Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Muslimky nosívají místo šátků čepice, mají strach” říká expertka

 

kalibova big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

8

srpna
2018

„Muslimové byli až do roku 2014 jednou z nejméně ohrožených skupin u nás. V roce 2015 se to zlomilo. Začaly útoky na mešity, protimuslimské demonstrace a zároveň útoky na osoby, které pachatel považuje za muslimy - typicky ženy s šátkem,” uvádí právnička Klára Kalibová z organizace In IUSTITIA, která obětem činů z nenávisti pomáhá. „Ten mechanismus, který si vytvoří, aby se s tím vyrovnaly, je spíše zavírání se do sebe. U svých klientek muslimek jsme zaznamenali zajímavý bezpečnostní mechanismus, kdy místo šátku začaly nosit čepice a turbany, aby se příliš nelišily a současně měly pokryté vlasy. Já osobně to považuji za šílený projev toho, jak je to tu pro ně nebezpečné a je mi z toho úzko,” dodává. Stabilně jsou nejčastějším terčem takových útoků Romové, hned na třetím místě jsou dnes však podle ní ochránci lidských práv. „Nejtypičtější pro předsudečné násilí je asi nemožnost se mu vyhnout. Člověk, který se nějak liší, se může v podstatě kdykoliv stát terčem útoku a děje se mu opakovaně. On to ví a i proto se pak následkem toho násilí rozvíjí také psychické následky a strach, který ústí například v nechození ven,” vysvětluje Kalibová. Obětem násilí z nenávisti pomáhá i proto, že sám osud její rodiny je tragický. Její část zemřela v Lidicích. „Dost mě překvapuje, že lidé, kteří jezdí uctívat oběti do Lidic a na další pietní místa, jsou zároveň sami schopni jiné genocidy popírat, případně útočit na skupiny lidí, které jsou v naší zemi menšinou a mohou se velmi jednoduše stát terčem brutálního hromadného násilí,” uzavírá.

Jak bys vysvětlila, co zahrnuje pojem násilí z nenávisti?

Já radši používám termín předsudečné násilí, protože přesněji vysvětluje, o co v tom jednání jde - tedy o předsudek pachatele vůči nějaké skupině, kterou v jeho očích reprezentuje ten napadený člověk nebo věc, která oběti patří. A to z různých důvodů - ať je to barva pleti, etnicita, národnost, sexuální orientace, věk, gender, politické přesvědčení a tak dále. V zahraničí se začal užívat termín hate crime, tedy trestná činnost z nenávisti, u nás tenhle termín zavedený nebyl, v podstatě jsme ho přejali. Právě to slovo nenávist ale občas působí problém, protože někteří lidé, organizace a instituce očekávají, že tam bude přítomná extrémní nevraživost nebo emotivní projev na straně pachatele, což ale vůbec nemusí být pravda. Může to být vykalkulovaná racionální volba nebo součást pachatelova politického plánu. Co je pro tyto útoky podstatné, je selektivní výběr jedné konkrétní skupiny, na jejíhož zástupce je útočeno.

Co můžeme do takového násilí zahrnout?

Když mluvím o násilí, tak mluvím o celé škále útoků od verbálních nebo těch šikanózních online přes fyzické násilí až po vraždy nebo teroristické útoky. Což je vůbec těžké tohle všechno obsáhnout zejména proto, že stále přetrvává přesvědčení, že musí jít o brutální fyzický útok. My se však spíše setkáváme s dlouhodobou šikanou, která bývá pro poškozené mnohem zásadnější než jednorázově zlomená ruka. Dlouhodobá šikana, která probíhá například v sousedských vztazích a je motivovaná předsudky, se za násilí z nenávisti považovat dá. Těm lidem zásadně ztěžuje život.

kalibova 1

Čím je násilí z nenávisti specifické?

