Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Jak přirozeně propojit lidi s postižením i bez? Gigabyt ví, jak na to

 

gigabit big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

13

listopadu
2017

Před rokem vznikl na pražských Vinohradech Gigabyt, místo, kde bydlí pospolu lidé s postižením i bez něj. Jsou z okolí spolku Ramus, který tyto mladé lidí skrz tábory i víkendovky propojuje. Spolubydlící se snaží vzájemně lépe poznat a zejména si pomáhat. „S Ramusem jezdíme na akce několik let. Společné bydlení bylo příležitostí trávit spolu čas za jiných podmínek, přirozeněji a v menším počtu,“ říká Hynek Trojánek. V bytě dnes bydlí šest lidí, kteří pro své hendikepované kamarády fungují jako asistenti. „Mně to strašně obohatilo. Například v tom, že už tolik nepotřebuju mámu, že jsem víc samostatná,“ přiznává Gábina Moravcová, která v Gigabytě pobývá dva týdny v měsíci. „Bylo to spolubydlení se vším všudy. Odžila jsem si tu etapu života, která většinou probíhá na vysoké škole. Takové to party období, chození do hospod, prázdný bojler a takové ty srandy,“ směje se Jíťa Rudolfová, která je na vozíku. V tomto intenzivním sdíleném bydlení strávila tři čtvrtě roku a dnes žije ve vlastním bezbariérovém bytě.

Hlavní aktivitou spolku Ramus je propojování mladých lidí s postižením i bez něj prostřednictvím takzvaných víkendovek nebo táborů. „Jde o to, abychom měli společné zážitky, seznamovali se a navazovali mezi sebou vztahy,“ říká Jitka Svobodová. V listopadu 2016 se lidé kolem této platformy rozhodli rozjet také pilotní projekt společného bydlení, který je bude propojovat na každodenní bázi. „S Ramusem jezdíme na akce několik let. Společné bydlení bylo příležitostí trávit spolu čas za jiných podmínek, přirozeněji a v menším počtu,“ říká Hynek Trojánek, který si od sdíleného bydlení sliboval mimo jiné prohloubení vztahů.

gigabit 1

Najít v Praze dostupný bezbariérový byt nebylo snadné. Nakonec se však skupině kamarádů a kamarádek z okolí spolku přeci jen podařilo najít - přes klasickou realitku - byt o výměře asi 175 metrů čtverečních v podobě 5+1. Vzhledem ke své rozlehlosti si byt a zároveň celý projekt vysloužil název Gigabyt. „Vize byla taková, že nás musí bydlet hodně, abychom uplatili nájem a střídali se v asistenci. Ze začátku nás v Gigabytě bydlelo šest: pět asistujících a naše kamarádka s postižením Jíťa. Ta se však v červnu odstěhovala do vlastního bytu,“ vysvětluje Jitka a dodává, že aktuálně v bytě každý druhý týden během pracovních dnů bydlí Gábina, která je stejně jako Jíťa na vozíku.

gigabit 9

Jitka Svobodová

Divoké víkendy

Byt ožívá zejména ve dnech volna. „Děláme tady společné víkendy, to je tu živo, asistovat přicházejí i ostatní lidé z Ramusu. Přes týden je to tu klidnější a můžou zde bydlet lidé, kteří si chtějí spolubydlení s ostatními prakticky vyzkoušet,” vysvětluje Hynek. Společné víkendy ve vinohradském Gigabytě probíhají od letošního května a podle Jitčiných výpočtů jich bylo doposud patnáct. „Oproti klasickým výletům Ramusu, kam nás jede třeba 40, je nás tu v bytě o víkendech kolem deseti. Je to mnohem intenzivnější poznávání. Vždy společně vymyslíme program, jdeme do přírody, za kulturou, do hospody nebo jen tak přirozeně a neformálně lelkujeme doma,” popisuje Jitka.

