Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

 

samuel darkwa big

matyasovaJudita Matyášová
Autorka

Judita Matyášová je novinářka. Působila v několika médiích včetně Lidových novin, kde se soustředila na vyhledávání příběhů souvisejících s holocaustem. Nyní píše především pro týdeník Vlasta. 

9

června
2019

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.

Samuel Darkwah pochází z Ghany a v roce 1981 si požádal o stipendium. „Měli jsme na výběr Bulharsko, Rumunsko, ale také Anglii nebo Ameriku. Já jsem byl hlavně spokojený, že můžu studovat v Evropě,“ vzpomíná na začátek studijních let v Československu. V Ghaně měl totiž nejistou budoucnost, protože po studiu na gymnáziu zemřel jeho otec, matka musela živit pět dětí a Samuel si od osmnácti vydělával, aby pomohl s rodinným rozpočtem. „Náš první prezident byl hodně provýchodně orientovaný, přátelil se s vaším prezidentem Antonínem Novotným. Československo mělo v Ghaně několik továren, ta spolupráce mezi ghanskými a vašimi univerzitami trvala už desítky let. Na pohovoru se mě ptali, jestli vím, jak funguje JZD a to jsem zrovna náhodou věděl, protože jsem pár měsíců dělal v bance a tam jsem si četl o družstevním zemědělství. Většinou výsledek pohovoru oznámili až za týden, ale mně to naštěstí řekli hned, pak mě ještě museli schválit na československých úřadech,“ říká Samuel, který v šestadvaceti letech odjel studovat do Československa na Provozně ekonomickou fakultu obor Zemědělský ekonom.

samuel darkwa 5

Dril české gramatiky

Do Prahy přiletěl v září 1981 s několika dalšími ghanskými studenty. Jen co se rozkoukali v letištní hale, zjistili, že je nikdo z ghanské ambasády nečeká. „Vůbec jsme nevěděli, co máme dělat. Naštěstí si nás všimnul jeden starší pán, který uměl trochu anglicky, a když zjistil, že jsme studenti a potřebujeme se dostat na kolej, tak nás tam svezl na korbě náklaďáku s cementem. Vybalili jsme si věci a ráno nám řekli, že v Praze ale nezůstaneme, protože musíme odjet do Dobrušky nebo Jihlavy. Tam byly pobočky takzvané Univerzity 17. listopadu pro zahraniční studenty. Prvních pár měsíců jsme museli chodit na intenzivní kurzy češtiny, abychom pak zvládli studium v češtině. Já jsem jel se skupinou afghánských studentů do Jihlavy,“ vzpomíná na první týdny a měsíce Samuel. Musel si zvykat nejen na nové prostředí, ale také na pravidelný režim na internátě, kde byla večerka v deset hodin.

samuel darkwa 1

První Vánoce

Samuel se postupně skamarádil nejen s ostatními cizinci, ale našel si přátele i mezi místními. „Češi na nás byli zvědaví, ale nezažil jsem, že by měli nějaké rasistické řeči. Po několika měsících v Jihlavě jsem se přestěhoval do Brna, kde mě přijali na Mendelovu univerzitu. Jednou jsem šel s kamarádem z Madagaskaru z menzy a po cestě jsme potkali Romy, kteří nás pozvali do hospody. Postupně se začali všichni někam vytrácet a já zůstal na útratu sám. Číšník mi sebral občanku a hodinky, musel jsem rychle na kolej pro peníze. Z hospody jsem spěchal zpátky na kolej, protože jsem musel stihnout večerku,“ říká Samuel, kterému utkvěla také vzpomínka na první Vánoce u nás. Na Štědrý den si trochu přispal a když vyrazil do ulic, tak zjistil, že všude mají zavřeno. Z Ghany byl zvyklý, že obchody mají otevřeno nonstop. Následující rok už byl u kamaráda, který ho pozval do rodiny a poprvé zažil pravé vánoční svátky s kaprem a salátem. Čeští kamarádi se ho podle jeho slov vyptávali hlavně na životní podmínky v Ghaně. Nemohli uvěřit, že se v jeho domovině nosí boty a že tam mají televizi.

samuel darkwa 6

Propaganda na škole

Dnes mluví Samuel téměř bezchybnou češtinou, která je okořeněná brněnským hantecem. Vzpomíná, že mnohem víc než dril české gramatiky ve školních lavicích mu dalo povídání s kamarády v hospodě. Čeští i zahraniční studenti museli absolvovat také hodiny marxismu a leninismu. „Naši učitelé mezi zahraničními studenty dělali rozdíly podle toho, kde byla víc prokomunistická společnost. Třeba nás, ze západní Afriky, brali tak, že nejsme ještě přesvědčení komunisté a prý není jisté, jestli chceme bojovat za socialismus a je potřeba nás pořádně dovzdělat. To bylo totiž takovým druhotným cílem místních pedagogů: nejen nás naučit ten konkrétní obor, ale také nám ukázat, že život v Československu je bezproblémový, všeho je dostatek, nejsou tu problémy. Věřili, že až se vrátíme do Ghany, tak tam budeme prezentovat poměry v Československu,“ říká Darkwah.

