Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Pasažéři neumí z osudových důvodů řídit svůj život,” říká režisérka filmu o dětech z ústavní péče

 

pasazeri big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

28
února
2019

„Pasažér je někdo, kdo svůj život plně neřídí a oni bohužel, z různých osudových důvodů, nemají život pevně ve svých rukou,” říká Jana Boršková, režisérka filmu Pasažéři, který aktuálně můžete vidět v českých kinech. Dokument sleduje životy čtyř mužů, kteří se potkali v dětském domově v Letech. Režisérka s nimi navázala kontakt a sledovala jejich osudy v průběhu několika let po odchodu z domova. „Pokaždé, když Pasažéry vidím, ohromuje mě otevřeností lidí, které jsem natáčela. Jejich autenticita a ochota otevřít svůj příběh kameře. Chtěla jsem vyprávět příběh Pasažérů co nejopravdověji, abych dokázala v divácích vzbudit soucit, který jsem sama vůči svým hrdinům pociťovala. Soucit považuji za nejdůležitější hodnotu v součastném světě. Hlavně soucit s lidmi jiného etnika, jiného sociálního původu a jiné životní filozofie,” říká režisérka pro HFC.

pasazeri 2

Jana Boršková před několika lety začala navštěvovat divadelní soubor Pasažéři. Ten se skládal z dětí z dětského domova v Letech, které v rámci dramaterapie nacvičily hru o sobě, svých životech a snech. „Během zkoušek jsem si všimla, že Pasažéři často hrají sami sebe, scénky ze svého života. Dramaterapie jim pomáhala se s některými životními situacemi vyrovnat, divadlo jim umožnilo zažít úspěch, který není pro děti z dětského domova samozřejmostí,” popisuje režisérka dnes. Osudy těchto mladých herců ji oslovily natolik, že se rozhodla s nimi navázat přátelský vztah a sledovat jejich životy i po dovršení dospělosti. „Uvědomovala jsem si, že dětství bez rodinného zázemí přináší utrpení. Nejtěžší pro mě bylo překonat strach z bolesti. Tím, že jsem vstoupila do života Pasažérů, jsem se musela vyrovnat se skutečností, že budu bolesti v rodinách hrdinů přítomna. Že budu odkrývat věci, které změní můj pohled na můj vlastní život,” vzpomíná.

Čtyři životy

Během šestiletého natáčení tak zachytila události ze života čtyř mladých mužů. Pepa a Milan jsou bratři pocházející z mnohočlenné rodiny. Jejich matka se nedokázala o některé z dětí postarat, proto skončili v dětském domově. „Já si z domova pamatuji jen hádky, samý řvaní a mlácení se, když přišli domů opilí a začli na sebe řvát,” popisuje v dokumentu Milan. „Pepa řeší každou citovou ztrátu agresí, kterou obrací vůči sobě. Milan neměl dobrý mužský vzor, proto je bezradný a sílu si představuje jako agresi vůči ostatním,” popisuje pro HFC Boršková.

pasazeri 4

Pali z domova několikrát utekl za otcem, který mu ale není schopný poskytnout bezpečné útočiště. Pali nemá dokončené základní vzdělání a nepracuje. Se ženou vychovává tři děti. „Pali není schopen empatie vůči svým dětem, je sám stále dítětem,” komentuje režisérka. Bajdy se v dokumentu vrací ke své matce. „Neměli tolik sázet a hrát automaty, měli raději platit nájem. Ale já jim to nevyčítám, alespoň jsem se naučil lyžovat, seznámil jsem se s novýma lidma a vyučil jsem se. Ale bylo by to lepší, vyrůstat s rodinou. Ale měl jsem se tam dobře, nestěžoval jsem si,” říká o své rodině.

Nedostatek lásky v dětství a předsudky společnosti

„Jako základní problém v životě pasažérů vidím nedostatek lásky v dětství. Opravdová láska vymezí dítěti hranice, které mu přinášejí pocit bezpečí. Přijetí a bezpečí zase dodávají pocit sebevědomí. Sebevědomí potřebujeme, abychom mohli přijmout odpovědnost a stát se dospělými. To, co pasažérům nedala rodina, jim ústav neposkytnul,” prozrazuje svůj pohled na Jana Boršková. Další problém vidí v nedostatečném vzdělání, které mladé muže diskvalifikuje na trhu práce. „Ani jeden z pasažérů nepracuje v oboru, ve kterém se vyučil. Pali nepracuje. Milan odešel z učiliště před vyučením a pracuje jako dělník při výrobě mrazáků, Bajdy se vyučil opravářem zemědělských strojů a pracuje jako námezdní zednická síla. Pepa se vyučil kuchařem a pracuje na výrobě gramodesek,” shrnuje.

