Do knihy o zvídavé dívce ze slovenské romské osady vtiskla svůj vlastní příběh Tera Fabiánová, která se narodila ve slovenském Žihárci roku 1930. Byla druhá nejstarší z pěti sourozenců a od útlého dětství pomáhala své matce s obživou, jelikož její otec byl odvelen do maďarské armády. Tera, které doma pro její zvídavost a nápaditost neřekli jinak než Velká Hlavo, stála maminku pro svou povahu a neustálé otázky spoustu starostí, a tak jednoho dne maminka řekla: „Do školy budeš chodit ty, Velká Hlavo, protože doma zlobíš.“ „Ačkoliv nebyla nejstarší z dětí, tak do školy poslali rodiče právě ji a nikoliv starší sestru, protože se jí chtěli zbavit, aby měli chvíli klidu, a také proto, že asi tušili, že je chytrá a že by se jí v té škole mohlo líbit a že její zvídavost si zasluhuje získávat poznání i právě ze školy,“ uvedla v romském vysílání Českého rozhlasu O Roma vakeren Radka Patočková, ředitelka romského nakladatelství Kher. A bylo rozhodnuto.
Ale zatímco slovenské děti z vesnice chodily do školy „nóbl oblečené, měly tašky, děvčátka měla mašličky ve vlasech“, Tera byla bosá a oblečená do těch jediných šatů, které měla. O tužce nebo sešitu nemohla být ani řeč. „Byli jsme velmi chudí. (…) V zimě v létě jsme chodili bosi. A na sebe jsem měla jen jediné šatečky, co mi maminka vyžebrala. Kalhotky nebo spodní košilka? Ani jsme nevěděli, co to je. Šla jsem k potoku, umyla jsem si nohy, pusu. Hlavu jsem měla samé peří, protože romská postel byla sláma a peří, co se draly ven slamníkem a starým, ušmudlaným sypkem duchny. Vypravila jsem se do školy. Bez tašky, bez knížek, bez tužky, bez sešitu. Nikdy jsem nic takového neměla.“
Průbojná Tera se první školní den usadila do první lavice, nehnula se z ní ani tehdy, kdy na ni vesnické matky povýšeně zahlížely, a dle svých slov už jen čekala, kdy zmoudří. Jenže jakmile vešla do třídy učitelka, poslala chudou Teru do poslední lavice. Ty vpředu byly vyhrazené dětem nejbohatších sedláků. „Nejposlednější lavice byla pro Romy, říkalo se jí ,cikánská'. Byla úplně vzadu u rozbitého okna, stranou od ostatních. Připadala jsem si jako sirotek. Proč tu mám sedět sama? Bylo mi líto, že tu se mnou není žádné romské dítě, a bála jsem se. Byla bych se cítila silnější, kdyby vedle mě někdo seděl. Ale krčila jsem se tu sama, opuštěná.“ Přesto chodila do školy každý den, týdny a měsíce. „Učitelka mě nikdy nevyvolala, jenom vždycky koukala, jestli tam jsem. Nevěděla, že dávám pozor. Poslouchala jsem, a když byl někdo vyvolaný, v duchu jsem odpovídala s ním. Měla jsem ráda počty. Násobilka sedmi byla moje oblíbená. Večer jsem nemohla usnout a v hlavě mi tancovala násobilka sedmi. A pak jednou jsem se přihlásila a učitelka mě vyvolala. ,Tak spusť násobilku sedmi!' Moc pěkně jsem ji uměla. (…) „No vida, ty vlastně nejsi hloupá!' povídá učitelka.“
Do školy začalo s Terou chodit více romských dětí až tehdy, kdy bylo nařízeno, že romské děti musejí nastoupit do školy. Do té doby pomáhaly rodičům a nejstarší děti se staraly o své mladší sourozence. „Děti šly. Každý si oblekl něco ,svátečního'. Matčinu sukni, otcovy kalhoty – a šlo se do školy. Obecní sluha na bicyklu nás hnal před sebou: ,Hybaj, hybaj, bando cikánská!'“
O tom, v jak chudých poměrech Romové v osadě žili, se dozvídáme nikoli z dlouhavých popisů životní situace, ale vlastně mimochodem během poutavého vyprávění různých příhod a zážitků Tery Fabiánové. Díky tomu víme, že nedílnou součástí života v romské osadě byl kromě jiného i hlad. Romské děti chodily do školy pravidelně hladové, najíst se totiž mohly až odpoledne. Tehdy se jejich maminky vrátily z vesnice, kde jim selky daly brambory, tvaroh nebo mléko za to, že naštípaly dříví, vykydaly hnůj, vymazaly pec.
