„V minulém režimu dostal každý národ svou vlastní oblast a příležitost se rozvinout podle svých představ. Byla to politika odděleného rozvoje. V afrikánštině tomu říkáme apartheid. Pak se dostal i do angličtiny a lidé si ho začali překládat jako apart (odděleně) s hate (nenávist). A tak to není,” říká Bennie Van Zyl z vedení afrikánské farmářské asociace TAUSA, která byla založena roku 1987. Podle Van Zyla byla situace za apartheidu lepší. Návrat režimu by uvítal. Asociace dlouhodobě upozorňuje na velkou zranitelnost farmářů, domnívá se také, že část útoků na farmy má politický motiv. V posledních letech dochází podle Van Zyla k úbytku počtu aktivních farmářů. Důvodem je zejména velké sucho, pak ale také nejistota kolem pozemkové reformy, kdy některé z politických stran propagují konfiskaci půdy bez náhrady. „Každý rok do svých farem investují obrovské peníze a nyní čelí hrozbě, že jim je někdo bez náhrady vezme. Jakou by měli budoucnost? Jakou budoucnost by měly jejich děti?” ptá se. Pokud projde chystaná změna ústavy, která by vyvlastňování půdy bez kompenzace umožnila, je jeho organizace odhodlaná věc dostat k mezinárodním soudům. Rozhovor vychází v rámci seriálu Planeta JAR.
Počet farmářů v JAR se postupně snižuje. Proč k tomu dochází?
Těch důvodů je více. V posledních letech čelíme obrovskému suchu, na některých farmách pořádně nepršelo i šest let. Pro mnohé je proto těžké pokračovat a není to pro ně rentabilní. Někteří se snaží zachránit tím, že skupují sousední farmy, aby je spojili a ty tak byly udržitelné. Další z důvodů je zdejší politická nejistota. Mnozí farmáři už JAR opustili a začali farmařit jinde. Jen 800 farmářů se přesunulo do sousedního Mosambiku, ale také do Austrálie, Kanady, Spojených států. Mnoho lidí se například odstěhovalo do Gruzie, protože tamní vláda našim farmářům nabídla dobré podmínky, které jsem tam já sám vyjednával. Nejistota, které zde farmáři čelí, má mnoho podob. Jedním z velkých témat je bezpečnost. Zemědělci jsou jeden od druhého velmi vzdálení. Když farmář vyjede pracovat na pole, zůstává často jeho žena sama doma. Jsou velmi zranitelní.
Proč je bezpečnost na farmách tak velké téma?
Říkám otevřeně, že si myslím, že se věci dějí také v rasovém kontextu. V JAR máme politické strany – část vládnoucího Afrického národního kongresu (ANC), Ekonomické bojovníky za svobodu (EFF) nebo Black First Land First – které vytahují kartu historie. Říkají, že jsme kolonialisté, kteří přišli a tuhle zemi si ukradli. Vtip je v tom, že kolonialisté jsou také oni samotní. Oni sami přišli ze severu z oblasti velkých jezer. A ne o moc dříve než my. V některých oblastech jsme dokonce byli před nimi. Běloši přišli z jihu, černoši ze severu. Původními obyvateli této země byli křováci. Pak započala řada konfliktů a válek, i mezi černochy samotnými. Sami se mezi sebou zabíjeli. Došlo ale také k uzavření mnoha dohod mezi bělochy a černošskými náčelníky a králi. Není tedy pravda, že jsme jen přišli a zabírali půdu. Lidé by si to měli uvědomit. ANC a další ale lžou tak často, že tomu začali sami věřit. My však můžeme doložit dokumenty, které odhalují skutečnou historii. Řada lidí se domnívá, že jsme získali půdu nelegálně a chtějí ji proto zpět. To je jeden z důvodů, proč je situace na farmách tak nejistá. Je tu hlad po půdě, ale ne nutně za účelem farmaření. Spíše jde o touhu uvnitř černošské komunity vlastnit pozemek a dům. Vláda má velký projekt předávání půdy černochům. Je ale fakt, že na více než 90 % půdy, kterou za ta léta stát odebral bělochům a předal černochům, se zastavila produkce. V roce 2005 jsme Africkému národnímu kongresu navrhli, že jim pomůžeme v tom, aby noví farmáři měli možnost uspět. Na tom návrhu pracovala řada našich skvělých lidí, vláda to ale shodila ze stolu. Došlo nám, že nejsou upřímní. Ve skutečnosti jim o černošské farmáře nejde. Chtějí ale zemi ovládat.
