Být dlužníkem je ve společnosti přetrvávající stigma. Přesto je ale podle listopadových čísel v exekuci téměř 900 tisíc Čechů. Ti mají nezřídka rodiny a jiné blízké. Podle Barbary Halířové, dluhové expertky vládní Agentury pro sociální začleňování, se tak může tato problematika dotýkat až 3 milionů lidí. Problémem je rostoucí počet lidí žijící na nebo pod hranicí chudoby. Čím dál více Čechů si tak nemůže dovolit neočekávaný výdaj. Právě ty je pak často ženou do dluhové pasti a nejvíce ohroženými skupinami lidí jsou ti, kteří zůstali sami - tedy lidé po rozvodu, matky samoživitelky nebo senioři. Proč počet exekucí stále narůstá? V čem by měla přinést změnu chystaná novela zákona a je vůbec nějaká cesta ven?
Jak velkým problémem dluhy a exekuce v Česku jsou?
V listopadu bylo asi 867 tisíc lidí, kteří mají exekuci. Z toho zhruba půl milionu jich má tři a více. Současně už je asi 150 tisíc těch, kteří mají i deset a více exekucí. A stoupá to. Za rok 2016 se udělala první mapa exekucí, nedávno vznikla druhá, srovnávací, za rok 2017 a stouplo to asi o 3,6 %. Zároveň je vidět, že ti zadlužení lidé migrují. Například jsme zaznamenali obrovský nárůst ve Středočeském kraji, asi o 7 %, což je ale ve většině tím, že se přesunuli - například za prací, a to i za tou načerno. Musíme si uvědomit, že to ten problém navíc zasahuje mnohem větší množství lidí. Když si představíš, že lidí v exekuci je 867 tisíc, tak má téměř každý ten jednotlivec taky rodinu. A tím přesahem do rodiny se tak exekuce může týkat až tří milionů lidí. Jde o kvalifikovaný odhad.
Čím si ten nárůst vysvětluješ?
Když mají lidé například jednu exekuci, neznamená to, že nemají další dluhy, které ještě nemusí být ve vymáhání. Je to třeba něco na splátky, případně závazek, který ještě nepovažuješ za dluh, například nedoplatky na elektřině. V tom vymáhacím procesu se to ale chová trochu jako sněhová koule. Než se dluh dostane do prodlení, než se přeprodá, nebo ho začne vymáhat právník. Než se to dostane k soudu, než ten vydá rozhodnutí a než se to dostane k exekuci. Někdy to může být třeba jenom půlrok, jindy to může trvat i tři roky. Takže těm, kteří neměli takové potíže před tím, se to teprve může rozbíhat a začínají mít těch dluhů více. Nestoupá ani tak počet těch lidí, jako spíš dluhů. Jakmile totiž nezvládnou jeden, nesou se s tím ty další, co mají kolem. Lidem v exekuci pak skočí na mzdu a zbude jim nějaká nezabavitelná částka. A to jim zároveň začne přinášet další problémy. Najednou přestanou mít na nájem, na běžné věci, na které do té doby tak tak měli. Proto stoupá počet exekucí, protože se to kumuluje.
Co je ale příčinou takového zadlužení, které tu dříve v takové míře nebylo?
Dříve nebyly dostupné produkty, které se tu rozvíjejí zhruba od roku 2000, kdy se tu také rozjel trh s nabídkou bankovních produktů jako jsou kreditní karty a jiné. Objevují se reklamy na dovolenou na splátky, Vánoce na splátky, skříň na splátky, prostě všechno na splátky. Dříve takové služby nebyly dostupné. Největší průšvih je, že většina těch aktuálních věřitelů si to způsobila sama, protože vůbec neřešili bonitu klientů. Už když jim tu půjčku poskytovali, musel věřitel často předem vědět kvůli nahlášeným příjmům a výdajům, že na to ti lidé nemají. Když bereš 23 tisíc, 10 platíš nájem, jsi rodič dvou dětí a k tomu máš jednu půjčku, zbude ti 5 tisíc. Jak můžeš vyžít, když máš dávat měsíčně splátku 3 tisíce? Zejména u nebankovních společností, si myslím, že mnoho z nich bonitu nezkoumala záměrně.
