Pětadvacetiletý umělec Dachil Sado pochází ze severního Iráku z pronásledované komunity Jezídů. Po sérii útoků a poprav ve svém okolí se rozhodl vlast opustit. Do Berlína přišel v lednu 2015 a Německo mu udělilo azyl. Po příjezdu do Evropy ho však překvapily postoje části veřejnosti: „Z Iráku jsem utekl kvůli radikálním islamistickým skupinám a pak přijdu sem, kde se na mě lidé dívají, jako bych byl jedním z těch radikálů.“ Dachil se v Německu začal věnovat umění a v říjnu nastupuje na prestižní uměleckou školu Weissensee. Aktuálně má do 21. září výstavu v brněnské Galerii Klubovna. Jak se žije Jezídům v Iráku a proč jsou napříč historií pronásledovaní? Jaké byly Dachilovy začátky v novém domově? Proč se začal věnovat umění a z jakého důvodu mu vadí označení „uprchlík“? I o tom je následující rozhovor.
Dnes žiješ v Berlíně. Odkud ale pocházíš?
Pocházím ze severního Iráku z města Shingal (Sinjar), kde žije asi sedm set tisíc lidí různorodého původu. Tam jsem se narodil a vyrostl, současně jsem ale později pracoval v jiném severoiráckém městě, v Dohuku, které je součástí kurdského regionu. Vedle studií jsem vystřídal celou řadu povolání. Byl jsem elektrikář, stejně jako můj táta. Pak jsem pár let pracoval u policejních složek. Později jsem se zaměřil také na počítače. Naučil jsem se s nimi pracovat jako dítě, protože bratr v té době jeden koupil. Tehdy to byla nevídaná věc, jeho cena byla srovnatelná s cenou domu. A tak jsem později stál u založení mládežnického centra, kam se nám podařilo získat také několik strojů a já jsem vedl počítačové kurzy pro děti, ale i například pro negramotné. A pak se najednou stala hrozná věc. Myslím, že to bylo v roce 2009, když přímo před naším centrem vybuchlo auto. Protože široko daleko nebyl v podstatě žádný jiný zajímavý terč, domnívám se, že byl útok směrovaný na nás. Tomu předcházelo několik dalších pumových útoků, při kterých zemřely stovky lidí. A nikoho to nezajímalo. Protože jsme Jezídové.
Jak bys popsal život příslušníků menšiny Jezídů v Iráku?
Je to život v permanentním nebezpečí. Já jsem kvůli škole i práci hodně jezdil mezi městy a v podstatě každá taková cesta mohla být má poslední. Později, od roku 2007, nám také bylo Al Káidou zakázáno navštěvovat Mosul. Na zdech domů ve městě bývala i taková varování, že bude zabit i ten, kdo jen Jezídům návštěvu u sebe umožní. Vím to proto, že moji tři bratři v té době v Mosulu studovali a jeden jejich spolužák z našeho města byl zavražděn, když se procházel na trhu. Během toho týdne bylo popraveno dalších čtyřiadvacet studentů. Začalo být velmi nebezpečné se ve městě pohybovat, protože na každém check-pointu se vás policie ptá na občanku, kde máme v Iráku zapsanou také naši víru. Okamžitě tedy poznají, k jaké náboženské skupině náležíš a mohou to reportovat dále Al Kaidě. Tehdy bylo proto pro Jezídy velmi těžké se z města vůbec dostat pryč. Také naše spřátelená mosulská rodina, kterou jsme pravidelně navštěvovali, nás varovala, že už k nim na návštěvu přijet nemůžeme. Jakmile bychom tam přijeli, o to spíše můj otec angažující se v politice, byli bychom okamžitě popraveni. Přes to všechno se ale lidé nechtějí vzdát a pokračují v boji za naši svobodu. Je to také naše země.
V čem je náboženství Jezídů specifické?