V bytě se střídají lidé s nejrůznějším typem postižení – fyzickým, mentálním, kombinovaným anebo také lidé s autismem. „Nás je tady aktuálně šest asistentů, kteří se třeba tento týden střídáme v tom, abychom tu od šesti do večera do osmi do rána pro Gábinu byli k dispozici,“ říká Jitka. Asistující spolubydlící jí pomáhají například při osobní hygieně, při jídle nebo oblékání. Ale každý člověk s postižením potřebuje jinou míru i druh podpory. „Pokud někdo třeba chce jít do divadla nebo do kina, tak jdeme s ním. „Vycházíme z toho, kdo co potřebuje, a tomu pak uzpůsobujeme tu naši asistenci,“ upřesňuje Hynek.

gigabit 6

Hynek Trojánek

Prázdný bojler

Jíťa Rudolfová stála u zrodu konceptu Gigabytu a bydlela v něm prvních devět měsíců. „Nastala situace, kdy jsem se akutně potřebovala odstěhovat od rodičů. Chtěla jsem si najít bydlení fakt rychle a jediná věc, kterou jsem našla, byl nácvikový byt v Jedličkově ústavu,“ vzpomíná. Tam je podle ní bydlení omezené jen na dobu dvou let. Po jejím uplynutí nemohla nic sehnat. Ještě během pobytu v nácvikové garsonce si podala také žádost o obecní bezbariérový byt, ale neúspěšně. „Ty možnosti pro lidi s postižením fakt nejsou. Na bezbariérové byty se čeká roky a kromě nich existuje jen pár typů chráněného bydlení,“ vysvětluje. V takovém bydlení Jíťa být nechtěla, protože je tam den strukturovaný a platí tam přísná pravidla. Ona však toužila bydlet jako kdokoliv jiný. „Zrovna v tu dobu začala vznikat myšlenka Gigabytu a já jsem měla touhu se zapojit, a tak jsem do toho šla,“ pokračuje.

gigabit 10

„Bylo to spolubydlení se vším všudy. Odžila jsem si tu etapu života, která většinou probíhá na vysoké škole. Takové to party období, chození do hospod, prázdný bojler a takové ty srandy,“ směje se. Když se pak objevila možnost vlastního bytu kousek od toho vinohradského, pustila se do jeho rekonstrukce a před pár měsíci se do něj přestěhovala. S lidmi ze sdíleného bytu je však neustále v kontaktu.

Před měsícem také dostala po třech letech odpověď od bytového fondu, že by pro ni město mělo bezbariérový byt. Vzhledem k tomu, že před nedávnem dokončila rekonstrukci a přestěhovala se, nájemní městský byt odmítla.

gigabit 2

Jíťa Rudolfová

Nevšednost každého dne

Otázkou může být, co takové spolubydlení přináší asistentkám a asistentům, kteří v bytě bydlí. Jitka s Hynkem se nezávisle na sobě shodují, že tím hlavním pozitivem je nevšednost a vytržení ze stereotypu. „Lidé s postižením přináší do mého života hlavně situace, které nevymyslíš,“ říká Jitka. „A teda, samozřejmě i já přináším takové situace do jejich,” dodává se smíchem. „Současně si říkám, co jiného by mělo být smyslem života člověka, než tu být také pro druhé. Je to pro mě přirozená součást bytí.“

Hynek to vidí podobně. „I ostatní, kteří tu bydlí, často zmiňují, že nás to tu nutí hodně sociálně interagovat. Kdybychom bydleli v klasickém bytě, člověk by asi spíše tíhnul k tomu být někde zahrabaný u sebe v pokoji. Tady nás to přirozeně nutí si spolu povídat a narážet na sebe,“ říká. “Prostě normální spolubydlení,” doplňuje.

gigabit 5

Spolubydlením k větší samostatnosti

„Bydlím tu každý druhý týden od loňského listopadu, protože jsem si našla ještě jedno zařízení,“ říká Gábina Moravcová. „Chtěla jsem si vyzkoušet žít sama,“ pokračuje. Oproti zařízení, kde se Gábina musí podřizovat společnému režimu, je byt uvolněnější. „Jsou tu super lidi a komunikace. Cítím se tu svobodnější,“ přiznává. „Dělám si věci podle toho, jak chci.“

Gábina tráví v bytě každý druhý týden v měsíci od pondělí do pátku. Víkendy pak věnuje své rodině. „Asistenci tu mám od šesti večer do osmi ráno. Ta si, myslím, probíhá velmi dobře, protože tu je dobrá komunikace. Potřebuju sebeobsluhu - takže obléknout, svléknout a podobně,“ osvětluje.