Proč?
Protože se jim ještě před pár lety opravdu vyplatilo nechat ty lidi spadnout do exekuce. Vydělali si tím. Představ si, že půjčíš pět tisíc. I když pak exekuce bude 15 nebo 20 tisíc, stačí, když dlužníkovi dvakrát strhneš výplatu, a máš zpátky hned i dvojnásobek. Byl to lukrativní byznys. Od novely spotřebitelského zákona, která vešla v platnost v prosinci 2016, je to něco jiného. Pozitivní vliv měla také úprava vyhlášky odměny advokátů, ke které došlo před čtyřmi lety. Ti si za své služby občas dávali naprosto neuvěřitelné sazby. Vymáhali například tisíc korun a přidali si k tomu marži i sedm tisíc. Podání žaloby k soudu o částku do 20 tisíc přitom dnes stojí tisícovku a vypsat její formulář zabere člověku, který to ovládá, asi 20 minut. Tyhle zásahy to sice omezily, nicméně nám to stále dojíždí z předchozích let.
Jakých lidí se to nejčastěji týká?
Největší problémy mají lidé, kteří jsou sami. Tedy lidé po rozvodu, samoživitelky, o seniorech ani nemluvě. Mě samotnou spíš děsí to, že stoupá počet mladých dlužníků, od 18 do 26 let. Ukazuje to, že náš vzdělávací systém takovou situaci vůbec neumí reflektovat a není na to připravený. Lidé pak často neumějí hospodařit v čase. Není to o tom, že by nerozuměli hodnotě věcí. Ale ve chvíli, kdy nemáš našetřeno, už jsi na špatné startovací čáře. Jednou vynecháš měsíc práce - jsi na nemocenské, nebo ji měníš – a už máš výpadek. Když k tomu bereš nízký plat a musíš zaplatit vysoký nájem, zákonitě to nemůžeš utáhnout. A nedej bože, když se stane další nečekaná událost. Dnes sice máme nejnižší nezaměstnanost, ale to neznamená, že si lidé dobře vydělají. Oni v té práci jsou, ale co za to berou?
Často se setkávám s názorem, že lidé v exekuci si nezaslouží soucit, protože si za svou situaci mohou sami. Je to pohled na člověka, který selhal.
U řady dlužníků se tak děje na základě životní události, kterou neovlivní. Nemoc, propuštění z práce, rozvod, smrt. Velkou roli v tom hraje také stěhování. Pokud nemáš našetřeno a přestěhuješ se z jednoho bytu do druhého, potřebuješ i desetitisíce. Musíš totiž složit jako kauci i dva tři nájmy. Lidé také nerozumí podmínkám, za kterých si půjčku berou. Málokdo si je kompletně přečte. A tak nevědomky podepíší něco, co je pro ně v momentě, kdy přestanou platit, strašně nevýhodné. Řada těch lidí nedostala ani možnost se bránit u soudu, protože to šlo přes rozhodčí soudy. Tam to funguje úplně jinak. Systém současně umožnil obrovský legální nárůst pohledávky. Do roku 2016 nebyly zastropované pokuty ani sankce. Člověk si půjčil pět tisíc, ale nevšiml si, že když to nebude moct platit, bude ho to stát za každý týden tisíc navíc. A samozřejmě mu to nikdo z těch, co mu ty peníze půjčoval, neřekl. Naprosto cíleně.
Mají lidé vůbec motivaci za takových okolností své závazky splácet?
Není pravda, že se ti lidé nesnaží a nesplácejí. Opravdu ne. I ti lidé, kteří jsou úplně na dně, chtějí posílat aspoň dvě stovky, ale neumoří tím vůbec nic. Naopak ta částka v čase pořád roste, protože nemají na tu jistinu. My teď máme obrovský problém, že když splácíš dluh, jde nejprve na náklady exekutora, úroky a než začneš splácet jistinu, která je původem toho všeho, dluh stále narůstá.
