Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Jak přirozeně propojit lidi s postižením i bez? Gigabyt ví, jak na to

 

gigabit big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

13

listopadu
2017

Před rokem vznikl na pražských Vinohradech Gigabyt, místo, kde bydlí pospolu lidé s postižením i bez něj. Jsou z okolí spolku Ramus, který tyto mladé lidí skrz tábory i víkendovky propojuje. Spolubydlící se snaží vzájemně lépe poznat a zejména si pomáhat. „S Ramusem jezdíme na akce několik let. Společné bydlení bylo příležitostí trávit spolu čas za jiných podmínek, přirozeněji a v menším počtu,“ říká Hynek Trojánek. V bytě dnes bydlí šest lidí, kteří pro své hendikepované kamarády fungují jako asistenti. „Mně to strašně obohatilo. Například v tom, že už tolik nepotřebuju mámu, že jsem víc samostatná,“ přiznává Gábina Moravcová, která v Gigabytě pobývá dva týdny v měsíci. „Bylo to spolubydlení se vším všudy. Odžila jsem si tu etapu života, která většinou probíhá na vysoké škole. Takové to party období, chození do hospod, prázdný bojler a takové ty srandy,“ směje se Jíťa Rudolfová, která je na vozíku. V tomto intenzivním sdíleném bydlení strávila tři čtvrtě roku a dnes žije ve vlastním bezbariérovém bytě.

Hlavní aktivitou spolku Ramus je propojování mladých lidí s postižením i bez něj prostřednictvím takzvaných víkendovek nebo táborů. „Jde o to, abychom měli společné zážitky, seznamovali se a navazovali mezi sebou vztahy,“ říká Jitka Svobodová. V listopadu 2016 se lidé kolem této platformy rozhodli rozjet také pilotní projekt společného bydlení, který je bude propojovat na každodenní bázi. „S Ramusem jezdíme na akce několik let. Společné bydlení bylo příležitostí trávit spolu čas za jiných podmínek, přirozeněji a v menším počtu,“ říká Hynek Trojánek, který si od sdíleného bydlení sliboval mimo jiné prohloubení vztahů.

gigabit 1

Najít v Praze dostupný bezbariérový byt nebylo snadné. Nakonec se však skupině kamarádů a kamarádek z okolí spolku přeci jen podařilo najít - přes klasickou realitku - byt o výměře asi 175 metrů čtverečních v podobě 5+1. Vzhledem ke své rozlehlosti si byt a zároveň celý projekt vysloužil název Gigabyt. „Vize byla taková, že nás musí bydlet hodně, abychom uplatili nájem a střídali se v asistenci. Ze začátku nás v Gigabytě bydlelo šest: pět asistujících a naše kamarádka s postižením Jíťa. Ta se však v červnu odstěhovala do vlastního bytu,“ vysvětluje Jitka a dodává, že aktuálně v bytě každý druhý týden během pracovních dnů bydlí Gábina, která je stejně jako Jíťa na vozíku.

gigabit 9

Jitka Svobodová

Divoké víkendy

Byt ožívá zejména ve dnech volna. „Děláme tady společné víkendy, to je tu živo, asistovat přicházejí i ostatní lidé z Ramusu. Přes týden je to tu klidnější a můžou zde bydlet lidé, kteří si chtějí spolubydlení s ostatními prakticky vyzkoušet,” vysvětluje Hynek. Společné víkendy ve vinohradském Gigabytě probíhají od letošního května a podle Jitčiných výpočtů jich bylo doposud patnáct. „Oproti klasickým výletům Ramusu, kam nás jede třeba 40, je nás tu v bytě o víkendech kolem deseti. Je to mnohem intenzivnější poznávání. Vždy společně vymyslíme program, jdeme do přírody, za kulturou, do hospody nebo jen tak přirozeně a neformálně lelkujeme doma,” popisuje Jitka.

V bytě se střídají lidé s nejrůznějším typem postižení – fyzickým, mentálním, kombinovaným anebo také lidé s autismem. „Nás je tady aktuálně šest asistentů, kteří se třeba tento týden střídáme v tom, abychom tu od šesti do večera do osmi do rána pro Gábinu byli k dispozici,“ říká Jitka. Asistující spolubydlící jí pomáhají například při osobní hygieně, při jídle nebo oblékání. Ale každý člověk s postižením potřebuje jinou míru i druh podpory. „Pokud někdo třeba chce jít do divadla nebo do kina, tak jdeme s ním. „Vycházíme z toho, kdo co potřebuje, a tomu pak uzpůsobujeme tu naši asistenci,“ upřesňuje Hynek.

