Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Je to nikdy nekončící nepohodlí,“ říká český trans muž Viktor

 

viktor heumann big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

15

března
2018

Svou transgender identitu si Viktor naplno připustil až v momentě, kdy kvůli depresím začal docházet k terapeutce. Do té doby se své pocity snažil zakrývat, od řešení ho odrazovalo i jeho okolí. „Nikdy jsem nezapadal do škatulek, do kterých jsem měl, a nevypadal jsem jako ta holčička, za kterou by mě maminka chtěla mít,“ říká. Dobu, než se rozhodl k procesu změny pohlaví, popisuje jako nikdy nekončící diskomfort, kdy člověk neustále podvědomě řeší, co si vzít na sebe, aby zakryl hrudník, nebo jak o sobě mluvit. Je to právě čeština, kde člověk neustále deklaruje svůj rod. Což mnohé trans lidi stresuje. „Ten jazyk mi byl hrozně protivný. Když jsem musel mluvit v ženském rodě. Dohánělo mě to k šílenství,“ přiznává. Dnes říká, že je se sebou relativně spokojený. Pro okolí je i díky hormonální terapii tím, kým vždy chtěl být. Před třemi lety spolu s dalšími trans lidmi založil organizaci Trans*Parent, která se podpoře trans lidí i osvětě aktivně věnuje.

Viktor Heumann si svou transgender identitu naplno uvědomil až po dvacítce. „Jako dítě jsem měl tendence ten gender neřešit nebo ho relativizovat. Nikdy jsem nezapadal do škatulek, do kterých jsem měl, a nechtěl jsem vypadat jako ta holčička, za kterou by mě maminka chtěla mít,“ říká. Šatičky, specifický styl vystupování a vlastní prezentace, jaký okolí očekávalo, Viktor odmítal. „Nikdy se to ale explicitně neřešilo. Nebyl z toho problém. U nás ve společnosti totiž holky můžou nosit volnější pohodlné kalhoty, mikiny a nikdo se nad tím tolik nepozastavuje,“ domnívá se. Neměl proto problém ani ve škole. Přestože on vnitřně později toto téma řešil, jeho okolí v podstatě nic nepoznalo. „S tímhle, nebo i se sexuální orientací, na střední člověk prostě vůbec nevycházel ven. Vůbec se to neřešilo,“ poznamenává.

viktor heumann 3

Deprese

V pozdějším věku se Viktor začal identifikovat jako lesba, protože měl vztahy se ženami. „Pak už jsem ale začal mít psychické obtíže, měl jsem deprese. Navštívil jsem proto psycholožku a ta mě nasměrovala na tuto variantu. A v ten moment jsem to asi tak nějak začal naplno chápat. „Trvalo mi ale ještě dost dlouho, než jsem se přiměl ke coming outu. Od toho prvního přiznání si té situace uběhlo asi deset let, než jsem začal řešit svou tranzici,“ pokračuje. „Nikoho takového jsem pořádně neznal, neznal jsem osobně nějaké trans muže. Ani přítelkyně, rodina nebo přátelé nebyli podporující. Říkali mi: ‚Vykašli se na to, to je kravina, to neřeš.‘ Nebyl tam nikdo, kdo by to se mnou nějak víc otevřel a pomohl mi,“ říká.

Neúprosná čeština

Viktor se později na čas odstěhoval do zahraničí. Tam mluvil anglicky, což mu umožnilo nebýt se svou situací neustále konfrontován. Je to totiž aspoň u nás právě jazyk, který trans lidi často nutí své pohlaví neustále v komunikaci deklarovat. „Ten jazyk, v češtině, mi byl hrozně protivný. Když jsem musel mluvit v ženském rodě. Dohánělo mě to k šílenství,“ přiznává. „Když jsem se pak vrátil do Česka, rozhodl jsem se, že to už musím začít řešit,“ dodává.