Po roce ve škole přinesla Tera domů vysvědčení, na němž se vyjímaly jedničky a dvojky. Byla na sebe pyšná a zářila radostí. Do druhé třídy s ní nastoupili ještě tři chlapci, ostatní romské děti, které na příkaz nastoupily do školy, putovaly do jiných tříd. Ve vyprávění o tom, jak ředitel školy rozděloval děti do různých tříd, se totiž dozvídáme, že pokud by v jedné třídě sedělo více romských dětí, učitelé by se jich báli. Výraznou změnu v přístupu k těmto dětem a jejich výuce přinesl nový učitel. Dokonce projížděl osadou na kole a hnal romské děti do školy. Obyvatelé osady na něj zírali jako na zjevení, nikdy totiž mezi Romy do osady nikdo z vesnice nepřišel. Tak svolal všechny romské žáky a s láskou se jich ujal. Když viděl, v jak nuzných podmínkách vyrůstají, že nemají ani hřeben, ani ručník, kterým by se osušili po mytí v ledovém potoce, přikázal, aby další den přišli všichni o hodinu dřív. „Příští den jsme byli opravdu všichni ve škole o hodinu dřív. Učitel už na nás čekal. Přinesl ručníky, mýdlo, umyvadlo, hřebeny. ,Kdo ještě nejedl?' Všechny ruce vyletěly nahoru. Učitel poslal Banga pro rohlíky. Každému z nás koupil rohlík. Pak povídá: ,Tak, a teď se budeme učit. Dneska zůstanete ve škole a budeme se učit i odpoledne.' V poledne nám znovu koupil jídlo. Chleba s margarínem.“ Přinesl také tolik potřebné tužky a sešity, a děti se tak konečně mohly začít opravdu učit.
Své žáky, ačkoli je nikdo nečekal, připravil také na vystoupení na vesnické slavnosti. Chtěl, aby romské děti ukázaly, co umějí, a tak Tera měla recitovala básničku a kluci, kteří z domova přinesli hudební nástroje, společně zahrát. Jaké bylo překvapení přítomných, když děti spustily! Vesničtí muži nadskakovali, jak se jim chtělo do rytmu romské hudby tančit. Tera poté s talířem procházela mezi obecenstvem a vybírala peníze na knížky a sešity. Každý něco dal.
„Vidíte, proto se musíte učit, abyste nebyli hloupí! Aby si s váma nemohli gádžové dělat, co chtějí. Když se budete učit, budete mít víc rozumu než vaši tátové. Budete nosit hlavu vzhůru, budete si umět najít místo ve světě. Učte se, nekoukejte na to, že na vás křičím nebo že ode mě dostanete sem tam pohlavek. Kolikrát si vyleju vztek na vás, protože si ho nemůžu vylít na těch, co s váma zacházejí jako s onucema. Bože, když vidím, jak vesnické děti dobře jí, cpou se chlebem se škvarkami, a vy jste celý den o hladu, mám tak veliký vztek! Jenže jak vám mám pomoct? Buďte slušní, dělejte dobrotu, ať páni vidí, že to není vaše chyba, jak jste chudí, ale jejich!'“ kladl jim na srdce pan učitel.
Veškeré snahy laskavého a dobrosrdečného učitele i jeho romských žáků však vzaly za své s příchodem války. Romské děti kromě jiného nesměly chodit do školy, Tera Fabiánová tak ukončila své vzdělání třetí třídou. „Do školy nastupovala v roce 1937 nebo 1938. Vychodila jen tři třídy základní školy a to z toho důvodu, že pak na Slovensku začala válka, Romové nesměli chodit do vesnic ani do měst a byla proti nim vyhlášena spousta zákazů a nařízení. Jedním z nich byl i zákaz, aby romské děti chodily do škol. Takže Tera Fabiánová ukončila jen tři třídy, nicméně potom svým dalším působením v životě, jak profesním, tak volnočasovém, kde se hodně věnovala tvorbě v romštině nejenom pro děti, tak dokázala svojí moudrost a inteligenci, talent a předpoklady k dalšímu studiu, kdyby jí to bylo umožněno,“ doplnila Radka Patočková. Tera Fabiánová stejně jako tisíce dalších slovenských Romů přišla po válce do Prahy, kde se vypracovala na jeřábnici a bagristku v pražské ČKD. Měla čtyři děti.
Ačkoli kniha může u mnohých čtěnářů vzbudit hořkost z toho, jak byli nejen dospělí Romové, ale i jejich děti odstrkováni a přehlíženi a v jaké chudobě žili, obsahuje řadu legračních příhod. O ty se nepostaral nikdo jiný než neposedná Tera. „Je to taková šňůra různých taškařic, které se malé Terce a jejím kamarádům dějí. Ona je velmi výraznou postavičkou knihy a asi i té tehdejší své rodné osady,“ popisuje Teru Radka Patočková. Teřiny trampoty podtrhují krásné ilustrace Martina Zacha, na jejichž vznik se můžete sami " target="_blank" rel="noopener noreferrer">podívat, a v knize nechybí ani obrázkový slovník, díky němuž se čtenáři mohou naučit několik základních romských slov. Jedním z nich je dům, romsky kher. To je i název nakladatelství, v němž kniha po 30 let od svého prvního vydání v roce 2022 znovu vyšla.