Nejtypičtější pro předsudečné násilí je asi nemožnost se mu vyhnout. Člověk, který se nějak liší, se může v podstatě kdykoliv stát terčem útoku a děje se mu opakovaně. On to ví a i proto se pak následkem toho násilí rozvíjí také psychické následky a strach, který ústí například v nechození ven. Někteří lidé to řeší agresí nebo autoagresí. Předsudečné násilí se zásadně dotýká důstojnosti člověka. Útočí na jeho bytostnou identitu, kterou člověk nemůže změnit. Je pro něj typické, že se neděje ve vakuu. Pro poškozené je dost často vrcholem dlouhodobé diskriminace a marginalizace, na kterou jsou některé skupiny jím ohrožených lidí zvyklí. A teprve když to nabyde intenzity fyzického útoku, dlouhodobé šikany nebo útoku na děti, tak to až tehdy začnou řešit. Z našich zpráv vyplývá, že i senzitivita jednotlivých skupin ohrožených násilím z nenávisti je různá a i činy, které eviduje stát, jsou různě intenzivně hodnocené. Například v našich statistikách se objevují v případě Romů různé druhy útoků - od verbálních po fyzické s následkem smrti. U židovské populace to jsou zejména verbální útoky a útoky na majetek. Ty se dostávají do policejních statistik, protože je někdo oznamuje, i když jde v podstatě o méně závažné útoky. A v případě bezdomovců se tam zase dostávají jen brutální fyzická napadení jako vražda nebo ublížení na zdraví, protože to poškození neoznamují. A existuje specifická skupina homofobních útoků, které v policejních statistikách nejsou vůbec, proto o nich téměř nic nevíme. Předpokládáme ale, že jsou, nevíme však, v jaké intenzitě a kvalitě.

kalibova 2

Proč v těch statistikách nejsou?

Jednak je nikdo z různých důvodů neoznamuje. Když se to třeba stane na malém městě, mohou mít lidé, kteří dosud neprošli coming outem, strach to jít řešit. Aby se to nedozvěděli sousedi a rodina. Dalším faktorem je, že se bojí konfrontace s policí. Mohou mít špatnou zkušenost, ať už vlastní nebo sdílenou. A třetí věc je, že i když to oznámí, ne vždy jsou homofobní útoky zaznamenané, český trestní zákoník navíc vůbec nezná ochranu obětí napadených z důvodu sexuální orientace. I kdyby to tedy policisté chtěli zaznamenat jako hate crime, statisticky nemohou. Mohou homofobní pohnutku zaznamenat do spisu, ale je otázka, zda se jí pak následně bude někdo zabývat.

Čím to je? A jsou i další rozdíly?

Český trestní zákoník poskytuje specifickou ochranu pouze pěti skupinám osob – lidem napadeným z důvodu jejich rasy, národnosti, etnicity, víry nebo ateismu a politického přesvědčení. Je přitom jedno, zda se jedná o charakteristiku skutečnou, nebo domnělou. Vždy bude záležet na tom, jak napadeného člověka vidí pachatel. Pak jsou tu ovšem další skupiny lidí, které jsou násilím z nenávisti ohroženy také, a těm specifická ochrana poskytovaná není. Jedná se zejména o osoby napadené z důvodu sexuální orientace, zdravotního stavu, věku, sociálního postavení či bezdomovectví. Zatímco u první skupiny osob zákon funguje tak, že se automaticky navyšuje trestní sazba zhruba o jednu třetinu, u druhé tomu tak není. Homofobní vražda bude vždy objasňována jako vražda prostá. Vražda motivovaná národnostní nevraživostí bude trestána přísněji. To je jistá disproporce, kterou je potřeba odstranit. Soud sice může u homofobních útoků přihlédnout k předsudečné pohnutce, vždy ale bude muset uložit trest v sazbě základní trestní výměry.

kalibova 3

Proč k navyšování trestu u činů z nenávisti dochází?

Z několika důvodů. Ustanovení, která se váží k těmto předsudečným útokům, jsou v našem trestním zákoníku velmi dlouho, už z předválečné doby, což je celkem unikátní. Důvodem, proč tomu tak je, byla snaha státu v době nástupu nacismu v Německu ochránit společnost jako celek před projevy národnostní a etnické nesnášenlivosti. Celkem správně předpokládal, že by vedly k rozpadu tehdejšího multinárodnostního společenství. Takže hlavní motivací nebyla primárně ochrana individuálních zájmů, ale společenství a demokracie. I z toho důvodu to byla původně ustanovení, která byla v zákoně na ochranu republiky. Do trestního zákoníku se to přejalo později. A tím se dostávám k tomu, proč se trest v takovém případě automaticky navyšuje. Jednak je tam individuální zájem, jednak je tam předpoklad, že je poškození oběti vyšší, a jednak je tam zájem státu, kdy tyto projevy a útoky vnímá jako ty s velkým potenciálem ovlivňovat komunitu, kde k nim dochází, i celou společnost. Je také v souladu s mezinárodními úmluvami, které vznikly po druhé světové válce. My ale máme ještě jedno specifikum, což je ochrana osob z politických důvodů. Ta se k nám dostala v době po roce 1989 jako relikt vyrovnávání se s komunismem v důsledku ochrany lidí, kteří by mohli být pronásledovaní pro své politické přesvědčení. Toto ustanovení se dá současně použít k ochraně ochránců lidských práv, což začíná být aktuální. Když se totiž podíváme do statistik, které vede naše organizace In IUSTITIA, tak po Romech a muslimech jsou lidé hájící lidská práva třetí nejzranitelnější skupinou v kontextu násilí z nenávisti v České republice.