Jsme nositeli jednoho z nejstarších náboženství od dob Mezopotámské říše. Věříme tedy, že je naše náboženství starší více než 6000 let. Na celém světě je nás už méně než milion. Dříve nás ale bylo mnohem více, v některých regionech, kde dnes žijí křesťané, muslimové a židé, jsme byli většinou. Věříme v jednoho boha a specifické pro naše náboženství je, že podle nás neexistuje peklo, jen určitá podoba ráje. Nikdo tedy u nás v pekle neshoří. Můžeš se reinkarnovat například ve strom. Pokud budeš během života dobrým člověkem, můžeš se jako člověk znovu narodit. Naše víra nám říká, že to není Bůh, ke kterému se modlíme a ten nás učiní dobrými, ale že je na každém z nás se rozhodnout, jestli budeme dobří, nebo špatní. Myslím si ale, že jsme byli dříve více otevření, než jsme nyní. Na našem lidu totiž proběhla řada genocid – a nejen od jedné skupiny, ale ze strany různých skupin – a to nás poznamenalo. Dnes je to tak, že se jako Jezíd narodíš. Nemůžeš se jím stát, jako u abrahámovských náboženství.
Proč Jezídové čelí takovému útlaku?
Je to naše odlišná víra a představy o světě. Někteří se snaží ostatní přesvědčovat o tom, že uctíváme Satana, protože máme jinou verzi jeho příběhu. Vyčítají nám také, že v podstatě nemáme žádnou posvátnou knihu i to, že neznáme peklo. A s tímto odůvodněním také v srpnu 2014 napadl ISIS mé město z pěti stran. Irácká armáda i Pešmergové noc před tím jeho brány opustili, zatímco obyvatelům nic neřekli. Tisíce lidí byly zavražděny, ženy byly zotročeny a mnoho lidí bylo pod pohrůžkou smrtí nuceno konvertovat k islámu. Řada lidí prostě zmizela. Nám fse naštěstí podařilo s rodinou uprchnout. Moc smutné je, že se radikálům podařilo zmanipulovat i některé lidi, se kterými jsme vedle sebe žili po desetiletí bez problému, nikdo neřešil, kdo má jaký původ nebo náboženství. Byli jsme sousedé, vzájemně jsme si pomáhali. Najednou lidé prostě zešíleli. A lidé už si nevěří. Nevěříte ani svým přátelům. A proto velká část lidí odešla. Mají toho už prostě dost. Na druhou stranu jsou ti, kteří zůstali, zneužíváni dalšími skupinami, například i některými Kurdy. Jsou pro ně jako pronásledovaná minorita dobrou kartou. Ohání se jimi, ale nikdo jim nakonec skutečně nepomůže. Právě proto jsem odešel i já. Není tam už žádná naděje.
Jak se taková situace podepisuje na samotných Jezídech?
Je mi opravdu líto Jezídů, kteří ve finále nenávidí všechny a všechno. Nevěří ani muslimům, ani křesťanům, prostě nikomu. Zkrátka už toho mají dost, je to nakonec asi přirozená reakce lidské bytosti. Je mi z toho ale smutno. Na světě je například 1,6 miliardy muslimů a všichni rozhodně nejsou stejní. Také lidé z mé rodiny byli popraveni. ISIS jim sťal hlavu. To ale dělá několik desítek nebo stovek tisíc lidí z toho celého počtu. Ostatní jsou běžní lidé. Současně ale říkám, že jsou tito všichni lidé za činy radikálů spoluzodpovědní. Neviním je z toho, ale nesou za to určitou odpovědnost. Protože to nezastaví. Teď se situace mění, a to mi dodává naději. Čím dál více muslimů činy ISIS veřejně odmítá. Musí ale odmítnout také nenávistné projevy, která jdou z Íránu a Saúdské Arábie. Člověk se tomu musí veřejně postavit. Pokud ten problém nebude pojmenován, nebude ani vyřešen. A to se netýká jen muslimů, ale i křesťanů a dalších náboženství. Týká se to celé naší země. A pak tu vedle toho máme západní zbrojní průmysl, který z toho všeho těží.
