Poslechněte si audiodokument Uměl jen nastavit žílu a pak mě propleskat.
Jací lidé se v sexbyznysu pohybují?
To je hodně různé. Prostituce má tři základní formy. Jsou to erotické kluby, priváty a pouliční prostituce. Ze statistik vyplývá, že na privátech tvoří tři čtvrtiny žen samoživitelky nebo studentky. Jde o soukromý byt, který si pronajme jedna nebo víc žen, a tam si své klienty zvou. Mohou tam mít případně ochranu v podobě partnera nebo kamaráda. Erotické kluby jsou kamenné instituce. Panují velké rozdíly podle toho, v jaké části republiky se pohybujeme. Tady v Plzni například vidíme, že jde o podobnou skupinu žen jako na privátech, když se podíváte do pohraničí, jsou to často cizinky z třetích zemí, které sem přijedou za prací. Poslední lokalitou je takzvaná trasa. Tam je velké procento žen, které jsou závislé na nějaké návykové látce.
Proč lidé v sexbyznysu končí?
Ty důvody nejsou černobílé. Co žena, to jiný příběh. Styčné body samozřejmě jsou. Může to být forma výdělku pro uživení vlastní závislosti, případně závislosti někoho jiného – například partnera. Může za tím být také snaha uživit vlastní děti a zaplatit nájem, kdy například otec dětí neplatí alimenty, může být ve výkonu trestu. Někdy je to jediná šance, jak zajistit kvalitní život svým dětem, pokrýt jejich studia. Nezřídka to jsou studentky samy. A pak jsou ženy, které tohle povolání baví nebo mají tak vysoké nároky na životní komfort, že si tímhle své potřeby naplní.
Označila byste účast v sexbyznysu za dobrovolnou záležitost?
Nemluvím samozřejmě o vykořisťování, takzvaném pasení nebo obchodu s bílým masem. Mluvím o prostituci, která je víceméně dobrovolná, donutí mě k tomu má sociální situace, ne jiná osoba. Samozřejmě existuje nějaké procento žen i mužů, kteří jsou obchodovaní proti své vůli.
Jak časté nedobrovolné prodávání lidí je?
Kvantifikovat to je velmi těžké. Pokud je organizovaná skupina, která takové věci dělá, tak k těm se nedostaneme. Víme, že se to děje, ale velmi špatně se to dokazuje. Ve své praxi jsme se s tím ale setkali. Na co ale narážíme hodně často, je nucení k prostituci jako forma domácího násilí. Že ty ženy nutí partner. Když se s nimi pak bavíme, jestli jim v tom můžeme nějak pomoct, tak se často bojí pomoci využít a ze strachu v tom pokračují.
Jsou priváty nejčastějším místem, kde sexbyznys dnes probíhá?
Je pravda, že erotické kluby, které frčely v devadesátkách, jsou hodně na ústupu. Pro provozovatele je to hodně komplikací. Léta pozorujeme, že sexuální pracovnice se zákazníkem ten barák k setkání nepotřebují. V tuhle chvíli se na nějaké službě domlouvají nejčastěji online. Ten rok covidu, který máme za sebou, to v některých oblastech urychlil. Kluby v západočeském pohraničí, které dosud fungovaly a měly jak klientelu, tak pracovnice, mají už rok zavřeno.
Pokud mluvíme o internetu, máte na mysli seznamovací aplikace jako Tinder, nebo webové seznamky?
Všechny varianty. Pracovnice si pak zákazníky zve buď na priváty, nebo přímo k sobě domů, kde bydlí.
Jak moc otevřené o tom ženy směrem k okolí nebo dětem jsou?
Obvykle moc ne. Od našich klientek víme, že to často tají. Někdy mají ten privát v jiném městě, používají jiná telefonní čísla než ta, skrz než komunikují s rodinou. Strach z prozrazení tam většinou je velký. Pokud se s tím rozhodnou podělit se svým okolím, bývá to buď partner, kamarádka, vlastní děti ale většinou ne.