Jakými formami se toto násilí vůči jednotlivým skupinám projevuje?

Když se na to podívám perspektivou mé organizace, společnosti i policie, máme všichni tendenci zabývat se fyzickými útoky. Problém ovšem je, že se dnes hate crime častěji projevuje v online prostředí, které je stejně brutální a budící hrůzu. Pak se objevují také dlouhodobé verbální útoky a šikana. Je proto nutné se věnovat všem útokům a nesrovnávat je přes tu brutalitu. Je nutné říct, že v Česku jsou dlouhodobě nejčastějšími oběťmi násilí z nenávisti Romové, jeden čas je na chvíli dohonili cizinci v důsledku mediálního obrazu migrační krize. I tak však byli Romové statisticky nejzranitelnější skupinou. Muslimové byli až do roku 2014 jednou z nejméně ohrožených skupin u nás. V roce 2015 se to zlomilo. Začaly útoky na mešity, protimuslimské demonstrace a zároveň útoky na osoby, které pachatel považuje za muslimy - typicky ženy s šátkem. Tyto útoky intenzivně narůstají, dnes jsou stabilizované, ale my si myslíme, že většinu incidentů oběti nechtějí řešit. Ten mechanismus, který si vytvoří, aby se s tím vyrovnaly, je spíše zavírání se do sebe. U svých klientek muslimek jsme zaznamenali zajímavý bezpečnostní mechanismus, kdy místo šátku začaly nosit čepice a turbany, aby se příliš nelišily a současně měly pokryté vlasy. Já osobně to považuji za šílený projev toho, jak je to tu pro ně nebezpečné a je mi z toho úzko. Jsme země postavená na náboženské svobodě, která má dlouhodobou tradici vícero církví na jednom území, a teď jsou jednou z nejzranitelnějších skupin lidé napadaní na základě svého náboženství. Přitom tu má jen minimum lidí zkušenosti s muslimy i vírou jako takovou. Ukazuje se, že k těm útokům není vůbec potřeba mít v populaci ohrožené osoby výrazněji zastoupené. Další ohroženou skupinou jsou lidskoprávní aktivisté, což je dědictví migrační krize, ale zároveň hrubnutí politické atmosféry a toho, že se lidé strefují do těch, kteří nějak pomáhají.

kalibova 4

Jak výpady vůči lidskoprávním aktivistům vypadají?

Od roku 2015 zaznamenáváme desítky případů vyhrožování a zastrašování. To násilí je výrazně genderově podmíněné v tom smyslu, že se ženy - ředitelky a lídryně různých lidskoprávních organizací - stávají terčem sexualizovaného verbálního násilí, zastrašování znásilněním. Často se také ony samy stávají terčem neuvěřitelných nadávek týkajících se jejich zjevu, případně sexuální orientace. Zdá se, že to nikoho nezajímá. Když se obrátí s prosbou o pomoc na policii a státní zastupitelství, dostanou odpověď, že to je jejich práce nebo že nejde o nic závažného, protože se to děje v online prostoru, není tam žádná výhrůžka nebo následující fyzické napadení. Taková reakce je zraní dvakrát tolik. Přičemž náš trestní zákoník postihuje i takové projevy nenávisti, které setrvají na verbální úrovni. Pachatel by za to měl být právem postižený.

Jaké jsou dopady předsudečných útoků?

