Do tábora Röszke u jihomaďarského Szegedu nevezeme žádné velké zásoby. Již pár dní jsou jasné pokyny - věcí je dost, není dost lidí a vázne koordinace. Věci ze sbírek jsou často nepoužitelné ještě dříve, než se dostanou k uprchlíkům.
Již po několik dní je tato zóna symbolem uprchlické krize ve střední Evropě. Lidé po překročení hranice s Maďarskem využili zemědělskou plochu hned za hranicí k odpočinku před další cestou. Noci trávili na zemi, bez jakékoli podpory, jídla či vody, ve vedrech i za deštivých nocí. Jen díky dobrovolníkům z Maďarska, Česka, Slovenska, Německa a Rakouska se podařilo postupně vybudovat určité, byť velmi nedokonalé, zázemí. I přesto, že informací bylo před jejich příjezdem na Facebooku poměrně dost, člověk nikdy neví, do čeho jde. Nejsem úplně bez zkušeností, prošel jsem například humanitární pomocí na zemětřesením postiženém Haiti, myslel jsem si proto, že jsem připraven. Tábor Röszke ale předčil i tuto zkušenost.
Ve znamení spěchu
Vstupujeme do tábora. Je slunečno a okamžitě nás udeří zápach rozkládajících se odpadků. Je to scéna, která se ihned stala oblíbenou potravou médií a hejtů na sociálních sítích. Po zemi jsou rozházeny karimatky, občas přikrývky a spacáky. Slouží jako podlážky, aby se dalo ve vlhku procházet relativně suchou nohou. Vedle velkých hromad odpadků odpočívají rodiny čekající na další autobus, který je (snad) odveze na rakouské hranice. Obyvatelstvo kempu se neustále mění, příliv uprchlíků přicházejících po kolejích od čtyř stovek metrů vzdálené hranice se nezastavuje, nikdo nezůstává déle, než je nutné. Ve spěchu naberou vodu, něco k jídlu, zkusí sehnat nové tašky nebo batoh. Nemohou si toho s sebou vzít mnoho.
Míříme rovnou na poradu. Je to teprve druhá porada v historii kempu, vedou ji lidé z UNHCR a Save the Children. Poprvé tak dostává dění v táboře nějaký řád. Padají rychlá rozhodnutí a úkoly, které si rychle rozebírají jednotlivci i skupiny. My jsme se přihlásili ke zprovoznění foliového skleníku na okraji kempu, které by mělo být vhodným přístřeším pro matky s dětmi, současně by měl být také prvním centrálním skladem. Majitel je neznámý. Krátce poté, co začneme přetahovat gumovou plachtu, se majitel objeví. Důrazně odmítá, abychom pokračovali. Kolegové z Německa se s ním dají do vyjednávání. Požaduje kompenzaci za ušlý zisk ze zničené úrody, byť na místě nic neroste. Vyjednávání trvá několik desítek minut, nakonec padne dohoda o dočasném pronájmu dvou skleníků za čtyři tisíce eur. Němci jsou schopni to pokrýt z výnosu své veřejné sbírky. Je víc než zřejmé, že cena je přestřelená. Čas však běží a do večerního příchodu dalších tisíců lidí je třeba jednat rychle. Se setměním už je sklad v plném provozu. Na večer dalšího dne zprovozňujeme také přístřeší pro rodiny s dětmi s kapacitou kolem 250 osob.
Češi kam se podíváš
Na místě je mnoho Čechů. Ti mimo jiné provozují stánek s vodou, občerstvením a oblečením. Stojí u fronty stovek lidí, kteří i hodiny čekají na odvoz přistavenými autobusy. Ve stánku si tak mohou mezitím vzít to, co akutně potřebují. (Hitem těch několika dní jsou vlhčené ubrousky. Neustále docházejí.) Máme také dvě velké bedny konzerv s jídlem, chybí však otvíráky. Nabízíme je kuchyňskému stanu, který provozuje německá Antifa spolu s brněnskou kavárnou Tři ocásky. Po chvíli je z nich teplé jídlo. Dále máme spoustu přesnídávek, chybí ale lžíce. Ty se nakonec uplatní v novém stanu pro kojící matky, který v táboře aktuálně vyrostl.
Spacáky na jedno použití
S večerem se situace mění. Lidé zoufale hledají přikrývky, karimatky, spacáky. Je totiž zřejmé, že dnes už neodjedou. Proud lidí je nezastavitelný. Rozdáváme spacáky, i když víme, že lidé si je nenechají a že budou druhý den nejspíš na vyhození. Na cestu je nepotřebují, věří, že je použije někdo jiný. To však nepřipadá v úvahu, Červený kříž totiž rázně nařizuje ničit ložní prádlo. Někteří uprchlíci po týdnech a měsících na cestě mají svrab, vši a blechy. Snaha o šetrnost k životnímu prostředí ustupuje hrozbě rozšíření infekce, což by mělo katastrofální dopad především na zesláblé děti. Zachraňujeme alespoň desítky karimatek, které vystříkáme chlorinem půjčeným od Lékařů bez hranic a které znovu použijeme.