To nezní moc optimisticky. Jak se z toho tedy člověk může dostat?
Když to stihne včas, může podstoupit oddlužení. Zároveň v tom procesu žije s často ještě nižší částkou, než když je v exekuci. Takže pokud to není pár, který dokáže dát dvakrát devět nebo deset tisíc dohromady a pak živořit pět let, nemá šanci. Jak se ti má chtít splácet, když víš, že i když tam pošleš čtyři tisíce měsíčně, dluh se stejně nezastaví. Je to strašně demotivující. Vůbec se nedivím, že ti lidé kolikrát pracují načerno a dluhy nesplácí. Když jsi v exekuci v Německu, máš nezabavitelné prostředky, ze kterých normálně zaplatíš nájem, oblíkneš se a najíš. Ale z toho, co máme my v Česku, se nedá zaplatit ani za bydlení.
Jak je možné, že to tak narůstá?
V té smlouvě je vždy daný úrok a k němu se v tom čase přidá ještě zákonný úrok z prodlení, což je 8,5 % za rok. Pokud člověk navíc podepsal špatnou smlouvu, jsou tam navíc ještě nějaké sankce. Než se částka dostane do vymáhání, tak ještě vyroste a z její výše si k tomu vezme odměnu právník. Pak se to dostane do exekuce a z dluhu si vezme percentuálně nebo paušálem odměnu exekutor.
Měla bys nějaký příklad, který se může týkat každého z nás?
V případě pokuty na MHD to po tom popsaném kolečku udělá například 11 tisíc. Ten úrok je tam samozřejmě malý, ale když k tomu máš další věc, můžeš splácet jen jednu. A je zle. Pošleš na splacení dva tisíce, ale ty se nedají na tu původní pokutu ve výši například 1000 Kč, ale vezme si to na svou odměnu exekutor, nebo putuje na náklady soudního řízení. A pak to v čase pořád roste. Někdy se chovaly špatně i obce nebo státní instituce, které dříve dávaly i za dlužné nájemné 50 Kč prodlení za den. Přestože dluh na nájemném byl třeba zpočátku 100 tisíc, dnes je to z toho tím pádem půl milionu. Takže i samotné obce vymáhaly poměrně krutým způsobem.
Nedávno prošla prvním čtením novela zákona, která by měla práva a povinnosti dlužníků ošetřit. V čem spočívá?
Teď je hranice stanovena na 30 %. Dlužník tedy musí během pěti let zaplatít aspoň 30 % dlužné částky – tedy nejen toho samotného dluhu, ale i těch poplatků exekutorům a dalším. A ta novela by tu hranici zrušila. Ve finále i tak pomůže jen malému množství lidí ze všech, protože většina nemá potřebné příjmy. Ti, kteří žijí pod hranicí chudoby, žijí tady za těch 9 nebo 10 tisíc, stejně do toho oddlužení jít nemohou. Dnes je současně stanovena podmínka stropu dluhu na 2,2 milionu. Pokud tuto částku člověk přesáhne, na insolvenci nedosáhne. V novele se i na toto myslí, ale nevíme, zda to po cestě parlamentem zůstane.
Člověk by tedy mohl být oddlužený, aniž by cokoliv splatil?
To je trošku omyl. Pokud by zůstala stávající varianta novely, musel by v průběhu sedmi let zaplatit 90 tisíc za insolvenčního správce. Ze samotných dluhů by ale nemusel zaplatit nic. Avšak i na to řada lidí nedosáhne. Ono to totiž ani není tak, že ten člověk nezaplatí nic, jak by si někteří mohli myslet. Protože cokoliv bude mít nad tu nezabavitelnou částku, se mu strhne a půjde na dluhy. Musí se maximálně snažit splatit co nejvíce. Takže by ten člověk splatil třeba 15, 20 nebo 25 procent, podle svých možností. Měl by ale vidinu, že by se z toho dostal. A to, že se snaží a splácí, co může, by hlídal insolvenční správce.