Proč se farmy potýkají s takovými problémy s bezpečností? Je to jejich izolací?
V JAR bývají jednotlivé farmy od sebe navzájem dost vzdálené. Někde je první soused třeba až po 10 kilometrech. Jsme tedy velmi zranitelní. Navíc panuje představa, že mají farmáři spoustu peněz. Část útoků je tedy motivovaná běžnou kriminalitou, kdy si lidé myslí, že snadno získají peníze, zbraně a komunikační technologie. Pak jsou ale případy, kdy útočníci farmáře mučí rozpálenou žehličkou, polívají je horkou vodou, dusí je igelitkou. Napadá nás, že tam prostě musí být nějaká forma nenávisti. Kdo tohle udělá druhému člověku? Nedává to smysl.
Kvůli naší zranitelnosti jsme přijali různá opatření. Děláme například farmářské hlídky, snažíme se nastavit dobrou komunikaci mezi farmáři navzájem, pořádáme tréninky. Běží systém včasného varování. Ten je velmi důležitý. Pokud máte upozornění, které vám dá vědět, že za 30 sekund přijde útok, může dopadnout jinak. Farmáři bývají dobře trénovaní. Pokud budou vědět, že se něco chystá, mohou se na to připravit.
Snažíme se také být v úzkém kontaktu s farmářskými dělníky. Často slýcháme, že farmáři jsou na své pracovníky hrubí. Pravdou ale je, že v Jižní Africe snad není jiné zaměstnání, kde je tak silný vztah jako mezi majitelem farmy a jeho dělníky. Protože jsou společně izolovaní, jsou si často velmi blízcí. Starají se o sebe.
V Evropě nejčastěji slyšíme o útocích na bílé farmáře. Stávají se jejich oběťmi také černoši?
Ano. Máme vlastní statistiky a snažíme se je mít co nejpřesnější. Uvádíme mezi oběťmi jak farmáře a jejich rodiny, tak návštěvy nebo dělníky. Statistiky si vedeme od roku 1990 dodnes a zahrnují ty útoky, které zaznamenáme od našich členů, z médií a podobně. A jsou mezi nimi samozřejmě i černí farmáři a dělníci. Černoši netvoří velké procento farmářů, nicméně dělníci jsou skoro všichni černí.
Nejsou útoky na farmy důsledkem obecně vysoké kriminality v zemi? Denně se v JAR stane téměř 60 vražd, většina obětí pochází z townshipů a z chudých poměrů.
Na toto téma vzniklo několik studií. Samozřejmě, že v některých případech jde o běžnou kriminalitu, ale mnohé z útoků se vyznačují velkou brutalitou. Člověku, kterému jdete něco ukrást, prostě nesvážete nohy a netáhnete ho kilometry za autem. To není běžná kriminalita. To nás znepokojuje.
Objevuje se na farmách také rasismus vůči černochům? Například ze strany farmářů vůči pracovníkům?
Myslím, že máme v zemi nastavené dostatečné mechanismy, aby toto řešily. Pokud se farmář chová špatně ke svému zaměstnanci, může ho jít hned nahlásit. Může se stát, že majitel dělníkovi v rozčilení nějaké nadávky řekne, jde ale o individuální případy. Ani v přechozím zřízení tu nebyla nenávist vůči černochům. Já jsem v té době vyrostl. A nikdy jsem neměl potřebu černé lidi nenávidět. Mají jiný přístup a měli bychom se navzájem respektovat. Pokud mě ale chtějí předělat k obrazu svému, nepůjde to. Nepřijmu jejich kulturu, nejsem to já. To je právě ten problém. Snažíme se navzájem měnit, a to bychom dělat neměli. K rozvoji země dojde, pokud si nebudeme nutit vlastní představy a budeme se vzájemně respektovat.