V prvé řadě se lidé necítí bezpečně. Hodně předsudečných útoků se odehrává ve veřejném prostoru. Lidé se pak často bojí chodit ven, přijímají nejrůznější bezpečnostní opatření. Stres z pohybu venku se může stupňovat a chronizovat. Lidé se také mohou cítit nechtění. Tento pocit je prohlubován i skutečností, že málokteré oběti předsudečného násilí někdo pomůže. Takzvaný efekt přihlížejícího, tedy neochota někomu pomoci, je prohlubován i sociální distancí, tedy tím, že poškozené většina lidí nevnímá jako někoho, komu je třeba pomoci, kdo si pomoc zaslouží či kdo by mohl být obětí. První, co většinu přihlížejících napadne, je, jestli si za to náhodou napadení nemohou sami. Setkala jsem se s případy, kdy byli lidé za bílého dne napadeni na frekventované ulici, a nikdo jim nepomohl. Předsudečné násilí samozřejmě může přinést i škodu na zdraví. Řada lidí ztratí v důsledku pracovní neschopnosti příjem či dokonce zaměstnání. Někdo může mít obtíže zapojit se zpátky do pracovního procesu, obzvlášť v situaci, kdy útočník je někdo z kolegů. Ve škole se mohou zhoršit studijní výsledky. Lidé se mohou potýkat s výraznými psychickými problémy, častěji se u nich rozvíjí posttraumatická stresová porucha. Mohou trpět nespavostí, nechutenstvím, návaly vzteku, lítosti či agrese. Děti mohou projít regresí.

kalibova 5

Co s tím?

Předně by člověk se situací neměl zůstat sám. Měl by se obrátit na odborníka. Právě pro oběti předsudečného násilí jsme před téměř deseti lety založili poradnu Justýna při obecně prospěšné organizaci In IUSTITIA. Lidem poskytujeme především bezpečný prostor, kde mohou sdílet situaci, kterou prožili, a rozmyslet se, jak by chtěli postupovat dál. Někdo chce podat trestní oznámení, někdo potřebuje terapii, jinému vyhovuje, pokud si o situaci může s někým popovídat. Lidem poskytneme sociální poradenství, právní podporu a zastupování. Dle okolností je provázíme celým trestním řízením. V současné době působíme v kamenných pobočkách v Brně a v Praze, jinak poskytujeme terénní poradenství na celém území ČR, poradenství je zdarma. Pro cizince zajišťujeme tlumočení. V případě nutnosti zprostředkováváme také psychologickou pomoc. Pokud lidé chtějí podat trestní oznámení, mohou se obrátit na policii. Je dobré, pokud je bude někdo doprovázet. Takovou službu také nabízíme. Jinak se mohou lidé nechat doprovodit někým, komu věří, takovému člověku se říká důvěrník a může být v trestním řízení po celou dobu společně s napadeným. Do řízení ale nesmí zasahovat. Již od prvního kontaktu s policií mají lidé právo na právní pomoc. V našem týmu máme v současné době čtyři právničky a právníky. Ti jako zmocněnci poškozené doprovázejí a mohou za ně činit nezbytné úkony – pomohou jim s přípravou trestního oznámení a formulací nároku na náhradu škody. Pokud vyšetřování neprobíhá tak, jak má, mohou podávat i různé opravné stížnosti či podněty.

Jsou problémy s jejich vyšetřováním?

Obecně pro ochranu obětí násilí z nenávisti platí, že tu máme právní normy, které zatím nikdo nezrušil, postihují verbální výhrůžky a je potřeba je dodržovat. Často právě u nefyzických útoků dochází k jejich podceňování, trestní řízení není zahajováno nebo je zastavováno. Poškození pak musí být hodně aktivní a stávají se často až „nepohodlní“ pro některé orgány činné v trestním řízení. Tenhle boj s institucemi, od kterých lidé očekávají podporu a pomoc, je vyčerpávající. Není možné zatěžovat poškozené tím, že budou bojovat za svá práva ještě se státem. Stát se musí vzbudit a je nutné, aby stejným způsobem, jakým chrání seniory, děti, oběti sexuálního násilí, začal chránit také oběti násilí z nenávisti. Bez ohledu na to, co si o tom konkrétní vyšetřovatel sám jako soukromá osoba myslí. Problém vyšetřování těchto činů totiž spočívá v tom, že je mnozí berou jako politické a názorové trestné činy, kryté svobodou projevu. Svoboda projevu ale zastrašování a posílání lidí do plynu v žádném případě nekryje ani v České republice, ani v Evropské unii. Policie a státní zástupci nemohou prosazovat svůj vlastní politický názor, jejich názor musí být striktně právní. Reprezentují stát a ten jednou řekl, že výhrůžky smrtí z důvodu politického přesvědčení, etnického původu, náboženství a jiné jsou postižitelné právem. To, zda ty lidi budeme následně odsuzovat do výkonu nepodmíněného trestu, což bych osobně volila pouze u těch nejzávažnějších, opakovaných nebo dlouhotrvajících výhrůžek, nebo k obecně prospěšným pracem, což se mi pozdává daleko víc, je věc druhá.

kalibova 6 1

V čem jsou, na rozdíl od vězení, v tomto kontextu veřejně prospěšné práce lepší?

