Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

 

samuel darkwa big

matyasovaJudita Matyášová
Autorka

Judita Matyášová je novinářka. Působila v několika médiích včetně Lidových novin, kde se soustředila na vyhledávání příběhů souvisejících s holocaustem. Nyní píše především pro týdeník Vlasta. 

9

června
2019

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.

Samuel Darkwah pochází z Ghany a v roce 1981 si požádal o stipendium. „Měli jsme na výběr Bulharsko, Rumunsko, ale také Anglii nebo Ameriku. Já jsem byl hlavně spokojený, že můžu studovat v Evropě,“ vzpomíná na začátek studijních let v Československu. V Ghaně měl totiž nejistou budoucnost, protože po studiu na gymnáziu zemřel jeho otec, matka musela živit pět dětí a Samuel si od osmnácti vydělával, aby pomohl s rodinným rozpočtem. „Náš první prezident byl hodně provýchodně orientovaný, přátelil se s vaším prezidentem Antonínem Novotným. Československo mělo v Ghaně několik továren, ta spolupráce mezi ghanskými a vašimi univerzitami trvala už desítky let. Na pohovoru se mě ptali, jestli vím, jak funguje JZD a to jsem zrovna náhodou věděl, protože jsem pár měsíců dělal v bance a tam jsem si četl o družstevním zemědělství. Většinou výsledek pohovoru oznámili až za týden, ale mně to naštěstí řekli hned, pak mě ještě museli schválit na československých úřadech,“ říká Samuel, který v šestadvaceti letech odjel studovat do Československa na Provozně ekonomickou fakultu obor Zemědělský ekonom.

samuel darkwa 5

Dril české gramatiky

Do Prahy přiletěl v září 1981 s několika dalšími ghanskými studenty. Jen co se rozkoukali v letištní hale, zjistili, že je nikdo z ghanské ambasády nečeká. „Vůbec jsme nevěděli, co máme dělat. Naštěstí si nás všimnul jeden starší pán, který uměl trochu anglicky, a když zjistil, že jsme studenti a potřebujeme se dostat na kolej, tak nás tam svezl na korbě náklaďáku s cementem. Vybalili jsme si věci a ráno nám řekli, že v Praze ale nezůstaneme, protože musíme odjet do Dobrušky nebo Jihlavy. Tam byly pobočky takzvané Univerzity 17. listopadu pro zahraniční studenty. Prvních pár měsíců jsme museli chodit na intenzivní kurzy češtiny, abychom pak zvládli studium v češtině. Já jsem jel se skupinou afghánských studentů do Jihlavy,“ vzpomíná na první týdny a měsíce Samuel. Musel si zvykat nejen na nové prostředí, ale také na pravidelný režim na internátě, kde byla večerka v deset hodin.

samuel darkwa 1

První Vánoce

Samuel se postupně skamarádil nejen s ostatními cizinci, ale našel si přátele i mezi místními. „Češi na nás byli zvědaví, ale nezažil jsem, že by měli nějaké rasistické řeči. Po několika měsících v Jihlavě jsem se přestěhoval do Brna, kde mě přijali na Mendelovu univerzitu. Jednou jsem šel s kamarádem z Madagaskaru z menzy a po cestě jsme potkali Romy, kteří nás pozvali do hospody. Postupně se začali všichni někam vytrácet a já zůstal na útratu sám. Číšník mi sebral občanku a hodinky, musel jsem rychle na kolej pro peníze. Z hospody jsem spěchal zpátky na kolej, protože jsem musel stihnout večerku,“ říká Samuel, kterému utkvěla také vzpomínka na první Vánoce u nás. Na Štědrý den si trochu přispal a když vyrazil do ulic, tak zjistil, že všude mají zavřeno. Z Ghany byl zvyklý, že obchody mají otevřeno nonstop. Následující rok už byl u kamaráda, který ho pozval do rodiny a poprvé zažil pravé vánoční svátky s kaprem a salátem. Čeští kamarádi se ho podle jeho slov vyptávali hlavně na životní podmínky v Ghaně. Nemohli uvěřit, že se v jeho domovině nosí boty a že tam mají televizi.