Mluvíte o respektu černých k bílým. Je tu ale také opačný respekt? Během apartheidu se totiž řada bělochů na černochy dívala svrchu.
Neřekl bych, že se dívali svrchu, dívali se na ně ale jinak. Oni se na nás také dívali jinak. Lidé se na sebe dívají různě, protože mají odlišné přístupy k životu. Bavíme se o farmářských schopnostech. Ty člověk musí mít, aby byl úspěšný farmář. Musíte cítit zodpovědnost, musíte být hnán budoucností a musíte také řešit problémy okamžitě. Nemůžete s nemocnou krávou čekat do pondělí. Lidé by si takový smysl měli vyvinout. A pokud ho nemají, jsou jiní. To není o rase, to je způsobu vidění života. Je to o tom, zda zodpovědnost přijmete, nebo ne. Je těžké tomu jako outsider porozumět. Ale my jsme v JAR vyrostli a my tomu rozumíme.
Před rokem 1994 však měli lidé různých ras výrazně různý přístup ke zdrojům.
V minulém režimu dostal každý národ svou vlastní oblast a příležitost se rozvinout podle svých představ. Byla to politika odděleného rozvoje. V afrikánštině tomu říkáme apartheid. Pak se dostal i do angličtiny a lidé si ho začali překládat jako apart (odděleně) s hate (nenávist). A tak to není. Byl to přístup odděleného vývoje, kde se každý národ mohl pod vlastním králem rozvinout, jak si přál.
Myslíte, že to před rokem 1994, když byli lidé separovaní, fungovalo lépe?
Já sám jsem přesvědčen, že ano. Do některých z národů byla napumpována spousta peněz skrz jejich oddělené bantustány. Budovaly se školy. Dělala se spousta věcí, nezaměstnanost byla nízká a v zemi byla stabilita. Kriminalita, která je nyní neuvěřitelná – každý den je zde zavražděno 57 lidí – taková nebyla. Africký národní kongres tu vede velkou propagandu o apartheidu. Teď se mluví o duhovém národu, kde budeme žít všichni pohromadě. Vždyť to je noční můra! Protože to nefunguje.
Byl byste šťastnější, kdyby apartheid pokračoval? Bylo by to podle vás pro zemi lepší?
Myslím, že by bylo lepší, kdybychom měli oddělené rozvoje jednotlivých národů. Řeknu osobní příklad. Jsem křesťan a věřím v Boha, Bible řídí můj život. Když jsem mluvil s minulým prezidentem, osobně jsem se ho zeptal, v co věří. A on řekl, že ve své předky. Máme tedy odlišnou víru a takové věci nemohou tvořit jeden svět. V mém náboženství není to jeho akceptovatelné, v tom jeho není akceptovatelné mé.
Stát možná za apartheidu fungoval lépe po ekonomické stránce, ale byla jen minorita lidí, která si mohla užívat benefity takového systému. Nebyla svoboda pro všechny.
Jistěže byla svoboda pro všechny. Ve svých oblastech měli svobodu. A to byl smysl té politiky. Samozřejmě, že byly problémy. Ukažte mi nějaký systém, kde problémy nejsou. Když někdo ale nepřevezme zodpovědnost za svou budoucnost, nemohu to dělat za vás.
Četl jsem vaše stanovisko u Komise pro lidská práva, která se před několika lety útokům na farmy věnovala. Byli jste jedinou organizací, která zdůraznila, že v mnoha případech oběti takových činů znaly agresora. Co z toho vyplývá?
Jsme ve velmi komplikované situaci. Černošké komunity jsou velmi společenské, mají bohaté vztahy, jsou otevření a pohostinní k sobě navzájem. Myslím si proto, že řada informací, které zvyšují možnost útoku na farmu, se nevědomě dostává mezi lidi na zákadě neformální interakce. V mnoha případech totiž útočník získá informace od někoho zevnitř farmy. Někteří zaměstnanci jsou také vydíraní, aby spolupracovali. Policie nám už řekla, že asi 85 % všech případů útoků na farmy jsou práce zevnitř. Ať jde o poskytnutí informací nebo o přímou participaci zaměstnanců na činu. Před tím, než k útoku dojde, pachatelé dělají podrobný průzkum. V rámci něj se snaží seznámit s dělníky, navázat interakci. Obecně ale platí, že většinou mají farmáři s dělníky velmi dobré vztahy.
