Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Pasažéři neumí z osudových důvodů řídit svůj život,” říká režisérka filmu o dětech z ústavní péče

 

pasazeri big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

28
února
2019

„Pasažér je někdo, kdo svůj život plně neřídí a oni bohužel, z různých osudových důvodů, nemají život pevně ve svých rukou,” říká Jana Boršková, režisérka filmu Pasažéři, který aktuálně můžete vidět v českých kinech. Dokument sleduje životy čtyř mužů, kteří se potkali v dětském domově v Letech. Režisérka s nimi navázala kontakt a sledovala jejich osudy v průběhu několika let po odchodu z domova. „Pokaždé, když Pasažéry vidím, ohromuje mě otevřeností lidí, které jsem natáčela. Jejich autenticita a ochota otevřít svůj příběh kameře. Chtěla jsem vyprávět příběh Pasažérů co nejopravdověji, abych dokázala v divácích vzbudit soucit, který jsem sama vůči svým hrdinům pociťovala. Soucit považuji za nejdůležitější hodnotu v součastném světě. Hlavně soucit s lidmi jiného etnika, jiného sociálního původu a jiné životní filozofie,” říká režisérka pro HFC.

pasazeri 2

Jana Boršková před několika lety začala navštěvovat divadelní soubor Pasažéři. Ten se skládal z dětí z dětského domova v Letech, které v rámci dramaterapie nacvičily hru o sobě, svých životech a snech. „Během zkoušek jsem si všimla, že Pasažéři často hrají sami sebe, scénky ze svého života. Dramaterapie jim pomáhala se s některými životními situacemi vyrovnat, divadlo jim umožnilo zažít úspěch, který není pro děti z dětského domova samozřejmostí,” popisuje režisérka dnes. Osudy těchto mladých herců ji oslovily natolik, že se rozhodla s nimi navázat přátelský vztah a sledovat jejich životy i po dovršení dospělosti. „Uvědomovala jsem si, že dětství bez rodinného zázemí přináší utrpení. Nejtěžší pro mě bylo překonat strach z bolesti. Tím, že jsem vstoupila do života Pasažérů, jsem se musela vyrovnat se skutečností, že budu bolesti v rodinách hrdinů přítomna. Že budu odkrývat věci, které změní můj pohled na můj vlastní život,” vzpomíná.

Čtyři životy

Během šestiletého natáčení tak zachytila události ze života čtyř mladých mužů. Pepa a Milan jsou bratři pocházející z mnohočlenné rodiny. Jejich matka se nedokázala o některé z dětí postarat, proto skončili v dětském domově. „Já si z domova pamatuji jen hádky, samý řvaní a mlácení se, když přišli domů opilí a začli na sebe řvát,” popisuje v dokumentu Milan. „Pepa řeší každou citovou ztrátu agresí, kterou obrací vůči sobě. Milan neměl dobrý mužský vzor, proto je bezradný a sílu si představuje jako agresi vůči ostatním,” popisuje pro HFC Boršková.

pasazeri 4

Pali z domova několikrát utekl za otcem, který mu ale není schopný poskytnout bezpečné útočiště. Pali nemá dokončené základní vzdělání a nepracuje. Se ženou vychovává tři děti. „Pali není schopen empatie vůči svým dětem, je sám stále dítětem,” komentuje režisérka. Bajdy se v dokumentu vrací ke své matce. „Neměli tolik sázet a hrát automaty, měli raději platit nájem. Ale já jim to nevyčítám, alespoň jsem se naučil lyžovat, seznámil jsem se s novýma lidma a vyučil jsem se. Ale bylo by to lepší, vyrůstat s rodinou. Ale měl jsem se tam dobře, nestěžoval jsem si,” říká o své rodině.

Nedostatek lásky v dětství a předsudky společnosti

„Jako základní problém v životě pasažérů vidím nedostatek lásky v dětství. Opravdová láska vymezí dítěti hranice, které mu přinášejí pocit bezpečí. Přijetí a bezpečí zase dodávají pocit sebevědomí. Sebevědomí potřebujeme, abychom mohli přijmout odpovědnost a stát se dospělými. To, co pasažérům nedala rodina, jim ústav neposkytnul,” prozrazuje svůj pohled na Jana Boršková. Další problém vidí v nedostatečném vzdělání, které mladé muže diskvalifikuje na trhu práce. „Ani jeden z pasažérů nepracuje v oboru, ve kterém se vyučil. Pali nepracuje. Milan odešel z učiliště před vyučením a pracuje jako dělník při výrobě mrazáků, Bajdy se vyučil opravářem zemědělských strojů a pracuje jako námezdní zednická síla. Pepa se vyučil kuchařem a pracuje na výrobě gramodesek,” shrnuje.

pasazeri 1

Všichni jsme si rovni

Dalo by se podle ní změnit něco nejen na straně rodiny, ale i společnosti? „Za největší problém považuji stereotyp a z něho plynoucí předsudky. Často se setkávám s tím, že lidé mají tendence považovat děti z dětských domovů za chudáčky nebo grázly. Vzbuzují lítost nebo opovržení. Pro ně samotné je to velké stigma,” myslí si režisérka, které podle jejích slov natáčení filmu změnilo pohled na život. „Byla jsem s Pepou v psychiatrické léčebně, s Palim a Maruškou v porodnici, byli jsme u Bajdyho návratu k mámě nebo u Milanova táty. Všechny tyto momenty byly silné lidsky i filmově,” vysvětluje.

pasazeri 3

„Pochopila jsem, že i když jsme si všichni rovni jakožto lidské bytosti, není možné dosáhnout sociální spravedlnosti mezi námi. Ráda bych některé věci změnila, ale nedokážu to. Pepu, Milana, Bajdyho a Paliho film zachycuje v situacích, které odkrývají právě tyto nedostatky na jejich cestě životem. V situacích, kdy jsou sami sebou, ale nevědí si s tím rady. Každý člověk je individualita se svým osobním příběhem. Vždy je důležité ke každému přistupovat jako rovný k rovnému. Snažit se pochopit, že jejich dětství bylo narušené, ale ne jejich vinou. Pokud je to možné, pomoct jim a podpořit je,” uzavírá Jana Boršková.

Kde film zhlédnout?

Film Pasažéři oceněný na MFDF Jihlava Cenou studentské poroty můžete vidět 12. března na festivalu Mínus domov v Pražském kreativním centru nebo 13. března v Městské knihovně na Mariánském náměstí v Praze. Po obou projekcích bude následovat debata s režisérkou.

Foto: Pasažéři

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.