samuel darkwa 2

Vzorové hospodářství

Když Samuel vzpomíná na život v 80. letech, přiznává, že zpočátku vůbec netušil, jaké jsou tu každodenní problémy, protože byl buď na koleji, nebo ve škole. Komunita zahraničních studentů sice byla s českými v kontaktu, ale i tak tvořili určitým způsobem uzavřenou komunitu. „Na fakultě nám říkali, že je tady prosperující hospodářství a žádné problémy nejsou. Vozili nás na exkurze do vzorových jednotných zemědělských družstev a my jsme viděli v praxi, že tam všechno funguje a nebyl důvod tomu nevěřit. Až postupně mi začalo docházet, že realita je o dost jiná. Museli jsme na brigádu jako pomocní dělníci v Brně a tam jsem viděl, jaká je produktivita práce. Nikdo se zrovna nehnal do práce, na všechno bylo dost času. Časem jsem se dozvídal víc informací i od mých českých kamarádů. Oni zpočátku nevěděli, jestli se mnou můžou mluvit napřímo. Nechtěli si přede mnou stěžovat, protože věděli, že na kolejích jsou nastrčení špiclové, kteří donášeli tajné policii. Naštěstí jsem nikdy nezažil, že by mě někdo nutil k takové spolupráci. Jednou za rok jsme my, ghanští studenti, jeli na naši ambasádu do Prahy a tam nám dali přednášku, jak se máme chovat a na co si dát pozor. Nikdo nám ale neřekl, že Češi nemohou svobodně cestovat nebo že je tu cenzura médií. My jsme mohli jezdit kamkoliv do zahraničí. Já jel koncem 80. let do Anglie a nakoupil jsem tam pro kamarády džíny nebo gramofonové desky, protože tady se to dalo sehnat jen obtížně.“

samuel darkwa 4

Rozhodující chvíle

Svobodnému cestování a plánům do budoucna byl ale rázem konec. Samuel odjel v roce 1987 do Ghany, protože musel narukovat na roční vojenskou civilní službu. Na jednu stranu se těšil, až se po šesti letech znovu setká se svojí ghanskou rodinou, ale na druhou stranu se mu nechtělo od manželky a dvouletého syna. „Seznámili jsme se v Brně, kde pracovala jako garderobiérka. Měli jsme svatbu v roce 1986, ve stejném roce se nám narodil syn. Mysleli jsme si, že nebude problém, abych tady zůstal, protože po vysoké jsem dostal pracovní nabídku, jenže během chvíle bylo všechno jinak. V září 1989 k nám totiž přišla policie a oznámila, že musím do čtrnácti dnů opustit republiku, protože mi neprodlouží vízum. Prý je vůbec nezajímá, že tady mám rodinu a mám jen dvě možnosti: buď okamžitě odjet, a nebo budu vyhoštěn. Naštěstí se mi podařilo získat přes britskou ambasádu vízum a odjel jsem do Londýna. Moje rodina musela zůstat tady a vůbec jsme nevěděli, kdy se zase uvidíme. Za pár týdnů jsem se díval na televizi a viděl záběry z centra Prahy, že studenti demonstrují a v roce 1990 už moje žena s dětmi přijela do Anglie, žili jsme tam sedmnáct let a pak jsme se vrátili k jejím rodičům do Nedvědic u Brna,“ říká Samuel, který řadu let učí na své alma mater a v letech 2016 – 2018 byl prorektorem Mendelovy univerzity v Brně a dodnes napomáhá zahraničním studentům s adaptací na české prostředí.

samuel darkwa 3

Příběh bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v srpnu 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

„Muslimové v Barmě jsou mučeni, znásilňováni i zabíjeni. Dění splňuje znaky genocidy,” říká Kynclová

„Musí žádat o povolení k uzavření manželství, mají kvóty na děti - mohou mít maximálně dvě nebo tři děti. Musí mít také mezi jednotlivými dětmi 36 měsíců pauzu, žena tedy nemůže porodit dřív. Pokud žena ovdoví, nesmí se vdát znovu dřív jak za 36 měsíců. Navíc jsou rohingské ženy nuceny užívat antikoncepci. Takže vláda se takto snaží očividně ovlivňovat jejich reprodukci,” popisuje situaci muslimské menšiny Rohingů na Barmě Lenka Kynclová, která se přístupem vládnoucích struktur k nim zabývala ve své diplomové práci při studiu mezinárodní bezpečnosti a práva na University of Southern Denmark. „Jsou jinak ale také omezeni ve volnosti pohybu, práce, studiu nebo vlastnictví. Žijí pod neustálým nátlakem, nemají volnost jako ostatní lidé,” dodává. Na základě mezinárodních úmluv a závěrů tribunálů se zabývala zejména tím, zda násilí vůči Rohingům vykazuje znaky genocidy. Na základ ...

„Jsem pro lidi hromosvod,” říká umělkyně Šedá. Její tvorba propojuje. Sama čelí urážkám

Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám ...

Luštění křížovek i klábosení. Opuštění senioři z Prahy nacházejí přátele mezi mladými

Je pondělí odpoledne a v jednom z bytů v Kobylisích se podobně jako každý týden setkává mladá dobrovolnice Tereza s šestasedmdesátiletou paní Jiřinou. Pomáhá jí zejména s prací na počítači, neméně důležité je také společné klábosení nad šálkem kávy. Občas se spolu také vydají ven do přírody nebo do společnosti. Setkávají se spolu už víc jak rok a jsou jedním z 25 párů, které fungují pod křídly organizace Krása pomoci. Ta se zaměřuje na pomoc opuštěným seniorům.


 

Lukáš Houdek 9. 9. 2019

HFFest: Pražský Anděl na několik dní rozvibruje latinskoamerický festival Sabor Latino

Už v úterý 17. září začne již tradiční HateFree Fest latinskoamerické kultury Sabor Latino Praha. Potrvá do čtvrtka a letos provoní Pěší zónu Anděl. Festival zahrnuje hudební koncerty a taneční vystoupení s workshopy mnoha žánrů a zemí Latinské Ameriky. Kromě hudby a tance představí návštěvníkům tamější gastronomii a tradiční řemeslné výrobky včetně oblečení, šperků, talismanů nebo folkorních hudebních nástrojů. Vstup na něj je zdarma!


HateFree Culture 15. 9. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.