Existují knihy a dokumentární filmy o Češích, kteří museli za války pracovat v Německu. O nuceně nasazených v Norsku se dozvídáme až nyní. Proč?
Donedávna byly válečné archivy v Norsku zavřené. Vědělo se, že tam za války pracovaly statisíce válečných zajatců z Ruska, ale historici nemohli bádat bez přístupu do archivů. V roce 2015 byly konečně otevřené, a tak jsme prozkoumali archiv polovojenské organizace Todt v Norsku, která byla zodpovědná za stavební projekty pro wehrmacht. Norští kolegové se primárně zaměřili na podrobné informace o ruských zajatcích, ale zmínili také další civilní pracovníky ze zahraničí. Když jsem se dočetla, že tam bylo přes tisíc Čechů, tak mě napadlo, že zkusím zjistit, jak se jim tam žilo za války a co se s nimi stalo po roce 1945.
Jak začalo vaše historické pátrání?
Naprosto zásadní byla kartotéka s pracovními listy všech zahraničních pracovníků, které evidovala organizace Todt. Přizvala jsem do týmu historika Zdenka Maršálka z Akademie věd a norského odborníka Hanse Ottu Frølanda, který je vedoucím Institutu soudobých dějin v norském Trondheimu. Společně jsme zažádali o tříletý grant. Podařilo se nám získat finanční podporu z Norských fondů. Díky tomu jsme mohli vytvořit web www.noraci.cz, kde jsou podrobné informace o Češích v Norsku, včetně jmenných seznamů. Začali jsme psát na adresy, které byly na evidenčních lístcích z válečné doby. Žádné e-maily, ale klasické dopisy. Posílali jsme je postupně a po každé várce se nám někdo nový ozval.
Vendula Hingarová a Zdenko Maršálek (Foto: Vojtěch Vlk)
Prý také dost „pomohla“ pandemie?
Když jsme s projektem začínali, tak byl zrovna první lockdown. Většina lidí seděla doma u počítačů. Kromě práce řešili třeba i to, co dlouho odkládali – začali procházet rodinná fotoalba, genealogické weby a další online materiály. Díky tomu se nám ozvali potomci pamětníků, kteří nám zpřístupnili opravdové poklady z rodinných archivů.
Proč byli Češi posláni na nucenou práci právě do Norska?
Byla to spíš náhoda. Na podzim 1942 přijely skupiny mladých mužů, narozených v letech 1921-22, z Protektorátu do Berlína. Netušili, kam je pošlou na nucené práce. Kromě Německa to mohlo být například do Belgie nebo do Francie. Tenkrát ale přišla informace od vedení Todt, že potřebují pracovníky na výstavbu vojenského opevnění v Norsku. Češi museli nejdřív absolvovat zdravotní prohlídku a pak je rozřazovali podle toho, jakou měli profesi, a také podle zdravotního stavu. Todt měl zájem především o kuchaře, truhláře a pomocné zedníky, později už brali fyzicky zdatné a ty, kteří byli práceschopní, takže se do Norska dostali i studenti teologie.
Kam v Norsku zamířili?
Odpluli ze Štětína do Osla, odtamtud je poslali k firmám po celém Norsku. Od roku 1942 se budovalo několik velkých stavebních projektů. Pracovníci stavěli nejen vojenské obranné systémy na pobřeží, ale také severní a polární železnici. Češi byli převážně v Trondheimu, kde budovali velký ponorkový bunkr, který byl klíčový pro námořní konflikty. Postupně jsme zjistili, že se dost lišily podmínky u jednotlivých firem. Pokud pracovali pro velkou firmu, pak tam byl dost tvrdý pracovní režim. Když byli u menších rodinných firem, tak tam byli v podstatě normální pracovní podmínky. Norové Čechům všemožně pomáhali. Navazovali přátelství i vztahy, ostatně po válce se do Československa přistěhovalo zhruba padesát párů. Dodnes zde žije stovka potomků česko-norských rodin.
V nové knize Posláni na sever je mnoho dobových fotografií, deníků a dopisů. Co jste zjistili o každodenním životě nuceně nasazených?
Jsou to naprosto unikátní záznamy, které doposud neznali ani potomci pamětníků. V rodinách tzv. Noráků, jak si po válce začali říkat, se totiž vyprávěly spíš historky o krásné severské přírodě nebo o tom, jak důležitý byl kolektiv Čechů, kteří se tam navzájem podporovali. Vzniklo mezi nimi velmi silné pouto, které vydrželo až do konce života pamětníků a určitým způsobem se předávalo i na jejich potomky. Mnozí pamětníci určitým způsobem vytěsnili vzpomínky na náročné pracovní podmínky a raději mluvili o něčem hezkém, co se jim v Norsku líbilo.
