Dvacetiletá Eman Ghaleb z Teplic je Češka známá svou angažovaností ve veřejném prostoru. Její rodina je původem z Jemenu, Eman žije v ČR od svých pěti let. Poprvé se začala angažovat při společných úklidech města s lázeňskými hosty zaměřenými na lepší soužití obyvatel. „Po té kampani jsem si uvědomila, že je důležité se ve společnosti angažovat a že to má smysl. A právě můj gympl a jeho vedení mě v této cestě podporoval a inspiroval,“ říká Eman. Eman je praktikující muslimka a rozhodla se také nosit hidžáb. „Šátek nosím, protože můžu a protože ho považuji za symbol mé identity a svobody,“ líčí své důvody. „Svoboda totiž nespočívá v tom, že žena bude mít na sobě co nejméně látky a že bude uspokojovat ostatní, ale v tom, že si bude nosit, co uzná ona za vhodné a za svůj styl. Ať žena nosí šátek nebo minisukni, je to čistě její svoboda a nikdo nemá právo tu ženu odsuzovat,“ pokračuje. Eman se jako muslimská žena vychovaná mezi Evropany necítí utlačovaná, necítí se být méně než muž. Zahalená žena podle ní prototypem zotročené ženy není. Setkávání s nenávistí se nicméně stalo běžnou součástí jejího života. „Jednu dobu nenávist narůstala a setkávala jsem se s ní hodně často, tak jsem si zvykla a začala jsem to brát více s humorem. Donutilo mě to také, abych se ve společnosti angažovala více.“ Češi podle ní nejsou ani rasisté, ani xenofobní, v Česku jsou podle ní tak výrazné protimuslimské nálady způsobené především strachem. „Já se jim ani nedivím, když poslouchám, co někteří politici propagují za nenávist a strach nebo jaké zprávy a informace kolují v médiích,“ tvrdí Eman.
Právě jsi dokončila střední školu, jaké budeš mít vzpomínky?
Určitě mám a budu mít moc pěkné vzpomínky. Za dobu mého studia na gymnáziu jsem navázala mnoho vztahů a poznala mnoho lidí, kteří mě inspirovali. Právě na gymplu jsem se začala angažovat ve společenském dění prostřednictvím různých kampaní nebo akcí. Začalo to na konci prváku, když jsme spolu s místními muslimy zorganizovali úklidovou kampaň v Teplicích, která měla osvětový charakter a snažila se dosáhnout klidného soužití mezi místními obyvateli a lázeňskými hosty z Perského zálivu, kteří způsobili ve městě nevědomě nepořádek. Tato kampaň sloužila nadále jako komunikační most. Po ní jsem si uvědomila, že je důležité se ve společnosti angažovat a že to má smysl. A právě můj gympl a jeho vedení mě v této cestě podporoval a inspiroval. A určitě nemohu zapomenout na postoj a podporu mé školy v době, kdy virtuální jedinci žádali mého ředitele, aby mě vyloučil ze školy kvůli mému vyznání a šátku. Byla to možná nejtěžší léta, ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem byla obklopena lidmi, kteří jednají rozumně, spravedlivě a statečně.
Byla pro tebe česká maturita těžká?
Já jsem jiné školství než české nepoznala. Od školky jsem vyrůstala v ČR a s učením a jazykem jsem neměla nikdy potíže. Dá se říct, že češtinu považuji za svůj mateřský jazyk. Přiznám se ale, že jsem se maturity hodně bála, můj strach byl asi až přehnaný. Maturovala jsem totiž v profilové části z dějepisu a společenských věd a všichni mě strašili, že je to nejhorší kombinace. Strach byl zbytečný, protože jsem opravdu měla skvělé učitele, kteří ve mně vzbudili velký zájem o ty předměty. Nakonec moje maturita dopadla velmi dobře, což jsem vůbec nepředpokládala, a hlavně vůbec nebyla tak těžká, jak všichni tvrdí a straší. To je možná i díky tomu, že teplický gympl je velmi kvalitní a studenty dobře připraví. Jestli dnes mohu někomu děkovat, tak určitě kantorům, kteří sice byli velmi přísní, na druhou stranu jejich hodiny byly fakt velkým přínosem nejen u maturity, ale i u přijímacích zkoušek na vysokou školu.
Nedávno skončil ramadán. Co to je za svátek a jak ho slavíš ty?