V té době také potkal další trans muže, kteří řešili podobné problémy jako on, dostal se také jako dobrovolník k Prague Pride, kde v té době probíhal umělecko-osvětový program Transgender Me. „Tam jsem si také řekl, že začnu vystupovat v nové identitě, ale vlastně jsem to úplně nedokázal,“ vzpomíná. Pomohlo mu ale, jak se v těchto kruzích, a později také při jeho dobrovolnické práci pro festival queer filmů Mezipatra, o těchto tématech otevřeně mluvilo. A jak k člověku a jeho identitám lidé kolem festivalů přistupovali. „Začal jsem tam o sobě mluvit v mužském rodě. Hlavně jsem to totiž nemusel někomu vysvětlovat. Ti lidé to pochopili,“ říká. Díky tomu také polevily deprese a Viktor začal úspěšně se svými potížemi pracovat. „Byl jsem schopen to rozlomit,“ přidává.

viktor heumann 4

Rodiče se bojí stigmatu

Přijetí ze strany rodiny bylo nakonec vřelé. „Maminka říkala, že to tušila a jen doufala, že to nikdy nebudu chtít řešit,“ směje se. „Můj tatínek mě má na Facebooku mezi přáteli a viděl, jak se tam prezentuju, proto ani on nebyl překvapen. Oba dva byli úplně v pohodě,“ pokračuje. „Samozřejmě je to šok. Věc, se kterou člověk není v moment, kdy se to dozví, srozuměn a nechce se vymykat a vybočovat z okolí,“ říká. Pro rodiče to pak bývá těžké zejména z toho důvodu, že i pro ně samotné je taková informace coming outem vůči jejich okolí. Že mají takové dítě, musejí situaci vysvětlovat sousedům a obávají se reakcí. „My bychom v tomto měli být podporující,“ zdůrazňuje Viktor.

Nikdy nekončící diskomfort

„Je to strašný diskomfort, nikdy nekončící nepohodlí. Člověk si to už ani pořádně neuvědomuje. Například se pořád hrbíš, protože chceš ta prsa nějak schovat. Pomoci může například volné oblečení. A pak ti dojde, že tohle děláš celý život. Každý den řešíš, co si oblečeš, aby nebyla vidět prsa a postava. K tomu ti tvůj hlas zní nepřirozeně,“ popisuje. „Pořád si říkáš, že to přeci nějak vydržíš. Ale jednou to třeba už praskne,“ říká.

Specifickou oblastí pak jsou podle Viktora vztahy, kdy je často pro trans lidi důležité, aby je partner bral takové, jak se cítí. Trans člověk se také často dostává do absurdních situací, kdy například randí s někým a není si jistý, jestli ten člověk vůbec ví, že je trans. „Je ale velký mýtus, že by většině lidí vyloženě ta fyzická stránka v případě trans kluků nějak výrazně vadila,“ domnívá se. „Ten orgán samotný se zas až tak neřeší,“ říká. „Ale každý je jiný,“ dodává.

viktor heumann 5

Sterilizace? Není třeba

Každý se se situací vyrovnává jinak. Někdo se podle Viktora na sebe dívá do zrcadla a obraz, který vidí, nenávidí. On sám je dnes s tím, jak vypadá, relativně spokojený. Podstoupil mastektomii, tedy chirurgickou úpravu hrudníku, a bere pravidelně testosteron v rámci hormonální léčby. Potýká se spíše se svou drobnou postavou, kvůli které z klasické představy muže už sám o sobě vybočuje. „Trápí mě to,“ přiznává. „I tím poutám pozornost a neustále na to slyším nějaké komentáře,“ doplňuje. Operaci, která by mu umožnila také úřední změnu pohlaví, zatím neplánuje. Současná plastická chirurgie totiž dosud není u nás tak daleko, aby dokázala vytvořit funkční mužský pohlavní orgán. „Většina trans mužů to ani nepodstupuje, protože ten výsledek není takový, jaký by chtěli,“ vysvětluje. K úřední změně pohlaví pro trans ženy i trans muže je však nutná operace na bázi sterilizace, kdy u trans mužů dojde k odstranění dělohy, případně vaječníků. Ty podle Viktora ničemu nepřekáží, neví o nich. Jeden z projevů ženských pohlavních orgánů, menstruace, totiž zcela vymizí v návaznosti na hormonální léčbu, ačkoli bolesti mohou v některých případech přetrvávat.