Jak probíhal tvůj odchod?
Rozhodl jsem se během jednoho týdne. Zaplatil jsem vše, co jsem měl, abych se dostal do Německa. Cesta mi zabrala celkem sedmnáct dní.
Jaké byly první dojmy z nového domova?
V určitém ohledu to byl velký paradox. Z Iráku jsem utekl kvůli radikálním islamistickým skupinám a pak přijdu sem, kde se na mě lidé dívají, jako bych byl jedním z těch radikálů. Jen si to představ. A to se netýká jen mě, ale i muslimů a příslušníků dalších náboženství – z Iráku, Sýrie nebo Afghánistánu. Ti lidé už nechtějí být vražděni a zažívat válku. Chtějí život v míru. Chtějí žít. A proto přicházejí sem. Je jisté, že mezi těmi statisíci lidí, kteří přicházejí, budou také někteří radikálové, kteří toho chtějí využít. Nemůžeš podle nich ale odsoudit celou skupinu. Bavíme se o skoro dvou milionech jednotlivců. A chytají se toho zase pravicoví radikálové, kteří na ně poukazují a tvrdí, že jsou to špatní lidé.
Jak jsi takové reakce vnímal?
Byl jsem v šoku. Během prvního měsíce, který jsem strávil v Berlíně, proběhlo proti nám několik demonstrací. Jak jsem se měl cítit? Odešel jsem kvůli válce a popravám, abych začal někde znovu bezpečně žít a najednou jsem přímo konfrontován s takovými protesty. Nečekal jsem to. Po čase jsem se ale stal součástí uměleckého projektu KUNSTASYL jsem proto rád, že na tyto věci a postoje mohu reagovat uměním. To nemá hranice, je v něm možné vše. To je osvobozující.
daHEIM, z výstavy daHEIM: Einsichten in flüchtige Leben v Muzeu evropské kultury (foto: KUNSTASYL)
Myslíš, že má umění šanci něco změnit?
Určitě. Současně ale nic nemusí, neřídí se příkazy. Umění má možnost měnit, má možnost spojovat společnost. Proto mě také zajímá. Nejdůležitější je, že pokud skrz umění například spojuješ dvě odlišné komunity, měnit se nutně nemusí. Nemusí potlačovat svou identitu. Tím chci říct, že umění má tu moc, že se skrz něj lidé a skupiny přijímají takoví, jací jsou. I se svými rozdílnostmi.
Ty ses umění začal věnovat až po příchodu do Německa. Jak k tomu došlo?
Druhý měsíc, kdy jsem byl v Berlíně, jsem potkal tým projektu KUNSTASYL. Ten byl založen německo-švýcarskou umělkyní Barbarou Caveng. Skrz něj jsem se o umění trochu více dozvěděl. V Iráku jsem nikdy dříve neměl ani jednu hodinu o umění. Jediná tři jména, která jsem znal, byla Leonardo da Vinci, Pablo Picasso a Vincent van Gogh. Představa o umění je tam také jiná – v podstatě se omezuje na malbu a sochu. Barbara s tímto projektem přišla do domu pro žadatele o azyl, kde jsem v té době žil, a spolu s týmem nás všechny pozvali na setkání, abychom se pobavili o možnostech spolupráce. A protože jsem já sám v Iráku pracoval v syrském táboře, viděl jsem hodně organizací, které přijely jen udělat pěkné fotky a odjely. Předpokládal jsem, že to bude zase tento typ lidí. Chtěl jsem si proto poslechnout, co budou říkat a předem jsem byl naštvaný. Když členové týmu KUNSTASYLu tento participativní projekt představili, zaujalo mě to. A tak jsem se spolu s dalšími dvaceti lidmi zapojil. Po nějaké době jsem se sám stal členem organizačního týmu a dnes jsem členem vedení této iniciativy. Začali jsme pořádat výstavy a umělecké performance. A umění mě pohltilo. Nedávno jsem si podal přihlášku na dvě umělecké univerzity, obě mě přijaly a já tak v říjnu nastupuji na Weissensee Kunsthochshule.