Jsem toho názoru, že pokud ty činy nejsou opakované nebo brutálně zastrašující, neměli by lidé chodit do vězení. Na druhé straně si myslím, že podmíněné tresty nejsou dostatečně účinné, pachatelé si z nich dělají legraci. Jako účinné mi připadají právě tresty obecně prospěšných prací vykonávané v nějakých institucích. Myslím, že podstatou nápravných opatření, která mají nastat v případě verbálních útoků nebo útoků na majetek, které jsou navíc často vedené mladými lidmi, by měla být daná šance pochopit, že je to jednání protizákonné a někomu ubližuje. Trest by neměl zásadnějším způsobem kazit jejich budoucí život a měl by na ně skutečně dopadnout. To z mého pohledu podmíněné tresty neplní. Zatímco kdyby se dobře zvolil obecně prospěšný trest, což předpokládá, že ho jde ten člověk vykonat do nějaké instituce nebo organizace, která na něj vyvíjí výchovný tlak, tak má možnost svůj čin nějak nahlédnout. Neměl by být problém umístit člověka, který se vyjadřoval nenávistně na internetu, například do památníků v Lidicích, Letech nebo do Muzea romské kultury, aby tam odčinil újmu, kterou mohly jeho projevy způsobit. Jestli to pochopí, nebo ne, je věc druhá. Ale přijde mi efektivnější trest obecně prospěšných prací v této podobě než zametání chodníků v nějaké obci. Zároveň je tam prostor pro činnost Probační a mediační služby, která by ty lidi skutečně měla vést výchovnou metodou k tomu, aby nazřeli, co udělali. Ne aby to bylo: „Litujte toho, protože jste porušil zákon.” Ale: „Litujte toho, protože jste ublížil lidem, kteří něco někde zažili nebo jsou jiní. Zaútočil jste na člověka, který je stejný jako vy a vy jste si ho sám označil za méněcenného.”

Zmiňovala jsi, že potírání nenávistných projevů je v českém právním řádu už od předválečné doby, protože si stát uvědomil, že takové tendence ohrožují celou společnost, potažmo stát a demokracii. Vidí to tak i dnešní společnost?

Bohužel celospolečenská shoda na postihu násilí z nenávisti neexistuje. Lidé jsou citliví především na projevy antisemitismu, tak považují za přirozené pachatele postihovat. Společnost ale není schopná udělat můstek k poznání, že se to dnes podobně týká i jiných skupin lidí. Pokud se podobné nebo dokonce závažnější útoky dějí Romům nebo muslimům, setkáváme se často s protesty proti aplikaci trestního práva, a to i z řad politiků. Vzpomeňme si například na žhářský útok ve Vítkově, kde se řada osob vyjadřovala proti trestům, označovala je za nebývale exemplární a podmíněné pozitivní diskriminací Romů. Přitom se jednalo o tresty zcela odpovídající tomu, že útok byl národnostně motivovaný, plánovaný, zamýšlený způsobit likvidaci celé rodiny a jeho obětí bylo malé dítě.

Nutno říct, že židovská komunita se v současně době v některých případech snaží využít svého specifického postavení k tomu, aby upozornila, že situace dějící se například Romům mají úplně stejné souvislosti. Například RAF pilot Pavel Vranský, který nedávno zemřel, byl sám židovského původu a celý život upozorňoval na projevy rasismu a nesnášenlivosti.

Obecně ale myslím, že také není soulad nad tím, jestli stíhat verbální předsudečné trestné činy, nebo ne, případně zda postihovat projevy na sociálních sítích. Nutno ale říct, že je spousta jiných trestných činů, které společnost nepovažuje za stíhání hodné zrovna tak. Typicky například trestný čin pomluvy.

kalibova 7 1

Mění se to?