Viktor tuto operací podmíněnou úřední změnu nechce podstoupit i přesto, že mu ve všech dokumentech uvedené ženské pohlaví život komplikuje v podstatě na každodenní bázi. „Může to být problém například při cestování, kdy vzhled člověka neodpovídá údajům v pasu. Člověk se také neustále outuje, jsou pořád situace, kdy to musí vysvětlovat nějaké paní na přepážce,“ vysvětluje. „Ne že by ty paní byly nějaké nepřátelské, ale někdy tomu nerozumí, neví, o co se jedná,“ dodává.

viktor heumann 1

Trans*Parent

Viktor spolu s Damiánem Machajem založili před třemi lety spolek Trans*Parent. „Jak jsme stáli na počátku své tranzice, měli jsme pocit, že nemáme moc prostor potkat lidi, kteří by o tom přemýšleli podobně. A třeba měli i jiný pohled na věc, než mají doktoři,“ popisuje. Chtěli proto otevřít prostor pro sdílení různých pocitů, mimo ordinace sexuologů. „Tam totiž nemohou lidé svobodně mluvit o tom, co prožívají,“ myslí si. Začali tedy vytvářen vlastní podpůrné skupiny, ty nyní probíhají zhruba čtyřikrát do měsíce. „Strašně nás to posunulo,“ říká.

Organizace stále roste. Přestože u zrodu stáli spíše trans muži a nebinární lidé, dnes členskou základnu rozšířilo také několik trans žen. Protože tu podobná společensky aktivní organizace delší dobu chyběla, padla její nabídka na úrodnou půdu. Vedle podpory vlastní komunity pak Trans*Parent spolupracuje s médii, konzultuje jiným organizacím, pořádá debaty nebo kurzy a jezdí také na školy. „Teď například budeme chodit také do firem, kam si nás pozvali, aby toto téma začali řešit. Protože mají zaměstnance, kteří prodělávají trans coming out,“ říká Viktor. „Spousta těch organizací a institucí vůbec totiž neví, jak s tím tématem nakládat,“ doplňuje.

viktor heumann 2

V rubrice kuriozit

Společnost podle Viktora problematika trans lidí zajímá. Převládá ale podle jeho slov zatím bohužel představa nějakého vnitřního boje člověka narozeného do nesprávného těla, který skončí, jakmile podstoupí změnu pohlaví. „Ukazuje nás to jako lidi, kteří jsou divní, pak se přeoperují a jsou normální,“ říká. Tak to podle něj není. Protože ta proměna je dlouhodobý, někdy i celoživotní proces. A ne každý po změně pohlaví touží. „Lidé nás vnímají jako kuriozity. Vůbec netuší, že nás denně potkávají na ulici, že jsme úspěšní ve věcech, které děláme.“

Nedávný průzkum organizace PROUD na středních školách však ukázal, že z celé LGBT komunity mají středoškoláci nejvíce negativní postoje právě k trans lidem. Na homofobních poznámkách se pak podle studentů podílejí i sami učitelé. „Ta šikana trans lidí na školách je fakt velká. A to jak ze strany spolužáků, tak učitelského sboru,“ zdůrazňuje. „Trans lidi to v tom středoškolském věku mají hodně těžké, a proto potom taky velmi výjimečně s tím v tom věku vyjdou ven. Trápí se. Neví, jak to řešit. Právě hodně dětí v tomto věku se na nás obrací, neví, co mají dělat,“ dodává.

Viktor je dnes se svým životem spokojený. Jeho práce s komunitou ho naplňuje a těší ho zájem veřejnosti o téma samotné. I když si uvědomuje, že je stále nutné ujít velký díl cesty, situace se podle něj stále zlepšuje. I proto, že se aktivizují sami trans lidé, kteří chtějí mluvit do věcí, které se jich týkají. A současně ukazují své obličeje a jdou s kůží na trh.