Jak je možné to před dětmi tajit, zejména pokud to provozujete doma? Musí to být navíc psychicky náročné.
Ano, proto častěji využívají priváty. Když ale řeknu, že jdu do práce, tak děti nezkontrolují, zda jsem šla do obchodního domu za kasu, nebo jinam.
Jak velké pochopení okolí pro tyto pracovnice má?
Je to hodně individuální. Máme klientky, jejichž partneři jsou s tím úplně v pohodě, jiní o tom vědí, tváří se ale, že ne. Není to pro ně téma k večeři. Společnost obecně chápavým a respektujícím způsobem v tomto ohledu nastavená není.
Jak to vědomí pak na ženy dopadá? Má to vliv na jejich psychiku?
Žít ve studu nebo v polopravdě, nemoci být upřímná ke svým blízkým, je samozřejmě stres. Je tam také strach z prozrazení, že jako klient například přijde kamarád, což se občas skutečně stává. Není to příjemné. Matky mají veliký strach z prozrazení hlavně proto, aby se někdo neposmíval jejich dětem. To je obrovský stresor.
Proč je stigma kolem tohoto tématu tak velké?
Myslím, že to vychází z historie. Z toho, jak se na prostituci společnost dívá. Z představ, které jsou často divočejší než realita. A je to často z neznalosti. Pokud budu znát někoho, kdo tuto profesi vykonává, a budu mít možnost klást otázky, budu moct svůj názor usměrňovat nebo ho úplně změnit a předsudky nemít. To ale naráží na to, že se ty ženy často setkávají s odmítavou nebo nechápavou reakcí, některé jsou dokonce vystaveny dehonestaci. A to i z míst, kde to nečekají – například u lékařů nebo policie. Běžně se setkáváme s tím, že když je na nich spácháno sexuální násilí, nahlašují tento typ trestných činů ještě méně než běžná populace. Setkávají se s tím, že „prostitutku přeci není možné znásilnit, neměla jsi tam být, neměla jsi tam stát. Kdybys dělala něco pořádného, tak se ti to nestalo.” Když se vám tohle stane víckrát za sebou, už nemáte chuť se svěřovat nebo znásilnění hlásit.
Když mluvíme o sexbyznysu, mluvíme většinou o ženách. Jak často se v této oblasti pohybují muži?
Mužská prostituce je podle výzkumů méně častá. Je u nich ještě větší strach z odhalení a stigmatizace. Jejich služby jsou proto nabízeny ještě více skrytě. Jejich zákazníky jsou častěji muži.
V čem vaše práce spočívá?
Jsme nezisková organizace, která funguje od roku 2001, od kdy funguje náš terénní program. Máme dvě hlavní cílové skupiny, kterými jsou lidé v sexbyznysu a lidé ohrožení závislostí. V některých případech se ty dvě skupiny prolínají. Je to klasická terénní sociální služba založená na terciální prevenci. Zjednodušeně řečeno je to o tom, že se snažíme zmírňovat dopady případných průšvihů jak u našich klientů, tak obecné populace. Vše, co děláme, je zaměřené na snižování rizik. Pohybujeme se v prostředí, které je přirozené pro naše klienty. Chodíme tedy na trasu, do erotických klubů nebo privátů a chodíme také za drogově závislými do toxibytů, squatů, na nádraží nebo do podchodů. Poskytujeme materiál, který klientům umožňuje snižovat rizika užívání nebo provozování prostituce.
Jak to konkrétně vypadá?
Klasický výměnný injekční program, kdy nám klienti odevzdávají použité stříkačky a my jim dáváme čisté, k tomu další zdravotnický materiál. Smyslem je snížit rizika přenosu infekčních onemocnění. U prostituční scény zase nosíme základní věci jako kondomy, lubrikační gely, těhotenské testy, menstruační houbičky. Poskytujeme testování na žloutenky, HIV a syfilis. Ty děláme z kapky krve a výsledky známe do patnácti minut. Jsme schopni to zprostředkovat v podstatě hned a kdekoliv. Kromě toho, co nosíme v batozích, poskytujeme také velmi široce rozkročené poradenství.