Myslím, že díky případu Radka Bangy, kterého jsme zastupovali v kauze nenávistných projevů vůči jeho osobě, se díky jeho odhodlání po odsouzení několika pachatelů podařilo to vnímání online nenávisti trochu proměnit. Je důležitá ta zpráva veřejnosti, že za takové projevy je člověk chytitelný a odsouditelný. Jedině tak to lidi přestanou dělat, přestane je to bavit. Přestanou riskovat. Stejně tak jsou samozřejmě důležité i nástroje prevence jako kampaně a vzdělávání.

Proč se boji proti nenávistným projevům věnuješ?

Myslím, že to je správné a je to moje cesta. Těch motivací mám samozřejmě více. Jednou z nich je, že mě baví veřejné právo, baví mě služba společnosti. Důvod, proč jsem se zaměřila na pomoc obětem násilí z nenávisti, je služba lidem na cestě ke spravedlnosti. To je důvod, proč dělám trestní právo a proč na straně obětí. Myslím, že tohle mám vlastně dost společné s policií a justicí, tak jak by měla fungovat v právním státě. Skoro patnáct let se zabývám násilím z nenávisti a pomocí obětem. Měla jsem možnost poměrně výrazně se podílet na tom, jakým způsobem se o tématu bude v této zemi mluvit. Založila jsem jedinou specializovanou poradnu pro oběti trestných činů z nenávisti, která je ve středoevropském prostoru unikátní tím, že poskytuje právní a sociální služby, a to v terénu, na celém území ČR a bezplatně. Se svými klienty jsme ve velmi blízkém kontaktu, provázíme je po celé dlouhé trestní řízení. Máme skutečný vhled do jejich potřeb. I přesto se nám stále nedaří najít intenzivní a systémové souznění s ostatními aktéry trestní justice. To mě nepřestává mrzet. Protože fakticky máme víc průsečíků než antagonismů. Pokud by spolupráce skutečně plošně fungovala tak, jak má, výrazně by se zvýšila úspěšnost trestních řízení, a to jak z hlediska odsuzování pachatelů, tak především z hlediska ochrany obětí před traumaty, která jim může přinést.

Máš i nějakou čistě osobní motivaci?

Myslím ale, že existuje moment, kdy člověka determinuje jeho životní osud, osud jeho rodiny. Moje rodina pochází z Lidic, druhá část rodiny byla pevně navázaná na Československý červený kříž a meziválečnou justici. A obě části rodiny se snoubí v tom, proč tuhle práci vlastně dělám. Považuji ji za důležitou a nedokážu si představit, že by se mělo opakovat nějaké genocidní jednání typu Heydrichiáda, vypálení vesnice jen proto, že tam žilo 503 Čechů, které někdo obvinil z podílu na likvidaci Němce. Byla to etnická genocida. A my tyhle etnické genocidy máme všude kolem sebe. Máme etnicky motivované nenávistné trestné činy ve své vlastní zemi. Podílíme se na nich. Když někdo jede plakat do Lidic a klást tady věnce na hrob, měl by si uvědomit, že podobně jako tu trpěli lidé před 75 lety, dneska v naší zemi trpí další. Nikdo je tu sice nepopravuje, dochází nicméně k útoku na jejich životy, zdraví a dochází k útoku na jejich důstojnost. Dost mě překvapuje, že lidé, kteří jezdí uctívat oběti do Lidic a na další pietní místa, jsou zároveň sami schopni jiné genocidy popírat, případně útočit na skupiny lidí, které jsou v naší zemi menšinou a mohou se velmi jednoduše stát terčem brutálního hromadného násilí. My už jsme u nás ty pogromy na Romy viděli v 90. letech, naposledy jsme viděli podobné pokusy v letech 2009 a 2011. V roce 2015 stačilo velmi málo k tomu, aby se po vymyšleném útoku Romů v Břeclavi sebraly 2000 lidí a začaly pochodovat městem za skandování nenávistných projevů. Kdyby tam tehdy nebyla policie, došlo by možná k náhodnému napadání Romů. Pro mě je tedy důležité využít svou rodinou zkušenost, abych lidem zprostředkovala pohled na věc, že to je úplně to samé.

Foto: Lukáš Houdek

Doprovodné screenshoty pocházejí z reálných zpráv, které dostávají některé muslimky žijící v Česku

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.