Jak k tomu ale přijde věřitel? Teď se bavíme o dlužnících a jejich těžké situaci, ale pak tu jsou věřitelé, kteří někomu půjčili a teď to nedostanou zpátky.
Z mého pohledu na tom mohou být bití jen jednotlivci, kterých je hrozně málo. 90 % všech exekucí totiž vedou institucializovaní věřitelé. Jsou to tedy nějaké společnosti nebo státní subjekty, které se na to měly připravit a ověřovat bonitu klientů. To riziko si má nést obchodník. Takže nejde jen o špatné chování dlužníků, ale věřitele, kteří si jejich schopnost splácet nehlídali. Dělaly to i banky a zcela cíleně.
Být dlužníkem v exekuci je stigma. Proč tomu tak je, když se to dotýká třetiny populace?
Myslím, že jde o přežitek z doby za komunismu, kdy se za to zavíralo. Řada lidí se v 90. letech rozjela, vznikla spousta nových byznysů. Pak se to ale z velké části kvůli různým podvodům zbortilo, vedle toho nám tu vyrostla jedna nebo dvě generace, které nikdo neučil, jak se o sebe mají finančně postarat. Změnila se doba, hodnoty věcí, ale lidem se pořádně nezměnil plat. Současně tu situaci nereflektuje vzdělávací systém. Nepřipravuje na to děti a je jasné, že pokud v tom vyrůstají, opakují to. Dnes ti na každém rohu tvrdí, že žít na splátky je úplně normální. A všechny ty reklamy na tebe zpívají z televize, že máš být šťastný, že máš skříň, ledničku nebo něco jiného na dluh.
Ale pak když jednou vypadneš a nezaplatíš, tak už to tak skvělé není. A je z tebe v očích okolí ztroskotanec.
Je to o stavu naší společnosti. Neučíme se solidaritě, podpoře druhých, ale individualismu a tomu, aby byl člověk perfektní a vše zvládnul. Myslím, že lidé jsou se sebou často nespokojení. S dlužníky je to podobné jako s hejty na Romy a imigranty. Jsi na ráně a jsi ten, na kterého můžeme nadávat. Jsi horší než já. Je to stejný princip. Jakmile lidé mohou na někoho útočit, tak to často udělají. Jde ale o projev té jejich nespokojenosti.
Ty sama jako dluhová poradkyně pomáháš lidem jejich potíže s dluhy řešit. V čem to spočívá?
Učím lidi se v tom orientovat. Některé mohu oddlužit. Učím je dát si do pořádku všechny související doklady a říct jim, v jaké situaci skutečně jsou. Tedy výši dluhu k určitému datu a co se s nimi děje. Jelikož může dojít ke změně některých zákonů, snažím se je motivovat, aby na to byli připraveni a v takovém případě to mohli začít rovnou řešit.
Je nějaká naděje problém s dluhy vyřešit a ten trend zastavit?
Musí se udělat obrovská řada legislativních opatření. Jedním je změna spotřebitelského zákona, což se stalo před rokem a půl, a než se nějak projeví, uběhne deset let. A chybí zákony na další aspekty. Ani sociální práce to nemůže v životě vyřešit. Protože s lidmi můžeš pracovat, jak chceš, ale když nemají z čeho zaplatit nájem a jídlo, nepomůže ti ani sebelepší sociální pracovník. Zároveň se musí chytit za nos vzdělávací systém a začít lidi připravovat na život v současnosti a na co si dávat pozor. Že když jsem v problémech, musím vyhledat pomoc dřív, než se propadnu. To vše musí jít ruku v ruce. A bude to trvat patnáct, dvacet let. Pokud se ale tohle nestane, nebude záchrana. Bude to horší.
Ilustrační foto: Petr Vinš / ASZ