pasazeri 1

Všichni jsme si rovni

Dalo by se podle ní změnit něco nejen na straně rodiny, ale i společnosti? „Za největší problém považuji stereotyp a z něho plynoucí předsudky. Často se setkávám s tím, že lidé mají tendence považovat děti z dětských domovů za chudáčky nebo grázly. Vzbuzují lítost nebo opovržení. Pro ně samotné je to velké stigma,” myslí si režisérka, které podle jejích slov natáčení filmu změnilo pohled na život. „Byla jsem s Pepou v psychiatrické léčebně, s Palim a Maruškou v porodnici, byli jsme u Bajdyho návratu k mámě nebo u Milanova táty. Všechny tyto momenty byly silné lidsky i filmově,” vysvětluje.

pasazeri 3

„Pochopila jsem, že i když jsme si všichni rovni jakožto lidské bytosti, není možné dosáhnout sociální spravedlnosti mezi námi. Ráda bych některé věci změnila, ale nedokážu to. Pepu, Milana, Bajdyho a Paliho film zachycuje v situacích, které odkrývají právě tyto nedostatky na jejich cestě životem. V situacích, kdy jsou sami sebou, ale nevědí si s tím rady. Každý člověk je individualita se svým osobním příběhem. Vždy je důležité ke každému přistupovat jako rovný k rovnému. Snažit se pochopit, že jejich dětství bylo narušené, ale ne jejich vinou. Pokud je to možné, pomoct jim a podpořit je,” uzavírá Jana Boršková.

Kde film zhlédnout?

Film Pasažéři oceněný na MFDF Jihlava Cenou studentské poroty můžete vidět 12. března na festivalu Mínus domov v Pražském kreativním centru nebo 13. března v Městské knihovně na Mariánském náměstí v Praze. Po obou projekcích bude následovat debata s režisérkou.

Foto: Pasažéři

Čtěte dále

„Rom musí dvakrát více dokazovat svůj talent,” myslí si začínající herec. „Vše je o vytrvalosti,” dodává

Herec František „Feri” Kudry se narodil před 28 lety jako nejstarší ze sedmi sourozenců do romské rodiny ze slovenského Hlohovce. Kvůli sociální situaci rodiny jej od dětství vychovávali prarodiče. Po nich zřejmě zdědil i nadání pro hudbu a herectví, ke kterým od mládí inklinoval. „Herecké i hudební nadání se projevovalo v naší rodině už celé generace. Babička měla od dětství talent, nikdy ale umění nestudovala. Než se provdala za mého dědečka, zpívala a tančila dlouhá léta ve folklorním souboru. Pak z tátovy strany byli hudebníci, strýc mého otce například učil soukromě hudbu a byl známým houslistou na Slovensku i v České republice,” vzpomíná pro HFC Feri. On sám pak od sedmi let navštěvoval lidovou uměleckou školu. V pozdějších letech jej však stále více lákalo herectví. Po základní škole nastoupil na konzervatoř do Bratislavy, kde se věnoval studiu herectví, muzikálu, ba ...

„Muslimové v Barmě jsou mučeni, znásilňováni i zabíjeni. Dění splňuje znaky genocidy,” říká Kynclová

„Musí žádat o povolení k uzavření manželství, mají kvóty na děti - mohou mít maximálně dvě nebo tři děti. Musí mít také mezi jednotlivými dětmi 36 měsíců pauzu, žena tedy nemůže porodit dřív. Pokud žena ovdoví, nesmí se vdát znovu dřív jak za 36 měsíců. Navíc jsou rohingské ženy nuceny užívat antikoncepci. Takže vláda se takto snaží očividně ovlivňovat jejich reprodukci,” popisuje situaci muslimské menšiny Rohingů na Barmě Lenka Kynclová, která se přístupem vládnoucích struktur k nim zabývala ve své diplomové práci při studiu mezinárodní bezpečnosti a práva na University of Southern Denmark. „Jsou jinak ale také omezeni ve volnosti pohybu, práce, studiu nebo vlastnictví. Žijí pod neustálým nátlakem, nemají volnost jako ostatní lidé,” dodává. Na základě mezinárodních úmluv a závěrů tribunálů se zabývala zejména tím, zda násilí vůči Rohingům vykazuje znaky genocidy. Na základ ...

„Jsem pro lidi hromosvod,” říká umělkyně Šedá. Její tvorba propojuje. Sama čelí urážkám

Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám ...

Luštění křížovek i klábosení. Opuštění senioři z Prahy nacházejí přátele mezi mladými

Je pondělí odpoledne a v jednom z bytů v Kobylisích se podobně jako každý týden setkává mladá dobrovolnice Tereza s šestasedmdesátiletou paní Jiřinou. Pomáhá jí zejména s prací na počítači, neméně důležité je také společné klábosení nad šálkem kávy. Občas se spolu také vydají ven do přírody nebo do společnosti. Setkávají se spolu už víc jak rok a jsou jedním z 25 párů, které fungují pod křídly organizace Krása pomoci. Ta se zaměřuje na pomoc opuštěným seniorům.


 

Lukáš Houdek 9. 9. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.