samuel darkwa 6

Propaganda na škole

Dnes mluví Samuel téměř bezchybnou češtinou, která je okořeněná brněnským hantecem. Vzpomíná, že mnohem víc než dril české gramatiky ve školních lavicích mu dalo povídání s kamarády v hospodě. Čeští i zahraniční studenti museli absolvovat také hodiny marxismu a leninismu. „Naši učitelé mezi zahraničními studenty dělali rozdíly podle toho, kde byla víc prokomunistická společnost. Třeba nás, ze západní Afriky, brali tak, že nejsme ještě přesvědčení komunisté a prý není jisté, jestli chceme bojovat za socialismus a je potřeba nás pořádně dovzdělat. To bylo totiž takovým druhotným cílem místních pedagogů: nejen nás naučit ten konkrétní obor, ale také nám ukázat, že život v Československu je bezproblémový, všeho je dostatek, nejsou tu problémy. Věřili, že až se vrátíme do Ghany, tak tam budeme prezentovat poměry v Československu,“ říká Darkwah.

samuel darkwa 2

Vzorové hospodářství

Když Samuel vzpomíná na život v 80. letech, přiznává, že zpočátku vůbec netušil, jaké jsou tu každodenní problémy, protože byl buď na koleji, nebo ve škole. Komunita zahraničních studentů sice byla s českými v kontaktu, ale i tak tvořili určitým způsobem uzavřenou komunitu. „Na fakultě nám říkali, že je tady prosperující hospodářství a žádné problémy nejsou. Vozili nás na exkurze do vzorových jednotných zemědělských družstev a my jsme viděli v praxi, že tam všechno funguje a nebyl důvod tomu nevěřit. Až postupně mi začalo docházet, že realita je o dost jiná. Museli jsme na brigádu jako pomocní dělníci v Brně a tam jsem viděl, jaká je produktivita práce. Nikdo se zrovna nehnal do práce, na všechno bylo dost času. Časem jsem se dozvídal víc informací i od mých českých kamarádů. Oni zpočátku nevěděli, jestli se mnou můžou mluvit napřímo. Nechtěli si přede mnou stěžovat, protože věděli, že na kolejích jsou nastrčení špiclové, kteří donášeli tajné policii. Naštěstí jsem nikdy nezažil, že by mě někdo nutil k takové spolupráci. Jednou za rok jsme my, ghanští studenti, jeli na naši ambasádu do Prahy a tam nám dali přednášku, jak se máme chovat a na co si dát pozor. Nikdo nám ale neřekl, že Češi nemohou svobodně cestovat nebo že je tu cenzura médií. My jsme mohli jezdit kamkoliv do zahraničí. Já jel koncem 80. let do Anglie a nakoupil jsem tam pro kamarády džíny nebo gramofonové desky, protože tady se to dalo sehnat jen obtížně.“

samuel darkwa 4

Rozhodující chvíle

Svobodnému cestování a plánům do budoucna byl ale rázem konec. Samuel odjel v roce 1987 do Ghany, protože musel narukovat na roční vojenskou civilní službu. Na jednu stranu se těšil, až se po šesti letech znovu setká se svojí ghanskou rodinou, ale na druhou stranu se mu nechtělo od manželky a dvouletého syna. „Seznámili jsme se v Brně, kde pracovala jako garderobiérka. Měli jsme svatbu v roce 1986, ve stejném roce se nám narodil syn. Mysleli jsme si, že nebude problém, abych tady zůstal, protože po vysoké jsem dostal pracovní nabídku, jenže během chvíle bylo všechno jinak. V září 1989 k nám totiž přišla policie a oznámila, že musím do čtrnácti dnů opustit republiku, protože mi neprodlouží vízum. Prý je vůbec nezajímá, že tady mám rodinu a mám jen dvě možnosti: buď okamžitě odjet, a nebo budu vyhoštěn. Naštěstí se mi podařilo získat přes britskou ambasádu vízum a odjel jsem do Londýna. Moje rodina musela zůstat tady a vůbec jsme nevěděli, kdy se zase uvidíme. Za pár týdnů jsem se díval na televizi a viděl záběry z centra Prahy, že studenti demonstrují a v roce 1990 už moje žena s dětmi přijela do Anglie, žili jsme tam sedmnáct let a pak jsme se vrátili k jejím rodičům do Nedvědic u Brna,“ říká Samuel, který řadu let učí na své alma mater a v letech 2016 – 2018 byl prorektorem Mendelovy univerzity v Brně a dodnes napomáhá zahraničním studentům s adaptací na české prostředí.

samuel darkwa 3

Příběh bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v srpnu 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.