gigabit 6

Hynek Trojánek

Prázdný bojler

Jíťa Rudolfová stála u zrodu konceptu Gigabytu a bydlela v něm prvních devět měsíců. „Nastala situace, kdy jsem se akutně potřebovala odstěhovat od rodičů. Chtěla jsem si najít bydlení fakt rychle a jediná věc, kterou jsem našla, byl nácvikový byt v Jedličkově ústavu,“ vzpomíná. Tam je podle ní bydlení omezené jen na dobu dvou let. Po jejím uplynutí nemohla nic sehnat. Ještě během pobytu v nácvikové garsonce si podala také žádost o obecní bezbariérový byt, ale neúspěšně. „Ty možnosti pro lidi s postižením fakt nejsou. Na bezbariérové byty se čeká roky a kromě nich existuje jen pár typů chráněného bydlení,“ vysvětluje. V takovém bydlení Jíťa být nechtěla, protože je tam den strukturovaný a platí tam přísná pravidla. Ona však toužila bydlet jako kdokoliv jiný. „Zrovna v tu dobu začala vznikat myšlenka Gigabytu a já jsem měla touhu se zapojit, a tak jsem do toho šla,“ pokračuje.

gigabit 10

„Bylo to spolubydlení se vším všudy. Odžila jsem si tu etapu života, která většinou probíhá na vysoké škole. Takové to party období, chození do hospod, prázdný bojler a takové ty srandy,“ směje se. Když se pak objevila možnost vlastního bytu kousek od toho vinohradského, pustila se do jeho rekonstrukce a před pár měsíci se do něj přestěhovala. S lidmi ze sdíleného bytu je však neustále v kontaktu.

Před měsícem také dostala po třech letech odpověď od bytového fondu, že by pro ni město mělo bezbariérový byt. Vzhledem k tomu, že před nedávnem dokončila rekonstrukci a přestěhovala se, nájemní městský byt odmítla.

gigabit 2

Jíťa Rudolfová

Nevšednost každého dne

Otázkou může být, co takové spolubydlení přináší asistentkám a asistentům, kteří v bytě bydlí. Jitka s Hynkem se nezávisle na sobě shodují, že tím hlavním pozitivem je nevšednost a vytržení ze stereotypu. „Lidé s postižením přináší do mého života hlavně situace, které nevymyslíš,“ říká Jitka. „A teda, samozřejmě i já přináším takové situace do jejich,” dodává se smíchem. „Současně si říkám, co jiného by mělo být smyslem života člověka, než tu být také pro druhé. Je to pro mě přirozená součást bytí.“

Hynek to vidí podobně. „I ostatní, kteří tu bydlí, často zmiňují, že nás to tu nutí hodně sociálně interagovat. Kdybychom bydleli v klasickém bytě, člověk by asi spíše tíhnul k tomu být někde zahrabaný u sebe v pokoji. Tady nás to přirozeně nutí si spolu povídat a narážet na sebe,“ říká. “Prostě normální spolubydlení,” doplňuje.

gigabit 5

Spolubydlením k větší samostatnosti

„Bydlím tu každý druhý týden od loňského listopadu, protože jsem si našla ještě jedno zařízení,“ říká Gábina Moravcová. „Chtěla jsem si vyzkoušet žít sama,“ pokračuje. Oproti zařízení, kde se Gábina musí podřizovat společnému režimu, je byt uvolněnější. „Jsou tu super lidi a komunikace. Cítím se tu svobodnější,“ přiznává. „Dělám si věci podle toho, jak chci.“

Gábina tráví v bytě každý druhý týden v měsíci od pondělí do pátku. Víkendy pak věnuje své rodině. „Asistenci tu mám od šesti večer do osmi ráno. Ta si, myslím, probíhá velmi dobře, protože tu je dobrá komunikace. Potřebuju sebeobsluhu - takže obléknout, svléknout a podobně,“ osvětluje.

Podle Gábiny je takový byt dobrý proto, že dává lidem s postižením možnost se osamostatnit - ať už po finanční stránce, tak v osobním rozvoji. „Mně to strašně obohatilo. Například v tom, že už tolik nepotřebuju mámu, že jsem víc samostatná.“