V čem jim radíte?
Nejčastěji si s nimi povídáme. To je nejdůležitější nástroj naší práce. Lidé nejvíce ocení, že jsme donesli sami sebe. Když se jich zeptáme, jak se mají, jak pokročilo řešení jejich problémů nebo co se v životě událo. Jen to obyčejné popovídání bez předsudků, zájem o jejich život bez toho, aniž by od nich člověk něco chtěl, je velmi cenné. Klientky nám říkají, že jsme jediní, kdo se zajímá jen tak. A pak to vyplývá dál už z toho rozhovoru. Někdo řeší, že bude mít nástup do výkonu trestu a potřebuje něco zařídit. Někdo řeší věci ohledně bydlení. Někdy nosíme pitnou vodu, protože u osob bez domova je dnes přístup k ní problém. Někdy pomáháme klientce také s utajovaným útěkem, kdy chce řešit domácí násilí nebo to, že na trase stojí nedobrovolně. Svou dlouhodobou prací budujeme důvěru, a tak nám pak občas jednoho hezkého dne nějaká žena řekne, že toho má plné brejle a chce to řešit. Uvěří tomu, že to tak nemusí být na furt.
Jak si představit váš pohyb v terénu? Díky filmům si to člověk představí jako velkou kovbojku.
Když k nám přijdou studenti na stáž, jsou většinou celkem zklamaní. Vůbec to totiž není taková kovbojka, jak si představovali. Prostě máme batoh na zádech, který je plný různých věciček, a jdeme tam, kde klienti jsou. Pak si s nimi povídáme. Hlavním pravidlem, abychom mohli tu práci vykonávat, je zachování bezpečí pracovníka. Chodíme ve dvojicích, máme manuály bezpečí a máme zkušené a školené zaměstnance.
Jak na vaši přítomnost reaguje okolí klientek?
Vždy vysvětlujeme, kdo jsme, jaké služby nabízíme, že je nabízíme zdarma a že zaručujeme mlčenlivost a respektujeme specifika daného prostoru. To znamená, že třeba svou přítomností nechceme ohrožovat ženu, která by například kvůli tomu mohla být zbitá.
Jak na vás reagují majitelé klubů?
Tam chodíme na pozvání, nechodíme klepat na vrata a dožadovat se vstupu. Vždy se domlouváme dopředu, vysvětlujeme, že nikde nebudeme ventilovat, že právě v tomto klubu jsme dělali testy a jak dopadly.
Už název vaší organizace napovídá, že působíte v Plzni. Máte i širší působiště?
Chodíme také do Rokycan, Přeštic a Klatov. V regionálních městech se ale pohybujeme v řádu hodin týdně. Často jsme tam ale jediná adiktologická služba, tedy taková, která pracuje se závislostí. Zatímco v Plzni si klienti vybírají, kam půjdou, tak v regionálních městech jsme jediní a pracujeme se všemi možnými klienty. Třeba i s těmi, kteří jsou závislí na alkoholu.
V rámci našeho live streamu se ptal jeden z diváků na možnosti podpory vaší organizace. Vás to zaskočilo. Proč?
Jsme především drogová organizace a to je zaneseno nánosem ještě větších předsudků. Přitom si za to ti lidé ne vždy úplně můžou. V jejich příběhu je často nějaké trauma, které bylo tak moc velké, že ho ten člověk svými možnostmi nemohl zvládnout nebo byl v té době dítětem. Současně je tam mnohdy dluh společnosti, kdy sousedé dělali, že neslyší, že je dítě bité, přivazované k topení. Velká část našich klientů z řad drogově závislých, mužů i žen, byla v dětství pohlavně zneužívaná, nezřídka za přihlížení nejbližší rodiny, která nezasáhla. To jsou skutečně těžké příběhy. To lidé ale moc nevědí. Snažíme se dělat osvětu, ale s tím velkým informačním molochem, jako je například portál Krimi Plzeň, je těžké bojovat.