Podle Gábiny je takový byt dobrý proto, že dává lidem s postižením možnost se osamostatnit - ať už po finanční stránce, tak v osobním rozvoji. „Mně to strašně obohatilo. Například v tom, že už tolik nepotřebuju mámu, že jsem víc samostatná.“

gigabit 7

Gábina Moravcová

Kamarád či klient

„Od počátku nebylo přesně dáno, jak to má vlastně vypadat. Koncept Gigabytu byl dost mlhavý. Ale myslím, že právě díky tomu to nakonec funguje dost přirozeně,“ vysvětluje Hynek. Přiznává, že takováto intenzivní roční zkušenost donutila jeho i ostatní asistující reflektovat, jaký vztah s přáteli s postižením vlastně mají. „V Ramusu se snažíme vyhýbat pojmu klient, který je jinak v sociální sféře běžný. Jsme prostě lidi, kteří tu jsou spolu, každý se svými různými specifickými potřebami. Pak ale když dojde na každodenní realitu, tak chtě nechtě v té roli asistenta funguješ a musíš nad ní přemýšlet,” říká. „Je dobré a zdravé ten vztah neustále zkoumat. Zároveň to balancování mezi rolí kamaráda a asistenta je myslím něco, co projekty jako Gigabyt pohání dopředu,” zdůrazňuje. Není si však jistý, jestli by takový byt v tak intenzivní podobě fungoval bez společné historie v Ramusu. „Hrozně rádi bychom byli inspirací pro ostatní, ale vlastně nevím, jestli by takový byt mohl fungovat, kdyby se ti lidé neznali, nebo měli jinak nastavené hodnoty. My se vesměs všichni známe velmi dobře z akcí Ramusu.”

gigabit 4

Co dál?

Otazníkem také zůstává udržitelnost projektu. I proto, že byt v centru Prahy je velmi drahý, přestože jeho majitelé už snížili výši činže s ohledem na jeho prospěšný rozměr. Kolektiv Gigabytu se aktuálně snaží o získání levnějšího bezbariérového bytu, kam by nalákal také lidi s postižením ke stálému bydlení. Vnímá totiž, že tak drahý byt je z dlouhodobého hlediska neudržitelný. Jitka také přiznává, že bydlení v takovém počtu lidí není pro každého. Některým lidem s postižením by spíše vyhovovalo komornější spolubydlení – čím menší počet lidí, tím hůře se však pokrývá potřebná asistence, která může být i nepřetržitá. „O stálé bydlení v Gigabytě určitě není z řad lidí s postižením takový zájem, jaký jsme čekali,” konstatuje Jitka.

gigabit 8

Byt ve stávající podobě tak bude fungovat do února, kdy proběhne vyhodnocení toho, co se povedlo, co ne, a uvidí se, jak a jestli bude kolektiv Gigabytu ve spolubydlení pokračovat, případně zda se bude koncept nějak dále rozvíjet. I přes pečlivě reflektované nedostatky však projekt sklízí první plody: Ramusu se ozvalo několik lidí, kteří by chtěli rozjet v menším počtu něco podobného.

A tak možná časem dojde i na realizaci nápadu, který při promýšlení projektu padl: vytvoření webové platformy, kde by se za účelem spolubydlení mohli propojovat lidé s postižením s lidmi bez něj. Taková platforma by pak mohla zahrnout i lidi s jinými specifickými potřebami - či zkrátka všechny lidi, pro které je spolubydlení alternativou ke stále se zvyšujícím cenám bytů.