Odborníci na téma bezpečnosti a prostředí na farmách, s nimiž jsem mluvil, zmiňují právě odplatu za špatné zacházení jako jeden z možných motivů některých útoků, spíše než rasismus.
Takové případy jsou, to mohu potvrdit. Napadají nás ale různé otázky, když se nějaký útok stane. Pachatelé vezmou střelné zbraně, peníze, vezmou auto, které pak někde nechají. K tomu v některých případech oběti před tím, než je zabijí, zmučí a znásilní. Pak prostě nemůžeme říct, že motivem takového činu bylo vloupání. Je mi líto. Musí tam být jiný důvod - nenávist, rasismus, odplata. Nevím. Ten záměr tam ale je jiný, než že jdete krást, protože máte hlad. Těch důvodů k nenávisti může být několik. Politici například zpívají písně jako „Zabij Boera, zabij farmáře!” (pozn. red. protestní píseň z doby boje proti apartheidu). Pokud něco takového zpívají, jakou zprávu tím vysílají? Zpívají to lidé z vládní ANC. Přeci jen vznikli jako teroristická organizace, mají pořád takové nastavení mysli.
Žijí farmáři ve strachu? Jak moc se strach promítá do jejich životů?
Samozřejmě, že strach jejich život ovlivňuje. Ale víte, jsme silně věřící a víme, že Bůh vše řídí. Neměli bychom se bát, ale měli bychom si být vědomi reality a podle ní se zařídit. Pokud žijete jen dneškem a a nemyslíte na budoucnost svých dětí a vnoučat, strach vás převálcuje. Jsou farmáři, které strach pohltil, někteří spáchali sebevraždu. Nemluvím o strachu z útoku, ale spíše o strachu z ekonomické reality. V některých oblastech je sucho obrovský problém. Je mi moc líto, že nejsme schopni se k těmto lidem dostat včas a pomoci jim to překlenout. Farmáře také velmi trápí nejistota kolem vyvlastňování půdy bez kompenzace. Každý rok do svých farem investují obrovské peníze a nyní čelí hrozbě, že jim je někdo bez náhrady vezme. Jakou by měli budoucnost? Jakou budoucnost by měly jejich děti?
Právnička Elmien du Plessis v rozhovoru se mnou říkala, že se šíří mnoho nepřesných zpráv. Farmáři mají pak strach, že jim bude půda vyvlastněna. Podle ní však není strach na místě.
Nesouhlasím s ní. Není to o tom, co se děje právě teď, ale o tom, co se stane, když ten princip prolomíme (pozn. Benny Van Zyl má na mysli změnu ústavy za účelem urychlení pozemkové reformy)? Toho se bojím. Od té chvíle, kdy bude mít vláda možnost vzít majetek lidí bez jakékoliv kompenzace, se ten princip naruší. To, jestli k tomu vládnoucí Africký národní kongres přistoupí, nebo ne, není ten problém. Co když se k moci dostanou za deset let Ekonomičtí bojovníci za svobodu a změny ústavy využijí? Proto změnu ústavy nesmíme připustit.
Jestli tomu správně rozumím, neobáváte se toho, že by stát začal farmy bílých farmářů zabavovat nyní, ale toho, že k tomu může na základě aktuálních změn legislativy dojít později.
ANC to, že ústavu změní, slíbil, musí to tedy splnit. Nebojím se ale toho, že by teď začala farmy vyvlastňovat, protože si plně uvědomuje případné ekonomické dopady. Nemohou k tomu přistoupit, pokud nechtějí, aby nám došly potraviny. Pokud by k tomu přistoupili, jejich vlastní lidé by neměli co jíst. ANC říká, že jsou různé druhy půdy, které může vyvlastnit. Říká, že bude konfiskovat státní půdu. Proč by to ale dělali, když už ji mají? Nedává to smysl. My se ale spíše bojíme toho, co udělá další generace. Proto jsme odhodláni jít i k mezinárodním soudům, abychom to zastavili.
Foto: Lukáš Houdek