Ramadán je posvátný měsíc. Muslimové během něj drží půst od východu do západu slunce. Nemocní, děti a kojící a těhotné ženy ho držet nemusí. Tento měsíc má charakter bohoslužby - muslimové se snaží dělat co nejvíce dobrých skutků, uctívají Boha, starají se o chudé a upevňují svůj vztah s Bohem. V Česku sice letos trval půst každý den 18hodin, ale podle mě není zas tak těžký ho držet. Je mnohem snazší než v arabských a afrických státech, jelikož tu nemáme zas tak vysoké teploty. Sice trvá měsíc, ale muslimové během něj chodí normálně do práce, do školy a vykonávají dále své povinnosti. Po ramadánu následuje svátek přerušení půstu. Je to svátek, který je asi stejně důležitý jako Vánoce. Začíná ranní modlitbou a poté se začíná slavit. Dávají se dárky, zdobí se domy, rodiny se navštěvují a peče se cukroví. Chybí jenom sníh a stromeček, jinak je to, myslím, podobné.
Rozhodla ses nosit hidžáb, přestože to rodina nevyžaduje, proč?
Šátek nosím, protože můžu a protože ho považuji za symbol mé identity a svobody. Vzala jsem si ho, protože jsem chtěla, nic mi v tom nebránilo a hlavně jsem byla přesvědčena o důvodech, proč si ho vzít. Žiju ve svobodné zemi, kde lidé mají svobodu se oblékat, jak uznají za vhodné. Neviděla jsem proto důvod proč ne. V Česku nosit šátek není lehké, mám mnoho kamarádek, které se ho bojí vzít. Takže to vyžaduje odvahu, sílu a hlavně přesvědčení. Když jsem řekla, že to považuji za symbol mé identity a svobody, tak si určitě někteří lidé pomyslí, co je to za nesmysl. Jenže já to opravdu považuji za něco, co vytváří mojí identitu, osobnost a svobodu. Svoboda totiž nespočívá v tom, že žena bude mít na sobě co nejméně látky a bude uspokojovat ostatní, ale v tom, že si bude nosit, co uzná ona za vhodné a za svůj styl. Ať žena nosí šátek nebo minisukni, je to čistě její svoboda a nikdo nemá právo tu ženu odsuzovat. Bohužel na světě existují nesvobodné země, kterým svoboda oblékání, náboženství nebo názoru nic neříká. Tato země je ale svobodnou zemí, a proto by se neměla porovnávat s totalitami a klesnout na jejich úroveň.
Velmi diskutované v souvislosti s islámem je téma práv žen. Jaký máš na to pohled?
Bohužel v dnešní době nejsou práva žen všude samozřejmostí. Musí se o ta práva bojovat všude, nejen na Blízkém východě či Africe, ale i v Evropě. I Evropy se týká utlačování žen, domácí násilí či znásilnění. Mají sice jinou podobu, ale děje se taky. Bohužel taková témata se moc neřeší a nedostávají dostatečnou mediální pozornost. Na druhou stranu se ve světě vytvořil prototyp utlačované ženy, která je ideálně muslimkou, na hlavě nosí nějaký ten šátek. Ve světě je považována za zotročenou jen proto, že nosí na hlavě nějakou látku. Přitom na světě muslimské ženy trpí vážnějšími problémy. Spoustu žen je bohužel i v dnešní době obětí válek, migrace, negramotnosti, nucených sňatků nebo politického pronásledování. Toto všechno se bohužel neřeší, ačkoliv jde o velké problémy, které řešení mají. Místo toho se řeší zejména „osvobozování žen od nějaké látky”. Na druhou stranu se setkáváme i s tím, že zahalená žena už není jen prototypem „zotročené ženy”, ale také symbolem terorismu, násilí atd. A taková žena je potom terčem nenávisti. Pak už je otázkou, zda je cílem tu ženu „osvobodit od látky” nebo je považována za nepřítele.
Jak to cítíš ty sama?
Já jako muslimská žena žijící v Evropě, která byla vychovávána mezi Evropany, se necítím jako utlačovaná, necítím se být něčím méněcenným ve vztahu k mužům. Vzdělávám se a vesměs dělám všechno jako ostatní - svobodně a s přesvědčením. Bojuji neustále s tím, že někdo zpochybňuje moji volbu někým být, něco nosit, být něčím přesvědčená. Označuje mě za nesvobodnou jen proto, že mám jiný styl. Toto vymývání mozků je podle mě v dnešní době pro společnost nebezpečné. Bohužel, a to opravdu bohužel, se dnes považuje kus látky za nesvobodu, zatímco umožnění ženám v Saúdské Arábii řídit auto za svobodu. Je skvělé, že tam už mohou řídit i ženy, ale je smutné, že je svoboda ženy ztělesněna v tom, že může nasednout do auta. Přitom jde o samozřejmost a žádný princ se kvůli tomu nestává hrdinou.