Čtěte dále

Jako první neslyšící startoval na zimní olympiádě. Jeho vášní jsou boby

Jakub Nosek se zapsal do historie jako první neslyšící sportovec, který se zúčastnil zimních olympijských her. Na ty v korejském Pchjongčchangu se dostal se sportem, kterému se věnuje necelé čtyři roky - s bobem. O sluch přišel kvůli onemocnění meningitidou ve dvou a půl letech. Přes různé sporty se dostal k atletice, která mu přirostla natrvalo k srdci. Jakuba lákalo stále něco nového, a tak objevil boby. To byl sport, kde mohl naplno využít dovednost z atletiky - rychlost.


Bára Voráčová 14. 12. 2018

Sáhnutí na zadek, pusa nebo objetí ve fotbale. Češi upozornili na diskriminaci LGBT v Rusku, získali zlato

Sáhnutí na zadek, pusa spoluhráči nebo objetí. I takové projevy emocí bývají součástí fotbalových zápasů. Podle ruského zákona proti gay propagandě mohou hráči dostat za sáhnutí na zadek až 15 dní za mřížemi, pokutu za projevení náklonnosti nebo být deportováni za pusu spoluhráči. Česká reklamní agentura Havas Prague ve spolupráci s Amnesty International proto využila mistrovství světa ve fotbale konané v Rusku, aby na absurditu zákona upozornila. A jejich kampaň nyní získala prestižní ocenění za reklamní kreativitu Epica Awards.


Marie Škardová 13. 12. 2018

V 5 letech uprchla z Ghany, otce už nikdy neviděla. Stala se první lídryní politické strany v zemi

Osmapadesátiletá Samia Nkrumah je dcerou prvního ghanského prezidenta, myslitele a bojovníka za nezávislost afrických zemí Kwameho Nkrumaha, který byl posluchači BCC roku 2000 zvolen Afričanem milénia. I proto o něm ona sama nehovoří jako o svém otci, vždy ho jmenuje celým jménem. Samia je také první ženou v zemi, která kdy stála v čele politické strany. Říká, že to mají ženy v tamní politice těžké, přestože podle ní často mají hroší kůži. „Je to pro nás těžší, protože je nás pořád méně. A samozřejmě že jdou do osobní roviny, snaží se vám tím ublížit a umlčet vás. Je v tom sexismu. Řeší se, jak vypadáte, za koho jste vdaná, kolik a jaké máte děti a s kým. Uráží vás,” popisuje v rozhovoru pro HFC. Sama prožila život plný zvratů. Když jí ještě nebylo šest let, došlo v Ghaně k vojenskému převratu a ona musela s matkou a sourozenci uprchnout do Egypta, odkud matka pocházela. „ Neublíži ...

„Rasismus tě degraduje na prvoka,” říká česko-romský hudebník Holubec

Jindra Holubec, frontman kapely Amigoos, se narodil do romsko-české rodiny, spojuje tak oba světy tělem i duší. „To, že jsem půlka, jsem si začal uvědomovat až kolem osmnáctého roku života, jinak mi to nějak nedocházelo. Jasně, na fotbale mi říkali cigi, ale protože jsem vyrůstal na vesnici, kde žádní Romové nežili, tak jsem se tak necítil,“ odpovídá na otázku, jak se jeho kořeny projevují v reálném životě. „Nikdy jsem se nestyděl za to, že mám romské kořeny,“ pokračuje Jindra „Spíše jsem na to hrdý a postupem času jsem to cítil jako plus. A díky tomuhle uvědomění jsem se taky snažil chovat ke každému stejně. Nikdy mě u toho nenapadaly myšlenky na to, že jsem snad jiný nebo tak něco.“ Jindra vyrůstal na Jesenicku a pracoval taky jako sociální pracovník. I proto o některých svých písních mluví jako o sociálních baladách a vyjadřuje se k tématům, jako jsou drogy, sociální dávky nebo nenávist. P ...

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.