gigabit 7

Gábina Moravcová

Kamarád či klient

„Od počátku nebylo přesně dáno, jak to má vlastně vypadat. Koncept Gigabytu byl dost mlhavý. Ale myslím, že právě díky tomu to nakonec funguje dost přirozeně,“ vysvětluje Hynek. Přiznává, že takováto intenzivní roční zkušenost donutila jeho i ostatní asistující reflektovat, jaký vztah s přáteli s postižením vlastně mají. „V Ramusu se snažíme vyhýbat pojmu klient, který je jinak v sociální sféře běžný. Jsme prostě lidi, kteří tu jsou spolu, každý se svými různými specifickými potřebami. Pak ale když dojde na každodenní realitu, tak chtě nechtě v té roli asistenta funguješ a musíš nad ní přemýšlet,” říká. „Je dobré a zdravé ten vztah neustále zkoumat. Zároveň to balancování mezi rolí kamaráda a asistenta je myslím něco, co projekty jako Gigabyt pohání dopředu,” zdůrazňuje. Není si však jistý, jestli by takový byt v tak intenzivní podobě fungoval bez společné historie v Ramusu. „Hrozně rádi bychom byli inspirací pro ostatní, ale vlastně nevím, jestli by takový byt mohl fungovat, kdyby se ti lidé neznali, nebo měli jinak nastavené hodnoty. My se vesměs všichni známe velmi dobře z akcí Ramusu.”

gigabit 4

Co dál?

Otazníkem také zůstává udržitelnost projektu. I proto, že byt v centru Prahy je velmi drahý, přestože jeho majitelé už snížili výši činže s ohledem na jeho prospěšný rozměr. Kolektiv Gigabytu se aktuálně snaží o získání levnějšího bezbariérového bytu, kam by nalákal také lidi s postižením ke stálému bydlení. Vnímá totiž, že tak drahý byt je z dlouhodobého hlediska neudržitelný. Jitka také přiznává, že bydlení v takovém počtu lidí není pro každého. Některým lidem s postižením by spíše vyhovovalo komornější spolubydlení – čím menší počet lidí, tím hůře se však pokrývá potřebná asistence, která může být i nepřetržitá. „O stálé bydlení v Gigabytě určitě není z řad lidí s postižením takový zájem, jaký jsme čekali,” konstatuje Jitka.

gigabit 8

Byt ve stávající podobě tak bude fungovat do února, kdy proběhne vyhodnocení toho, co se povedlo, co ne, a uvidí se, jak a jestli bude kolektiv Gigabytu ve spolubydlení pokračovat, případně zda se bude koncept nějak dále rozvíjet. I přes pečlivě reflektované nedostatky však projekt sklízí první plody: Ramusu se ozvalo několik lidí, kteří by chtěli rozjet v menším počtu něco podobného.

A tak možná časem dojde i na realizaci nápadu, který při promýšlení projektu padl: vytvoření webové platformy, kde by se za účelem spolubydlení mohli propojovat lidé s postižením s lidmi bez něj. Taková platforma by pak mohla zahrnout i lidi s jinými specifickými potřebami - či zkrátka všechny lidi, pro které je spolubydlení alternativou ke stále se zvyšujícím cenám bytů.

Čtěte dále

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společn ...

„Učíme se anatomii, jednání s pacientem ne.” Medik po smrti otce burcuje proti rakovině slinivky

Do života mladého slovenského medika zasáhla těžká nemoc jeho milovaného otce. Ze dne na den přerušil studium a rozhodl se s ním strávit poslední chvíle života. Po jeho smrti pak začal spolu s ostatními burcovat proti rakovině slinivky břišní. Přestože se ve své lékařské praxi věnovat právě onkologii s ohledem na rodinnou historii nechce, rád by změnil přístup lékařů k pacientům. Z vlastní zkušenosti totiž ví, že se ne vždy chovají empaticky. A to ve chvílích, kdy člověk empatii, podobně jako kdysi jeho otec, potřebuje.


 

Lukáš Houdek 19. 6. 2019

Pochází ze Žižkova, v Anglii založil boxerský tým pro české děti

Žižkovský rodák Ladislav Žiga se již odmalička věnoval boxu. V Praze jej trénoval legendární Stanislav Tišer, který se věnoval především dětem z ulice. Dnes třicetiletý Ladislav žije v Anglii ve městě Gloucester. Zde se rozhodl jít ve stopách svého trenéra a vybudovat boxerský tým pro děti. Dnes učí bojovému sportu pětadvacet dětí z české a slovenské komunity. Předává jim nejen zkušenosti ze sportu, ale i ze života. „Boxujeme a dohlížím i na jejich výsledky ve škole. Mou snahou je začlenit mládež do běžného života a tím pádem i potlačovat kriminalitu,” popisuje.

Marie Škardová 19. 6. 2019

Súdánská dívka zachránila tisíce uprchlíků. Nyní dostala šanci studovat v USA

Pětadvacetiletá Betty Asha pomohla téměř 2300 lidem z Jižního Súdánu uprchnout před násilím do sousední Ugandy. Musela kvůli tomu opustit vlastní domov a zanechat studia. Nyní začne studovat na Maryville College v Tennessee ve Spojených státech.


Nina Djukanovićová 18. 6. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.