Anna Filkuková se narodila se středně těžkou senzorineurální vadou sluchu - nedoslýchavostí. Jde o genetickou vadu, kterou trpěl i její dědeček. Na pravé ucho tak téměř neslyší, levé je dle jejích slov lepší. Nosí sluchadla za ucho, ale ani s nimi neslyší na sto procent. V dětství a dospívání se proto setkávala s neporozuměním a předsudky okolí. Přes nedůvěru některých učitelů však vystudovala běžnou základní i střední školu a poté i vysněnou konzervatoř. Před pěti lety odešla do Anglie, kde dnes pracuje jako učitelka hudby. Setkala se zde také s přijetím a větším pochopením své situace. Nyní si plní svůj další sen - účastní se maratonu v Londýně a podporuje tak charitativní organizaci pomáhající sluchově hendikepovaným.
Jako dítě Anna vnímala předsudky u dospělých lidí, kteří se domnívali, že nedoslýchavá holčička bude rovněž mentálně zaostalá. „Lidé mě třeba nepřiměřeně litovali nebo se na mě naopak dívali jako na nějaký vadný produkt. Proto jsem odjakživa neměla ráda, když se o mé vadě mluvilo před cizími lidmi. Často mě lidé odsoudili rychleji, než mě stačili poznat,” popisuje pro HFC Anna. U zápisu do první třídy například učitelky navrhovaly poslat ji do speciální školy pro sluchově postižené děti. Její rodiče nesouhlasili, protože ji odjakživa považovali za normální a zdravé dítě. Situaci nakonec vyřešil roční odklad. Později Anna vystudovala konzervatoř i magisterský obor Masarykovy univerzity.
Za sluchadla jsem se styděla
Na prvním stupni základní školy měla štěstí na skvělé učitele, což se ale s přechodem na druhý stupeň změnilo. Ve třídě se ocitla s novými dětmi, které ji neznaly. „Hned první den školy nová třídní učitelka začala před celou třídou plnou cizích dětí zcela nediskrétně mluvit o mé vadě velice ponižujícím způsobem ve stylu ,podívejte se, jakého tu máme ve třídě postiženého imbecila’,” vzpomíná Anna. Protože se snažila zapadnout, předstírala celou školní docházku, že jí nic není a sluchadla nenosila. Ani později na konzervatoři. „K rozumu jsem přišla až s nástupem na vysokou školu. Za sluchadla jsem se totiž vždycky strašně styděla a stydím se i teď, ale je to mnohem lepší než dříve. Nenošením sluchadel jsem si situaci ještě více komplikovala, protože jsem samozřejmě často neslyšela nebo nerozuměla, co se po mně chce. Musela jsem hodně často zapojovat kreativitu, abych se dokázala ze situace nějak vyvléknout a na základní škole se mi to vůbec nedařilo. Zpětně sama nad sebou vrtím hlavou, jaké jsem byla pako,” vysvětluje.
Splněné sny
Jejím velkým snem bylo studovat hru na klavír na konzervatoři. U učitelského sboru se setkala s obavami, ale dostala šanci a díky tomu se dnes věnuje hudbě jako učitelka. „Tehdy to bylo doslova neslýchané, že někdo s takovou vadou sluchu by mohl vystudovat hudbu. Samozřejmě naposlouchat skladbu a pracovat na ní mě stálo mnohem víc úsilí, ale já se i díky výchově snažila vždycky fungovat co nejvíce normálně, i když jsem docela často svým způsobem vyčnívala,” říká Anna.
Po konzervatoři, kde vystudovala hru na klavír, nastoupila také na obor Informační studia a knihovnictví na Filozofické fakultě v Brně, kde získala bakalářský titul. Na Fakultě informatiky poté dokončila magisterské studium v oboru Service science, management and engineering. Dnes vyučuje v Anglii na hudební škole a zároveň na částečný úvazek pracuje v nadnárodní společnosti jako asistentka pro nákup a strategické vyjednávání. Dává také soukromé hodiny klavíru pro žáky všech věkových kategorií. „Někdy jim třeba nerozumím, ale je to spíše kvůli jazyku. Děti
umí hodně drmolit, je to tedy spíše o zvyku a než si můj mozek zvykne na určitou intonaci a vzory chování. Tím, jak hůře slyším, jsem o to více citlivá na neverbální prvky komunikace, třeba výraz obličeje nebo gesta a už vím jak jednat. Je to nekonečný proces učení se, protože každý člověk je jiný,” osvětluje Filkuková.
Běh a podpora neslyšících
Dříve se Anna snažila, aby o jejím hendikepu vědělo co nejméně lidí, tedy pouze nejbližší rodina, přátelé nebo partneři. „Lidé, co mě znají, jsou úplně v pohodě, u cizích lidí je to horší. Tím, jak hendikep hodně zakrývám, si ušetřím spoustu nepříjemností. Když jsem třeba o něm někomu cizímu řekla v Čechách, na příklad na úřadu, poště, ambulanci, tak hodně lidí na mě začalo obratem řvát jak na důchodce. Stačí přitom jen oční kontakt a srozumitelně artikulovat,” popisuje situace, se kterými se setkala. Přestěhování do Anglie jí pomohlo se uvolnit a více o sobě mluvit. Podotýká však, že stále se nesvěřuje na potkání a důležitá je pro ni důvěra. „Lidé se tu ke mně chovají dál normálně a ještě více empaticky. Prostě styl ,oukej, beru na vědomí, jedeme dál’. Jsou prostě v pohodě,” říká.
V letošním roce si Anna splnila další ze svých snů a přihlásila se na maraton v Londýně. Místo v závodě není snadné získat, Anna dostala šanci prostřednictvím charitativní organizace The Ear Foundation, která pomáhá sluchově postiženým dětem. Školí například, jak se sluchově hendikepovanými pracovat či komunikovat nebo jak oni sami mohou zvládat určité situace. Organizace pomáhá také s financováním sluchadel. „Kvalitní sluchadla stojí stejně jako nové auto, a pojišťovny v Čechách i v Anglii je dotují zcela minimálně. Přitom já bych bez kvalitnějších sluchadel byla doslova odepsaná,” vysvětluje Anna, která se pomocí své činnosti snaží vybrat pro tuto charitu co nejvyšší částku. „Kromě vybraných peněz by pro mě znamenalo nejvíce, kdybych inspirovala ostatní. Ať už v životě čelíme jakýmkoliv výzvám a nepříjemnostem, nemělo by nás to odradit od plnění našich snů. To je moje hlavní poselství,” uzavírá.
Anninu charitativní činnost můžete podpořit zde. Více z jejího příběhu najdete také na jejím blogu.
Foto: Archiv Anny Filkukové