Raději do náruče pašeráků
Večer nám volá kolega, který stojí přímo na hranici. Někdo je zraněn, rodina zoufale volá o pomoc ze srbské strany, překročit hranici se bojí. Rychle se obracíme na Červený kříž a s jejich džípem míříme směrem k hranici. Rodinu máme na dohled a zdravotníci vstupují na srbskou stranu. Dívka má zlomený kotník (poměrně časté zranění jako důsledek pochodu po neosvětlených kolejnicích). Dívka naříká bolestí, zdravotníci ji už už mají v autě, ale rodina celý proces zastavuje. Obává se, že bude dívka zadržena maďarskou policií. Raději ji proto odnesou zpět na srbskou stranu. Zdravotníci je ještě několik desítek minut přemlouvají, neúspěšně. Rodina tak počká a poté se nejspíš vrhne do náruče pašeráků. Desítky jich čekají kousek za hranicí, kdoví, jaký bude jejich osud. Kolem nás mezitím prochází stovky lidí, osvětluje je jen světlo čelovky - muži, ženy, děti, kojenci – nekonečný proud lidí.
V táboře mezitím pokračuje snaha o zajištění přístřeší maximálnímu možnému počtu lidí. Pro muže je určen velký stan, kde dostanou přikrývku, pro rodiny s dětmi jsou postaveny malé stany. Dochází spacáky a karimatky, lidé však neustále přicházejí. Pro mnoho lidí tak bude tato noc opět nocí na bahnité zemi, bez přikrývek či přístřeší.
Transport na nádraží
Ráno čekají tábor další velké změny. Soukromý dárce zaplatil popelářské vozy. Začíná proto hromadný úklid, do kterého se zapojují také uprchlíci. Za pár hodin je v táboře vymeteno. Přibývají nemocniční stany, osvětlení, další přístřeší. Je nastaven účinnější systém ubytovávání příchozích lidí. Tábor je konečně jakžtakž připraven. K jeho využití už však nedojde - o půlnoci maďarské orgány rozhodují o vyklizení kempu. Právě ubytované rodiny budí policisté a hromadně je nakládají do autobusů. Nad ránem je tábor skoro prázdný. Odvezli je na nádraží v Röszke.
Budí nás fotografka Iva s tím, abychom s ní zajeli na nádraží. Plánujeme zjistit aktuální stav a vrátit se pomáhat do tábora. Ten den však už nádraží neopustíme. Policie běžence hromadně sváží, nenechá je však vystoupit. Na slunci tak v různých dopravních prostředcích sedí několik hodin. Nejprve nás policie odmítá k uprchlíkům pustit s vodou a jídlem. Zanedlouho však policii dojde, že situaci nezvládá, a tak nám uvolňuje cestu. Někteří policisté děkují, někteří za námi chodí a upozorňují, kde co chybí. Zkoušíme vlaky obcházet s nejrůznějšími věcmi. Kromě vody a jídla jsou nejpopulárnější pleny. Necháváme proto obratem z tábora dovézt zbývající balíky, o kterých jsme si mysleli, že je nevyužijeme.
Nekonečný koloběh
Přijíždí dodávka z Česka s 5 kluky na palubě. Lepší čas příjezdu si nemohli vybrat. Hodí se jejich ruce i auto. UNHCR nás navádí na svůj sklad s vodou. Vlak odjíždí, uprchlíci nám ještě hlasitě děkují. Dopoledne jsme zvládli, 9 autobusů a vlak jsou vypraveny. Říkáme si, že to sice bylo tak tak, ale zvládli jsme to a zvládneme i další vlnu. Dostáváme informaci, že další vlak bude až za dvě hodiny. Říkáme si, že už jsme secvičení, proto to zvládneme. Necelou hodinu nato je na slunci na parkovišti téměř 20 dalších autobusů v doprovodu policejních antonů s lidmi (včetně rodin), kteří byli na stanicích zadržování i několik dní. My už ale musíme odjet. Zbytek české skupiny však zůstává a až do nočních hodin se nezastaví.
Do tábora Röszke u jihomaďarského Szegedu nevezeme žádné velké zásoby. Již pár dní jsou jasné pokyny - věcí je dost, není dost lidí a vázne koordinace. Věci ze sbírek jsou často nepoužitelné ještě dříve, než se dostanou k uprchlíkům.