Zaujalo mě, že Češi mohli jet během nucených prací na dovolenou do Protektorátu. To zní skoro až neuvěřitelně…
Jednotlivé firmy v Norsku měly vlastní podmínky. Většinou po půl roce pracovníci dokončili projekt a mohli požádat o dovolenou. Zas tak jednoduché to ale nebylo. Museli se průběžně hlásit na kontrolních úřadech. Jenže začalo postupně přibývat těch, kteří se z dovolené nevrátili a skrývali se, aby nemuseli zpět na práci do Norska. Od roku 1944 se proto dovolené přestaly povolovat. Další zajímavost, která se týká nuceně nasazených, souvisí s vyplácením platu. Češi za nucenou práci dostávali plat, ale neměli k financím přístup. Plat se totiž posílal na vázaný účet v Protektorátu. Jejich příbuzní sice mohli něco nakoupit, ale v té době bylo všechno na příděl, protože panoval nedostatek potravin a dalšího zboží.
Podařilo se vám ještě natočit někoho z pamětníků?
Součástí našeho projektu je také putovní výstava, která je k vidění po celé republice. Pokaždé kontaktujeme místní archiváře a badatele s prosbou o pomoc s vyhledáváním pamětníků. Posíláme jim seznam Noráků. Jejich jména jsou také na našem webu. Když byla výstava v Plzni, tak se nám ozval šestadevadesátiletý Jaroslav Šimr. Bylo moc zajímavé porovnat jeho vzpomínky s tím, co jsme do té doby vypátrali. V té době už jsme měli dost konkrétní představu, jaký byl život Noráků, a pan Šimr nám ji potvrdil. Předčítala jsem mu seznam kamarádů, kteří s ním byli v Norsku. Při každém dalším jméně byl víc a víc dojatý.
Jsou ještě nějaká neprobádaná místa v historii Noráků, která chcete prozkoumat?
Základní informace už jsme zjistili. Víme, proč jeli na sever, co tam dělali, jak se k nim chovali místní, ale tím rozhodně s výzkumem nekončíme. Nyní jsme v kontaktu přibližně s 200 potomky, což se zdá hodně, ale stále hledáme další deníky a korespondenci. Jsme moc rádi, že se řada potomků inspirovala naším projektem a začali sami vyhledávat další informace. Někteří dokonce plánují cestu do Norska, kde se chtějí vydat po stopách předků.
Váš výzkum prezentujete nejen široké veřejnosti, ale také ostatním odborníkům, kteří se věnují historii Skandinávie. Byl někdo z Noráků v kontaktu s akademickým prostředím v Česku?
To mě právě fascinuje, že tady žily a dodnes žijí česko-norské rodiny, které se pravidelně vídaly. Od 60. let Noráci organizovali srazy po celé republice, kam pravidelně zvali norské velvyslance. Nikdo z nich ale nebyl v kontaktu s historiky či naší katedrou skandinavistiky v Praze, ale ani v Brně. Takže pro nás, kteří se severskou historií zabýváme, to bylo skutečně překvapení, jak zajímavý a mnohovrstevnatý příběh tu existoval desítky let a nikdo se mu doposud nevěnoval.
Takže vlastně zůstává skoro až pohádkový příběh o Norsku, kde to sice bylo náročné, ale krásné?
Myslím, že je docela pochopitelné, proč Noráci svým potomkům vyprávěli hlavně o tom, co bylo hezké, a naopak vzpomínky na něco zlého většinou vynechali. Dcera jednoho pamětníka nám říkala, že si dlouho myslela, že tatínek byl v Norsku prostě na dovolené. Podobné historky jsme slyšeli i v dalších rodinách pamětníků.
Vendula Hingarová (nar. 1976)
Vystudovala hispanistiku a nordistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Připravila publikaci o Sámech (2009) a o Mexiku Mexiko – 200 let nezávislosti (2010) a Českém a slovenském tisku v Argentině (2021) jakož i výstavní projekty o severských jazycích a o nucené práci v Norsku a o Čechoslovácích v Norsku za druhé světové války. Ta poslední z nich byla otevřena na 17. 11. ve Válečném muzeu v Narviku. V současnosti přednáší historické a lingvistické kurzy na FF UK a FHS UK.
Foto: Fotografie z knihy Posláni na seve