Foto: Lukáš Houdek a archiv Trans*Parentu

Čtěte dále

"Lidé tu na nás někdy reagují s averzí. Bojujeme s nálepkou levné práce," říká Běloruska žijící v Praze

„Historie České republiky a Běloruska je provázaná více, než si uvědomujeme. Málokdo třeba ví, že jeden z posledních dopisů prezident Havel poslal běloruskému politickému vězni,” říká Kryścina (32), která už 10 let v Čechách pracuje jako lektorka češtiny a tlumočnice. Přála by si, aby spolu lidé více mluvili a nestyděli se poznávat odlišné kultury. Snaží se tomu pomoci skrze facebookovou stránku BLRČR, kterou přesně za tímto účelem spolu s dalšími aktivistkami založila.


OPU 22. 3. 2019

„Nejprve panika a nejistota, dnes z ní máme radost,” říká otec dcery s Downovým syndromem

Tomáš Hečko je otcem tří dcer. U jedné z nich se spolu s manželkou týden po jejím narození dozvěděli, že má Downův syndrom (pozn. dále jen DS). „ Můj první dojem byl takový, že mi najednou skončil život, který znám. Že už to nikdy nebude jako dřív. Je to celkem slušná panika,” vzpomíná. Dodává, že se s tou skutečností ale velmi rychle srovnali právě díky empatické lékařce, která rodiče poučeně uklidnila. Anežce je nyní 7 let a chodí do první třídy klasické základní školy. Rok před tím nastoupila do školy na přípravku, aby si zvykla. „Všechno, co děláme, děláme proto, aby ona v dospělosti mohla žít co nejsamostatnější život. Což už dnes víme, že u ní půjde relativně velmi dobře. Běžný život ale znamenají také nějaké sociální vazby,” vysvětluje důvody, proč dceru nepřihlásili na speciální školu, ale běžnou základku, kde má u sobe asistentku pedagoga. Podle Tomáše je zásad ...

„Vegan se musí neustále morálně obhajovat,” říká popularizátorka vědy a veganka Selinger

V České republice žije odhadem asi sto tisíc veganů. Co vlastně dnes veganství znamená? Eliška Selinger, popularizátorka vědy a veganka, tvrdí: „Je to snaha vyhnout se zneužívání zvířat, jak nejvíce je to možné.“ To zahrnuje především nekonzumaci živočišných produktů, nekupování oblečení ze zvířat a kosmetiky testované na nich. Eliška se jako veganka nejčastěji setkává s nepochopením právě svých etických principů. „Lidé to velmi často vidí jen jako zdravotní volbu, navíc samozřejmě špatnou (smích) a z toho podle mě pramení velká řada dalších nedorozumění,” přibližuje budoucí lékařka a výzkumnice. Podle Elišky se vegani necítí morálně nadřazení, ač je jim to často vyčítáno. „Pokud někdo dává najevo, že je nadčlověk, tak to není veganstvím nebo jakoukoliv jeho jinou etickou volbou, ale tím, že je to prostě blbec. A blbce bohužel najdeme v každé lidské skupině, tomu lze jen velmi ...

Rakovina kůže sužuje albíny v Ghaně. Čeští vědci našli řešení. Vyvinuli pro ně levný ochranný krém

Lidé s albinismem se v Africe potýkají s předsudky, diskriminací i násilím a také s řadou zdravotních problémů. Nejvíce je ohrožená jejich světlá kůže. „Kůži chybí melanin, a to je ochrana před UV zářením. Pokud melanin nemáš a vystavíš se sluníčku, budeš mít popáleniny. A ty mohou vést k rakovině kůže. Slunci se u nás ale vyhneš jen těžko,” vysvětluje albínský sociální pracovník Kwame Andrews Daklo. „Opalovací krémy se v Ghaně dají sehnat, ale pouze ve velmi drahých nákupních centrech v hlavním městě. Mnozí si je nemohou dovolit,” upřesňuje. Spousta lidí tak na rakovinu předčasně zemře. S možným řešením nyní přicházejí Češi pod vedením Lukáše Houdka z HateFree Culture, který se situaci albínů věnuje. Brněnský chemik Vojta Kundrát mu nabídl svou pomoc při hledání udržitelného řešení a s kolegy z FCH VUT - Ústavu chemie potravin a biotechnologie tak z lokál ...

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.