ na nějaký nástroj, pomáhá ti to odbourat stres.
Jaké pro tebe bylo si už v pozdějším věku uvědomit, že jsi gay? Jsi z relativně malého města a konzervativního prostředí.
Někteří lidé si to uvědomí i v padesáti, je to individuální. Když jsem si to uvědomoval, začal jsem vzpomínat, jestli jsem něco takového nevnímal už dřív. A to se mi stávalo třeba i u některých spolužáků, hlavně na gymplu. Strašně se mi líbili, ale já si to neuvědomoval. Koukal jsem na ně, ale nedocházelo mi, že mě přitahují sexuálně. Tehdy mi naše angličtinářka půjčila pár videokazet s filmy, kde jich bylo několik s Leonardem DiCapriem, a mně došlo, že se mi ten herec vlastně strašně líbí. A pak jsem viděl Úplné zatmění (smích). Postupně jsem začal chápat, proč na ten film koukám pořád dokola a zejména na těch pár konkrétních scén. Došlo mi to pak plně až po výšce, už jsem byl úplně jinde. Ty náznaky jsem měl ale dlouho.
Bylo snadné se s tím srovnat? I s ohledem na prostředí, ze kterého vycházíš?
Na tom malém městě je to trochu jiné než v Praze. Je fakt, že mi někteří říkali, že si myslí, že jsem na kluky. Někteří to tušili dříve než já sám. Srovnat se s tím bylo pro mě velice těžké. Vyrůstal jsem v Mariánkách a měl jsem pocit, že jsem jediný homosexuál ve městě. To bylo asi to nejtěžší. Nemáme tu žádné gay kluby, komunity a podobně. Tam mi museli pomoct kamarádi, kteří vyrůstali v jiných místech. Velkou roli v tom hrál internet a online komunikace s lidmi, kteří mě strašně povzbuzovali.
Zmínil jsi, že máš silné brýle a máš naslouchadlo. S čím se potýkáš?
Od narození jsem měl velmi špatný zrak i sluch. Tyhle pomůcky mám už odmalička. Mám z toho důvodu také invalidní důchod. Dnes už to ale mladí lidé chápou mnohem více než dříve, takže už společenský hendikep z toho důvodu, oproti dřívějšku, moc nezažívám.
Jak je tělo a to, jak vypadáš, důležité v gay komunitě?
To je velké téma. Gay komunita je hodně stereotypní. Pokud nemáš hezké tělo, jsi pro velkou část komunity společensky mrtvý. Pokud nemáš do třicítky vztah, lidé si říkají, že už asi nemáš šanci. Požadavky na tělo jsou určitě větší než u heterosexuálů.
Proč tomu podle tebe tak je?
Je tam obrovský kult mládí, s tím jsem se také setkával. Obraz mladého, krásného, pěstěného a mírně svalnatého těla. Proč to tak je, nevím. Vyrůstal jsem v Mariánkách, kde žádná gay komunita není. Neměl jsem s ní tedy žádnou zkušenost. To stejné platí pak ale na online seznamky, kde podobu těla a mládí lidé hodně řeší. Nějaký kluk se mi třeba líbil, snažil jsem se ho oslovit, ale chodily mi odpovědi, že nejsem jeho typ. Byl jsem tam pro lidi nepřijatelný.
Jak je pro tebe těžké se seznamovat?
Já jsem po jedné nepříjemné aféře na seznamování rezignoval. Říkal jsem si, že budu sám. Smiřoval jsem se s tou myšlenkou, přestával jsem chodit na seznamky. Že když mě někdo osloví, tak fajn, když ne, nedá se nic dělat. Bral jsem jako svůj úděl, že budu sám.
Jaké to pro člověka je? Zejména když víš, že v tom hraje velkou roli vzhled.
Bylo to fakt strašné. Nezbývalo mi nic jiného, než to brát tak, jak to je. A dělat činnosti, které mě baví, a tím na to nemyslet. Zachraňovala mě muzika. Rezignoval jsem na balení, protože jsem i jako balič vždy stál za starou bačkoru (smích).
Proč jsi stál za starou bačkoru?