Setkáváš se s projevy nenávisti či diskriminace?
Setkala jsem se s nimi, měla jsem ale štěstí, že kolem mě existovali lidé, kteří mě podporovali, takže u mě převládají dobré zkušenosti nad špatnými. Setkávání se s nenávistí je v dnešní situaci normální. Jednu dobu nenávist narůstala a setkávala jsem se s ní hodně často, tak jsem si zvykla a začala jsem to brát více s humorem. Donutilo mě to také, abych se ve společnosti více angažovala.
Před nějakou dobou ses rozhodla uveřejnit vzkaz Daeš, takzvanému Islámskému státu. Proč? Jaké se k tobě dostaly reakce veřejnosti?
Byla to ode mě spontánní reakce den po teroristickém útoku v Berlíně. Cítila jsem se zoufale a hlavně mě už přestalo bavit neustále řešit a vysvětlovat lidem, že já ani moje rodina nejsme teroristi. Že jsme proti myšlenkám, které Daeš šíří. Na prvním místě mě trápila kolektivní vina. Nechápala jsem, co se děje a proč mám nést odpovědnost za něco, co jsem neudělala. Tak jsem večer napsala vzkaz na svůj Facebook a šla spát s tím, že nedokážu udělat nic jiného. Ráno jsem pak byla překvapená z reakcí. Nečekala jsem hlavně, že si to tolik lidí vezme k srdci a pochopí, co prožívám. Reakce byly určitě i negativní, ale bylo jich málo. Následně se objevily také hoaxy o tom, že na můj dopis odpověděl Bagdádí nebo že mým cílem bylo upozornit na ČR, aby nás nějaký ten terorista nezapomněl navštívit. Chodily mi ale také zprávy od lidí, kteří se o mě báli. Měli strach, že by mi někdo z těch teroristů mohl ublížit a považovali mě pomalu za hrdinku. V té době byl totiž z Daeš mezi lidmi velký strach i pod vlivem mediální pozornosti, která mu byla věnována. Já se osobně nebála, věřila jsem, že Daeš nemá velkou vojenskou moc, nýbrž obrovskou mediální. Dnes už naštěstí o této teroristické organizaci neslyšíme. Šlo o určité období, kdy se hodilo v lidech vyvolávat strach. Doufám, že o nich už nikdy neuslyšíme.
Proč jsou podle tebe v Česku tak výrazné protimuslimské a protimigrační nálady?
Nemyslím si, že je to přirozenou náladou v Česku. Češi jako národ podle mě nejsou rasisté ani xenofobové a mé zkušenosti to potvrzují. Podle mě mají strach. Já se jim ani nedivím, když poslouchám některé politiky propagující nenávist a strach nebo když vidím, jaké zprávy a informace kolují v médiích. Život ve strachu je velmi těžký a věřím, že to ty lidi trápí. Bohužel se před tím strachem někteří brání nenávistí. Není to zrovna nejlepší reakce, ale dnes bohužel všichni žijeme pod tlakem médií a politiků a je snadné podlehnout. Nemrzela mě proto tolik ta nenávist jako strach, který se v lidech usazoval. Pamatuji si, jak to v roce 2015 všechno začalo, bylo to velmi těžké období. Pak se to uklidnilo a před volbami opět narostlo. Nyní je zase klid. Je to jako na burze.
Tvá rodina pochází z Jemenu, kde teď probíhá obrovská humanitární krize spojená s válkou. Jaký vztah má dnes vaše rodina k Jemenu?
Já ani moje sestry jsme v Jemenu nežily. Párkrát předtím, než vypukla válka a krize, jsme tam byly s rodiči na dovolené. Mám určitě krásné vzpomínky a kladný vztah, akorát není tak silný, jelikož jsme tam nežily. To je podle mě normální, celý život žijeme v Česku, kde jsme vyrůstaly. S rodinou v Jemenu ale stále komunikujeme a pomáháme jim. Naštěstí jsou v bezpečí.
Co se ti na Česku líbí?
Život se mi tu celkově líbí a myslím, že bych ČR za jinou zemi nevyměnila. Mám tu spoustu přátel, vyrůstala jsem tu a můj vztah k Česku je silný. Považuji ho za svůj domov. Mám ráda i mé město a okolí. Stýská se mi po něm, když jsem v zahraničí. Líbí se mi, že ačkoliv je v dnešní době jiná atmosféra, lidé okolo mě přijali mezi sebe. Není to lehké a určitě to od nich vyžadovalo odvahu.
Foto: Archiv Eman Ghaleb