DIE KÖNIGE, sedmihodinové pararelní performance v Muzeu evropské kultury (foto: KUNSTASYL)
Jak tvůj příchod do Berlína probíhal?
Nejprve jsem přijel do Mnichova, odkud jsem si objednal spolujízdu do Berlína. To bylo v lednu 2015. Tam jsem se přihlásil na sociální odbor, kde jsem také podal žádost o azyl. Nejprve mě poslali do jednoho zařízení pro žadatele, kde nás spalo asi padesát v jedné hale. Asi po měsíci jsem pak kancelář poprosil, jestli bych se nemohl přestěhovat do domova pro žadatele o azyl v Bad Schandau. Tam jsem pak sdílel pokoj jen s kamarádem Hamidem. A tam právě posléze přišla náhodou Barbara s mými dnešními spolupracovníky s nápadem na realizaci KUNSTASYLu.
Jaká je v takových domovech pro žadatele o azyl nálada?
Je tam smutná atmosféra. Ta místa nejsou propojena se společností měst, ve kterých se nachází. Takže si člověk nevytvoří vazby na lidi, čtvrť nebo město samotné. Ani lidé v domově se navzájem neznají, je to těžké. Prostě ticho. Jakmile ale začal projekt KUNSTASYLu, a to je právě to, co umění dokáže, všichni v budově jsme se rázem seznámili. Každý se s každým začal přátelit, následně jsme se seznámili také s lidmi zvenčí a oni nás chodili navštěvovat.
Dachil Sado, Omer Alshaer, Iyas Sari: DIE KÖNIGE, pátá hodina ze sedmihodinové pararelní performance v Muzeu evropské kultury (foto: KUNSTASYL)
Netajíš se tím, že ti je slovo „uprchlík“ nepříjemné a ve vašem kolektivu ho vůbec neužíváte. Můžeš vysvětlit proč?
První mé setkání s tím slovem pochází už z Iráku, kdy mě ještě vůbec nenapadlo, že bych někdy mohl být ve stejné situaci. Pracoval jsem v táboře pro Syřany ve městě Domíz a dal jsem se do řeči s bývalým profesorem univerzity v Damašku. Vyprávěl o své práci, kterou kvůli válce ztratil, přišel i o domov, zkrátka o všechno. Ze dne na den se ocitl ve stanu. Nic z toho podle něj nebylo tak hrozné, jako to, že najednou přišel o identitu profesora a získal nálepku „uprchlík“. Od té doby to slovo už nepoužívám. Vymazal jsem ho ze svého slovníku. Žádný člověk si nezaslouží být uprchlíkem, a jeho alternativami v různých jazycích, nazýván. A pak když jsem přišel do Berlína, tak mě zaujalo, že umělci, se kterými dnes pracuji, sami to slovo nepoužívají. To slovo není dobré proto, že zařazuje lidi do určité skupiny. Je to nálepkování. Pro popsání nějakého sociálního problému mi připadá vhodnější například označení „žadatel o azyl“, protože je dočasné a nejde o nálepku. V momentě, kdy azyl dostaneš, staneš se obyvatelem země, která ti ochranu poskytla. A je na tobě, k jaké zemi se budeš hlásit. Můžeš být například iráckým umělcem žijícím v Německu.
Kde je teď tvůj domov?
Mým domovem je místo, kde žiju. Narodil jsem se poprvé v Shingalu. To byl, a také stále do určité míry je, můj domov. Narodil jsem se ale ještě podruhé, a to v Berlíně. Pokud se v budoucnu někam přestěhuju a rozhodnu se, že tam zůstanu, bude i to další místo mým domovem.
Foto: Lukáš Houdek