Protože jsem těm klukům třeba říkal, že se mi líbí, abychom si šli povídat o tom, co je baví. Tak jsme občas dali pokec a pak to skončilo. Já už tehdy toužil po vážném vztahu, nezávazný sex jsem nechtěl. V mém okolí už tehdy lidé uzavírali svatby a já jsem tam pořád byl sám. Toužil jsem po tom, tam s někým jít. Vždy to ale skončilo na tom, že nejsem jeho typ.
Jak jste se potkali s tvým současným partnerem?
On mě oslovil začátkem roku 2018 na internetu, nebyla to iniciativa z mé strany. Pak jsme se začali bavit přes Messenger a pak jsme se v září toho roku konečně sešli naživo, začali jsme se scházet víc a ten vztah funguje dodnes. Štěstí mě potkalo až po třicítce.
Máte ale vztah na dálku.
Ano. On bydlí v Brně, já v Mariánkách. Pracuje a studuje, závisí tedy hodně na něm, kdy bude mít volno, abychom si mohli udělat čas pro sebe a já za ním do Brna, nebo on za mnou do Mariánek, přijel. On bydlí u rodičů, což pak závisí na tom, zda se mnou nebudou mít problém, abych u nich mohl přespávat.
Měl jsi kvůli zkušenostem z minulosti problém s intimitou? Měl jsi strach ze sexuálního kontaktu a reakce partnera? Dříve ses styděl před lidmi převlékat a teď máš najednou s ním mít sex.
Zpočátku jsem strach měl. Ten nebyl ze studu, ale roli hrály stereotypy. Je hodně filmů, nebo gay porno, kde jsou vždy ti krásní svalnatí blonďáci, a já nic takového nejsem. Zpočátku tam ten pocit méněcennosti byl. Ale to trvalo krátce. Protože je to fakt super. Bereme se navzájem takoví, jací jsme, jak vypadáme.
Bavili jste se o tom otevřeně?
Ano a on pak skončil s nějakými vtípky na odlehčení situace. Občas mi říká: „Hlavně dávej pozor, abys mě nezalehl.” (smích). Vždy to odlehčí, zasmějeme se a je nám dobře.
Neubližují ti takové vtípky?
Vůbec ne. Naopak díky tomu odlehčenému přístupu mám dnes vůči svému tělu otevřenější vztah. Beru ho takové, jaké je. Už se tím netrápím. To období mám za sebou. I přesto, že třeba Hubertovi rodiče si mě nejprve představovali jako toho pěkného sportovního kluka, a přišel jsem já. Což pro ně musel být obrovský šok.
Bavíme se o tělu a jeho vnímání. Máš současně trochu posedlost Warwickými veslaři. Jak jdou tvé zážitky dohromady s adorací dokonalých těl ostatních mužů?
Ono to dohromady jde. Když jsem je před několika lety objevil, tak mě ty jejich myšlenky hodně oslovily. Byla to pro mě psychická pomoc. Jsou to jednak opravdu krásní kluci, jednak sami zdůrazňují, že se svlékají hlavně pro homosexuální fanoušky. Že si zaslouží, aby se i kluci měli na co podívat a viděli přirozenou krásu těla. Oni tím vlastně říkají, že ten stud není na místě. Pomáhali mi navracet si sebevědomí. Že by se člověk neměl stydět za to, jak vypadá. Že se přestane bát nahoty a bude mít tak i vyrovnanější psychiku. Že jsi, jaký jsi, a nikdo ti nemá právo říkat, co bys měl se svým tělem dělat.
Na druhou stranu tohle ukazují muži, kteří mají sexy těla. Není to v kontradikci? Nemůže to mít na lidi s jiným typem těla spíš opačný efekt?
To jsem si nikdy u toho neříkal. Krom jiného se vymezují proti šikaně a homofobii ve sportu. Často proto tematizují například problémy vyoutovaných sportovců při sprchování, kdy čelí různým narážkám od kolegů. Oni nepodporují stereotypizaci krásného mužského těla, naopak proti tomu bojují. Lidé se mi občas smějí, že pořád řeším jejich kalendáře, ale mně skutečně pomohli se s tím vším vyrovnat.
Našel jsi ke svému tělu nakonec cestu?
Určitě. Je to díky Hubertovi, který mě má rád. Jsem díky němu vyrovnanější.
Foto: Archiv Jaroslava Vávry