Čím je to nepochopení ze strany společnosti dáno? Je nálepka prostituta nebo prostitutky tak silná, že se dále neptá a pochopit se nesnaží?
Přijde mi, že moc ne. Je to podle mě dané obecným celospolečenským zvykem, jak se na to koukat a malou ochotou ten svůj pohled revidovat. Je to dané také tím, co společnost vnímá za normální. Dokud máme právní úpravu, jakou máme, tak se ty předsudky hůř boří. My si myslíme, že je to práce jako každá jiná. Pokud ji někdo vykonává dobrovolně, má na to právo a zaslouží si respekt. Závisí to ale také na politické rétorice. Je to však tak ožehavé téma, že i když se o tom s politiky bavíme, říkají, že to vše chápou, ale že to, že mají porozumění, nemohou říct veřejně.
Je něco, co by sexuálním pracovnicím a pracovníkům v tomto ohledu pomohlo?
Současná právní úprava je taková, že vlastně není. Prostituce není ani zakázaná, ani povolená. Nijak se s ní nepracuje. Jsou obce, které ji na svém území vyhláškou upravují tak, že postihují doprovodné delikty jako ohrožování mravní výchovy mládeže, znečišťování veřejného prostranství a podobně. Snaží se tím ten jev vystrkat na periferii. To k destigmatizaci rozhodně nepomáhá a pracovníkům v sexbyznysu to značně ztěžuje život. Pokud by existovala právní úprava, která by povolila takovou práci dělat a řekla by, že mají stejná práva jako jiní zaměstnanci nebo OSVČ, tak by to pomohlo. Kdyby byla žena zaměstnaná například v klubu, měla by nárok na dovolenou, nemocenskou a jiné benefity. Byla by právně chráněná. Provozovatel by byl současně povinen zajistit konkrétní pracovní podmínky.
Kriminalizace prostituce by přinesla ještě větší stigmatizaci a prostor pro páchání násilí na sexuálních pracovnicích i jejich uvalení do naprosté ilegality. Faktem je, že prostituci vymýtit není možné. Dokud budou zákazníci, budou i poskytovatelé sexuálních služeb. Daleko větší smysl dává přistoupit k dekriminalizaci a říct, že jde o jev, který jako společnost přijímáme a nějak se k němu stavíme.
Proč by v případě kriminalizace docházelo k častějšímu násilí?
Když nyní nemůže být prostituce trestaná, nemůže mě za její vykonávání nikdo zavřít. Pokud tady to riziko bude, budou se pracovnice daleko více skrývat. Pokud mě například zákazník okrade, znásilní nebo jinak ublíží, určitě to pak nepůjdu nahlásit na policii.
Několikrát jsme se dotkli toho, že děláte práci, která není společensky oceňovaná a zřejmě z vás asi nikdy ani neudělá milionářku. Proč ji tedy děláte?
Protože tomu fakt věřím. Je to založené na důkazech, není to žádná hurá akce, máme to ověřené v praxi. Je to práce pestrá, nestereotypní, dynamická, zajímavá. Příběhy našich klientů jsou strašně těžké. Je fajn vidět, že se někdo z klientů pomalu zvedá, že to má smysl.
Máte dvě děti. Mluvíte s nimi o své práci?
Ano, velmi otevřeně. Mé děti už ve školce věděly, co to je prostituce.
Co jim o tom říkáte? Přeci jen jde spíš o něco, před čím se snaží ostatní rodiče své děti spíše uchránit.
Mé děti jsou na to zvyklé. Přijde jim to normální. Tím, že se doma bavíme otevřeně o jakémkoliv tématu, zahájili jsme diskuse na toto téma dost brzo. Bavíme se o tom, co je to vztah, láska a sex a že tyto různé roviny mohou být zahrnuty do různých typů mezilidského kontaktu a co to znamená. Pro nás doma je nejdůležitější svoboda a respekt k druhým.
Poslechněte si audiodokument Uměl jen nastavit žílu a pak mě propleskat.
Foto: Lukáš Houdek